Vyvažující amerikanista Škvorecký
26. 9. 2024 / Pavlína Antošová
čas čtení
8 minut
Foto: Josef Škvorecký a Lesley Keen, autorka našich Obrázků pro dnešní den (kdysi dávno)
O
přínosu Josefa Škvoreckého (27. 9. 1924 – 3. 1. 2012) pro českou
anglistiku a amerikanistiku nejlépe vypovídají jeho předmluvy či
doslovy. Na většině svých překladů totiž pracoval ve dvojici (a to
zpravidla s Lubomírem Dorůžkou, příležitostně také s jinými kolegy), což vzhledem k jeho literární tvorbě a k vytížení i v
oblasti hudební publicistiky lze jenom chápat. Jeho překladatelský
podíl ale tím pádem přesně určit nemůžeme. Zato průvodní slovo k těmto
knihám – vždy výhradně jeho text – upoutává jak hloubkou klíčových
sdělení, tak širokým stylistickým záběrem. Zdroje pro toto krátké
ohlédnutí pocházejí z výboru Od Poea k postmodernismu (Proměny americké prózy) (Praha, Odeon a H & H, 1993).
Josef
Škvorecký psal své analýzy, zahrnuté v této antologii, od konce
padesátých do konce let šedesátých. Na první pohled v nich zaujme hojné
využívání poznámek pod čarou – prostředku v odborných článcích nutného,
ale v populárně naučných textech zdaleka ne častého. Někdy (jako třeba u
Ambrose Bierce nebo u Saula Bellowa) se na toto místo dostal dokonce
petitem psaný spisovatelův životopis. Hlavně u Bellowova románu Herzog (1964,
česky 1968) – vzhledem k mnohovrstevnému myšlenkovému poselství knihy –
šlo o prostředek, jímž se paralelní text velmi vhodně zkrátil.
Příležitostně
Škvorecký sáhl k heuristické metodě (tedy k technice vlastního
objevování pouze s nutnou nápovědou), do níž se úspěšně pokusil vtáhnout
čtenáře. Nejprůkazněji to předvedl v uceleném komentáři k výboru z
Ambrose Bierce – ke knize nazvané Moxonův pán a jiné povídky (česky
1966). Pro ty Bierceovy tvůrčí postupy, které dodnes působí moderně,
vždy teprve na základě předchozího popisu našel pojmenování nebo
srovnání, a to i napříč uměleckými odvětvími; nakonec tyto postupy
očísloval. Nabídl tak čtenáři spoluúčast na své vlastní hledačské práci.
Paradoxně
tradičnějšími metodami se zabýval u Stephena Cranea, přestože tento
autor na Bierce částečně navázal. Komentovaným textem se stal Craneův
erbovní román Rudý odznak odvahy (The Red Badge of Courage,
1895, česky 1958). Tentokrát se v doslovu jednalo o přiblížení realismu
jako metody, která může čtenáře stále oslovovat. Škvorecký zdůraznil
důležitost realistického symbolu (a české čtenářské obci se v
podtextu nabídlo srovnání s tehdy nedávnými budovatelskými romány, jež
se na něco takového rozhodně nezmohly). Ke všemu ještě – možná poněkud
troufale – upozornil na možný zánik realismu v případě slepého a
jednostranného přijetí reportážních postupů.
Bezpochyby
největší výzvu pro člena překladatelské dvojice – a pak pro autora
předmluvy – představoval William Faulkner se svým románem Když jsem umírala (As I Lay Dying,
1930, česky 1967). O myšlenkovém procesu v hlavách postav a o
faulknerovské (bytostně syntaktické) podobě proudu vědomí Škvorecký
podotkl, že Faulkner „směřuje k co nejpřesnějšímu vyjádření, jenomže
čtenáři nepředkládá jenom výsledek usilování, ale usilování celé."
Taková formulace by svou přiléhavostí a jasností uspěla i ve zpracování maturitní otázky.
Teprve potom se ke slovu dostaly metafory. A překrásné. Jako naprostou
nutnost zmínil autor předmluvy čtenářovo tápání „v pralese vět
vedlejších." Zároveň však vyzdvihl krásu inspirujícího vyprávění předků,
a po ní ty nejnosnější postřehy i umělecké obrazy velkého jižanského
prozaika, coby „kousky meteorického železa," a oslavil jejich zasazení
„do zlata prstenu dávných civilizací." Amerikanista upozornil širší
veřejnost na čekající odměnu, a – současně – víc než zajímavý spisovatel
vzdal hold jinému (staršímu a převratnému) spisovateli. Oba se ve
vlastní tvorbě zaměřili na malý – vlastně provinční – kout rodné země,
oba po několik desetiletí psali generační výpověď; ať už o své vlastní
generaci (Škvorecký), nebo s rozpětím ke kontinuitě generací
(Faulkner).
V
kontrastu dvou vrstevníků – velkých rivalů, kteří se zároveň vzájemně
respektovali – napsal Josef Škvorecký doslov k Hemingwayově knize Pohyblivý svátek (A Moveable Feast,
1964 (posmrtně), česky 1966). Jeho průvodní slovo se pohybuje na způsob
sinusoidy, v tomto případě dolů – nahoru – dolů – nahoru. Spodní vlny
tvoří nejprve podrobnosti o Hemingwayově tvůrčí krizi, přiblížené s mrazivou přesností až psychologického rázu,
a pak výčet nejznámějších případů, kdy se Ernest Hemingway zachoval k
jiný literárním osobnostem ne zcela čestně. Jako horní vlny vyvstávají
zaprvé terapie psaním (konkrétně předěláváním dřívějších vlastních zápisků), zadruhé schopnost někdejší šťastné chvíle znovu prožít (nikoli
na ně jenom vzpomínat). A tato dvojjediná nenápadná příležitost před
námi v nynějším elektronickém věku vyvstává ještě naléhavěji než v
šedesátých letech.
Při
velkém žánrovém rozsahu překládaných textů i doslovů (ale také
spisovatelovy vlastní tvorby) nepřekvapí, že se Škvorecký zabýval
Raymondem Chandlerem. K výboru nazvanému Třikrát Phil Marlowe (1967)
připojil doslov, ve kterém vyzdvihl stylovou odlišnost mezi tímto
detektivkářem a právě Hemingwayem, často považovaným za jeho mechanicky
přijímaný vzor: „... uvolněná, meditativní Chandlerova věta, plná
wisecracků (slovních hříček a vtipů), je něco podstatně odlišného od
poněkud neurotického, až rituálního stylu raného Hemingwaye (toho stylu,
jímž Hemingway ovlivňoval), poznamenaného válečným traumatem..." V souvislosti s Chandlerovým hrdinou pak Škvorecký zdůraznil, že Phil Marlowe „je chudý" a „bývá často bit."
Dvě charakteristiky, které by – opět zejména nyní, při důrazu na
viditelné příznaky životního úspěchu – mohly pro svou autenticitu
působit dojmem do jisté míry osvěžujícím.
Svůj doslov k už zmíněnému Bellowovu románu Herzog nazval
Josef Škvorecký poznámkami. Byť absolvent filosofie (ve dvouoboru s
anglistikou), vyhnul se speciálním termínům. Své vlastní úvahy proložil
zvlášť velkým množstvím neformálně působících citátů, aby – zejména u
tak náročného tématu – zvýšil čtivost. Když reflektoval chaotické
procesy v hlavě literárního hrdiny, cíleně – a (opět) z dnešního pohledu
snad ještě užitečněji než z tehdejšího – zahrál na strunu duševního
zdraví. Přesvědčivě a úlevně přitom vyzdvihl pošetilost jako veledůležitý životní jev. Ve shodě s oceňovaným židovským prozaikem v ní viděl nezbytný doplněk moudrosti,
a při tomto konstatování se vyvaroval pojmu „dialektika" – z hlediska
marxismu žádoucího, ale pro svou mnohoznačnost příliš vágního. Zato se
několikrát vrátil k přitažlivosti rousseauovského ideálu harmonie i k
jeho limitům. V této souvislosti zmínil také „gigantické návraty
dirigovaných mas;" všimněme si znovu, že překlad vyšel roku 1968 – a tím
pádem v předchozích dvaceti letech by takové (jakkoli obecné)
pojmenování nejspíš způsobilo problém.
Své
studie ke knižním vydáním amerických autorů dokázal Josef Škvorecký
psát tak, aby sám sebe ani zpětně neuvedl do rozpaků. A jedná se o texty
výsostně dynamické: Z poznámek pod čarou a z nejednotného pojetí citací
vyplývá, že jejich autor při psaní vždy znovu hledal styl – to ale
proto, že se snažil svým příspěvkem co nejvíc vyvážit výchozí literární
dílo. Jistě počítal s faktem, že jeho paralelní texty četli z velké
části studenti anglistiky, jejichž přístup k sekundární literatuře byl v
té době omezen. Svými statěmi, které doprovázely dobové edice
různorodých literárních děl, těmto mladým lidem tehdy do jisté míry
ukazoval cestu. Některé jeho závěry, inspirované tvorbou jiných
prozaiků, však mohou i dnešního čtenáře výrazně povzbudit.
2048
Diskuse