Rekviem za Piráty?

26. 9. 2024 / Matěj Metelec

Žádné z nich ovšem touha dělat politiku jinak nevydržela dlouho, včetně Pirátů. Že se rozlišení Pirátů a těch druhých, na které je máme pustit, postupně rozmlžilo, bylo do značné míry nevyhnutelné. Pokud se nemá dotyčná politická entita stát skutečně antisystémovou, nezbývá jí nic jiného, než přijmou pravidla hry a stát se normální stranou, v níž už pro radikální rétoriku (ani akordeon) není místo. Zklamávání z jiné politiky, která ve chvíli, kdy se dostane k moci, se ukazuje jako politika stejná, je ale vždycky větší než skřípění zubů nad tím, od čeho jsme žádnou změnu nikdy nečekali.

Piráti navlékli obleky, začali mluvit o odpovědnosti a ačkoli v koalici se STANem dopadli ve volbách 2021 prabídně (zvlášť, když nedlouho předtím snili pro svého předsedu o pozici premiéra), vstoupili do „vlády národní záchrany před Babišem“. Jako by chtěli dokázat všem, kteří je označovali za „kluky“, že už jsou opravdu dospělí. Nefungovalo to ale ani na jejich politické partnery, ani na jejich voliče. Voliči jim to dávali najevo už několikáté volby po sobě. Odstranění Ivana Bartoše z vlády zase působí dojmem, jako by po pirátském debaklu ve víkendových krajských volbách a po vleklých problémech s digitalizací stavebního řízení ve Spolu řekli: konečně ideální příležitost hodit nemilované a zbytečné koaliční partnery přes palubu. Sami Piráti nakonec negativní stereotyp o sobě potvrdili, když na Bartošovo odvolání reagovali stesky, že to je podraz a není to fér.

Osud podobný tomu pirátskému v polistopadovém vývoji sdílelo vícero malých stran, které se spojili s většími partnery, kteří jim neumožnili realizovat vlastní program, ani se dostatečně zviditelnit jako kritici vlády. To se stalo jak svého času Unii svobody, tak Straně zelených za Martina Bursíka a nedávno i ČSSD v Babišově vládě. Okolnosti vládního angažmá těchto tří stran byly pokaždé velmi odlišné, výsledek byl však pokaždé stejný – vymizení z politické mapy. (Pirátskému případu se asi nejvíc podobá účast Zelených v Topolánkové vládě, ostatně leckdo si na ni vzpomněl, když vstupovali do vlády Fialovi. Až na Piráty samotné.)

Jediný výrazný rozdíl je v tom, že za jejich politické seppuku, kdy se vrhli do vlády se silnějšími partnery, kteří jim byli politicky značně vzdáleni, nevystavili účet voliči, ale cynicky sám dotyčný partner. V tom je aktuální vyvrcholení jejich dosavadní pouti českou politikou v lecčem smutnější než v případě Zelených. Ty jejich vládní angažmá dost možná navždy odsoudilo k tomu, být strana komunálních politiků. Pirátům se nemusí povést ani to.