Radikálně proti Trumpovi? Nikdy!

27. 3. 2025 / Matěj Metelec

čas čtení 3 minuty
Turné newyorské kongresmanky Alexandrie Ocasio-Cortez (známé pod akronymem AOC) a vermontského senátora Bernieho Sanderse Fighting Oligarchy představuje v této chvíli patrně nejviditelnější projev odporu proti Trumpově administrativě ze strany americké politické třídy. K různým formám aktivizování a organizování podle všeho dochází na grassroots úrovni daleko širším způsobem, ovšem většina Demokratické strany podle všeho zvolil vyčkávací taktiku. Jako by považoval za nevyhnutelné, že Trump se zvládne „historicky znemožnit“ dřív, než Spojené státy přemění ve skutečnou diktaturu, až takto znemožněn se poklidně odebere na příslovečnou skládku dějin. Je samozřejmě otázka, jestli má tato vyčkávací taktika historicky nějaké dobré precedenty.

Nejen v USA, ale také v České republice ovšem aktivita AOC a Sanderse vyvolala rovněž kritické hlasy. I ti, kteří Trumpovi znova nefandí, se vymezovali vůči dvojici aktivních Demokratů coby příliš „radikální“ a volali po centrističtější a uměřenější formě protitrumpovské rezistence. Není to vlastně nijak překvapivé – AOC i Sanders leží i středoevropské pravici už dlouho v žaludku. Hlavně kvůli tomu, že se hlásí k demokratické socialismu, což se v našich zeměpisných šířkách pravidelně identifikuje jako zakuklená touha po zavádění gulagů hned teď. Stejně pravidelně se v „transatlantickém překladu“ ztrácí skutečnost, že nejdivočejší představy amerických demokratických socialistů se odvozují od skandinávského modelu, a to často ani ne toho z poválečného období, ale toho aktuálního. Americký politický diskurz je zkrátka tak výrazně posunutý směrem doprava, že to, co vidí tamní demokratičtí socialisté jako své vysněné cíle, v evropském kontextu mnohdy uskutečňují středové či dokonce pravicové politické strany. (S trochou nadsázky lze říci, že kdyby Angela Merkel žila v USA, patrně by musela být demokratickou socialistou.)

Dobře je to vidět na asi „nejlevicovější“ reformě, který se v USA uskutečnila v posledních dekádách, tedy Patient Protection and Affordable Care Act, známý pod přezdívkou jako „Obamacare“. Zvýšení dostupnosti zdravotního pojištění pro chudší Američany, které prosazoval Barack Obama, vyvolávalo masivní odpor, a to dokonce i u těch, kteří z něj měli profitovat. Z evropského hlediska nedostatečný progres v oblasti zdravotního pojištění se Obamovi nakonec podařil prosadit, i když bitva o něj si vzala většinu jeho energie. V roce 2010, kdy zákon vstoupil v platnost, jej podporovalo pouze 46 procent Američanů. Od té doby však jeho podpora roste: v roce 2024 to bylo 62 procent. Reforma, původně vnímaná jako radikální, si nakonec získala uznání Američanů, i když musela prorazit ideologický krunýř představ o individuální volbě a zlovolných socialistických metodách donucování.

Podobné to může dopadnout i s nepřijatelnou „radikalitou“ AOC a Sanderse, zvlášť pokud i nadále zůstanou jedinými viditelnými protivníky Donalda Trumpa. Vzhledem k tomu, že by to vneslo do americké politiky sociálně demokratické myšlenky, které jí od doby odbourávání výdobytků New Dealu a Velké společnosti za Ronalda Reagana a jeho následovníků napříč stranami bolestně chybí, bylo by to jen na místě. Zároveň by i česká pravice mohla nahlédnout, že je s AOC a Sandersem spojuje přinejmenším boj proti oligarchii – ostatně český oligarcha Andrej Babiš se u Trumpa inspiruje už dávno.

2
Vytisknout
2271

Diskuse

Obsah vydání | 28. 3. 2025