Radikálně proti Trumpovi? Nikdy!

27. 3. 2025 / Matěj Metelec

Nejen v USA, ale také v České republice ovšem aktivita AOC a Sanderse vyvolala rovněž kritické hlasy. I ti, kteří Trumpovi znova nefandí, se vymezovali vůči dvojici aktivních Demokratů coby příliš „radikální“ a volali po centrističtější a uměřenější formě protitrumpovské rezistence. Není to vlastně nijak překvapivé – AOC i Sanders leží i středoevropské pravici už dlouho v žaludku. Hlavně kvůli tomu, že se hlásí k demokratické socialismu, což se v našich zeměpisných šířkách pravidelně identifikuje jako zakuklená touha po zavádění gulagů hned teď. Stejně pravidelně se v „transatlantickém překladu“ ztrácí skutečnost, že nejdivočejší představy amerických demokratických socialistů se odvozují od skandinávského modelu, a to často ani ne toho z poválečného období, ale toho aktuálního. Americký politický diskurz je zkrátka tak výrazně posunutý směrem doprava, že to, co vidí tamní demokratičtí socialisté jako své vysněné cíle, v evropském kontextu mnohdy uskutečňují středové či dokonce pravicové politické strany. (S trochou nadsázky lze říci, že kdyby Angela Merkel žila v USA, patrně by musela být demokratickou socialistou.)

Dobře je to vidět na asi „nejlevicovější“ reformě, který se v USA uskutečnila v posledních dekádách, tedy Patient Protection and Affordable Care Act, známý pod přezdívkou jako „Obamacare“. Zvýšení dostupnosti zdravotního pojištění pro chudší Američany, které prosazoval Barack Obama, vyvolávalo masivní odpor, a to dokonce i u těch, kteří z něj měli profitovat. Z evropského hlediska nedostatečný progres v oblasti zdravotního pojištění se Obamovi nakonec podařil prosadit, i když bitva o něj si vzala většinu jeho energie. V roce 2010, kdy zákon vstoupil v platnost, jej podporovalo pouze 46 procent Američanů. Od té doby však jeho podpora roste: v roce 2024 to bylo 62 procent. Reforma, původně vnímaná jako radikální, si nakonec získala uznání Američanů, i když musela prorazit ideologický krunýř představ o individuální volbě a zlovolných socialistických metodách donucování.

Podobné to může dopadnout i s nepřijatelnou „radikalitou“ AOC a Sanderse, zvlášť pokud i nadále zůstanou jedinými viditelnými protivníky Donalda Trumpa. Vzhledem k tomu, že by to vneslo do americké politiky sociálně demokratické myšlenky, které jí od doby odbourávání výdobytků New Dealu a Velké společnosti za Ronalda Reagana a jeho následovníků napříč stranami bolestně chybí, bylo by to jen na místě. Zároveň by i česká pravice mohla nahlédnout, že je s AOC a Sandersem spojuje přinejmenším boj proti oligarchii – ostatně český oligarcha Andrej Babiš se u Trumpa inspiruje už dávno.