Česká republika zůstává mezi velkými tektonickými deskami dějin v éře Trumpovy grotesky

29. 3. 2025 / Fabiano Golgo

V této zvláštní chvíli dějin se Česká republika opět ocitá na křižovatce velmocí, zírajíc do víru geopolitiky s výrazem člověka, který po otevření ranních novin zjistí, že mu přes noc někdo posunul dům o pár centimetrů. Nejde o překvapení z proměn světa - být míčkem mezi říšemi je tu tradicí - ale o zneklidnění z toho, jak se svět stále dokola vtírá s nabídkami, jež nejsou ani ideální, ani žádoucí. Stín Trumpova možného druhého prezidentského období se vznáší nad Prahou jako nezvaný host z polozapomenutého snu. Americká zahraniční politika se opět otáčí způsobem, který Evropanům připomíná banket, kde hostitel náhle začne účtovat za každé sousto. Velký atlantický pakt, kdysi udržovaný s vážností rytířské přísahy, se mění v předplatné posilovny: platíte, nebo vás vyhodí.

 
Pro zemi, jež strávila většinu moderní historie balancováním mezi opatrností a nadějí v otázkách bezpečnosti, je Trumpovo „transakční“ pojetí NATO trapným žertem. Invaze z roku 1968, těžký pochod varšavských tanků pražskými ulicemi, není akademickou relikvií. Když tedy Trump prohlašuje, že obrana malých národů závisí na splnění rozpočtových kvót, není to změna politiky, nýbrž potvrzení, že dějiny se opakují - s jízlivou radostí.

Vláda Petra Fialy, muže západních sklonů a vážné povahy, teď musí manévrovat v těchto vodách s diplomatickou vytříbeností a nervy pokerového hráče. Zvyšování obranných výdajů, modernizace armády, cvičení s polskými a pobaltskými spojenci - to vše jsou gesta solidarity, jež však narážejí na otázku: Pokud jsou americké záruky podmíněné, jakou váhu má v transakčním světě jakýkoli slib?

Kreml mezitím sleduje dění s trpělivostí šachisty, který ví, že hra je dlouhá a deska se naklání v jeho prospěch. Rusko, jež otestovalo západní odhodlání na Ukrajině, vidí v Trumpovi partnera, jehož kroky jsou sice nepředvídatelné, ale občas užitečné. Česká republika, bez iluzí o ruských záměrech, se (ne)připravuje na hybridní válku, kde zbraněmi jsou dezinformace, špionáž a kultivovaný rozkol. Bezpečnostní informační služba (BIS) mapuje stopy cizího vlivu jako detektiv, který se snaží odhalit zločin dřív, než se stane.

Ekonomicky jsou české podniky - pevně propojené s Evropou - sevřeny v kleštích obchodní války, kterou samy nezačaly. Automobilky, jejichž výrobky kdysi plynule proudily kontinentem, teď váhají na prahu trhů blokovaných cly. Americký prezident, samozvaný „mistr dohod“, proměnil mezinárodní obchod v soutěž mocných, kde spojenci jsou rivalové a konkurenti… no, záleží na momentální výhodě.

A přesto lidé žijí dál s výdrží těch, kdo viděli říše přicházet a odcházet. Debata v kavárnách, úsměvné pokrčení ramen nad titulky, pokračující snaha budovat zemi s mixem pragmatismu a ironického humoru. Evropská unie, kdysi abstraktní projekt, se najednou jeví jako jediný záchranný člun. I ti, kdo kdysi brojili proti bruselské byrokracii, teď na ni hledí s uznáním cestujícího, jenž pochopil, že kapitán lodi - ať je jakkoli otravný - stále pluje směrem, který je lepší než alternativa.

Česká republika tak zůstává mezi velkými tektonickými deskami dějin: ani velmoc, ani pěšák, ale cosi mezi - národ, který jako říční kámen obrušuje hrany, přizpůsobuje se proudu, ale neztrácí se v něm.