Pro JD Vance je Evropa skutečně nepřítelem

28. 3. 2025

Nikdo kdo zná Donalda Trumpa nemohl očekávat, že jeho druhé funkční období bude pro Evropu bez potíží. Přesto je rozsah, v jakém se administrativa rozhodla znepřátelit si dlouholeté spojence na druhé straně Atlantiku, ohromující.

Trump nejenže projevil neochotu podpořit Ukrajinu nebo tlačil na příměří; na velkolepém setkání v Oválné pracovně podrazil Volodymyra Zelenského a na začátku jednání s Ruskem učinil významné ústupky. Nejenže tlačil na evropské země, aby zvýšily výdaje na obranu; opakovaně vyhrožoval, že porušením dánské suverenity fakticky anektuje Grónsko. A konečně, ani se nepokusil vytvořit konsensus ohledně cel na Čínu, která by mohla pomoci vrátit klíčová průmyslová odvětví zpět k členům západní aliance; místo toho dal jasně najevo přání uvalit podobně přísná cla na Evropskou unii (a Kanadu).

Mé oblíbené vysvětlení tohoto mimořádného vývoje dosud spočívalo v Trumpově světonázoru. Tvrdil jsem, že je hrdým šiřitelem myšlení s nulovým součtem, v němž zisk jedné strany musí být spojen se ztrátou druhé strany. A vidí svět jako rozdělený do sfér vlivu, což je způsob uvažování, který může vysvětlit jak nezájem o obranu Ukrajiny (nebo Tchaj-wanu), tak ochotu použít sílu k získání výhod pro Spojené státy v Grónsku (a Panamě).

Z tohoto pohledu Trump nepovažuje země jako Francie nebo Německo za spojence, jak to dělali jiní američtí prezidenti. Ale ani tyto země nepovažuje za nepřátele v žádném skutečném smyslu. Spíše je vidí jednoduše jako potenciální zdroje zisku.

Šokující zpráva, že administrativa neúmyslně sdílela klíčové zpravodajské informace s vysoce postaveným americkým novinářem, naznačuje, že tento názor může být příliš optimistický. Vnitropolitická debata obsažená v tomto skupinovém chatu totiž jasně ukázala, že části administrativy, v čele s viceprezidentem JD Vancem, zaujímají vůči Evropě ještě nepřátelštější postoj.

Příběh nejpozoruhodnější konverzace se systémem Signal v historii aplikace je již slavný. Podle všeho Michael Waltz, Trumpův poradce pro národní bezpečnost, shromáždil některé z nejvyšších činitelů s rozhodovací pravomocí v Trumpově administrativě ve skupinovém chatu, aby diskutovali o plánech na údery proti Húsiům v Jemenu. Nechtěně do toho zahrnul Jeffreyho Goldberga, šéfredaktora The Atlantic a dlouhodobého kritika Donalda Trumpa. Konverzace neobsahovala jen vágní informace nebo debatu na vysoké úrovni; obsahovala podrobné útočné plány toho druhu, které mohly zmařit operaci a vystavit americké vojáky nebezpečí, pokud by byly zveřejněny nebo sledovány nepřáteli.

To je pozoruhodné, protože to naznačuje, že na 1600 Pennsylvania Avenue udeřila hodina amatérů. Proč vysocí vládní úředníci, včetně viceprezidenta, ministra zahraničí a ministra obrany, provádějí vysoce tajné porady přes nezabezpečenou aplikaci pro zasílání zpráv? Jak proboha mohli neúmyslně přidat novináře známého hlubokou nechutí k prezidentovi do skupinového chatu? A proč si toho nikdo nevšiml?

Co mě však na skupinovém chatu nejvíce zarazilo byla míra, do jaké odhaluje nepřátelství administrativy – a zejména Vance – vůči Evropě. Když Waltz sestavil skupinu na Signalu, rozhodnutí zaútočit na Húsie, aby obnovil bezpečnost klíčové obchodní trasy přes Rudé moře, bylo zjevně již přijato. Pozdější komentáře Trumpova poradce Stephena Millera ve skupině naznačují, že již proběhla schůzka na vysoké úrovni o této otázce v Situation Room. Prezident již podepsal rozkaz. Ale jedna osoba evidentně ještě nebyla na palubě.

"3 % amerického obchodu procházejí přes Suez," varoval Vance. "40 % evropského obchodu. Existuje reálné riziko, že veřejnost nepochopí, proč je to nutné... Nejsem si jistý, zda si prezident uvědomuje, jak je to v rozporu s jeho poselstvím o Evropě právě teď." Jinými slovy, Vance netvrdil jen to, že Amerika nemá v regionu žádné důležité vlastní zájmy, které by mohla hájit; zdálo se, že naznačil, že by se mělo počítat jako aktivní důvod proti operaci, že by to náhodou také sloužilo evropským zájmům.

V tomto bodě se přidali další členové skupiny, aby obhajovali pokračování těchto plánů. Ministr obrany Pete Hegseth poukázal na to, že obnovení svobody plavby je "jádrem národního zájmu". Waltz, který se úzce držel Trumpova zjevného trvání na tom, že Evropa musí nést veškeré finanční břemeno americké vojenské pomoci, podpořil Hegsetha: "Ať už to bude nyní nebo za několik týdnů, budou to muset být Spojené státy, které znovu otevřou tyto námořní trasy. Na žádost prezidenta spolupracujeme s ministerstvem obrany a státem, abychom určili, jak sepsat náklady s tím spojené a uvalit je na Evropany."

V tomto bodě Vance tento argument připustil. Je však jasné, že pomoc Evropě v jakékoli funkci nepřijal lehce: "Pokud si myslíte, že bychom to měli udělat, pojďme. Prostě nenávidím další záchranu Evropy." Hegseth (možná částečně proto, aby zmírnil osten toho, že Vance byl v podstatě přehlasován) zopakoval tento pocit: "VP: Plně sdílím váš odpor k evropskému parazitování. Je to UBOHÉ."

Je těžké plně pochopit, co pohání Vanceovu nevraživost vůči Evropě.

Americká nelibost nad "evropským parazitováním" je dlouhodobá, nadstranická a naprosto rozumná; Barack Obama a Joe Biden se také snažili přesvědčit americké spojence, aby dělali více pro svou vlastní obranu. Dokonce i Vanceův nechvalně proslulý projev na mnichovské bezpečnostní konferenci by se dal v jistém smyslu interpretovat jako neomalená, ale v konečném důsledku dobře míněná rada vzpurnému příteli. (Evropané byli právem šokováni, že se Vance o ukrajinském konfliktu téměř nezmínil, a že zásah samotné administrativy proti svobodě projevu dodal tomuto projevu silný nádech pokrytectví; ale Vance měl pravdu, když si vzal publikum na paškál, do jaké míry dnes mnoho států Evropské unie cenzuruje projev obyčejných občanů.)

Vanceovy soukromé komentáře mi připadají kvalitativně odlišné. Naznačují, že jeho cílem není jen podnítit Evropany, aby převzali zodpovědnost za vlastní obranu, ani posílit pravicové populistické síly, které zjevně považuje za Trumpovy přirozené spojence na kontinentu; jde mu o to oslabit a potrestat Evropu.

To by mělo Evropany velmi vyděsit. Už se neobávám, že klíčoví členové administrativy nevidí Evropu jako spojence; jde o to, že ji mohou považovat za otevřeného nepřítele.

Pokud viceprezident Spojených států není ochoten provést poměrně jednoduchý letecký úder proti Húsiům, aby obnovil globální obchodní toky, je těžké si představit, že by obhajoval příchod na obranu zemí NATO, jako je Estonsko, pokud by byly napadeny Ruskem. A pokud se Vance aktivně snaží oslabit Evropu, dokonce ani zdánlivě nepředstavitelné akce, jako je anexe částí území dlouholetého spojence – jak je Trump zjevně v pokušení udělat v Grónsku – již nelze odmítnout jako fantaskní.

Pozoruhodný skupinový chat ukazuje, že Vance prozatím v administrativě nerozhoduje. Ačkoliv se zjevně zdráhal podpořit útok na Húsie, ostatní členové administrativy nakonec zvítězili. Útok pokračoval a přesně se držel plánů stanovených ve skupině.

Pro Evropany by však bylo velmi nebezpečné podceňovat buď Vanceův současný vliv, nebo jeho budoucí vyhlídky. Vance se z velké části zjevně rozhodl co nejtěsněji spojit s Trumpem a zdá se, že šéf oceňuje jeho loajalitu. (Nechvalně proslulá schůzka se Zelenským v Oválné pracovně se zčásti vymkla kontrole, protože se zdálo, že Trump chce Vance hájit před skrytou kritikou ze strany hosta.)

Obecněji řečeno, Vance má v této fázi větší šanci než kdokoli jiný, že se stane Trumpovým nástupcem. Úřadující viceprezidenti mají v bojích o nominaci obvykle obrovskou výhodu. A přestože byl Vance během kampaně v roce 2024 na sociálních sítích široce zesměšňován, ve skutečnosti byl u americké veřejnosti docela oblíbený; v den voleb měl vyšší podporu než Kamala Harrisová, Tim Walz, nebo dokonce i jeho vlastní šéf. Zatímco republikánské primárky v roce 2028 pravděpodobně přilákají mnoho kandidátů – a vždy je možné, že Trump nakonec podpoří jiného kandidáta, například vlastního syna – Vance musí být v této fázi považován za předpokládaného kandidáta. (A vzhledem k Trumpovu pokročilému věku vždy existuje možnost, že se Vance stane prezidentem Spojených států před lednem 2029.)

Pro Evropu to znamená minimálně dvě věci. Za prvé, kontinent naléhavě potřebuje vanceovskou strategii. Stejně jako evropští státníci dlouho strategizovali, jak zvládnout Trumpa, musí nyní také přemýšlet o tom, jak řídit Vance.

A za druhé, kontinent se může brzy ocitnout sám v ještě větší míře, než si evropští voliči a politici uvědomují. V tomto bodě všichni Evropané, kteří stále předpokládají, že tato vláda určitě přijde na pomoc kontinentu v hodině nouze, jednoduše klamou sami sebe.

Pokud je na tom všem něco dobrého, pak to, že zjevné nepřátelství Bílého domu vůči tomuto kontinentu může konečně soustředit mysl jeho lídrů. Jak jsem uvedl před několika týdny, Evropa si musí zapamatovat jednoduché ponaučení: Buď dějiny utváříte vy, nebo dějiny formují vás. Pokud se evropské země chtějí vyhnout tomu, aby se staly hříčkou Vladimira Putina a Si Ťin-pchinga – nebo v tomto případě J. D. Vance a Peta Hegsetha –, musí provést zásadní změny.

Evropané nebudou muset jen utrácet více peněz za armádu; musí také provést radikální ekonomické reformy, vybudovat univerzity světové úrovně a proměnit se ve skutečná centra globálních inovací v klíčových technologiích, jako je umělá inteligence. To není ani při nejbujnější fantazii snadný úkol. Evropa má však nyní alespoň jasnou volbu: nejhlubší závislost, nebo radikální sebevynalézavost. Pokud evropští lídři – a voliči – budou stále popírat tuto drsnou realitu, budou moci nakonec vinit jen sami sebe.

Zdroj v angličtině: ZDE