Jak reagovala Trumpova administrativa? Předvedla mistrovskou lekci v uhýbání. Nejprve všechno kategoricky popřela. Pak přišla s ohromujícím množstvím výmluv - od tvrzení, že nebyly sdíleny žádné utajované informace, až po prohlášení, že je osvěžující, jak jsme transparentní a přiznáváme své chyby. Mezitím sám Trump, když byl dotlačen k odpovědi, celou událost nechal bez povšimnutí, jako by šlo o nezdařený realitní obchod. Jenže tohle nebyl jen špatně naplánovaný projekt mrakodrapu - tohle byl učebnicový příklad pochybení v národní bezpečnosti.

Nejhorší na tomto fiasku je to, co odhaluje o stavu amerického vedení v éře digitální správy země. Představte si, že by během kubánské raketové krize někdo z Kennedyho nejbližšího okolí omylem přidal sovětského diplomata do strategického jednání. Přesně tak absurdní tato situace je. Ale nejhorší je, že místo aby uznali závažnost chyby, Trump a jeho tým z ní udělali debatu o slovíčkaření - byl to opravdu válečný plán? Byl to technicky utajovaný materiál?

Nebudeme si nic nalhávat. Kdyby se tato zpráva dostala do rukou nepřítele USA, měl by 31minutové varování před prvním úderem. To je dost času na přesun klíčových jednotek, nasazení protiopatření, nebo ještě hůř - na přípravu léčky. Proto existuje operační bezpečnost. Proto vojáci pracují na principu „jen to, co je nutné znát“. 

Aby toho nebylo málo, samotné zprávy jasně ukazují, jak citlivé informace obsahovaly. Ve 11:44 východního času Hegseth do chatu napsal velkými písmeny „TEAM UPDATE:“ a pokračoval:

„PRÁVĚ TEĎ (1144 ET): Počasí VHODNÉ. Právě POTVRZENO s CENTCOM – MISE BUDE SPUŠTĚNA.“

„1215 ET: VZLÉTAJÍ F-18 (1. úderná vlna)“

„1345: ‚Spouštěcí okno‘ pro F-18 začíná (terčový terorista je na SVÉ OBVYKLÉ POZICI, takže by mělo být VČAS – také startují útočné drony MQ-9)“

„1410: Další F-18 VZLÉTAJÍ (2. úderná vlna)“

„1415: Útočné drony dosahují cíle (TOTO JE OKAMŽIK, KDY PRVNÍ BOMBY STOPROCENTNĚ DOPADNOU, pokud nebyl zasažen dříve označený cíl)“

„1536: Začíná 2. úder F-18 – také vypuštěny první střely Tomahawk z moře.“

„DALŠÍ INFORMACE PODLE ČASOVÉHO PLÁNU“

„Momentálně máme čisté OPSEC“ – tedy operační bezpečnost.

„Bůh ochraňuj naše bojovníky.“

Krátce nato viceprezident J.D. Vance do skupiny napsal: „Modlím se za vítězství.“

Přístup Trumpovy administrativy k vládnutí byl vždy nekonvenční. Ale tato událost posouvá věci na novou úroveň. O  bezpečnosti státu se teď rozhoduje na Signalu a lidé, kteří mají chránit americké zájmy, zřejmě ovládají  Signal stejně špatně jako skupina nesoustředěných teenagerů plánující víkendovou párty.

Reakce viceprezidenta J.D. Vance na tento průšvih - tedy jeho zpráva, že se bude modlit za vítězství - je možná tím nejvýmluvnějším detailem celé kauzy. Ukazuje, že na nejvyšších postech této administrativy panuje přijetí dysfunkce, rezignace, chaos. Jenže geopolitika není projekt založený na víře. Vyžaduje přesnost, disciplínu a především kompetentnost.

Tohle není jen o jedné nešťastné zprávě. Jde o postupnou erozi institucionálních pojistek. Stejná Trumpova administrativa, která zuřivě kritizovala Hillary Clintonovou za e-mailový skandál, se teď ohýbá, aby tvrdila, že zveřejnění operačních vojenských plánů vlastně není žádný problém. Pokrytectví je ohromující, ale ještě horší je, že je nebezpečné.

Co bude dál? Jeffrey Goldberg naznačil, že by mohly být zveřejněny další části chatu na Signalu. Pokud bude administrativa i nadále popírat, může se brzy ocitnout v právním a politickém bahně vlastní výroby. 

Vojenské operace, řízené kdysi generály s mapami a hodinami, se nyní odehrávají v mobilních telefonech, mezi zprávami o počasí a večeři. A místo aby se úředníci chvěli hrůzou nad tím, co se stalo, debatují, zda se to vůbec smí nazývat tajnou informací. A tak zatímco někde nad Jemenem dopadají bomby, v Bílém domě padají slova: „Nebylo to tajné.“ „Nebylo to důležité.“ „Vlastně to byla chvályhodná otevřenost.“ Jenže válka není debata v hospodě, kde každý může mít svou pravdu. Válka je přesná, nelítostná věc, a když se o ní píše v chatu jako o odjezdu vlaku, není to pokrok - je to fraška.

A tak se ptáme: Kam zmizela vážnost? Kam se poděla odpovědnost? Možná ji odvál stejný vítr, který odvál úctu k úřadům, k pravidlům, k rozumu. A tak žijeme dál, v době, kdy se o útocích rozhoduje mezi dvěma zprávami a modlitbou.