Putinovo "umění nedohody" na Ukrajině

28. 3. 2025

Ačkoliv americký prezident Donald Trump zvládl "umění dohody", existují náznaky, že ruský prezident Vladimir Putin může využít svého vlastního mistrovství v "umění nedohody", aby odrazil snahy o zprostředkování mírové dohody na Ukrajině. Cílem Ruska by bylo udržet USA angažované, prodloužit jednání, vykreslit Ukrajinu jako toho, kdo brání dohodě, navnadit Trumpa, aby udržoval tlak na Ukrajinu a dokonce oslabit Evropu.

Ruská reakce na Trumpův pokus zprostředkovat příměří naznačuje, že to může být strategie Moskvy. Místo toho, aby řekl "ne" třicetidenní dohodě o příměří, kterou předložila Ukrajina a USA po rozhovorech v Saúdské Arábii, Putin řekl, že by se mohl nechat zviklat, pokud by byly splněny "určité podmínky".

I když to zní jako rozumná reakce, podrobnosti těchto "podmínek" naznačují, že to Kreml nemyslí vážně. V telefonátu mezi Trumpem a Putinem ruský prezident znovu potvrdil požadavek, aby příměří zahrnovalo "potřebu zastavit nucenou mobilizaci na Ukrajině a přezbrojení ukrajinských ozbrojených sil". To je v souladu s předchozími ruskými prohlášeními, která naznačují, že Kreml chce, aby USA pozastavily dodávky zbraní na Ukrajinu a výcvik ukrajinských jednotek.

Zmínka o "potřebě zastavit mobilizaci sil" – odkaz na tvrzení, že Kyjev "nutí" Ukrajince vstoupit do armády – znamená, že Rusko také požaduje, aby Ukrajina sama přestala povolávat vojáky do své armády. To by učinilo Ukrajinu zranitelnější vůči obnovení nepřátelských akcí po 30 dnech a pro Kyjev je to nemožné.

Druhá podmínka, kterou Putin a ruští představitelé naznačili, souvisí s širším rámcem mírové dohody mezi oběma zeměmi. Jednoduše řečeno, Rusko se chce ujistit, že obě válčící strany sdílejí "společný základ", který může sloužit jako základ pro budoucí vyjednávání – nebo alespoň tak to Kreml formuluje.

To opět může znít rozumně, když se člověk nepodívá na to, co Rusko považuje za "společný základ". Jeho požadavky budou pravděpodobně znamenat, že Kyjev uzná území anektovaná Moskvou na Ukrajině (a jejich potenciální rozšíření až k hranicím jejich příslušné provincie) a omezení ukrajinské armády. Rusko také opakovaně odmítlo rozmístění jakýchkoli zahraničních jednotek jako mírových sil na Ukrajině a naznačilo, že si chce nechat otevřené dveře pro další útoky.

Minulé nabídky na sblížení

Snaha prezidenta Trumpa zprostředkovat sblížení s Ruskem není prvním pokusem o takovou politiku. Prezident Clinton se snažil dát Rusku hlas v NATO prostřednictvím Zakládajícího aktu NATO-Rusko z roku 1997, jen aby viděl, jak Rusko vede ničivou válku v Čečensku.

Prezident George W. Bush se pokusil zlepšit vztahy s Moskvou tím, že se zaměřil na boj proti terorismu, jen aby viděl, jak prezident Putin ohromil západní vůdce kritikou toho, co prohlašoval za unipolární svět a americkou agresi. A konečně prezident Obama se zapojil do nyní nechvalně známého diplomatického resetu, který skončil ruskou anexí Krymu v roce 2014.

Uvolňování napětí s Ruskem je nebezpečná cesta – přesvědčení, které se Zelenskyj pokusil sdělit na schůzce v Bílém domě, což vyvolalo zuřivou reakci jak Trumpa, tak jeho viceprezidenta JD Vance. Zelenskyj to ví až příliš dobře, protože sám byl zvolen na platformě vyzývající k obnovenému úsilí o spolupráci s Ruskem, jen aby byl svědkem toho, jak Rusko zahájilo totální invazi na Ukrajinu.

Dramatická schůzka v Bílém domě vyvolala poměrně velkou debatu o tom, kdo koho šikanoval a zda byla schůzka "léčkou" připravenou k ospravedlnění nadcházejících represivních opatření proti Ukrajině.

Skutečná vzdálenost

Pravdou je, že mezi Washingtonem a Kyjevem je skutečná vzdálenost, která byla k vidění v Oválné pracovně a dokonce i před nechvalně známou slovní hádkou. Zelenskyj tam byl podepsat "deal" o nerostných surovinách, který byl zbaven jakékoli podstaty, když stanovil, že Ukrajina by měla "proplatit" americkou vojenskou pomoc, kterou obdržela. Ukrajinský lídr chtěl americké bezpečnostní záruky, že dojde k dodržení jakékoli mírové dohody a zajistí se, že Rusko jednoduše neobnoví válku, když se mu to bude hodit.

Na začátku setkání Trump řekl, že se "neobává o bezpečnost" a zřejmě naznačil, že pouhá přítomnost amerických společností na Ukrajině by sloužila jako bezpečnostní záruka. Zelenskyj si možná vzpomněl, že jednou z prvních věcí, které předchozí administrativa udělala před hrozícím ruským útokem, bylo sbalit velvyslanectví v Kyjevě a odjet. Zdá se však, že Trump není ochoten zabývat se myšlenkou, že Rusku by se nemělo bezvýhradně věřit a že Kyjev potřebuje jasnější záruky, že Moskva válku neobnoví.

Přestože Ukrajina a USA urovnaly některé neshody během kritických jednání v Džiddě, propast mezi Kyjevem a Washingtonem ještě nebyla zcela překlenuta. Obě strany se dohodly, že zahájí proces třicetidenním příměřím, což by bylo prvním opatřením k budování důvěry a slouží k posouzení toho, zda má Rusko zájem o dohodu.

Trumpova administrativa však nadále signalizuje, že nepovažuje bezpečnostní záruky za klíč k budoucí mírové dohodě. Američtí představitelé také pokračovali v předávání zprávy, že Putinovi důvěřují, přičemž zvláštní vyslanec Steve Witkoff v rozhovoru řekl, že má tendenci "věřit, že prezident Putin jedná v dobré víře", a dodal, že ho "bere za slovo". Ačkoliv to může být míněno jako přesvědčování Ruska, aby se nadále angažovalo, neuvědomuje si nedostatek skutečných ústupků, které Rusko dosud nabízí.

Umění JAKÉKOLI dohody?

To vyvolává přetrvávající dojem, že Trump neusiluje o dlouhodobou dohodu. I když je známý svým uměním dohody, jeho současný přístup má blíže k umění jakékoli dohody: jakýkoli kus papíru, jakékoli příměří je dost dobré. Minské dohody, které byly podepsány po první ruské invazi na Ukrajinu v roce 2014 a druhé v roce 2022 nezabránily, jsou důkazem úskalí špatné dohody. Dohody, vyjednané pod palbou, nezajistily trvalý mír a vydláždily cestu pro obnovenou ruskou agresi.

I bez zohlednění historických precedentů je propast mezi Ukrajinou a Ruskem příliš široká na to, aby mohla být rychle překlenuta, a Moskva nevykazuje žádné známky toho, že by ustoupila od předchozích podmínek, které si stanovila pro mírovou dohodu nebo dohodu o příměří. Jednání, která se konala v Istanbulu na počátku konfliktu, vytyčila červené čáry Ruska, což není nic jiného než ukrajinská kapitulace.

Jedním z klíčových poznatků analýzy zveřejněné Institutem pro studium války týkající se istanbulského návrhu – který z velké části představoval ruskou verzi dohody – je, že by "zanechal Ukrajinu bezmocnou tváří v tvář budoucím ruským hrozbám nebo agresi".

Je to proto, že dohoda, kterou Rusko prosazovalo, účinně neutralizovala jakoukoli cestu k bezpečnostním zárukám Ukrajině, ukončila ukrajinské aspirace na NATO, dala Rusku právo veta při provádění bezpečnostních záruk v případě napadení Ukrajiny a dokonce vyzvala k výraznému snížení vojenských a bezpečnostních sil při ukončení západní pomoci. Tím že se Rusko ujistilo, že Ukrajina bude v podstatě vždy v ohrožení, chtělo zajistit podmanění země prostřednictvím diplomacie, když se mu to nepodařilo silou. Nikoho nepřekvapí – zejména poté, co Ukrajina v březnu 2022 úspěšně odrazila ruský pokus dobýt její hlavní město – že Kyjev od této dohody odstoupil.

Nedávný Witkoffův komentář, když řekl, že návrh by mohl sloužit jako "rozcestník" pro budoucí jednání, pravděpodobně přišel jako další varovný signál pro Ukrajinu, zejména poté, co mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov tuto iniciativu okamžitě uvítal. Americký zvláštní vyslanec na Ukrajině Keith Kellogg později Witkoffův komentář zmírnil, ale zdá se, že Kellogg byl od té doby odsunut na vedlejší kolej.

Ruská strategie

Na strategické úrovni vše nasvědčuje tomu, že Rusko bude trvat na neutralizaci jakékoli vážné záruky, kterou by partneři Ukrajině mohli nabídnout – pokud se vůbec nějaká objeví. Když Francie a Británie zkoumaly možnost nasazení vojsk, ruský ministr zahraničí Lavrov varoval, že Moskva nevidí v této otázce žádný možný kompromis. Lavrov řekl, že by to znamenalo, že NATO by již nebylo zapojeno do "hybridní války" proti Rusku (jak to vidí Moskva), ale do přímé války.

Na taktické úrovni, pokud jde o příměří, Rusko také zaujímá přístup "ano, ale". V reakci na tento návrh Putin údajně souhlasil s pozastavením útoků na energetickou infrastrukturu, spíše než s širším příměřím na obloze a na moři, které by pozastavilo všechny letecké útoky.

To je pro Rusko výhodné, protože s blížícím se koncem zimy se útoky Moskvy již nezaměřují na energetické instalace, ale na města. Zároveň se Ukrajina stává stále efektivnější, pokud jde o útoky na ruskou energetickou infrastrukturu, která se používá k vývozu ropy a plynu, což se pro Rusko stalo skutečným problémem.

To vyvolává otázku, zda je za těchto okolností dohoda možná. V rámci příprav na minské dohody donutil ruský vojenský postup a nepřipravenost Ukrajiny Kyjev k tomu, co bylo v podstatě špatnou dohodou. Dnes je Ukrajina v lepší pozici. Rusko pomalu postupuje, ale tempem a za cenu, která prostě není udržitelná.

Přesto se zdá, že americká strategie závisí na obnovení stejných okolností, které vedly k dohodám z Minsku, a to zastavením podpory Ukrajině. Po pozastavení sdílení pomoci a zpravodajských informací na Ukrajině poradce pro národní bezpečnost Mike Waltz naznačil, že Trump to přehodnotí pouze v případě, že se rozhovory uskuteční.

To je další dobrý důvod pro Rusko, aby otálelo a drželo kurz. Toto "umění nedohody" by mělo za cíl vytvořit pocit, že Ukrajina je hlavní překážkou řešení konfliktu, který Rusko začalo, a také by pomohlo přesvědčit Trumpa, že by měl pokročit se zrušením sankcí proti Rusku a normalizací vztahů s Moskvou.

Širší dopad

Dopad se neomezuje pouze na Ukrajinu, ale rozšiřuje se na celou Evropu. Zatímco vůdci starého kontinentu byli násilně probuzeni ze svého spánku, snažili se rychle vybudovat obranné schopnosti Evropy a nabídnout Ukrajině záruky, aby zaplnila mezeru po Washingtonu.

Moskva by mohla argumentovat, že v důsledku toho se evropští lídři stali překážkou dohody, kterou si Trump přeje – ať už jde o mírovou dohodu na Ukrajině nebo rusko-americký reset. Rusko by se přitom snažilo dosáhnout vítězství, které by přesahovalo Ukrajinu. Vždy bylo jasné, že sázka Moskvy na Ukrajině se týkala Evropy stejně jako samotné Ukrajiny.

Trump a Putin sdílejí mnoho podobných názorů, pokud jde o Evropu. Oba pohlížejí na starý kontinent s opovržením, jak to Vance naposledy vyjádřil ve svém mnichovském projevu. Jak Putin, tak Trump mají více sympatií ke krajně pravicovým populistickým stranám než k jiným mainstreamovým proevropským stranám. Putin kalkuluje s tím, že "Evropu národů a nacionalistů" (kteří se nedokážou spojit) bude snazší vymanévrovat a zastrašit. Postavy kolem Trumpa mají také zjevnou spřízněnost s krajně pravicovými stranami, které mají tendenci zastávat stejné světonázory.

Stejně znepokojující pro Evropu je skutečnost, že jak Trump, tak Putin mají pocit, že by na tom byli lépe, kdyby byl někdo jiný zodpovědný za evropskou bezpečnost. Pokud se neshodnou na tom, kdo by to mohl být, bude jim stačit vakuum, které zanechá Evropu stejně bezbrannou, jak Putin sní, že dopadne Ukrajina.

Zdroj v angličtině: ZDE