"Co byl jejich zločin?" Rodiny jsou v šoku ze zabití zdravotníků izraelskou armádou v Gaze

5. 4. 2025

 
Saleh Moamer, 45letý záchranář a pracovník Červeného půlměsíce, byl již dvakrát blízko smrti, vzpomíná jeho bratr Bilal. Na začátku války byl Saleh pověřen převozem pacientů mezi nemocnicemi, když se jeho vozidlo dostalo pod palbu izraelské armády. Řidič byl na místě zabit a Salehovi uvízla kulka v hrudi poblíž srdce. Sám sobě poskytl první pomoc, sklouzl pod sedadlo a podle pokynů, které mu kolegové dávali vysílačkou, navedl vozidlo mimo linii palby.

Saleh strávil tři měsíce v nemocnici a poté se vrátil do práce. Nedlouho poté, při záchranné misi poblíž Rafáhu, byla jeho sanitka znovu ostřelována a on byl zraněn do pravého ramene. S Bilalem se bavili o tom, že už vyčerpal všechno své štěstí a potřetí to bude osudné. Byl to napůl vtip, napůl smrtelně vážně míněný výrok, který se ukázal jako prorocký.

„Říkal, že cokoli mu bylo určeno, to se stane,“ řekl Bilal.

Než 22. března odešel na noční směnu, nakoupil Saleh ve velkém množství zboží do domácnosti pro svou ženu, jejich šest dětí a dvě děti svého bratra, o které se starali od chvíle, kdy byl jejich otec v konfliktu zabit.

„Říkal, že jim to v budoucnu prospěje. Jako by tušil, že se už nevrátí,“ řekl Bilal.

Saleh se k Červenému půlměsíci připojil během izraelské invaze do Gazy v letech 2008-2009. Vystudoval obchodní administrativu na univerzitě Al-Azhar, ale jeho touha udělat něco bezprostředního, co by pomohlo lidem uprostřed nepokojů a krveprolití, ho přivedla k tomu, že prošel kurtzem pro zdravotníky.

„To, co ho drželo při životě navzdory nebezpečí, byla jeho touha zachraňovat nevinné životy,“ řekl Bilal a popsal svého staršího bratra jako veselého a přátelského, ale hluboce oddaného člověka.

„Byl hluboce zapálený pro svou práci a většinu času trávil na ambulanci a pohotovosti,“ dodal. „Když skončil svou práci v sanitce, zamířil do oddělení údržby vozidel Červeného půlměsíce, kde opravoval případné problémy s elektřinou. Dokonce vytvořil tým, který navštěvoval domy zraněných, aby je zkontroloval. Pokud měl nějaké léky nebo zdravotnický materiál, vyhledával ambulantní pacienty v nouzi.“

Když v neděli 23. března brzy ráno přišlo dispečerské volání, že při leteckém útoku na oblast Tel al-Sultan v Rafáhu byli zraněni lidé, odjel Saleh na místo se sanitkou. Když viděl rozsah škod, zavolal další sanitky, posbíral zraněné, které našel, a podle svého bratra se vrátil na základnu.

Po příjezdu zpět se dozvěděl, že se ztratilo rádiové spojení s další sanitkou, která byla na místo rovněž vyslána. Tato sanitka, kterou řídil Salehův kolega Mustafa Khafaja, se dostala pod intenzivní izraelskou palbu, a když se kolem půl páté ráno dozvěděl, že jsou pohřešováni, Khafaja a jeho kolega záchranář Ezz alDin Shatt již byli podle třetího muže v sanitce, Munthera Abeda, který přežil, ale byl zadržen izraelskými vojáky, mrtví. Abed je později označil za příslušníky speciálních jednotek.

Před svítáním se Saleh vrátil na místo činu a v oblasti písečných dun v Tel al-Sultanu známé jako Hašašín už viděl jen prázdnou sanitku, řekl Bilal. Odjel zpět na stanici záchranné služby v al-Mawasi, několik kilometrů po pobřeží, a zorganizoval záchranný konvoj sanitek Červeného půlměsíce, jasně červeného hasičského vozu civilní obrany a vozidla OSN. Celkem 13 zdravotníků a záchranářů odjelo do Hašašínu hledat své pohřešované kolegy a bylo to naposledy, kdy je viděli živé.

Abed, zadržený záchranář z prvního sanitního vozu, byl spoután a donucen ležet na zemi a viděl, jak jedno záchranné vozidlo za druhým přepadávají čekající izraelské síly. Později viděl, jak vojenský bagr vyhloubil jámu a vozidla do ní naházel, než ji zasypal buldozer.

Rodiny pohřešovaných prvních záchranářů strávily celý týden v agónii, než se dozvěděly, že byla nalezena těla. Bilal, jeho přeživší bratr a rodiče spěchali do nemocnice Nasser v Chán Júnisu a doufali, že Saleh nebude mezi ostatky, ale tato naděje byla rychle zmařena.

„Když těla dorazila, byla zabalená v bílých rubáších s napsanými jmény. Byl jsem to já, kdo odkryl bratrovu tvář, a začal jsem přemýšlet, jestli je to opravdu on,“ řekl Bilal. Těla ležela v zemi už týden. Podle prstenu na prstu potvrdili, že se jedná o Saleha.

„Na Salehově zápěstí byly stopy po poutech, kterými ho izraelská armáda spoutala. Měl také zlomené prsty,“ řekl. Dva další svědci deníku Guardian řekli, že některé z obětí měly svázané ruce nebo nohy.

Izraelská armáda uvedla, že podle jejího „počátečního hodnocení“ incidentu její jednotky zahájily palbu na několik vozidel „podezřele postupujících směrem k jednotkám IDF bez světlometů nebo nouzových signálů“, a tvrdila, zatím bez důkazů, že bojovníci Hamásu a další militanti využívali sanitky jako úkryt.

Pro Bilala bylo izraelské tvrzení, že sanitky převážely teroristy, další urážkou. „Tito zdravotníci poskytovali humanitární služby. Nepředstavovali žádnou hrozbu ani neměli u sebe zbraně. Jaký byl jejich zločin, že byli takto zabiti?“ ptal se.

Mezi dalšími rodinami, které se vrhly do márnice v Násirské nemocnici, byl 63letý otec Sobhi Bahloul, který hledal svého syna Mohammada, dobrovolného záchranáře Červeného půlměsíce.


Když Sobhi našel jeho tělo, řekl, že upadl do šoku a nemohl plakat. „Možná jsem si plně neuvědomoval, co se děje,“ řekl. „[Mrtví] byli stále ve svých uniformách, celí od krve a špíny. Mohamedovy rysy jsem rozeznával jen s obtížemi. Přistoupil jsem blíž, až jsem měl obličej přímo před ním, a teprve pak jsem si byl jistý, že je to on. Pak jsme mu z kapsy kalhot vytáhli občanský průkaz.“

Sobhi řekl: „Střelná zranění byla jasná - střely do hrudníku a zápěstí. Vypadalo to, že zvedl ruku, aby se chránil, a kulky mu prošly rukou do hrudníku a ven ze zad. Byly to více než čtyři kulky, všechny v oblasti hrudníku a srdce. Myslím, že zemřel na místě.“

Stejně jako Saleh byl i Mohammad zapálený pro svou práci záchranáře. Na univerzitě Al-Azhar vystudoval ošetřovatelství, poté absolvoval řadu intenzivních kurzů, získal řidičský průkaz na sanitku, vyučil se zdravotnickým záchranářem a pokračoval ve studiu zdravotnické administrativy na Al-Quds Open University. Dobrovolnictví se věnoval od roku 2018 a doufal, že se z něj stane placená práce, ale absence platu jeho odhodlání nezmenšila.

„Doma jsme ho téměř neviděli,“ vzpomíná jeho otec. „Neustále byl v nemocnici, u záchranných týmů. Byl odvážný a iniciativní, nikdy nečekal na pokyny - vždycky přebíral iniciativu.“

„Vychovával jsem své děti k lásce k dobru a k dobrým skutkům,“ řekl Sobhi. „V našem domě jsme měli zásadu: konat dobro, aniž bychom očekávali poděkování nebo pochvalu. Mohamed podle této zásady žil.