S velkou mocí přichází velké ego: superhrdinský komplex Trumpovy administrativy
3. 4. 2025 / Matěj Metelec
čas čtení
4 minuty
Občas
je těžké ubránit se myšlence, že současná éra americké politiky začala
někdy v roce 2008, s úspěchem filmového Iron Mana. Samozřejmě, že
superhrdinské filmy jsou jen převyprávěním konstitutivních amerických
mýtů, které vycházejí z expanze na Západ, a v tomto smyslu je lze
považovat, podobně jako reaganovské akční filmy, za obměnu westernů. Ale
western coby filmový žánr vlastně velmi záhy přicházel,
zpočátku opatrně, s revizionistickým pohledem na americkou ideologii
individuálního úspěchu. Postavy, které na plátně ztvárňoval John Wayne
ve filmech jako Red River nebo Searchers představovaly implicitní
kritiku patologických rysů jinak velebeného individualismu, rasismu a
vykořisťování.
Naproti tomu superhrdinský cyklus pod značkou Marvel Cinematic Universe sice podstupme času přinášel rozšiřování pole diversity, ale v zásadě nezpochybňoval základní princip svrchovanosti výlučného jedince, který má právo rozhodovat o otázkách života a smrti (v kosmickém měřítku) podle svého vlastního morálního kompasu. Tam, kde komiksové předlohy přicházely s odstíněným chápáním morálních dilemat, které navíc ve vesmírech zalidněných takřka výlučně kostýmovanými postavami, které zdůrazňovaly fikční rovinu, filmoví superhrdinové přinášely jednoduchá řešení a nadto se pohybovali mezi obyčejnými lidmi, kteří do toho, co je správné, neměli co mluvit. A i ty filmy, jež se pokoušely o jakousi kritickou sebereflexi nakonec končily u individualizovaného patosu a službě „většímu dobru“, jež výjimečný jedinec najde lépe než anonymní demokratické procedury.
A tak se není co divit, že po tom, co jsem více než dekádu a půl sledovali na plátnech kin superhrdiny, začali mnozí z nás věřit, že řešení politických problému je superhrdinské – a ti, kteří svůj úspěch spíše než šťastné hvězdě či strukturální podmínkám přičítali své vlastní výjimečnosti, začali vidět sami v sobě vyvolené superhrdiny. Ovšem jak ukázal v komiksu Watchmen už na počátku osmdesátých let Alan Moore, superhrdinská etika má blíž k fašismu než k demokracii. Bylo by přehnané tvrdit, že komiksové filmy umetaly cestu k Trumpově autoritářství, staly se však ústřední metaforou krize, která je natolik hluboká, že pro mnohé stala přijatelnou představa, že nás z ní může vyvést jen polobůh, supervoják nebo egomanický miliardář disponující nekonečnými zdroji a futuristickou technikou.
Často se opakuje, že Američané ve 20. století dvakrát zachránili Evropu. Je to pravda, je však třeba dodat, že tak ani v jednom případě neučinili ze zcela altruistických důvodů – ale ani z důvodů zcela zištných. Pro jejich vzestup do role globální supervelmoci platí známá věta z jiného komiksového universa, totiž že „s velkou mocí přichází také velká zodpovědnost“. Když Spojené státy na přelomu 19. a 20. století velkou moc získali, musely do nějaké míry přijmout i zodpovědnost, která se k ní vázala. I když s ní mnohdy nakládali svévolně a zpupně, po většinu 20. století v tamní politické třídě přetrvával pocit závazku k tradici otců zakladatelů. Někteří z nich byli sice otrokáři, zároveň však stejně často intelektuály, promýšlejícími povahu polické moci. Ačkoli tato tradice byla nesporně elitářská a její subjekty byli výrazně omezené, přesto v sobě obsahovala interpelaci k závazkům překračujícím individuální zájmy.
A ten přes všechny peripetie, hybris, vlny populismu nebo jingoismu přetrvával, i kdyby jen v podobě formální úcty k ústavním institucím. Tou se současná administrativa podle všeho necítí nijak vázaná – a v tomto smyslu o jejích představitelích nelze mluvit jako o konzervativcích. Tito reakční rebelové, kteří se cítí povolaní rušit svévolně instituce, diktovat vědě, o čem má bádat, obcházet Kongres, přetlačovat se se soudy a když na to přijde, vládnout dekrety a uplácet voliče, už nepředstavují ani tradiční americké „kovbojství“. K tomu se totiž vázala alespoň jistá představa o slušnosti, i když jednostranná. Ve svých vlastních očích jsou tito mužové a ženy superhrdiny, kteří přicházejí, aby zachránili Ameriku, nebo lépe řečeno, „učinili ji opět velkou“. Zda se jim to, v jakémkoli smyslu podaří, je otázka, v této chvíli však možná už překročili jinou pomyslnou komiksovou hranici, kterou vyznačuje výrok Harvey Denta z filmu The Dark Knight: „Buď zemřeš jako hrdina, nebo budeš žít dost dlouho na to, aby ses stal padouchem.“
1257
Diskuse