Americké sbližování se Svatým stolcem začalo naplno 28. října 1958, kdy byl kardinál Angelo Giuseppe Roncalli zvolen papežem a přijal jméno Jan XXIII. Už tři dny po vystoupení bílého kouře nad Svatopetrským náměstím vypracovalo americké ministerstvo zahraničí memorandum, v němž se vytyčila strategie: těsné vztahy s Vatikánem by poskytly nejen přístup k cenným informacím, ale i možnost využít značné morální autority církve ve prospěch amerických zahraničněpolitických cílů.

V dusném klimatu rané studené války nebyly tyto ambice ničím překvapivým. Když prezident Dwight Eisenhower navštívil Jana XXIII. v prosinci 1959, mluvil o světě ohroženém materialismem - termínem, jenž zahrnoval jak sovětský ateismus, tak západní konzumerismus - a našel v papeži klíčového spojence v boji o lidskou duši.

Tak začalo pozoruhodné a převážně skryté partnerství. V průběhu šedesátých let se vatikánští představitelé a američtí diplomaté pravidelně setkávali, aby diskutovali strategie, jak čelit "komunistické hrozbě". Na setkání 11. května 1960 v Římě zazněl společný názor: i když ideologická přitažlivost komunismu slábla, jeho materiální síla - zosobněná sovětskými ozbrojenými silami - nadále představovala vážné nebezpečí.

Za pontifikátu Pavla VI. se tato spolupráce ještě prohloubila. V roce 1978, kdy marxistické hnutí nabíralo sílu v Evropě i Latinské Americe, začali vatikánští emisaři jako kardinál Agostino Casaroli hledat podporu Washingtonu pro obranu křehké evropské demokracie. Američtí stratégové na oplátku viděli v církvi nejen ideového spojence, ale také zásadního aktéra schopného ovlivnit vývoj od Varšavy po Salvador.

Právě ve Střední Americe však tato propletenost nabyla nejtragičtější podoby. Jak se v Salvadoru schylovalo k občanské válce, snažila se americká diplomacie využít vatikánského vlivu, a to i přes pokusy přimět arcibiskupa Oscara Romera, aby podpořil umírněné reformy. Dějiny však zaznamenaly jiný příběh: Romero se odmítl podřídit, hlasitě odsuzoval pravicové represe a americkou podporu militaristickým režimům. Jeho vražda v březnu 1980, pouhé dva měsíce po varovném hlášení CIA, se stala temným symbolem selhání této politické strategie.

Pokus o atentát na papeže Jana Pavla II. v květnu 1981 pak vše ještě vyhrotil. V osobě polského papeže našla Amerika charismatického spojence, který hovořil jazykem svobody a lidské důstojnosti - ale jeho zkušenost s životem pod komunistickou diktaturou ho činila obezřetným jak vůči Sovětskému svazu, tak vůči americkému pragmatismu. Teorie, že za útokem stála bulharská tajná služba na příkaz Moskvy, se rychle ujaly. Zpravodajské zprávy CIA ze středních osmdesátých let popisují sovětské pokusy zahladit stopy a odvrátit mezinárodní pozornost, mimo jiné prostřednictvím dezinformací a podpory komunistických stran v západní Evropě.

Spojenectví mezi Washingtonem a Vatikánem dosáhlo vrcholu za prezidenta Ronalda Reagana. V tajných rozhovorech v roce 1987 se Reagan připravoval na schůzku s Janem Pavlem II., aby sdílel své dojmy z jednání s Michailem Gorbačovem a koordinoval další kroky v politice vůči Východní Evropě. Jejich společná víra v hodnoty svobody a lidské důstojnosti se stala katalyzátorem událostí, které zanedlouho přinesly pád komunistických režimů.

Ani aliance uzavřené v historických bouřích však netrvají navždy. Po smrti Jana Pavla II. v roce 2005 americká diplomacie vyzývala Bushovu administrativu, aby rychle navázala vztahy s novým papežem. Bylo jasné, že nový pontifikát přinese nový styl, jiné zkušenosti a možná i odlišný pohled na svět. Spojené státy a Svatý stolec však měly, jak diplomatické depeše zdůrazňovaly, i nadále sdílet zájmy v oblasti podpory demokracie, lidských práv a globálního rozvoje.

Nakonec nám tyto dokumenty odhalují nejen sérii tajných operací a diplomatických schůzek. Ukazují hlubší pravdu o moderním papežství: že i nejvyšší duchovní autorita katolické církve byla - a nadále je - pevně vpletena do proudů globální moci.