Pražské jaro a fašismus
28. 4. 2025 / Petr Andreas
čas čtení
7 minut
Dění Pražského
jara 1968 vzbudilo proud údivu, pohoršení, výtek, výzev a
ultimát, které ze zemí Varšavské smlouvy v čele se
Sovětským svazem přicházely do Československa několika hlavními
kanály: na úrovni politického a diplomatického jednání, skrze
oficiální tisk a posléze prostřednictvím pokoutně šířených
propagandistických tiskovin a médií (brožury, letáky, rádiové
vysílání). Každý měl jinou ideovou povahu, adresáty a funkci.
Předesílám, že hovořím pouze o diskursivní rovině –
fašismus jako reálný politický fenomén ve smyslu lidí
s autoritářskou a nacionalistickou vizí společenského
uspořádání, nota bene usilujících o její uskutečnění, se na
konci šedesátých let v Československu nevyskytoval.
Politická
debata stranických a státních představitelů zemí Varšavské
smlouvy včetně Československa se odehrávala v ideologickém
rámci pravice (antisocialistické síly, buržoazie, sociální
demokracie, liberalismus) versus pravověrní marxisté-leninisté.
Československý problém z tohoto hlediska spočíval v tom,
že vedení KSČ nezvládlo situaci a dopustilo přesun moci
v médiích i politice od pravověrných k pravici, takže
hrozilo, že dojde ke kontrarevoluci. Ta by se odehrála v zájmu
a s podporou západního imperialismu. Úvahy a výtky
komunistických vůdců se točily okolo toho, zda KSČ zůstává
stranou bolševickou, anebo se stává již sociálnědemokratickou a
nakolik jsou československá média a společenské organizace
liberální a pravicové. Státně-stranické reprezentace se sice
k fašismu vztahovaly jako ke společnému, především
historickému nepříteli a vzájemnému pojítku, avšak jako
aktuální politický jev pro ně nebyl téma.
Propaganda v tisku zemí Varšavské smlouvy. Propaganda,
která se objevovala v tisku spojeneckých zemí během
pražského jara a v první fázi normalizace, měla širší
cíle než referovat o ideologické, nicméně z hlediska
zúčastněných stále poměrně věcné politicko-diplomatické
debatě. Mimo jiné měla přesvědčit domácí obyvatelstva o
existenci krize v Československu a oprávněnosti postupu spojenců,
a aby kontraproduktivně nevzbudila naopak sympatie k Pražskému
jaru, označovala je pomocí pojmů nacházejících se v pravolevém
spektru ještě více vpravo než ty, které používali spojenečtí
politici. A. A. Gordin, který analyzoval dobový regionální
sovětský tisk, dochází k závěru, že propaganda vedla
sovětské občany k tomu, aby si asociovali činnost
progresivistů (jejich vlastní označení) neboli
antisocialistických sil v Československu (kritické označení
sovětských politiků) s fašismem a vzpomínkami na Velkou
vlasteneckou válku. Neváhala ani psát o neonacismu v západním
Německu jako opoře československých kontrarevolučních živlů.
Neonacismus, respektive neofašismus figuruje také v Dopise
pěti komunistických a dělnických stran ústřednímu výboru KSČ
z 15. července 1968, který vyšel ve všech hlavních denících
spojeneckých zemí: „Německá spolková republika, v níž
narůstají síly neofašismu, útočí proti statu quo, žádá
revizi hranic, nechce se zříci ani záměrů na pohlcení NDR, ani
přístupu k jaderným zbraním, je proti návrhům na odzbrojení.“
Několik dní předtím byly na Sokolovsku nalezeny zjevně
podvržené, údajně západoněmecké zbraně.
Propaganda
zemí Varšavské smlouvy do Československa. Podobně jako
domácí sovětský tisk před invazí i po ní, líčily situaci
v Československu brožury, letáky a rozhlasové vysílání
z NDR po vpádu vojsk. Vojenští propagandisté usilovali
využít toho, že mysli ovlivněné schematickým
marxisticko-leninským vnímáním politiky mohou mít sklon vnímat
přechod mezi pravicí a fašismem jako náhlý a nevyzpytatelný, a
blouznili například o fašistických kořenech hnutí KAN 231;
ostatně podobně jako ve svých projevech třeba Vasil Biľak. Jako
hlavní nepřítel zde ale byla prezentována předúnorová pravice,
poražené buržoazní živly nebo pravicoví revizionisté.
Použití termínu
„fašismus“ je tedy v souvislosti s Pražským jarem
1968 doložitelné. Zdrojem a původcem je Moskva (ale i Vasil
Biľak), nikoli však politici, nýbrž spíše sovětská domácí a
zahraniční propaganda. Nicméně v politickém diskursu
československé krize sehrálo obviňování z fašismu zcela
marginální úlohu a v propagandě bylo jen o málo
významnější.
Je tím
opodstatněné, aby termín fašismus zazněl v historickém
dramatickém filmu? Pokud by takový film byl historicky přemýšlivý
a dostatečně detailní, proč ne. Ve zjednodušujícím díle
formátu Vln, které si s mnohými historickými motivy
pohrává pouze za účelem emotivní dramatizace fiktivní zápletky,
mluvit o fašismu jednoznačně překračuje hranice smysluplného.
Literatura
Petr Andreas: Není stále jasné, co jsou to protisocialistické síly: Resovětizace KSČ a jejího diskurzu o nepříteli v období československé krize, Dějiny–teorie–kritika, č. 2, 2021, s. 183–224.
A. A. Gordin: Czechoslovakia in 1968: Soviet Propaganda and the Mood of Russia’s Provinces, Russian Studies in History 49, č. 4, 2011, s. 18–33.
Prameny k dějinám československé krize 1967–1970, Ústav pro soudobé dějiny: Praha.
Pozn. JČ: Přidám osobní, jistě subjektivní zkušenost ze samotného roku 1968. Mě jako patnáctiletého výrostka veřejné diskuse Pražského jara a rozhlasové a televizní vysílání naprosto uchvátily, takže jsem to sledoval absolutně bedlivě. I když "spojenci" ve Varšavském paktu začali události v Československu označovat za "fašismus" (asi tak, jak Rusko nyní označuje situaci na Ukrajíně za "fašismus", přestože Zelenskyj je žid) - tedy ta kritika se nezačala podle toho, co si pamatuji, ozývat hned, ale asi tak až tak od května 1968, rád bych upozornil, že aktéři Pražského jara si dávali opravdu velký pozor, aby nikdy nevystupovali "antisocialisticky". Šlo pořád jen o "socialismus s lidskou tváří". Pokusy o nesocialistické činy a výroky nebyly sice trestány, ale byly většinou oficiálně odsuzovány. Pamatuji se, že byl odsouzen pokus založit sociálně demokratickou stranu. Existoval sice Klub angažovaných nestraníků KAN a klub politických vězňů K231 (to bylo číslo paragrafu, podle něhož byli lidi za stalinismu odsouzeni), ale ty byly dost stranou. Silně bylo kritizováno, když časopis Student odjel do Mnichova a publikoval pak rozhovor s redaktory Svobodné Evropy. Celkově si Dubčekův režim dával značný pozor, aby neopustil ideologii "socialismu".
1874
Diskuse