V USA se stále více prosazují tzv. „maga-katolíci“. Nyní se jejich zrak upírá na Vatikán

29. 4. 2025

 
Nikdo ze zúčastněných to nenazývá „lobbingem“ - to by bylo nedůstojné a je to „jemnější než to, co vidíte ve Washingtonu“, řekl Philip Lawler, konzervativní katolický spisovatel a autor knihy kritické k Františkovi. „Zástupci všech názorových proudů napříč spektrem se však budou snažit, aby kardinálové pochopili jejich obavy.“

„Do Říma se chystám v sobotu a přicházím pozdě,“ řekl minulý týden Francis X. Maier, katolický spisovatel a bývalý poradce arcibiskupa Charlese Chaputa. „Už se tam setkávají nejrůznější lidé s biskupy a kardinály a snaží se vytvořit prostředí, které chtějí.“

Pro konzervativní, tradicionalistické či samozvané „ortodoxní“ katolíky, čerstvě po 12 nesnadných letech za Františka, bude toto interregnum po dlouhé době poslední šancí pokusit se o reset církve, která se podle nich posunula příliš doleva. Pro některé to znamená prosazovat církev, která jasně potvrdí polarizující, ale dlouhodobé katolické učení o sexualitě, manželství a potratech. Jiní, z nichž mnozí jsou spojováni s prioritami Donalda Trumpa a jeho příznivců, by šli ještě dál a tlačili na církev, která by byla jednoznačně, politicky pravicová - nebo alespoň méně nepřátelská vůči postojům hnutí Maga v oblasti imigrace, sociálního zabezpečení a životního prostředí.

Steve Bannon, pravděpodobně nejveřejnější a nejostřejší hlas pravicové katolické nespokojenosti, prohlásil, že hodlá zorganizovat „přehlídku síly tradicionalistů“ s konfrontačním mediálním pokrytím „ode zdi ke zdi“. Většina politikaření však bude mít podobu tiššího kolotoče.

Konzervativní katolíci mají své papežské tahouny - často se zmiňují Raymond Burke, Gerhard Müller, Péter Erdő a Robert Sarah -, ačkoli pozorovatelé jsou skeptičtí k tomu, že příští papež vybočí z Františkovy formy, částečně proto, že jmenoval většinu kardinálů, kteří budou vybírat jeho nástupce. Konzervativní katoličtí Američané jsou však neobyčejně vlivní a bohatí a Vatikán potřebuje „americké peníze a americký vliv“, řekl Massimo Faggioli, profesor religionistiky na Villanovské univerzitě.

A přestože je konzervativní frakce v menšině, „neměla by být zavrhována. Pro ně je toto konkláve jen jednou z bitev ve válce, která trvá desetiletí“.

Bannon - bývalý Trumpův poradce a podle vlastních slov tradicionalistický katolík, ačkoli byl třikrát rozvedený - už léta využívá svůj masově populární politický podcast War Room k ostrým útokům na Františkův pontifikát. Obvinil papeže z toho, že je marxistický rozvraceč, globalista, antiamerikanista, a dokonce, že je nelegitimní papež.

Velká část hněvu konzervativců se soustřeďuje na Františkovy výroky, které jako by uvolňovaly nebo činily nejednoznačnými katolické sociální doktríny. Když se Františka v roce 2013 reportér zeptal, zda jsou ve Vatikánu homosexuálové, slavně poznamenal: „Kdo jsem já, abych to soudil?“

„Kdo jsem já, abych soudil?“ Bannon nevěřícně opakoval. „Hele, vole, ty jsi papež. To je taková role. Máš být soudný. Tahle 'empatie' je falešná. Přinesl do církve terapeutické dvacáté století. Církev nemá být terapeutická.“

Zbožné katolíky bylo v minulosti obtížné zařadit do americké politické binarity. Často byli proti potratům, ale pro imigraci a sociální záchrannou síť. „Věřím všemu, co církev učí,“ řekla  Leah Libresco Sargeantová, autorka dvou knih o své katolické víře. „Snažím se podle toho žít. A to ze mě zřejmě dělá špatnou volbu pro kteroukoli politickou stranu.“

Přesto byli katolíci z dělnické třídy tradiční základnou podpory Demokratické strany ve 20. století a aktivističtí katoličtí duchovní se účastnili protestů za občanská práva černochů a proti válce ve Vietnamu. Přesto legalizace potratů přivedla některé prominentní katolíky, kteří dříve podporovali levicové cíle, ke konzervativnímu hnutí.

Zatímco stereotypní křesťanský konzervativec v obecných představách může být jižanský protestant, který se ohání Biblí, katolíci po léta dominovali intelektuálnímu vedení americké pravice. Pět ze šesti pravicově orientovaných soudců Nejvyššího soudu USA jsou katolíci, přestože katolíci tvoří jen asi pětinu americké populace. JD Vance - viceprezident, který na začátku tohoto roku vyvolal jakýsi spor s Vatikánem ohledně imigrace a soucitu a krátce před svou smrtí se také setkal s Františkem - konvertoval v roce 2019 ke katolicismu.

Ačkoli podle běžných katolických měřítek to hraničí se svatokrádeží, Bannonovy výpady proti Františkovi našly připravené publikum mezi demografickou skupinou, kterou deník New York Post označil za „katolíky MAGA“: Katoličtí Američané, kteří jsou teologicky i politicky militantně konzervativní a nevidí v tom žádné napětí.

František prokázal službu obrozené katolické pravici, tvrdí Bannon: „Jeho vláda teroru nebyla ničím jiným než katastrofou. A proto máte masivní reakci, zejména v Severní Americe, kde omladil zdejší tradiční církev.“

Gregory A. Smith, který se zabývá náboženskou demografií v Pew Research Center, poznamenal, že průzkumy veřejného mínění ukazují, že většina amerických katolíků - včetně většiny katolických republikánů - vnímala papeže Františka po celou dobu jeho pontifikátu příznivě. Přesto se přibližně od roku 2018 začala otevírat ideologická propast, kdy katoličtí republikáni hlásili méně příznivé názory na Františka než katoličtí demokraté.

S poukazem na to, že František je označován převážně svým světským, předpapežským příjmením Bergoglio, Bannon nastínil četné stížnosti.

Mezi jeho argumenty patřilo, že papež je nepřátelský vůči staromódní latinské mešní liturgii, kterou si oblíbili někteří američtí katolíci, že nepohání k plné odpovědnosti údajné zneuživatele v řadách duchovenstva, že zametá s dlouholetým učením o sexualitě a manželství, že podkopává suverenitu USA tím, že oslavuje masovou imigraci, a že zrazuje pronásledované křesťany v zahraničí tím, že umožňuje čínské komunistické vládě kontrolu nad tamní církví.

„Jen za to se bude smažit v pekle,“ řekl Bannon o dohodě s Čínou. Připustil, že jeho postoj pravděpodobně nereprezentuje průměrného katolíka.

Mnohé z těchto stížností jsou však v uctivější formě společné ortodoxním katolíkům, kteří jsou nejangažovanější, nejvlivnější a finančně nejštědřejší církevní skupinou.

Konzervativní katolíci si během 35 let vlády Jana Pavla II. a papeže Benedikta zvykli na určitý druh papežství a pochopení pro jejich záležitosti a někteří z nich si mysleli, že dějiny skončily

Massimo Faggioli sice nesouhlasí s některými konzervativními charakteristikami stavu církve, ale zároveň uvedl, že američtí odpůrci papeže Františka mají do jisté míry hybnost na své straně. Poznamenal, že američtí kněží, kteří dnes začínají své povolání, jsou v průměru konzervativnější, nikoli méně konzervativní než jejich starší kolegové.

Latinské mše jsou oblíbené tam, kde jsou nabízeny. A v posledních několika letech došlo k překvapivému přílivu mladých dospělých, kteří konvertovali nebo se vrátili ke katolicismu, přičemž se zdá, že mnozí z nich chtějí spíše „vůně a zvony“ a morální jistotu než ležérní katolicismus, který si spojují s generací svých rodičů, nebo duhovými vlajkami vyzdobený progresivismus mnoha hlavních protestantských církví.

„Živé  části americké církve nejsou ty, které byly nejvíce nadšeny Františkovým pontifikátem, ale ty, které přijaly 'all-in' katolicismus Jana Pavla II. a Benedikta XVI,“ sdělil George Weigel, neokonzervativní katolický spisovatel, který jel do Říma. „Hlavně,“ tvrdil, “Františkovi nejhlasitější příznivci byli stárnoucí a zmenšující se části americké církve.“

Do kontrastu postavil anglikánskou církev. „[Mnoho] nejangažovanějších katolíků ve Spojených státech nepovažuje anglikánskou církev za příliš působivý vzor křesťanské vitality a její úpadek právem přičítají tomu, že přijala mnoho současné kultury, místo aby se snažila tuto kulturu obrátit.“

Jeho názory mají odezvu i mimo USA. Nedávné údaje naznačují, že katolíků může být v Británii brzy poprvé od reformace v 16. století více než anglikánů, přičemž tato změna je z velké části způsobena návštěvníky církve z řad generací, a to i přesto, že britská společnost jako celek je stále sekulárnější.

Ne všichni konzervativní nebo ortodoxní katolíci byli s Františkem nespokojeni.

Konzervativní spisovatel Sohrab Ahmari, který v roce 2016 konvertoval ke katolicismu, nedávno v časopise First Things tvrdil, že podstata Františkova kázání je často „mnohem více ‚tradiční‘, než kritici oceňují“. Přesto ho pronásledoval „vznik skutečného protifrantiškánského  průmyslu“, který pracoval na tom, aby „postavil část katolíků proti papeži“.

**

Organizace Katolíci pro katolíky je jednou z politických tváří nově militantní katolické pravice. V březnu tato organizace již podruhé za sebou uspořádala modlitební akci v Mar-a-Lago. Organizace se také loni na podzim snažila zmobilizovat katolické voliče z nerozhodnbých amerických států ve prospěch Republikánské strany, přičemž se zaměřila zejména na miliony „nízcepříznivých“ katolíků, kteří nechodí pravidelně k volbám.

John Yep spoluzaložil organizaci Catholics For Catholics před dvěma a půl lety, aby „hájil zájmy katolíků na veřejném prostranství a jen potvrzoval naše přesvědčení a předkládal je našim politikům, aby si je uvědomovali a respektovali, za kým stojíme a čemu věříme“.

Podle většiny měřítek je tato organizace daleko napravo od průměrného katolíka, a možná dokonce napravo od průměrného konzervativního katolíka: vydala knihu biskupa Josepha Stricklanda, texaského duchovního, který byl v roce 2023 odvolán z úřadu poté, co se stal jedním z nejostřejších Františkových kritiků.

Yepovy politické instinkty ohledně katolíků jako hlasovacího bloku však mohou být trefné. Podle analýzy agentury AP získal Trump ve volbách v roce 2024 54 % katolických voličů, což je o čtyři procentní body lepší výsledek než v roce 2020, kdy s Bidenem získali zhruba stejný podíl katolických hlasů. A přestože bílí katolíci podporují Trumpa ve vyšší míře než latinskoameričtí katolíci, Trump těžil i z výkyvu v hlasech latinskoamerických katolíků.

Bannon se domnívá, že se blíží rozkol mezi tradicionalistickými severoamerickými katolíky a širší církví - a dokonce ho vítá. Pozorovatelé jsou k této myšlence skeptičtí, zčásti proto, že většina katolíků bez ohledu na své ideologické směřování by považovala vyhlídku na rozkol s mateřskou církví v Římě v 21. století za nemyslitelnou. V každém případě se však zdá, že mezi katolickou komunitou v USA, která je stále konzervativnější, a církevním vedením v Římě, které je otevřeno novým myšlenkám, zeje stále větší propast.

Faggioli se domnívá, že „v jistém smyslu se tato církev již nachází v situaci měkkého schizmatu“. 
Nemyslí si však, že by mělo dojít k plnohodnotnému schizmatu.