Kde jinde než ve Spojených státech bychom očekávali, že novinář veřejně napadne vlastní zaměstnavatele přímo před zraky diváků? Sotva v Evropě, kde se na korporátní nebo politické tlaky spíše tiše nadává v zákulisí. Už vůbec ne v demokraciích Asie či Latinské Ameriky, kde taková vzpoura často znamená konec kariéry. Dokonce ani v Británii - kolébce údajné hrdé redakční nezávislosti BBC - nejsou podobné okamžiky častější než sníh v červenci.

Tuto vlastnost jsem si osvojil, když jsem studoval ve Spojených státech a v amerických médiích jsem viděl hrdinství, které jsem jinde neviděl. V České republice jsme sice na konci roku 2000 zažili vzpouru novinářů a dalších zaměstnanců veřejnoprávní televize, kteří se ve studiu zabarikádovali na protest proti zvolení Jiřího Hodače a výběru Jany Bobošíkové do čela, ale obecně jsem viděl jen novináře, kteří skláněli hlavy před majiteli a šéfy, aby nepřišli o práci. 

Dokonce jsem se stal pověstným tím, že jsem odmítal přijímat od majitelů a manažerů příkazy, které byly v rozporu s novinářskou etikou. Výsledkem bylo, že o mně mediální novinář Miloš Čermák v časopise Reflex napsal a na Wikipedii to reprodukovali, že jsem ze všech médií, která jsem vedl, odešel prásknutím dveřmi. Jen zapomněl říct - nebo mu to bylo jedno, protože neměl stejné neochvějné zásady jako já -, že jsem práskl dveřmi, protože na mě byl vyvíjen nátlak, abych udělal něco špatného. 

Odsudek Čermáka a tolika mých kolegů v Česku ohledně mých hádek s majiteli je dán tím, že jim chybí kulturní gen, který mám já ohledně vážnosti novinařiny. Mají práci a nechtějí o ni přijít. Já mám povolání a nechci ho zradit. Na pragmatické a neidealistické české půdě je to hřích.

Americká zvláštní tradice vnitřního odporu sahá desítky let zpátky. V 90. letech se Ted Koppel rozhořčil, když bylo na poslední chvíli zrušeno vysílání rozhovoru s profesorem z Berkeley o HIV kvůli zásahu úřadů. Koppel tehdy chladně, ale neomylně informoval diváky o tom, co se stalo - malý vzdor proti sílícím kompromisům doby.

Duch odporu se objevoval i ve světě zábavy. Conan O’Brien během neslavné "války o noční vysílání" na NBC proměnil své monology v každodenní kritiku vlastní televize - v tradici, kterou před ním tvořil  David Letterman. Opět šlo o typicky americkou věrnost nikoli korporaci, ale širšímu veřejnému poslání. 

Nyní se k této linii přidal i Scott Pelley. Jeho rozloučení s Billem Owensem, výkonným producentem, který podle všeho musel odejít, aby se uvolnila cesta k fúzi s Paramountem, nebylo jen sentimentálním gestem. Bylo to varování. Pečlivě volenými slovy Pelley odhalil realitu, kterou si diváci jen málokdy připouštějí: že materiály, které v televizi sledují, nejsou formovány pouze pečlivou prací novinářů, ale i neviditelnými zájmy korporací.

Kolik dalších pořadů by si dovolilo odvysílat takovou výzvu? Kolik dalších novinářů by riskovalo svou kariéru a pohodlí, aby zazněl podobný alarm? Nelze si nevzpomenout na krizi 60 Minutes z roku 1995, kdy CBS podlehla nátlaku tabákového průmyslu a odmítla odvysílat rozhovor s whistleblowerem Jeffreyem Wigandem. Trvalo měsíce, než se rozhovor dostal na obrazovku - a nakonec byl tento materiál zfilmován ve snímku The Insider.

V dějinách amerických médií se objevily pozoruhodné případy, kdy novináři odhalili interní pochybení nebo protestovali proti cenzuře. V době vrcholícího mccarthismu Edward R. Murrow využil svého pořadu See It Now k tomu, aby se postavil proti senátorovi Josephu McCarthymu, a to navzdory silným výhradám v rámci CBS ohledně rizika vládní odvety. Murrowovo vysílání nebylo jen útokem na McCarthyho - nepřímo kritizovalo i vlastní firemní bojácnost CBS a obnažilo napětí mezi odvážnou žurnalistikou a komerční opatrností. 

Tyto okamžiky jsou inspirující, ale zároveň připomínají, jak křehká tato tradice dnes je. Podmínky, které ji umožňují - relativní nezávislost hvězdných novinářů a stále přítomné veřejné očekávání integrity - jsou stále více ohrožovány. Konsolidace médií, honba za ziskem akcionářů a toxická politika trumpovské éry zužují prostor, v němž může skutečná žurnalistická odvaha přežít.

Ironie je nepopiratelná: Shari Redstoneová, která dnes Paramount řídí, usiluje o podporu administrativy Donalda Trumpa - prezidenta, který americkou novinařinu soustavně démonizuje - zatímco její vlastní novináři se snaží udržet si alespoň zdání nezávislosti. Co se stane, pokud uspěje? Co se stane s pořadem 60 Minutes a s křehkou smlouvou mezi žurnalistikou a veřejností, kterou tento pořad symbolizuje?

Geniem amerických médií nikdy nebyla absence tlaku, ale schopnost jej občas veřejně a odvážně odmítnout. Tyto vzácné chvíle odporu jsou paradoxně známkou zdraví systému: důkazem, že uvnitř stroje stále existují jednotlivci, kteří věří v odpovědnost vůči pravdě.

Kdyby tyto protesty někdy úplně umlkly - kdyby se novináři v tichosti podřídili zájmům svých vlastníků - nastal by konec americké žurnalistiky, jak ji známe. Zatím však, díky Scotttu Pelleymu a jemu podobným, tato tradice přežívá - otlučená, oslabená, ale stále vzdorovitě živá.