Ten chladný vzduch pozdního října 1990 byl nabitý elektrizující energií, jakou dokáže vytvořit jen New York. Pamatuji si to tak živě, protože to měl být můj první oficiální den jako stážista v New York Daily News. Byl jsem student žurnalistiky, s očima dokořán a plný snů o prstech od inkoustu a nočních uzávěrkách. Velká redakce na 42. ulici byla zaslíbenou zemí, drsný chrám pravdy.

Přišel jsem k budově, žaludek se mi nervózně kroutil, jen abych zjistil, že ulice je chaotický vír lidstva. Místo tichého bzučení pracujících novin jsem viděl stávkové hlídky. Byly všude – lidský řetěz tiskařů, řidičů, lisů a reportérů, všichni křičeli, drželi cedule a vyzařovali silnou směs hněvu a vzdoru. Vzduch byl hustý. Tohle byla hrdinská žurnalistika, o které jsem četl v knihách.

Začala stávka. Rychle jsem se dozvěděl, že pracovníci bojují za svá pracovní místa proti společnosti, Tribune Company, o které měli pocit, že chce zlomit odbory. Následující dny byly plné křiku, potyček a znepokojivého pohledu na náhradní pracovníky – „stávkokazy“, jak je nazývali stávkující novináři – kteří byli do budovy doprovázeni policií. Stál jsem tam, jako cizinec, díval se a sledoval, jak jsou dodávky zapalovány, a viděl jsem zuřivost ve tvářích mužů a žen, od kterých jsem doufal, že se něco naučím. Bylo to křest ohněm, lekce o brutální realitě tohoto odvětví. 

Noviny se stále vydávaly, ale působily prázdně, jako stín svého dřívějšího já, tištěné a doručované kostrou posádky. Moje stáž a sen, který s ní přicházel, jako by umíraly na stávkové hlídce.

Stávka se vlekla několik měsíců, hořký, vyčerpávající konflikt. Pokračoval jsem ve své stáži, většinou na okraji, a pomáhal jsem s čímkoli, co bylo potřeba. Atmosféra uvnitř redakce byla napjatá a zvláštní. Nebyli tu žádní zkušení novináři, kteří by mě vedli, žádné sdílené kamarádství. Připadalo mi to méně jako redakce a více jako obležená pevnost. Noviny ztrácely peníze, bojkoty fungovaly, a tak se mi ulevilo, když v březnu 1991 přišla zpráva: noviny byly prodány. Novým majitelem se stal britský magnát jménem Robert Maxwell. Stávka skončila.

Několik týdnů po převzetí se redakce začala cítit jinak. Byla tam křehká naděje, ale také velká nejistota. A pak, jednoho dne, vešla.

Šepot předcházel jejímu příchodu. „Maxwellova dcera,“ šuškali lidé. „Je tady, aby na vše dohlédla.“ Ghislaine Maxwell byla pozoruhodná postava. Pohybovala se s lehkou autoritou, byla bezvadně oblečená a její oči skenovaly místnost, jako by si v duchu dělala poznámky o každém detailu. Místnost, která se vždy zdála být drsným a neotesaným útočištěm, najednou působila jako místo, kam právě dorazila královna.

Prošla redakcí, představila se několika vedoucím pracovníkům, ale většinou jen pozorovala. Seděl jsem u svého stolu a snažil se vypadat zaneprázdněně, když se zastavila a k mému naprostému překvapení se podívala přímo na mě.

„Vy jste stážista, že?“ zeptala se, její hlas byl ostrý, jasný nástroj.

„Ano, paní,“ vykoktal jsem a vstal. „Fabiano Golgo.“

Usmála se, rychlým, záhadným zábleskem. „Pojďte se mnou na chvíli, Fabiano. Chci se vás na něco zeptat.“

Odvedla mě do tichého kouta, pryč od rušných stolů, a začaly její otázky. Nešlo o mé reportérské schopnosti nebo o to, na jakých příbězích pracuji. Zajímala se o lidský prvek.

„Kdo jsou tady klíčoví lidé? Ne redaktoři, ale ti ostatní. Kdo má v redakci skutečnou moc? Komu lidé důvěřují?“

„Nevím, paní,“ řekl jsem a cítil jsem se odhalený. „Jsem tady jen pár měsíců a se stávkou…“

Zvedla ruku. „Přesně tak. Jste cizinec. Viděl jste stávku z obou stran, zvenku i zevnitř. Nejste součástí staré gardy. Jste nepopsaný list.“

Vysvětlila, že nemá zájem o veřejné tváře novin. Chtěla porozumět „kmenům“, jak je nazývala — neformálním klikám a spojenectvím, které se vytvořily během dlouhé, hořké stávky.

„Řekněte mi,“ pokračovala a její hlas se ztišil, „Jaká je skutečná nálada v redakci? Přebývá tam nějaká zášť? Existuje důvěra mezi novými zaměstnanci a veterány?“

Byla to mistryně výslechu, zkoumala jemné proudy emocí a loajality, které podporovaly fungování redakce. Měla pravdu. Jako stážista jsem byl spíše pozorovatel než účastník kmenové války. Viděl jsem tichou nevraživost, vědoucí pohledy a vzpurné mlčení, které viselo ve vzduchu mezi těmi, kteří stávkovali, a těmi, kteří nestávkovali.

Poslouchala pozorně, přikyvovala, když jsem mluvil, nehodnotila ani nereagovala. Vysvětlila mi, v tom tichém koutě velké newyorské instituce, že stážisté jsou nejlepším zdrojem informací, protože nejsme součástí dlouhotrvajících sporů a loajality. Vidíme vše, ale nejsme do ničeho emocionálně zapojeni. „Nemáte žádnou stranu, Fabiano,“ řekla. „A to z vás dělá cennou dvojici očí.“

Z těchto rozhovorů s ní jsem odcházel s pocitem, že jsem byl zneužit. Souhlasil jsem s vedením, že k obsluze tiskového stroje není potřeba 16 lidí (stačilo 6) a že 527 reportérů je opravdu příliš mnoho (odbory a místní zákony znemožňovaly jejich propuštění), ale nechtěl jsem být využíván jako špión proti svým kolegům. Moje mládí (byl jsem sotva plnoletý) a moje zranitelná pozice pod jejím vedením způsobily, že celý rozhovor na mě působil, jako bych byl pod nožem. Byla to žena nesmírné moci, která využívala své postavení ke shromažďování informací o rozbité instituci. Celá věc byla méně o žurnalistice a více o korporátní špionáži, což bylo drsné připomenutí, že i ta nejhrubší a nejčestnější profese má politické a lidské pozadí.

To krátké setkání s Ghislaine Maxwell mi dalo lekci, kterou bych se nikdy nemohl naučit někde ve škole. Stávka mi ukázala syrovou, lidskou stránku byznysu, hněv a bolest. Ale Ghislaine mi ukázala druhou stranu: chladné, kalkulující machinace moci a kontroly. Byla to lekce o tom, jak informace skutečně fungují, a na tu nikdy nezapomenu.

Ty dny z počátku 90. let se mi vybavily nejen tehdy, když jsem jako outsider, začleněný do redakce České televize, kempoval spolu s ostatními zaměstnanci a sledoval stávku ČT o Vánocích 2000, ale ještě více, když jsem sám čelil stávce svých týmů. Právě jsem se tehdy v roce 2001 stal šéfredaktorem časopisu Redhot, když se můj tým rozhodl, že už nebudu moci zvát Filipa Rožánka, který v té době sotva vyrostl z puberty (a dnes je jedním z pěti nejlepších novinářů specializujících se na média v českých zemích), aby v pondělí přišel a ukázal vše, co bylo na týdenním vydání špatné.

Rožánek si každý pondělí kupoval výtisk Redhotu v Mimoních a jezdil autobusem do Prahy. Během cesty jednoduše odhalil všechny chyby – technické nedostatky, jako zapomenuté uvedení fotografa u fotografie, překlepy, nesrovnalosti v článcích, chyby v layoutu, zkrátka všechny možné detaily, které viděl jen on.

Místo aby tým uvítal jeho bystrý postřeh, postavil se proti mně a rozhodl se stávkovat. Dokud bude Rožánek moci pokračovat v těchto korekturách (argumentovali typicky českým způsobem – že není oficiálně zaměstnán), nebudou pracovat. Nakonec jsem dal dohromady tři loajální přátele a celé číslo toho týdne jsem vytvořil sám s jejich pomocí a s podporou dalších časopisů z portfolia nakladatelství Stratosféra.

Následující týden se tým vrátil do práce a Rožánek mi dál pomáhal s mou prací, na kterou jsem v té době ještě nebyl plně připraven – a to po celá léta. Dnes už mohu říct, že jsem se svou práci naučil až po několika letech. Předtím jsem se opíral o Rožánkovu osvícenou a perfekcionistickou pomoc. On pak pokračoval ve skvělé práci v mnoha médiích, včetně Českého rozhlasu – zejména při připomínce 50. výročí událostí roku 1968.

Dnes vím, že Ghislaine Maxwell viděla v lidech ne jednotlivce, ale nástroje k dosažení svých cílů. Ať už to byl mladý stážista nebo oběť sexuálního zneužívání, její taktika se nezměnila. Vždy šlo o to najít slabé místo a využít ho. Naštěstí se mi podařilo uniknout z jejího vlivu, ale ta zkušenost se mi navždy vryla do paměti jako varování. Je to příběh o tom, jak se i v těch nejméně očekávaných situacích můžeme setkat s mocí, která je chladná, bezohledná a s jedinou motivací – dosáhnout svého bez ohledu na to, koho to poškodí.