Dokumentarista Wiseman, jehož jeden z filmů byl po desetiletí cenzurován, opustil scénu

17. 2. 2026 / Fabiano Golgo

čas čtení 3 minuty
30753
Nedělal rozhovory. Nevysvětloval. Neříkal nám, co si máme myslet. Frederick Wiseman, který v pondělí zemřel ve věku 96 let v Cambridge ve státě Massachusetts, strávil více než šedesát let něčím mnohem radikálnějším: díval se. A díval se dál – tři, čtyři, dokonce šest hodin v kuse – až se nahromaděná váha obyčejných okamžiků proměnila v něco jako zjevení.

Poprvé jsem viděl retrospektivu jeho díla v rámci úkolu pro kurz žurnalistiky zaměřený na dokumentární filmy v Angelika Film Center v New Yorku v roce 1996. Nekrology ho budou nazývat dokumentaristou, což je ale pravda přibližně stejně jako tvrdit, že Herman Melville byl cestovatelský spisovatel. Wiseman byl něco úplně jiného: filmový režisér převlečený za pozorovatele, romanopisec pracující s celuloidem, nejbližší věc, jakou americká kinematografie kdy měla k ruskému romanopisci z devatenáctého století s kamerou Bolex.

Teton bývalý právník z Bostonu natočil svůj první film až ve třiceti sedmi letech. Titicut Follies (1967) dopadly jako facka. Stát Massachusetts se ho dvacet let cenzuroval. Ten film s obrazy nahých mužů nucených vystupovat před publikem dozorců, s psychiatrem prodávajícím zmrzlinu duševně nemocným – to nebyla žurnalistika. To byla obžaloba, která nezvyšovala hlas. https://www.youtube.com/watch?v=lY4eHaiVK9s

Metoda se nikdy nezměnila. Žádný komentář. Žádná hudba. Žádné rozhovory. Jen Wiseman a kameraman a ta nekonečná, děsivá trpělivost nechat instituce, aby se odhalily samy. Říkal si "reálně-fiktivní" filmař, což zní jako vytáčka, dokud si nesednete k High School (1968) (https://www.youtube.com/watch?v=vzsHqQKi9G0) a neuslyšíte ředitelku číst dopis od bývalého studenta zabitého ve Vietnamu a nedojde nám, že sledujeme kulturu, jak se dopouští vraždy klišé. Kluci v tom filmu, hnáni chodbami, krmení bulvárem o "přizpůsobení" – věděli jsme, kam směřují.

Wiseman nám dal Hospital (1970) (https://www.youtube.com/watch?v=9GKaMB_s_pE) – tak otevřené a syrové, jak jen natočená zkušenost může být – a Welfare (1975) (https://www.youtube.com/watch?v=cPyMWMTgkLQ), film, který trval  čtyři hodiny a připadal jako čtyřicet minut, protože byrokracie je svého druhu divadlo. Pochopil něco, co filmaři s "poselstvím" nikdy nepochopí: když se díváme dost dlouho, poselství se začne dívat na nás.

Francouzi ho zbožňovali, přirozeně. Ale měli pravdu, že si ho přivlastnili. Wiseman v osmdesáti, pořád v práci, pořád se díval, natočil La Comédie-Française (1996) a Crazy Horse (2011) (https://www.youtube.com/watch?v=6_2yoFlQT4w) a At Berkeley (2013) (https://www.youtube.com/watch?v=_p-UszCXT9s) a – naprosto neuvěřitelně – Monrovia, Indiana (2018) (https://www.youtube.com/watch?v=ytBWp_4ABzU), což byl buď dokument o Trumpově Americe, nebo důkaz, že Wiseman raději natočí zasedání plánovací komise v maloměstě, než aby poslouchal další minutu kabelových zpráv. Pravděpodobně obojí.

Čestný Oscar přišel v roce 2016. Čtyřicet pět filmů. Šedesát let. Žádný komentář. Žádné výmluvy.

Wiseman nikdy nebyl pasivní. Jen věděl, že když v místnosti vydržíte dost dlouho, lidé zapomenou, že jste tam. A pak – teprve pak – vám ukážou, čím doopravdy jsou.


USA
1
Vytisknout
332

Diskuse

Obsah vydání | 17. 2. 2026