Samotný název – Těžký život dobrodruha – je vtipem už před začátkem. Co je na tom životě těžké? Všechno, jak se ukáže, protože Fred Flok, muž tisíce tváří, je až příliš mazaný na vlastní škodu. Otomar Korbelář, který ho hraje se svou charakteristickou kombinací elegance, ironie a chladné přesnosti, přežívá tím, že neustále mění identity: je Benda, Binder, Flok – podle toho, co se zrovna hodí. Je to podvodník i elegán, muž, na kterého se nelze spolehnout, ale od kterého se nedá odtrhnout pohled. Půvab spočívá v tom, že sledujeme jeho sebevědomé improvizace – a jejich zhroucení v nejméně vhodnou chvíli.

Komedie žije z tření a Frič vytváří neustálé zvraty. Každý trik se zhroutí, každá hladká replika zatáhne Floka do ještě větší pasti. Struktura je kolotočem ironie, navrženým tak, aby ho držel v nekonečném pohybu. Svět mu nedovolí klouzat bez přerušení. Jeho život je těžký ne proto, že by byl slabý, ale proto, že jeho improvizace jsou příliš křehké, aby obstály v realitě.

Mluvit o filmu roku 1941 znamená mluvit o tom, co nad ním visí nevyřčeno. Vznikl během nacistické okupace Československa, kdy byl kulturní život protektorátu cenzurován, a přesto byl paradoxně plodný. České komedie z okupace nesly dvojí ostří. Slíbily únik, ale samotný akt smíchu v časech útlaku byl vzdorem. Nebylo třeba otevřené satiry, když už samotná neúcta byla politicky nabitá. Frič neukazuje na okupanty – nemusí. Odmítnutí vážnosti, pozvání ke smíchu nad lidskou marností, bylo samo o sobě kódovanou rezistencí.

Frič uměl pracovat s fantazií. O dva roky dříve natočil I (1939), kde Oldřich Nový ztělesnil kouzlo dvojí identity. Těžký život dobrodruha tuto linii obrací: Fred Flok nemá žádné „pravé já“, kam by se vrátil – jeho proměny jsou vším, co má, a ony ho neustále zrazují. Je to stínová verze Kristiána, kde sen o proměně v elegána přerůstá v noční můru nekonečného hraní.

Film se pevně zařazuje do české komediální tradice. Vlasta Burian, „král komiků“ třicátých let, zosobňoval chaos – hlučný, fyzický, anarchický. Korbelářův Flok naopak zosobňuje uhlazenost ohroženou rozpadem. Jestliže Burianova komika byla odstředivá, vybuchující do prostoru, Korbelářova je dostředivá, obrácená dovnitř, každé gesto uhlazené, dokud nepraskne. Frič tuto rozpolcenost využil naplno: Korbelář mohl být v jedné chvíli noblesní, v další zcela rozložený. Film je laboratoří pro sledování křehkosti elegance.

Vedlejší postavy komedii zostřují tím, že ho neustále probodávají. Ladislav Pešek jako spisovatel Kryšpín, Adina Mandlová jako Helena Rohanová či Jaroslav Marvan jako inspektor Tichý nejsou pouhým stínem hlavního hrdiny. Jsou to protivníci, soupeři, zrcadla. Každé setkání utahuje kolem Floka síť, takže film nikdy nesklouzne do sólového výstupu.

Rytmus filmu je nevyrovnaný, občas kolísá mezi lehkou konverzací a nucenou fraškou. Ale právě tato nevyrovnanost je zdrojem jeho vitality. Příliš mnoho komedií usiluje o hladkost; Těžký život dobrodruha vzkvétá na kolísání. Dýchá v záškubech a zvratech, umožňuje Korbelářovi být současně neodolatelným i nesnesitelným. Nepředvídatelnost drží film živý.

Pod povrchem však leží proud historie. Válečné publikum si nespletlo tuto lehkovážnost s čistým únikem. Poznalo její odvahu. Komedie byla cenzory tolerována právě proto, že se zdála nepolitická; ale pro běžné diváky byl smích ventilem, skrytým aktem vytrvalosti. Flokovo přežívání díky vtipu se odráželo v jejich vlastním. Jeho improvizace, jeho balancování na hraně, rezonovalo s každodenní nejistotou života v okupaci. Lehkovážnost byla zprávou sama o sobě: přežít mohlo znamenat hrát, smát se, improvizovat, i když se svět stahoval.

Dědictví filmu se vyjasní, když jej zasadíme do panoramatu české kinematografie. Je to spojovací článek mezi burianovskou anarchií, eskapismem Nového a novovlnnou odvahou tónů. Jiří Menzel v Ostře sledovaných vlacích (1966) sdílí s Fričem odmítnutí oddělit komedii od tragédie. Miloš Forman v Láskách jedné plavovlásky (1965) zrcadlí neohrabanou mužskou svůdnost, která se hroutí sama do sebe. A i Věra Chytilová v Sedmikráskách (1966), jakkoli radikální a experimentální, nese Fričův instinkt nechávat smích bourat autoritu.

V tom spočívá význam Těžkého života dobrodruha. Není to mistrovské dílo odboje, ani Fričův nejslavnější film, ale nese klíčovou vlastnost – schopnost vkládat neklid do smíchu, činit z komedie strategii přežití. Proto přetrvává.

Dnes, když film sledujeme, vidíme povrch: Korbelářovu eleganci, třpyt replik, choreografii gagů. Ale cítíme i podtón: vědomí, že tato hravost vznikla pod okupací. Film nám dovoluje smát se, ale zároveň nás upozorňuje na cenu toho smíchu. Je to zábava s podtextem, lehkovážnost zatížená dějinami.

„Těžký život“ Freda Floka není o nebezpečích dobrodružství – je o těžkosti zůstat nad vodou, improvizovat přežití, když se svět spikne proti vám. Tato těžkost je nadčasová. A právě v tom spočívá brilantnost Fričova filmu: dokáže, aby komedie nesla váhu, aniž by ztratila lehkost. Vtip pokračuje, i když je nakonec na náš účet.