Tomio Okamura a Babišova hra na čest

8. 10. 2025 / Fabiano Golgo

 
Když Tomio Okamura prohlásil, že by „vyměnil“ policejního prezidenta, nebylo to ani pouhé přešlapování na hranici slušnosti — byl to divadelní kousek na úrovni politického vodění loutek. Nejde jen o jednorázový výstřelek; jde o nátlak, který si říká program, a o ambice, jež mají pach autokracie.

Okamura, muž s novou imunitou a starými nálepkami na krku, si dovolí mluvit o „svobodě slova bez cenzury“, zatímco je sám obžalován za rasistické a xenofobní plakáty. Logika? Žádná. Morálka? Nehledat. Jeho „nutnost výměny“ policejního prezidenta není snahou o spravedlnost — je to výhrůžka. Výhrůžka instituci, která má zůstat apolitická, a tím pádem i výhrůžka základním principům právního státu.

 
A co na to Andrej Babiš? Ten, kdo se dlouho pohyboval na pomezí zákona a podnikatelsko-politických příležitostí, najednou hraje ochranáře nezávislých institucí. Paradox silnější než jakýkoliv politický spin: Babiš, muž, který má za sebou kauzy i obvinění, teď moralizuje a radí Okamurovi, aby „se takhle nevyjadřoval“. Jeho pokus o korekci je nejen cynický, ale i promyšlený — vzkaz, že pragmatičnost vítězí nad principy, a že dohody o korytech jsou důležitější než zásady.

Přirovnání k Rakušanovi, který se údajně setkal s policejním šéfem před svým nástupem, má posloužit jako alibi: všichni to dělají, tak proč ne my? Ale rovnost v bezpráví není omluvou, je to obhajoba hyeny. Babiš a jeho stranické poučky o „odvolávání na základě odbornosti“ zní jako z učebnice politické akrobacie — formulace znějí slušně, smysl se vměstnal do kapsy.

Nejde tu jen o Okamurovu aroganci a Babišovu pokryteckou opatrnost. Jde o to, že politická kultura, která toleruje veřejné hrozby vůči apolitickým institucím, se pomalu transformuje v systém, kde budou personální výměny nástrojem pomsty a protekce. Když šéf hnutí, které je obviněno z šíření nenávisti, otevřeně hrozí hlavě policie, není to projev síly — je to přiznání slabosti pod maskou autority.

A co veřejnost? Sleduje grotesku, zatímco se zákulisní jednání točí dál. Babišova taktická požehnání a Okamurovy hrozby nejsou soubojem dvou mužů o moc — jsou to scény z jednoho a téhož představení, kde hlavní roli hraje zájem osobní nad zájmem veřejným.

Konec konců: pokud by mělo jít o něco víc než o momentální body v politickém kalkulu, měli bychom požadovat jasné deklarace, transparentní kroky a neochvějnou obhajobu apolitičnosti policie. Místo toho dostáváme teatrální řeči a obchodování o rezortech. To není politika — to je režírované divadlo, kterému lidé platí vstupné svými právními jistotami.