První možnost, kterou má, je tlak bez přímého veta — konzultace s kandidáty, veřejné formulování „červených čar", postupné vytváření norem, které znevýhodní krajně problematické nominace. To je síla, kterou Hrad již používá: vyžaduje komplexní představení kabinetu a dává najevo, že nebude akceptovat ministry, kteří zpochybňují směřování země v zahraniční politice anebo ohrožují nezávislost institucí. Veřejné vystoupení prezidenta tak může fungovat jako brzda: strany, které touží po stabilitě a legitimaci, budou mít motivaci ustoupit.

Druhá cesta je však tvrdší — přímé odmítnutí jmen. Ústavně možné, ale politicky nebezpečné. Opakované blokování nominací bez pevného právního a faktického opodstatnění by snadno eskalovalo do ústavního sporu, který by mohl prezidenta zpolitizovat víc, než je zdrávo. Takový krok by mohl vyvolat vlnu kritiky, že prezident zasahuje do demokraticky vyjednaných výsledků voleb, a oslabit tím jeho pozici i schopnost účinně vyvíjet tlak v budoucnu.

Existuje i třetí scénář — nečinnost z obavy z eskalace. Když prezident nakonec přistoupí na nominace, i když jsou některé z nich krajně kontroverzní, věc se přenese do veřejné sféry, médií a parlamentních procedur. To možná zachová krátkodobý klid na Hradě, ale může to podkopat jeho dlouhodobý vliv: když jednou nevyužijete svou autoritu k obraně základních pravidel, těžko ji pak získáte zpět.

Pavel má tedy k dispozici jen omezený, přesto reálný repertoár: čas, diskuse, veřejné normativní rámce a ochotu nést politické náklady. V praxi to znamená: vyčkávat do okamžiku, kdy Babiš musí představit konkrétní rozložení resortů; svolávat kandidáty na Hrad; veřejně vymezit principy, které považuje za nevyjednatelné; a vlastně koupit si prostor, aby se koalice samy musely rozhodnout — buď ustoupí, nebo přijmou odpovědnost za konfrontaci s prezidentem a veřejností.

Je to hra na dvě strany: prezidentova slova mohou být dost silná na to, aby koaliční strany přistoupily na mírnější krok, protože žádný politik nepotřebuje být zodpovědný za rozklad základních institucí. Ale ani nejlepší rétorika neodstraní fakt, že v parlamentní demokracii je poslední slovo často politické. Pokud ANO s pomocí SPD a Motoristů skutečně usiluje o nominace, které budou destabilizovat zahraničně-bezpečnostní orientaci země, bude muset Hrad je buď konfrontovat, nebo ztratit část své autority.

Vždy si vzpomínám, jak mi Václav Havel během přestávky na Fóru 2000 na počátku tohoto století řekl, že jeho moc vychází ze dvouvteřinových dojmů občanů z jeho obrazu. Subjektivní pocit, který lidé měli z toho, jak tento obraz interpretovali, utvářel názor většiny. Touto pantomimou uplatňoval svou moc. A díky tomu se z dramatika stal hercem. 

V tom je možná největší poučení z minulosti: prezident není nadstranický bůh institucí, ale může být katalyzátorem politiky — někým, kdo nastaví normy a donutí politické aktéry zvážit cenu svých kroků. Pokud Petr Pavel zvolí cestu, v níž bude trvat na jasných hodnotových kritériích a přitom využije své morální a institucionální kapitály opatrně, může nadcházející týdny proměnit v test dospělosti české demokracie. Pokud však sklouzne k buď přílišnému kompromisu, anebo k tvrdému konfrontačnímu jednání bez jasné strategické zálohy, může z této zkoušky vzejít oslabený — on i instituce, které má chránit.