Keatonová: Záhadná, jedinečná, nezařaditelná
12. 10. 2025 / Fabiano Golgo
čas čtení
5 minut
Nekrology se již hromadí a voní po levanduli a spořádané úctě. Budou ji nazývat „národním pokladem“, „průkopnicí“, „živlem“. Připnou ji na prkno jako krásný, exotický motýl – a tím úplně minou její podstatu. Diane Keatonová nebyla exemplářem k zařazení; byla proudem, neklidem ve vzduchu, ženou, která se zdála přemýšlet své způsoby scénou, zatímco ji citově prodýchávala. Teď, když ve věku 79 let odešla, je plátno děsivě klidné. Kdo jiný dokázal zaplnit záběr tak živou, bzučící nejistotou?
Nepřišla s rachotem, ale s řadou otázek. Koncem 60. a v 70. letech byla tím chvějivým prvkem v okruhu Woodyho Allena, dívkou s hlasem, který klopýtal za vlastními důrazy, a úsměvem, který blikal a zhasínal jako porouchaná lampa. Nešlo poznat, jestli si z vás dělá legraci, nebo odhaluje holý nerv. V tom bylo její kouzlo. Když explodovala do povědomí jako Annie Hallová, nebyla to herečka hrající roli; byla to žena, která se vyjevovala, nádherný, neuspořádaný výron intelektu a úzkosti. Oscar, který za to dostala, byl jedním z těch vzácných případů, kdy Akademie nechybovala. Neodměňovali výkon; stvrzovali revoluci v tom, jak se ženy na plátně mohou chovat. Z nemotornosti udělala půvab a z pochybností zničující druh sex-appaelu.
A nenechte si nikým namluvit, že zůstala Annie Hallovou po svou ostatní kariéru. To je líná kritika. Podívejte se na ni jako na Kay v Kmotrovi – herecký výkon tak tiché, rostoucí hrůzy. Zatímco Pacino a Brando explodovali, Keatonová implodovala. Sledujete ji v té trilogii a vidíte, jak jí v očích systematicky hasne světlo obyčejného amerického života. Byla svědomím publika, naší svědkyní úpadku, a její poslední, strašný odvrat od Michaela je jedním z nejpůsobivějších okamžiků Coppolova eposu. Je to uzavřený, vnitřní výkon, o to silnější pro svou zdrženlivost.
To, co ji odlišovalo, co z ní dělalo jedinečnou filmovou osobnost po téměř šest desetiletí, byl její odpor nechat se mít rád. Publikum ji milovalo, samozřejmě, ale její postavy byly často pichlavé, roztržité, soustředěné samy na sebe způsobem, který byl svěže reálný. Nesnažila se vzbudit naši náklonnost; požadovala naši pozornost. Dokázala zahrát narcistní spisovatelku ve filmu Tohle se nám nemělo stát a nechat vás pochopit její ješitnost, nebo truchlící matku v Dobré matce a zdrtit vás její bezmocí. Přijala na sebe ten binec lidské existence – pýchu, ztrátu, naději, deziluzi – a nikdy, ale nikdy ho neuhlazovala pro naše pohodlí.
Mimo plátno byla stejně neklidná, stejně nezávislá na úhledném příběhu. Fotografovala, navrhovala domy, psala knihy, které vypadaly méně jako vypilované memoáry a více jako noční zpovědi. Osvojila si děti ne jako pointu svého životního příběhu, ale jako novou, komplikovanou kapitolu k prožití. A ta píseň, kterou loni vydala – malý, drásající akt ambice od ženy blížící se osmdesátce – byla čistá Keatonová. Byla to výzva sobě samé a světu, který očekává, že jeho ikony budou elegantně mizet v pozadí.
Bylo to v roce 1995, když jsem jako
mladý, notně nervózní producent dostal za úkol připravit reportáž pro
kulturní rubriku newyorského WPIX-TV a měl jsem to nesmírné štěstí
strávit jedno odpoledne s Diane Keatonovou. Místo aury nedostupné
filmové hvězdy, která by si mohla dovolit být uměřená či nevrlá, mě
přivítala s upřímnou, soustředěnou laskavostí, jež okamžitě rozptýlila
můj strach. Bylo zřejmé, že se nejen nestará o nějaký povrchní image,
ale opravdu naslouchá, její proslulý, přemýšlivý pohled vás zvážil a
uznal.
Když jsem při balení techniky nešikovně
upustil kus osvětlení, místo aby se mnou sekla nebo zavolala
asistentku, se smíchem, který byl jako uklidňující polibek na čelo,
řekla:
„To se stává i těm nejlepším“ a pomohla mi ho zvednout. V ten den jsem se poučil nejen o práci s ikonou, ale o setkání s nesmírně velkorysou a
autentickou lidskou bytostí, jejíž vřelost a absence arogance zanechaly
ve mně hlubší stopu než kterýkoli z jejích slavných filmů.
Budou mluvit o jejím stylu, mužských oblecích a kloboucích, jako by to byl promyšlený módní výrok. Nebyl. Byl to vnější projev vnitřního stavu: žena oblékající se pro sebe, skládající si své vlastní prostředí kousek po kousku. Byla ta nejméně marnivá z krásek, a proto byla tak krásná.
Diane Keatonová je pryč a podle zpráv se její zdravotní stav „velmi náhle zhoršil“. Připadá to příznačné. Nikdy to u ní nebylo o pomalém, pozvolném mizení. Byla celá z ostrých zatáček a nečekaných gest. Ať tedy proudí pocty, plné vypilovaných frází a laskavých vzpomínek. Ale skutečná pocta, ta, která by pro ni měla význam, je vrátit se k filmům. Tam je, v těch nádobách světla a stínu, navždy přestavující nábytek, navždy se ptající: „Ano – ale co tady?“ Odmítla zmizet a v blikajícím šeru biografu nikdy nezmizí.
Budou mluvit o jejím stylu, mužských oblecích a kloboucích, jako by to byl promyšlený módní výrok. Nebyl. Byl to vnější projev vnitřního stavu: žena oblékající se pro sebe, skládající si své vlastní prostředí kousek po kousku. Byla ta nejméně marnivá z krásek, a proto byla tak krásná.
Diane Keatonová je pryč a podle zpráv se její zdravotní stav „velmi náhle zhoršil“. Připadá to příznačné. Nikdy to u ní nebylo o pomalém, pozvolném mizení. Byla celá z ostrých zatáček a nečekaných gest. Ať tedy proudí pocty, plné vypilovaných frází a laskavých vzpomínek. Ale skutečná pocta, ta, která by pro ni měla význam, je vrátit se k filmům. Tam je, v těch nádobách světla a stínu, navždy přestavující nábytek, navždy se ptající: „Ano – ale co tady?“ Odmítla zmizet a v blikajícím šeru biografu nikdy nezmizí.
447
Diskuse