Je Rubio konečně dost silný na to, aby svrhl venezuelský režim?

13. 10. 2025

Tato zpráva přichází v době, kdy někteří Trumpovi úředníci, zejména Rubio, tlačili na prezidenta, aby eskaloval napětí, což učinil vysláním námořních sil do jižního Karibiku v rámci údajné operace proti drogám, při které bylo od začátku září zabito přes 20 údajných drogových dealerů při nejméně čtyřech útocích na rychlé čluny.

Marco Rubio, kubánsko-americký bývalý senátor z Floridy, je již dlouho předním hlasem ve Washingtonu, který prosazuje kombinaci „maximálního tlaku“ sankcí a souvisejícího úsilí o změnu režimu proti Madurovi a jeho předchůdci Hugu Chávezovi.

V lednu 2019 Rubio požádal Trumpa, aby uznal málo známého vůdce Národního shromáždění Juana Guaidóa za prozatímního prezidenta Venezuely, což Trump učinil následující den. To Madura přimělo přerušit diplomatické vztahy s Washingtonem. Uprostřed série neúspěšných vojenských povstání podnícených Guaidóem v tom roce Rubio zveřejnil na Twitteru fotografii svrženého panamského vůdce Manuela Noriegy z vězení v Miami a obrázky zakrváceného Muammara Kaddáfího, libyjského vládce, několik minut před jeho smrtí, což bylo zjevnou hrozbou pro Madura. Předtím, za prezidenta Baracka Obamy, Rubio vedl některé z prvních výzev k uvalení sankcí na vysoké venezuelské úředníky za údajné porušování lidských práv.

Přestože si Rubio, který je také prezidentovým poradcem pro národní bezpečnost, vysloužil hněv tehdejšího kandidáta Trumpa během volební kampaně v roce 2016, stal se od té doby Trumpovým nejdůvěryhodnějším poradcem v oblasti zahraniční politiky a „nashromáždil takovou moc v oblasti zahraniční politiky, jakou naposledy měl Henry Kissinger“, jak se uvádí v jeho nedávno publikovaném profilu v Miami Herald.

Jeho ideologická flexibilita v otázkách, jako jsou jednání s Ruskem a škrtání v programech na podporu demokracie v zahraničí, se zjevně nevztahuje na jeho téměř obsesivní agendu směřující ke svržení Madurovy vlády. Zatímco se Rubio kdysi odvolával na demokracii a právní stát, aby prosadil Madurovo sesazení, on a přední představitelé venezuelské opozice od té doby využívali obžalobu proti Madurovi z roku 2020 u federálního soudu v New Yorku jako zbraň, aby Venezuelu – která podle představitelů Trumpovy administrativy zaplavuje USA drogami a zločinci – přeměnili na čistě policejní záležitost.

Během Trumpovy první vlády, kdy Rubio působil jako „stínový ministr zahraničí pro Latinskou Ameriku“, se za změnu režimu v zemi postavili také tehdejší poradce pro národní bezpečnost John Bolton, ministr zahraničí Mike Pompeo a ministr financí Steve Mnuchin. Zvláštní zástupce Trumpa pro Venezuelu Elliott Abrams a jeho zástupkyně Carrie Filipetti – nyní předseda a výkonná ředitelka neokonzervativní Vandenberg Coalition – s nimiž Rubio pravidelně konzultoval, hráli v těchto snahách důležitou operativní roli.

V Bílém domě byl dlouholetý Rubiův spojenec a bývalý lobbista za embargo proti Kubě Mauricio Claver-Carone, který zpočátku působil také jako zvláštní vyslanec ministerstva zahraničí pro Latinskou Ameriku v Trumpově současném funkčním období, architektem sankcí namířených proti venezuelskému ropnému průmyslu, které podle ekonomů vedly k bezprecedentnímu exodu Venezuelanů ze země. „Jakmile Mauricio nastoupil, politika se rozběhla na plné obrátky,“ řekl Rubio v roce 2019 deníku New York Times.

Letošní nositelka Nobelovy ceny míru, venezuelská opoziční vůdkyně Maria Corina Machado, jejíž diskvalifikace z kandidatury v prezidentských volbách v červenci 2024 vedla ke kandidatuře diplomata Edmunda Gonzáleze, byla pravděpodobně hlavní zastánkyní Rubiova přístupu. Přestože výsledky hlasování z 83 % volebních okrsků v zemi ukazovaly, že González má nepřekonatelný náskok 67 % odevzdaných hlasů, Národní volební rada prohlásila, že Maduro zvítězil s 51 % hlasů, což mezinárodní pozorovatelské mise odsoudily jako nedostatečně transparentní výsledek.

Vzhledem k represím proti opozici Gonzalez krátce po volbách uprchl do Španělska, zatímco Machado se skrývá. Virtuálně se však účastnila snah svých příznivců v exilu o změnu režimu, včetně konferencí s vedoucími pracovníky a finančníky v New Yorku a Houstonu, na nichž vykreslila Venezuelu jako biliónovou investiční příležitost.

Více než dvě desetiletí se američtí představitelé řadili za opozičními osobnostmi, které usilovaly o instalaci vlády v Caracasu, která by byla přátelštější k zájmům amerických korporací. Když Chávezova vláda v roce 2007 znárodnila všechna soukromá ropná pole, americké a evropské firmy Chevron a Repsol se přizpůsobily novým pravidlům a přeskupily své společné podniky se státním podnikem PDVSA. ExxonMobil, jehož tehdejší generální ředitel Rex Tillerson se stal prvním ministrem zahraničí za vlády Donalda Trumpa, je však odmítl, což vedlo k dlouholetým soudním sporům s venezuelskou vládou.

Bývalý právník Exxonu zapojený do soudního sporu, Carlos Vecchio, se v roce 2019 stal velvyslancem prozatímního prezidenta Guaida ve Washingtonu a úzce spolupracoval mimo jiné s dalším spoluzakladatelem strany Popular Will Leopoldu Lopezem, zvláštním vyslancem pro migraci Davidem Smolanskym, velvyslancem OAS Gustavem Tarrem, velvyslancem Limské skupiny Julio Borgesem a vyjednavačem opozice Freddym Guevarou, aby urychlili Madurovo odstoupení.

Tyto hlasy se výrazně projevily v médiích a v amerických think tancích, jako jsou CSIS, AS/COA a Manhattan Institute, zatímco lobbisté z Cormac Group a Continental Strategy zastupovali protimadurovskou opozici a sousední vládu Guyany – kde společnost Exxon objevila po odchodu z Venezuely obrovská pobřežní ložiska v územně sporných vodách – v jejich snahách izolovat Madura v regionu a uvalit na ekonomiku země přísnější sankce.

Financování americké vlády prostřednictvím USAID a National Endowment for Democracy a zabavení venezuelských aktiv v zahraničí také podpořilo některé z těchto snah. Velká část pomoci určené pro Venezuelu směřovala na humanitární pomoc a občanské skupiny, ale část byla použita k ovlivnění politické debaty ve Washingtonu a financování opozičních stran, zatímco další část byla údajně odčerpána Guaidóem a jeho nejbližším okolím.

Když se zdálo, že jiné přístupy selhaly, přistoupilo se k vojenskému dobrodružství. V roce 2020 bývalý člen Zelených baretů Jordan Boudreau, poté co tvrdil, že podepsal smlouvu s Guaidóem a jeho spolupracovníky z Miami JJ Rendonem a Sergiem Vergaraem, vedl neúspěšnou invazi s cílem svrhnout Madura. Trumpova administrativa a Guaidó jakoukoli účast popřeli. V poslední době zakladatel Blackwater Erik Prince tvrdil, že získal přes 1 milion dolarů na operaci, jejímž cílem bylo svržení Madura.

Mezitím ministerstvo spravedlnosti nedávno zvýšilo odměnu za zatčení a/nebo odsouzení Madura na 50 milionů dolarů a označilo „Cartel de los Soles“, který údajně vede, za zahraniční teroristickou organizaci.

Americké zpravodajské agentury popřely tvrzení, včetně tvrzení samotného Rubia, že další venezuelskou nadnárodní zločineckou organizaci, Tren de Aragua, vede Maduro.

To však nezabránilo vládě, aby toto tvrzení – které podle analytiků slouží k ospravedlnění vojenského posilování v blízkosti Venezuely – použila jako záminku k odebrání dočasného ochranného statusu 600 000 Venezuelanům, z nichž mnozí žijí v kongresových obvodech na jihu Floridy, které drtivou většinou hlasovaly pro Trumpa.

Mnoho z převážně protimadurovských voličů v těchto obvodech, z nichž většina také odmítá vojenskou akci USA k jeho sesazení, nyní přehodnocuje své rozhodnutí, hlavně kvůli jeho deportacím a zrušení chráněného statusu pro migranty, jak vyplývá z jarních zpráv.

Prozatím se zdá, že Rubio pevně drží kormidlo v rukou, pokud jde o tvrdý přístup administrativy k Venezuele – i když jeho tradiční základna příznivců a většina Američanů s tímto postupem nesouhlasí.

 

Celý text v anglickém originále ZDE