Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Izrael jako letadlová loď Spojených států ve strategicky klíčovém regionu

17. 10. 2025 / Daniel Veselý

Americký senátor a předseda senátního výboru pro zahraniční vztahy Jesse Helms během rozhovoru pro časopis Middle East Quarterly v roce 1995 výstižně označil Izrael za „přinejmenším ekvivalent americké letadlové lodi na Blízkém východě“, bez které by se Spojené státy ocitly „ve skutečně špatné situaci“ (200). Helms vágně hovoří o zájmech Ameriky (tj. o potřebách vojensko-průmyslového komplexu, amerických korporací a předních investorů) a zájmech Izraele jako o spojitých nádobách, ačkoli speciální pouto mezi těmito zeměmi se zejména v posledních letech jeví jako obří přítěž pro Washington. Charakteristika Izraele jako ekvivalentu americké letadlové lodi pak symbolizuje nejen projekci síly Pentagonu v západní Asii, ale i militarizovanou podstatu izraelské společnosti, potažmo celého území od Středozemního moře až po řeku Jordán. Spojené státy dlouhé dekády drží ochrannou ruku nad svou strategickou výspou v západní Asii na diplomatickém poli, jmenovitě v Radě bezpečnosti OSN. USA vetovaly rezoluce kritizující Izrael častěji než kterýkoli jiný stálý člen Rady bezpečnosti OSN. Ke dni 18. prosince 2023 dohromady  45krát. Celkem 33 těchto vetovaných rezolucí se týkalo ilegální okupace palestinských teritorií. Mezi lety 1982 a 1990 použily Spojené státy své veto na podporu Izraele 21krát, což činí téměř polovinu z celkového počtu amerických vet ve prospěch Izraele. Tyto rezoluce kritizovaly izraelskou agresi v Libanonu a okupaci palestinských území (201). Tento fakt přesvědčivě dokládá nulové pochopení Bílého domu s palestinskými národními ambicemi, jakož i ignoraci platných domácích a mezinárodních regulí zakazujících poskytování zbraní a munice státu systematicky pošlapávajícímu mezinárodní právo. Washington nadto benevolentně ignoruje existenci izraelského jaderného arzenálu, kvůli čemuž v regionu nemůže vzniknout bezjaderná zóna, jaká pro představu existuje v Latinské Americe, Africe, jihovýchodní Asii nebo v jižním Tichomoří.

Izrael je rekordním příjemcem vojenské pomoci ze strany Spojených států. Washington Tel Avivu v letech 1946 až 2024 poskytl vojenskou pomoc ve výši 244 miliard dolarů a ekonomickou pomoc za 86 miliard dolarů (202), vycházíme-li z hodnoty dolaru v roce 2024 jako referenčního bodu. Druhé místo za totéž sledované období s velkým odstupem zaujímá Egypt s 96 miliardami dolarů vyplacenými v americké vojenské pomoci. Platby probíhaly především od roku 1979, kdy Káhira podepsala s Izraelem mírovou smlouvu a stala se neškodným vazalem USA. Izrael tehdy přišel o primárního rivala v regionu a mohl svou pozornost soustředit na hrozbu palestinského nacionalismu, symbolizovaného Organizací za osvobození Palestiny (OOP) v Libanonu. Jordánsko uzavřelo s Izraelem mírovou smlouvu o 14 let později. Jestliže zohledníme tato fakta, hojně rozšířený mýtus o Izraeli obklopeném ze všech stran arabskými nepřáteli jednoduše padá. Z grafu zveřejněného Radou pro mezinárodní vztahy (Council on Foreign Relations) dále vyplývá, že USA dramaticky zvýšily svou vojenskou podporu Izraeli v době jomkipurské války. V roce 1973 si Egypt a Sýrie chtěly vzít zpět Izraelem uloupené území. Washington, jsa si vědom vrtkavé studenoválečnické dynamiky, rovněž nechtěl vyklidit pole sovětským spojencům v arabském světě, zejména v Sýrii.

Podle dokumentu adresovaného Národní bezpečnostní radě vnímal Washington v roce 1958 panarabský nacionalismus prosazovaný egyptským prezidentem Násirem jako problém. „V očích většiny se Arabů Spojené státy jeví jako protivník realizace cílů arabského nacionalismu“, uvedl tehdy NSC (203). „Věří, že Spojené státy se snaží chránit své ropné zájmy na Blízkém východě tím, že podporují status quo a brání politickému nebo ekonomickému pokroku, a že mají v úmyslu vmanévrovat arabské státy do pozice, v níž se zaváží bojovat ve světové válce proti Sovětskému svazu. Na druhé straně se Sovětskému svazu podařilo většině Arabů úspěšně prezentovat jako země, která podporuje realizaci cílů arabského nacionalismu a je ochotna podporovat Araby v jejich úsilí o dosažení těchto cílů bez jakékoli protihodnoty. Z velké části v důsledku těchto srovnatelných pozic klesla prestiž Spojených států a Západu na Blízkém východě, zatímco vliv Sovětského svazu výrazně vzrostl,“ čteme v dokumentu. V textu jsou nastíněny možné scénáře aplikace amerického vlivu v západní Asii, z nichž jeden se zdá být prorocký: „Pokud se rozhodneme bojovat proti radikálnímu arabskému nacionalismu a v případě nutnosti si udržet ropu v Perském zálivu silou, logickým důsledkem by byla podpora Izraele jako jediné silné prozápadní mocnosti, která na Blízkém východě zbývá.“

Americké politické a vojenské představitele v červnu 1967 uchvátilo, jak Izrael s efektivním a bleskurychlým nasazením vojenské síly porazil své arabské nepřátele a jak tvrdou ránu uštědřil sekulárnímu arabskému nacionalismu. Arabské státy tehdy driftovaly směrem k Sovětskému svazu. Impresivní izraelský vojenský potenciál a schopnost Tel Avivu pacifikovat domorodou populaci se po roce 1967 jevily v kuloárech americké moci jako mana z nebe (204). Symbióza mezi Spojenými státy a Izraelem se stala úhelným kamenem americké blízkovýchodní politiky. USA nehleděly na tak profánní starosti, jako je ilegální okupace, opakované izraelské vpády do Libanonu a koneckonců i rozmach antiamerikanismu v západní Asii a jinde.

Krize v Jordánsku, která vypukla v září 1970, opětovně přispěla k vnímání Izraele jako strategického aktiva USA v regionu. Po krvavých bojích mezi OOP a jordánskými silami v Ammánu, kdy Sýrie podporovala hnutí za národní sebeurčení palestinských Arabů, Bílý dům požádal Izrael, aby se připravil na vojenský zásah po boku jordánské vlády. Izrael reagoval podle amerického požadavku. Pomohl hášimovskému režimu zmařit syrskou invazi a obnovit v zemi kontrolu, a to za cenu tisíců palestinských životů. V důsledku těchto událostí se výrazně zvýšila vojenská pomoc a prodej zbraní Izraeli ze strany USA. Izraelská armáda (IDF) byla od té doby stále častěji vybavována americkými zbraněmi a technologiemi a stala se na nich ještě více závislá. V jomkipurské válce v roce 1973 vedly vysoké ztráty na izraelské straně v prvních dnech bojů k vyčerpání vojenských zásob a arzenálů. Rozsáhlá americká letecká přeprava náhradních dílů, dalších bojových letadel a munice se stala klíčovou pro schopnost Izraele zahájit úspěšný protiútok. Po ukončení války Spojené státy Izraeli poskytly zbraně nezbytné k obnově a rozšíření zásob IDF (205). V 70. letech američtí analytikové identifikovali Izrael a šáhův Írán jako země zajišťující americkou kontrolu nad ropou oplývajícím Perským zálivem. Avšak po pádu proamerického šáha v roce 1979 existence Izraele coby „blízkovýchodní Sparty“ nabyla ještě většího významu. To se přirozeně projevilo i v intenzivnějších zásilkách americké vojenské pomoci, jak ve své publikaci The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians argumentuje Noam Chomsky. Známý vědec na základě citací celé řady pramenů tvrdí, že jedinými odpůrci urovnání tzv. izraelsko-palestinského konfliktu jsou USA a Izrael (206).

Spolu s navázáním bezprecedentního strategického pouta mezi Izraelem a USA nabyla po roce 1967 na důležitosti ožehavá otázka blízkovýchodního mírového uspořádání. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 242 z listopadu 1967 apelovala na ukončení nepřátelství mezi Izraelem a arabskými státy a na uznání teritoriální integrity a politické nezávislosti všech států v oblasti. Tato rezoluce ještě nebrala v úvahu palestinské národnostní ambice. Reflektovala pouze vzájemné animozity mezi Izraelem a především těmi arabskými státy, jejichž území v té době Tel Aviv okupoval. Teprve v roce 1974 přišlo 56 zemí s návrhem, aby byla otázka Palestiny začleněna do agendy Valného shromáždění. V rezoluci přijaté 22. listopadu 1974 tyto státy stvrdily požadavky Palestinců, například „právo na sebeurčení bez vnějšího zasahování“, „právo na národní nezávislost a suverenitu“ a „právo na návrat do svých domovů a ke svému majetku“ (207). Předáci OOP na rozdíl od mylné představy, že vždy chtěli zahnat izraelské židy do moře, vyjádřili ochotu akceptovat dvoustátní řešení, tj. existenci Izraele na 78 procentech území bývalého britského mandátu. Už v polovině 70. let  nebránili vzniku Státu Palestina na zbytku tohoto území na Západním břehu, v Gaze a ve východním Jeruzalémě (208). Tento postoj OOP (společně se Sýrií) zanedlouho posvětila svou podporou návrhu rezoluce Rady bezpečnosti OSN v lednu 1976. Koncept volal po dvoustátním řešení izraelsko-palestinského konfliktu, včetně izraelského stažení do hranic před 4. červnem 1967 a vytvoření samostatného palestinského státu (209). Téměř neznámý návrh rezoluce se stal základním stavebním kamenem mezinárodního konsenzu týkajícího se tzv. izraelsko-palestinského konfliktu. Jeho řešení by bývalo bylo velmi snadné, kdyby neexistovaly dva tradičně zamítavé hlasy stojící v cestě: Spojené státy a Izrael. USA zablokovaly přijetí této rezoluce v Radě bezpečnosti OSN s pohodlnou výmluvou, že návrh „by změnil stávající rámec mírových jednání a vážně poškodil budoucnost tohoto procesu“, jak tehdy informoval New York Times (210). USA se od té doby k řešení nejpalčivější otázky v západní Asii stavějí zamítavě.

Jestliže OOP už v roce 1976 podpořila návrh rezoluce RB OSN, jež tehdy mohla ukončit to, co se stane nejdelší okupací v moderních dějinách a neuralgickým bodem západní Asie, mainstreamová izraelská politická reprezentace sestávající ze Strany práce a Likudu se prakticky shodovala v negaci práva Palestinců na sebeurčení. Lišila se pouze v detailech (211). Strana práce, která stála v čele izraelské vlády do roku 1977, usilovala o realizaci tzv. Allonova plánu. Podle návrhu by si Izrael ponechal kontrolu nad značnou částí Západního břehu, podstatně by rozšířil oblast okolo Jeruzaléma. Kontroloval by také Pásmo Gazy, Golanské výšiny a území na východě Sinajského poloostrova. Tel Aviv měl de facto anektovat třetinu až 40 procent Západního břehu, zatímco zbytek území měl připadnout Jordánsku. Oproti tomu Likud, jehož charta z roku 1977 zdůrazňuje izraelskou suverenitu nad územím od řeky k moři, tj. žádný palestinský stát v tomto prostoru (212), chtěl prohloubit kontrolu nad Západním břehem a Gazou. Prakticky anektoval Golanské výšiny. Likud Egyptu zároveň vrátil okupovaný Sinajský poloostrov a stáhl odtamtud ilegální osadníky.

Zamítavé stanovisko Izraele k ukončení okupace jím dobytých území v šestidenní válce se fatálně projevilo na začátku 70. let. Násirův nástupce v Káhiře byl na rozdíl od svého předchůdce ochoten přistoupit k řešení izraelsko-arabského konfliktu, jak ilustrují americké vládní materiály (213). V únoru 1971 egyptský prezident Anvar Sádát nabídl Nixonově vládě novou příležitost k uzavření míru mezi Araby a Izraelci. Sádát přišel s návrhem, že Egypt znovu otevře Suezský průplav, pokud se izraelská armáda stáhne z východního břehu průplavu a pokud bude souhlasit s harmonogramem dalšího stahování. Sádát rovněž naznačil, že se vzdá svých ambicí na zahájení války proti Izraeli, pokud se IDF stáhne k mezinárodně uznávané hranici. Izraelci však Sádátovu nabídku k zahájení normalizace vzájemných vztahů odmítli. V únoru 1973 se Sádátův zmocněnec Ismá‘il setkal s Henrym Kissingerem a informoval jej, že Egypt by byl ochoten podepsat samostatnou mírovou dohodu s Izraelem. Smlouva by mohla zahrnovat demilitarizované zóny na obou stranách mezinárodní hranice a dislokaci mírových sil v citlivých lokalitách. Úplná normalizace egyptsko-izraelských vztahů by však musela počkat do té doby, dokud by se Izrael nestáhl ze všech území, která dobyl v roce 1967. Izrael reagoval váhavě a Spojené státy se příliš nesnažily názor Tel Avivu změnit. Sádátova diplomatická ofenziva nakonec skončila ve slepé uličce, když narazila na neochotu vlády Goldy Meirové opustit okupovaná území. Jinými slovy: Izrael, který svou nelegální přítomnost na cizím území lživě vydával za otázku bezpečnosti, odmítl podanou ruku svého nejsilnějšího arabského rivala a pokračoval v kolonizaci Sinajského poloostrova. Společný útok Egypta a Sýrie na Sinajský poloostrov a Golanské výšiny – Izraelem okupovaná teritoria – přiměl Bílý dům k přehodnocení a pochopení arabských frustrací z izraelské neochoty stáhnout se z cizího území, jak stojí psáno ve výše zmíněném vládním dokumentu. Jomkipurská válka tak proklestila cestu ke „kyvadlové diplomacii“ Henryho Kissingera a nakonec vedla k uzavření izraelsko-egyptské mírové smlouvy.

Když v Tel Avivu a ve Washingtonu po dozvucích jomkipurské války pochopili, že nelze vést další ozbrojený konflikt s nejmocnějším arabským nepřítelem, pozornost izraelských činitelů se zaměřila na Libanon. OOP se z Jordánska  přesunula právě do této země. V 70. letech spousta Palestinců uprchla z Jordánska, kde tisíce z nich pozabíjela armáda krále Husajna I. Palestinští uprchlíci nalezli nové útočiště v Libanonu, kde v té době žily statisíce jejich soukmenovců. Ti před izraelskými agresory uprchli ze svých domovů už v roce 1948. Často slýcháváme, že poté, co byla OOP vypuzena z Jordánska, vytvořila v Libanonu stát ve státě. Zde vládla tvrdou rukou a prakticky si zasloužila výprask během opakovaných izraelských invazí kulminujících v roce 1982. Tato laciná propagandistická taktika ale sleduje jediný cíl, a to delegitimizovat a dehumanizovat národně-osvobozenecká hnutí kdekoli na světě, stojí-li v opozici proti Spojeným státům a jejich klientům. Zvláště když uvážíme, že násilí páchané okupanty, interventy a primárními agresory je značně asymetrické vůči násilnostem bitých a utlačovaných. Násilí obětí bývá zpravidla reaktivní. Nadto nárok na ozbrojený odpor proti okupaci či invazi je zakotven v mezinárodním právu. Příklad Ukrajiny napadené v roce 2022 Ruskem je nadmíru ilustrativní. Izraelské bezpečnostní síly kupříkladu v letech 1949 až 1956 usmrtily mezi 2 700 a 5 000 arabských infiltrátorů, z drtivé většiny neozbrojených osob (214). Jednalo se především o uprchlíky pokoušející se vrátit do svých domovů nebo získat zpět svůj majetek. Organizace pro osvobození Palestiny vznikla až v roce 1964, což je nutno chápat jako důsledek izraelské etnické čistky v letech 1947 až 1949 a opomíjené uprchlické krize. OOP však v polovině 70. let prakticky upouštěla od teroristických metod namířených proti Izraeli a s Izraelem spojeným cílům. Zároveň zabředávala do rodící se občanské války v Libanonu, do níž se zapojili i vnější aktéři: Sýrie a Izrael.

Izrael vstoupil do libanonské občanské války v druhé polovině 70. let, nejen aby vykořenil OOP mající baštu v západní části Bejrútu, nýbrž aby využil křehkou povahu sektářského konfliktu v Libanonu ve svůj prospěch stylem „rozděl a panuj“. Přitom opakovaně nasadil brutální vojenskou sílu. První izraelská invaze do Libanonu v roce 1978, která měla být odpovědí na palestinský teroristický útok s 34 mrtvými Izraelci, usmrtila dva tisíce Libanonců a Palestinců (215) a vysídlila několik stovek tisíc lidí na sever země. Mezitím jižní Libanon zůstal v područí vražedné izraelské proxy síly, nechvalně proslulé milice majora Haddáda. Podle údajů libanonské vlády počet obětí do roku 1979 vystoupal na téměř jeden tisíc libanonských civilistů, včetně žen a dětí. V červenci 1981 Izrael opět porušil příměří a zaútočil na civilní cíle v Libanonu. Podle některých vlivných pozorovatelů chtěl Izrael těmito údery odvrátit reálnou „katastrofu“ v podobě politického uspořádání s OOP a započetí mírového soužití Izraelců s Palestinci, upozorňuje Noam Chomsky v publikaci Fateful Triangle. Decimace Organizace pro osvobození Palestiny a její infrastruktury se zdála být kýženým cílem izraelských vpádů na libanonskou půdu. Zde Tel Aviv s pomocí Bílého domu hodlal eliminovat hrozící nebezpečí neutuchajících palestinských snah o sebeurčení.  

V červnu následujícího roku Izrael provedl do Libanonu masivní invazi pod záminkou, že jde o odvetu za pokus o atentát na izraelského velvyslance v Londýně. Pokus o jeho usmrcení však provedla organizace Abú Nidála, která byla tehdy s OOP na kordy. Masivní izraelské bombardování Bejrútu a dalších libanonských měst doprovázené pozemními operacemi IDF připravilo během necelých tří měsíců o život víc než 19 tisíc Libanonců a Palestinců (216), v drtivé míře civilistů. To je ale konzervativní údaj. Izraelská armáda ničila palestinské tábory, srovnávala je buldozery se zemí, pokud je nezničilo bombardování. Obyvatelstvo bylo rozptýleno nebo v případě mužské populace uvězněno. Nemilosrdné izraelské bombardování Bejrútu izraelským letectvem znechutilo i hlavního izraelského sponzora Ronalda Reagana, který jej v rozhořčeném telefonátu izraelskému premiérovi Menachemu Beginovi označil za holocaust (217). Nicméně Reagana a jeho tým nedokázala izraelská zvěrstva odradit natolik, aby jeho administrativa opakovaně nevetovala rezoluce RB OSN odsuzující izraelský útok na Libanon nebo požadující stažení intervenčních sil z této země (218). Poskytovala tak Izraeli žádoucí diplomatické mimikry. Izraelská strategie v libanonské metropoli spočívala ve vyhnání Palestinců do převážně muslimské západní části (tedy kromě těch, kteří byli zabiti, rozprchli se nebo skončili ve vězení a posléze byli mučeni), poté v obklíčení města, jeho odříznutí od dodávek vody, potravin, léků a elektřiny a podrobení stále silnějšímu bombardování (219). Agresoři nasadili vysoce sofistikované americké zbraně, včetně granátů a bomb navržených tak, aby pronikly budovami dříve, než explodují. Tato válečná taktika vedla ke zhroucení obytných staveb. Fosforové bomby způsobily požáry a nezhojitelné popáleniny na těle obětí. Mohutná destrukce se nevyhnula ani dalším libanonským městům, jako Týros a Sidon. Vzhledem k tomu, že Izrael měl úplnou kontrolu nad vzdušným prostorem a drtivou převahu v palebné síle ze země, moře i ze vzduchu, jeho armáda jednoduše zničila vše, co jí stálo v cestě. Teprve poté vyslala do pole své vojáky, aby „vyčistili“ to, co zbylo.  Jestliže podle libanonských policejních zdrojů dosahovaly ztráty na životech civilistů 84 procent, vzbuzuje dodnes recyklované tvrzení o nejmorálnější armádě na světě pouze trpký úsměšek. Ne nadarmo několik let před plnohodnotnou izraelskou invazí do Libanonu přední izraelský vojenský analytik Ze'ev Schiff poznamenal: „V jižním Libanonu jsme vědomě útočili na civilní populaci, protože si to zasloužila (220).“ Nicméně tato sadistická doktrína nevznikla na přelomu 70. a 80. let, ale mnohem dříve. Aplikovala se proti Palestincům například během izraelské války za nezávislost v roce 1948, při izraelské invazi do Gazy v roce 1956 i později. Prominentní izraelští činitelé se o Palestincích vyjadřovali podobně jako nacisté o židech. Kupříkladu bývalý náčelník generálního štábu Rafael Ejtan o Palestincích hovořil jako o „švábech ve sklenici“, zatímco premiér Begin je pro změnu nazýval „dvounohými bestiemi“ (221). Bývalý ministr zahraničí a liberální hlas na izraelské politické scéně Abba Eban na začátku 80. let poznamenal, že „se vynořuje obraz Izraele, který bezohledně působí civilnímu obyvatelstvu veškerou možnou míru úmrtí a utrpení v duchu režimů, které se pan Begin ani já neodvážíme pojmenovat“ (222). Patrně tušíme, jaké režimy měl tento prominentní diplomat na mysli a jak otřesně to vyznělo. Tel Aviv si z vojenského hlediska mohl mnout ruce, když se mu v Libanonu podařilo rozdrtit palestinské hnutí odporu, podobně jako se to o dekádu dříve podařilo králi Husajnovi I. v Jordánsku. Nyní, kdy Izrael vyšachoval Egypt z nepřátelského tábora a ze Sinajského poloostrova se stáhli poslední ilegální izraelští osadníci a OOP ztratila v Libanonu půdu pod nohama, se Tel Aviv mohl s plnou vervou vrhnout na kolonizaci okupovaných palestinských teritorií.

Záchranáři ještě nestihli vyprostit všechny oběti izraelského tažení ze sutin vybombardovaných domů, když se izraelské proxy síly (falangistická milice) pod politickou a vojenskou kontrolou Izraele začaly oddávat třídenním vražedným orgiím v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla. V těchto táborech zahynuly asi dva tisíce lidí (223). Izrael do Sabry a Šatíly poslal falangistické milice. Vrazi přerušili dodávky elektřiny, avšak tábory osvětlovaly světlice odpalované izraelskou armádou. Členové milic násilně vnikali do domů, stříleli lidi, podřezávali je noži a zabíjeli sekerami, zatímco znásilňovali ženy a dívky. (…) Zabíjení pokračovalo celý den, doprovázené popravami bez soudu, ničením domů a rabováním soukromého majetku. Mrtvá těla ležela na ulicích nebo je kati zanechali pod troskami domů či je nasypali do masových hrobů. Svědci viděli, jak spoustu obyvatel naložili na nákladní vozy a odvezli mimo tábory na neznámá místa. Izraelská vyšetřovací komise později dospěla k závěru, že tehdejší vrcholní političtí a vojenští činitelé, včetně ministra obrany Ariela Šarona, za spáchání masakrů nesou „nepřímou odpovědnost“. Avšak podle některých nezávislých expertů můžeme jatka v Sabře a Šatíle chápat jako součást dlouhého palestinského dramatu započatého již v roce 1948. Tito odborníci dokonce poznamenávají, že existují známky komplotu zosnovaného předními izraelskými vojenskými veliteli a šéfy falangistů, co se plánování a realizace masakru týče. Izrael v následujících letech Libanon okupoval a našel si nového protivníka v podobě Hizballáhu. Toto hnutí vzniklo kvůli podobným pohnutkám jako dříve OOP. V roce 1985 se jeho vojska stáhla na jih země za řeku Lítání, kde vytvořila nárazníkovou zónu. Okupaci charakterizovaly četné zločiny – včetně věznění a mučení zadržených – a to jak ze strany izraelské okupační armády, tak z rukou jimi sponzorované Jiholibanonské armády (SLA) (224).

Tel Aviv v letech 1979 až 1990 ve světle egyptsko-izraelské mírové smlouvy, izraelské invaze, následné okupace jižního Libanonu, evakuace hnutí odporu z Libanonu a beztrestnosti zajišťované globálním hegemonem se stejně naladěnými masmédii postupně konsolidoval vojenskou okupaci Západního břehu, východního Jeruzaléma a Pásma Gazy. Izraelskou strategii doprovázelo rozšíření osadnických aktivit, vyvlastňování palestinského území a implementace represivních opatření proti okupované populaci (225). V této době naděje Palestinců na návrat a sebeurčení očividně ochabovala, zejména kvůli jejich opakovanému vysídlování, deportacím, rozsáhlému přílivu ilegálních osadníků a realizaci diskriminačních opatření mařících slučování rozptýlených rodin. Izraeli se díky kombinaci represivních taktik, neoblomné ochrany ze strany USA a servilitě západního politicko-mediálního aparátu podařilo odsunout otázku národních ambicí Palestinců na druhou kolej. Zmar, beznaděj, frustrace, prohlubující se okupace a zostřená represe okupačních orgánů vyvolaly v prosinci 1987 na okupovaných teritoriích palestinské povstání – intifádu. Do hry v téže době vstoupil další klíčový aktér tzv. izraelsko-palestinského konfliktu – Hamás. Cestu na výsluní mu umetali sami Izraelci (226). Intifádu zprvu ve velké míře symbolizovaly nenásilné protesty, akty občanské neposlušnosti a generální stávky, do nichž se v pozoruhodné míře zapojovaly ženy a děti. Vypukly i nepokoje, charakterizované házením kamenů a Molotovových koktejlů na vojenská vozidla apod., což se setkalo s tradičními represáliemi ze strany okupantů (227). Zatímco Palestinci vrhali po okupantech kameny, ti odpovídali ostrými náboji. Tehdejší ministr obrany (a podle izraelské hagiografie „mírotvorce“) Jicchak Rabin definoval povahu izraelské odpovědi na povstání okupované domorodé populace následujícími slovy: „První prioritou je použití síly, moci, bití“ (228) – politiku známou jako „lámání kostí“. Tato nově deklarovaná taktika na zlomení legitimního povstání na okupovaných teritoriích realizovaná izraelskou armádou představovala alternativu k ostré střelbě. Švédská pobočka organizace Save the Children odhadla, že během prvních dvou let intifády vyhledalo lékařské ošetření kvůli zraněním způsobeným bitím 23 600 až 29 900 dětí. Třetina z nich byly děti mladší deseti let (229). Od té doby, co ministr obrany Rabin v polovině ledna 1988 představil svou politiku „síly, moci a bití“, se na nemocničních odděleních začala objevovat spousta pacientů se zlomenýma rukama. Izraelští vojáci Palestince bili obušky po pažích, zádech, ramenou a nohách (230). Celková bilance šest let trvajícího povstání si podle izraelské lidskoprávní organizace B'Celem  vyžádala téměř 1 500 palestinských životů, včetně životů 391 dětí. Palestinci mezitím na okupovaných územích usmrtili 91 vojáků a 94 izraelských civilistů (231). Konec povstání symbolicky nastal v době, kdy Washington a Tel Aviv podaly Palestincům opium v podobě „mírového procesu“. Na pozadí násilného potlačení legitimního vzedmutí palestinského odporu schválilo legislativní těleso OOP drtivou většinou hlasů palestinskou deklaraci nezávislosti, jež formálně ustanovila Stát Palestina. Tehdy ale palestinská politická reprezentace nedisponovala žádnou politickou mocí nad okupovanými teritorii. O rok později byl Jásir Arafat zvolen prvním palestinským prezidentem, ale opět bez jakýchkoli reálných pravomocí. Byla však připravena půda pro zahájení blízkovýchodního mírového procesu. V důsledku toho, že se garantem procesu stal nejbližší izraelský spojenec– Spojené státy –tato cesta skončila ve slepé uličce bez naplnění palestinských národních ambicí. Falešná cesta k míru  později zažehla ještě intenzivnější vlnu násilností. 

Téma Palestiny, Izraele a role Spojených států je velmi pozoruhodné z ojedinělého důvodu: speciální pouto a neprůstřelné vazby mezi USA a Izraelem celé dekády utužovala toxická mytologie, která by v řadě dalších případů neměla šanci přetrvat tak dlouhou dobu. Kdyby tomu tak nebylo, Palestinci by dávno měli svůj vlastní stát. Teprve až děsivé události z let 2023 až 2026 v Gaze, syrově zprostředkovávané světové veřejnosti každý den sociálními médii, vyburcovaly celou řadu lidí z letité letargie, aby jim v kruté nahotě ukázaly, kdo je v tomto asymetrickém konfliktu jednoznačným pachatelem a kdo je jednoznačnou obětí. Pomalu se zdá, jako by zdánlivě nepřemožitelná síla proizraelských lobby a jejich ochočených mediálních aparátčíků v tradičních sdělovacích prostředcích konečně ztrácela svou moc. A to je velmi dobrá zpráva. Nicméně Česká republika navzdory dynamickým změnám ve vnímání západních společností nadále zůstává poněkud bizarním prostorem, kde otřesné lži obestírající toto zásadní téma nacházejí stále širokou odezvu. Mnozí z nás (včetně privilegovaných novinářů) tváří v tvář těžko stravitelným zvěrstvům i nadále setrvávají v zoufalé nevědomosti a lhostejnosti, či dokonce přitakávají likvidaci palestinského etnika v Gaze a jeho vypuzení ze Západního břehu a z východního Jeruzaléma. Nabízí se neodbytná otázka, zda a jak obludný zločin je nakonec dokáže přimět odhrnout závěs ignorance a prozřít.

   

Poznámkový aparát:

(172) Pipes Daniel, Clawson Patrick, Jesse Helms: Setting the Record Straight, Middle East Quaterly, 11. leden 1955. Link: https://www.meforum.org/middle-east-quarterly/jesse-helms-setting-the-record-straight

(173) O´Dell Hope, How the US has Used its Power in the UN to Support Israel for Decades, The Chicago Council on Global Affairs,18. prosince 2023. Link: https://globalaffairs.org/commentary-and-analysis/blogs/how-us-has-used-its-power-un-support-israel-decades

(174) Masters Jonathan, Merrow Will, U.S. Aid to Israel in Four Charts, Council of Foreign Relations, 7. října 2025. Link: https://www.cfr.org/article/us-aid-israel-four-charts

(175) 35. Paper Prepared by the National Security Council Planning Board, Office of the Historian, 29. července 1958. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1958-60v12/d35

(176) C.J. Polychroniou, Chomsky: Without US Aid, Israel Wouldn´t Be Killing Palestinians En Masse, Truthout, 12. května 2021. Link: https://chomsky.info/20210512/

(177) Steinberg M. Gerald, Israel and the United States: Can the Special Relationship Survive New Strategic Environment? Middle East Review of International Affairs, prosinec 1998. Link: https://ciaotest.cc.columbia.edu/olj/meria/meria98_stg01.html

(178) Chomsky Noam, The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, Haymarket Books US, 1983, str 67. Link: https://dn790006.ca.archive.org/0/items/NoamChomskyFatefulTriangleF/%5BNoam_Chomsky%5D_Fateful_Triangle%2C_f.pdf

(179) 3236 (XXIX). Question of Palestine, General Assembly, United Nations, 22. listopadu 1974. Link: https://web.archive.org/web/20100101150050/http://unispal.un.org/UNISPAL.NSF/0/025974039ACFB171852560DE00548BBE

(180) Louwerse Colter, „Tyranny of the Veto“: PLO Diplomacy and the January 1976 United Nations Security Council Resolution, Diplomacy and Statecraft Volume 33, 2022 – Issue 2, 9. června 2022. Link: https://www.tandfonline.com/doi/full/10.1080/09592296.2022.2062127#:~:text=18%20In%20sum%2C%20by%20January,conflict%20in%20the%20Middle%20East%E2%80%9D.

(181) Palestine question – CEIRPP’s report to GA, United Nations, 1976. Link: https://www.un.org/unispal/document/auto-insert-177231/#:~:text=(a)%20Israel%20should%20withdraw%20from,53.

(182) Teltsch Kathleen, U.S. Casts Veto On Middeast Plan In U.N.´s Council, New York Times, 27. ledna 1976. Link: https://www.nytimes.com/1976/01/27/archives/us-casts-veto-on-mideast-plan-in-uns-council-americans-say.html 

(183) Chomsky Noam, The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, Haymarket Books US, 1983, str. 104, 109, 110. Link: https://dn790006.ca.archive.org/0/items/NoamChomskyFatefulTriangleF/%5BNoam_Chomsky%5D_Fateful_Triangle%2C_f.pdf

(184) Likud Party: Original Party Platform, Jewish Virtual Library, 1977. Link: https://www.jewishvirtuallibrary.org/original-party-platform-of-the-likud-party

(185) The 1973 Arab-Israeli War, Office of the Historian, Milestones: 1969-1976. Link: https://history.state.gov/milestones/1969-1976/arab-israeli-war-1973

(186) Geraldine Kidd, Roosevelt´s  Defence of Israel, 1949-1956, Taylor and Francis Group, 2017. Link: https://www.taylorfrancis.com/chapters/mono/10.4324/9781315271248-8/roosevelt-defence-israel-1949%E2%80%931956-kidd-geraldine?context=ubx&refId=869a01be-522b-4d5a-8949-f708b97de44f

(187) Chomsky Noam, The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, Haymarket Books US, 1983, str. 341, 357, 361, 377. Link: https://dn790006.ca.archive.org/0/items/NoamChomskyFatefulTriangleF/%5BNoam_Chomsky%5D_Fateful_Triangle%2C_f.pdf

(188) Yemma John, New Figures Emerge On the Cost In Lives of Israel´s War In Lebanon, Christian Science Monitor, 21. prosince 1982. Link: https://www.csmonitor.com/1982/1221/122162.html

(189) Trotta Daniel, Reagan Diaries Reveal President´s Private Musings, Reuters, 9. srpna 2007. Link: https://www.reuters.com/article/business/aerospace-defense/reagan-diaries-reveal-presidents-private-musings-idUSN01230835/

(190) U.N. Security Council: U.S Vetoes of Resolution Critical to Israel, Jewish  Virtual Library: A Project of Aice, Link: https://www.reuters.com/article/business/aerospace-defense/reagan-diaries-reveal-presidents-private-musings-idUSN01230835/

(191) Chomsky Noam, The Fateful Triangle: The United States, Israel and the Palestinians, Haymarket Books US, 1983, str 382, 383, 384. Link: https://dn790006.ca.archive.org/0/items/NoamChomskyFatefulTriangleF/%5BNoam_Chomsky%5D_Fateful_Triangle%2C_f.pdf

(192) Slater Jerome, „We Struck Civilian Population Consciously“ (Gaza Historical Pedigree), Mondoweiss, 20. ledna 2010. Link: https://mondoweiss.net/2010/01/we-struck-the-civilian-population-consciously-gazas-historical-pedigree/

(193) Fisk Robert, When Journalists Refuse to Tell the Truth About Israel , Independent, 17. dubna 2001. Link: https://electronicintifada.net/content/when-journalists-refuse-tell-truth-about-israel/3724

(194)  Slater Jerome, „We Struck Civilian Population Consciously“ (Gaza Historical Pedigree), Mondoweiss, 20. ledna 2010. Link: https://mondoweiss.net/2010/01/we-struck-the-civilian-population-consciously-gazas-historical-pedigree/

(195) Aude Signoles, Sabra and Chatila, SciencesPo, 14. března 2008. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/fr/document/sabra-and-chatila.html

(196) Fernandez Belen, On Lebanon´s Civil War Anniversary, Israel´s Crimes Are Far From History, Middle East Eye, 13. dubna 2018. Link: https://www.middleeasteye.net/opinion/lebanons-civil-war-anniversary-israels-crimes-are-far-history

(197) The Question of Palestine 1979-1990, United Nations: The Question of Palestine, 1991. Link: https://www.un.org/unispal/document/auto-insert-201580/

(198) Hasan Mehdi, Sayedahmed Dina, Blowback: How Israel Went from Helping Create Hamas to Bombing It, Intercept, 19. února 2018. Link: https://theintercept.com/2018/02/19/hamas-israel-palestine-conflict/

(199) Hawaleshka Danylo, The First Intifada Against Israel, Al Jazeera, 8. prosince 2023. Link: https://www.aljazeera.com/gallery/2023/12/8/history-illustrated-the-first-intifada-against-israel

(200) Kifner John, Arabs Recounts Severe Beatings by Israeli Troops, New York Times, 21.ledna 1988, Link: https://www.nytimes.com/1988/01/23/world/arabs-recount-severe-beatings-by-israel-troops.html 

(201) Mearsheimer John, Walt Stephen, The Israel Lobby, London Review of Books, 23. března 2006. Link: https://www.lrb.co.uk/the-paper/v28/n06/john-mearsheimer/the-israel-lobby

(202) Kifner John, Medical Teams Cite Rising Severity of Beatings of Palestinians by Army, New York Times, 14. února 1988. Link: https://www.nytimes.com/1988/02/14/world/medical-teams-cite-rising-severity-of-beatings-of-palestinians-by-army.html

(203) Fatalities in the First Intifada, Btselem. Link: https://www.btselem.org/statistics/first_intifada_tables