Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

Válka, která způsobila první vážnou trhlinu na tváři Impéria

12. 6. 2025 / Daniel Veselý

O angažování vlád Spojených států amerických v konfliktu v jihovýchodní Asii v letech 1945 až 1967 se můžeme dočíst v detailní studii o 7 000 stránkách s názvem Pentagon Papers (37). V roce 1971 tuto odtajněnou dokumentaci veřejnosti za dramatických okolností předložil bývalý vojenský analytik Daniel Ellsberg. Pentagon Papers dodnes představují jeden z nejsolidnějších zdrojů k tomuto tématu. Jde o hodnocení bojových operací z pohledu amerických politických a vojenských špiček a popis reálných a konkrétních politických a vojenských rozhodnutí. Vydání tohoto stěžejního dokumentu zvýšilo povědomí Američanů o skutečném průběhu války, který se diametrálně lišil od její veřejné prezentace oficiálními kruhy. Můžeme konstatovat, že nevítaná odhalení v Pentagon Papers nezanedbatelným dílem přispěla k ukončení americké vojenské přítomnosti v Indočíně. Z memoranda asistenta amerického šéfa diplomacie Johna Allisona adresovaného ministrovi zahraničí Deanovi Achesonovi roku 1952 se dozvídáme, že v očích plánovačů v Bílém domě jihovýchodní Asie představovala „hlavní světový zdroj přírodního kaučuku a cínu (...) a producenta ropy a dalších strategicky důležitých komodit" (38). „Komunistická kontrola nad celou jihovýchodní Asii by vážně ohrozila fundamentální bezpečnostní zájmy USA na Dálném východě”. Ona hrozba by mohla zasáhnout i Blízký východ, jak se dočítáme dále. Není potom vůbec divu, že strašák národně-osvobozeneckých hnutí, vtělený do obligátní komunistické hrozby představoval pro americké impérium smrtelnou hrozbu. Vždyť v sázce bylo bohaté nerostné bohatství a strategická poloha regionu. Rozbila by se tak vize poválečné globální americké hegemonie tak, jak ji po 2. světové válce formuloval George Kennan. Americký historik Howard Zinn v kapitole věnované konfliktu v Indočíně ve své publikaci nazvané A People`s History of the United States (39) uvádí, že Ho Či Min v letech 1945 až 1946 napsal prezidentovi Trumanovi osm dopisů, v nichž mu připomněl jeho sliby týkající se práv Vietnamců na sebeurčení. Truman tyto vzkazy ovšem ignoroval. V roce 1948 byl Washington již dostatečně srozuměn s tím, že s ním chtěl Ho Či Minův Vietminh navázat spolupráci, avšak nikoliv v roli pouhého vazala. Jenže takto drzý požadavek vietnamskému lídrovi jen tak projít nemohl. Američtí plánovači se rovněž obávali, že vietnamská nezávislost by mohla vyvolat protizápadní sentiment, což by v regionu povážlivě narušilo vztahy mezi místním obyvatelstvem a velmocemi. V tomto konkrétním případě šlo o Francii a její rozpadající se koloniální panství v Indočíně, čemuž se Paříž marně snažila zabránit vojenskou silou.

Na podzim roku 1946 začali Francouzi bombardovat přístav Haiphong v severní části Vietnamu, a zahájili tak osmiletou válku s Vietminhem, která v roce 1954 skončila jejich porážkou. Ačkoliv se američtí vojáci do přímé agrese proti Vietnamu plně zapojili až v 60. letech, Pentagon zásoboval Francii velkým množstvím zbraní již od roku 1950. Program americké vojenské pomoci Francii bojující v Indočíně měl nejvyšší prioritu hned po Koreji (40). Když vietnamské vojsko v roce 1954 Francouze porazilo, země byla rozdělena na dvě poloviny podél 17. rovnoběžky. V bojích přišlo o život téměř půl milionu Vietnamců (41). Mnozí Vietnamci navíc vinili Japonce, Francouze a Američany z toho, že japonská a francouzská koloniální politika a americké bombardování japonských strategických cílů a civilní infrastruktury Vietnamu za 2. světové války vedly na přelomu let 1944 a 1945 k hladomoru. Hladovění nakonec podlehly až dva miliony lidí (42). Ženevské dohody z roku 1954 vedly k rozpadu francouzského koloniálního panství a rozdělení Vietnamu na Demokratickou vietnamskou republiku na severu a Vietnamský stát na jihu. V roce 1956, kdy se ze severu země stáhli Číňané a z jihu odešli poslední Francouzi, se měly na základě Ženevských dohod z roku 1954 konat volby o sjednocení Vietnamu. USA a Jižní Vietnam ale odmítly smlouvu podepsat. Tehdejší americký prezident Dwight D. Eisenhower při této příležitosti prohlásil, že by Ho Či Min ve volbách získal hlasy asi 80 procent voličů v jižním Vietnamu, jak roku 1966 v memorandu určeném prezidentovi Lyndonovi Johnsonovi zdůraznil ministr zahraničí Dean Rusk (43). Tento fakt dokazoval hlubokou neoblibu Američany vydržovaného režimu v Saigonu, a naopak vysokou popularitu Ho Či Minových komunistů v celém Vietnamu. Z tohoto důvodu muselo být celonárodním volbám zabráněno, ostatně jako tolikrát, když hrozilo vítězství té „špatné strany". Američtí představitelé se rozhodli uspořádání voleb zablokovat prostřednictvím podpory svého jihovietnamského klienta (44). Otázka voleb, s jejichž uspořádáním Vietminh počítal, pomohla vytvořit základ pro pozdější přechod od politického k vojenskému boji. Spojené státy po zmanipulovaném referendu v Jižním Vietnamu v letech 1955 až 1963 držely u moci prezidenta Ngo Dinh Diema (45), který v zemi rozpoutal teror proti svým skutečným i domnělým nepřátelům. Diemův režim zosobňoval korupci, nepotismus, autoritářství a represálie: pozatýkal, deportoval, mučil nebo popravil desítky tisíc lidí, mezi nimi komunisty a socialisty, dále pak novináře nebo členy odborů. Terčem násilností rozpoutaných režimem katolického prezidenta se stali také buddhisté. Několik z mnichů se na protest proti jeho režimu upálilo (šest let před Janem Palachem). Diktátor Diem nechal zabít až 80 000 osob (46). Nakonec sám přišel o život během puče tiše podporovaného Washingtonem. O tři týdny později atentátu podlehl prezident Kennedy.

Poté, co jihovietnamský prezident Diem odmítl uspořádat celonárodní volby, chtěl Ho Či Min dosáhnout sjednocení země i vojenskou cestou. Hanoj zpočátku proti režimu v Saigonu prosazovala nenásilný odpor, ale nakonec se ukázalo, že se nevyhne oplácení stejnou mincí, teroristické metody nevyjímaje. Proto partyzánské hnutí Vietkong v roce 1960 s pomocí severovietnamské armády (PAVN) zformovalo Národní frontu osvobození Jižního Vietnamu (NLF), v jejíchž řadách působilo více než tucet politických a náboženských skupin, včetně bývalých členů Vietminhu. Saigonskému advokátovi Nguyen Huu Thoovi se roku 1961 podařilo utéct ze Diemova vězení a stal se hlavou Vietkongu. Vietkong na začátku roku 1962 vydal politický program (47), v němž požadoval svržení nepopulární Diemovy vlády a ustanovení „převážně liberálního a demokratického režimu” a vlády „národní a demokratické unie” s účastí „veškerých národností, různých politických stran a všech náboženství”, jakož i implementaci „základních demokratických svobod, včetně svobody slova, tisku a pohybu”. Prohlášení též kladlo důraz na realizaci spravedlivé pozemkové reformy, na garanci rovnosti mezi muži a ženami i na práva pro různé menšiny. V zahraniční politice měl Vietnam prosazovat neutrální a mírovou politiku. Vietkong, řečeno jinými slovy, přišel s inkluzivním politickým programem pro masy. Zdá se, že Bílý dům se obával spíše nacionalistického étosu politické linie Vietkongu než jakési abstraktní komunistické hrozby. V průběhu války s Francií Vietminh zabíral půdu bohatým latifundistům a rozděloval ji mezi drobné rolníky. Součástí politického manifestu Vietkongu bylo „bezplatné a bezpodmínečné rozdělení půdy chudým rolníkům”, jak se zmiňuje memorandum americké vlády z listopadu 1963 (48). Rolníci pravděpodobně začali považovat Vietkong za své ochránce a dobrovolně mu pomáhali v jeho vojenském úsilí, stojí psáno v memorandu. Tímto vstřícným krokem si partyzáni z NLF na svou stranu naklonili většinu jihovietnamské populace postižené Diemovými represáliemi. Partyzáni z Vietkongu zároveň prováděli fyzickou likvidaci Diemových politických kádrů a nižších představitelů jeho režimu.

Dodnes v západní veřejnosti rezonuje liberální mýtus o tom, že prezident Kennedy vystupoval proti vojenské angažovanosti USA ve Vietnamu, a proto jej zlikvidovala CIA, mafie či vysocí představitelé vojensko-průmyslového komplexu. Tato báchorka byla mezi širokou veřejností navíc šířena hollywoodskou produkcí, především snímkem JFK režiséra Olivera Stonea. Prezident John F. Kennedy přitom v roce 1962 přešel od podpory nepopulárního Diemova režimu k přímé vojenské akci proti Jižnímu Vietnamu. Tvrzení, že Kennedy byl politikem, který se snažil předejít válce v jihovýchodní Asii, je tudíž nesmyslné, jak v publikaci Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War, and U. S. Political Culture (49) přesvědčivě dokazuje Noam Chomsky. Autor vycházel z rozsáhlé citace výroků JFK, členů jeho administrativy nebo osobního přítele a historika Arthura Schlesingera ml., autora publikace A Thousand Days: John F. Kennedy in the White House. Kennedy byl agresivním jestřábem, který vietnamský horor zahájil a mínil se ze země stáhnout teprve až po dosažení vojenského vítězství. Co toto vítězství v posledku znamenalo? Válečný korespondent a uznávaný specialista na francouzské a americké války v Indočíně Bernard Fall v roce 1969 varoval, že Vietnam coby kulturní a historický útvar je ohrožen vyhlazením. Když se prezident Kennedy na začátku roku 1961 ujal úřadu, vystupňoval konflikt ve Vietnamu nasazením bitevních letounů a tří set helikoptér, použitím napalmu, rozprašováním defoliantů a plošnou destrukcí úrody místních rolníků. Americké bitevní letouny a vrtulníky početně převážily nad francouzskými leteckými silami nasazenými za první války v Indočíně. Také americký vojenský personál byl významně navýšen. Američtí vojáci (16 700 za JFK) (50) zprvu působili jako poradci pro jihovietnamskou armádu (ARVN), ale jejich pravomoci se brzy rozšířily, a někteří z nich se účastnili bojových operací. V březnu 1962 se už představitelé Bílého domu netajili tím, že američtí piloti podstupují bojové mise a bombardují základny povstalců (51). V téže době prováděly americké bojové jednotky sabotáže v Severním Vietnamu. Bombardování a intenzivní bojové operace na vietnamském venkově v roce 1962 vháněly nevinné a vystrašené civilisty přímo do náruče Vietkongu. USA ve spolupráci s jihovietnamskou vládou a CIA vytvořily projekt nazvaný program strategických osad (Strategic Hamlet Program). Projekt měl za úkol vybudovat de facto koncentrační tábory, obehnané palisádami, ostnatými dráty a strážnými věžemi, jež měly být hlídány ozbrojenými posádkami a psy. Do 6 000 osad (hamletů) umístili okolo osmi milionů vietnamských rolníků, tj. 59 procent jihovietnamské populace. Saigon plánoval přesídlení téměř celé rurální populace do 12 000 „strategických hamletů“. Tito lidé měli značně komplikovaný pohyb mimo tyto hamlety. Místní populace měla být v rámci tohoto programu separována od svodů Vietkongu, který se nadále těšil její velké podpoře, přestože na některé z těchto hlídaných opevněných osad útočil. Řada vesničanů odmítala opustit své domovy. Docházelo třeba k situacím, kdy jihovietnamská armáda zapalovala domy těm, kdo se vzpírali přesídlení, nebo je bez prodlení popravovala. Kupříkladu v jedné provincii vojáci sedmi vesničanům vyřízli žaludek a játra. Vojáci popravili tucet matek před jejich nejbližšími, nastávajícím matkám rozřízli břicho a z něj vyrvali nenarozené děti (52)... Projekt nakonec ztroskotal, a naopak zájem o vstup obyčejných Vietnamců do řad NLF zesílil. Podle zakladatele Mezinárodního soudu pro válečné zločiny USA spáchané ve Vietnamu, britského filosofa a logika Bertranda Russella, americká armáda jen v roce 1962 uskutečnila 50 000 leteckých útoků na vietnamské vesnice, ničila zemi chemikáliemi a napalmem. Útoky supervelmoci připravily o život 160 000 lidí a zmrzačily 700 000 dalších. Ve vězení se ocitlo 350 000 osob. Americká vláda poskytovala jihovietnamské vládě a armádě pomoc ve výši půldruhého milionu dolarů denně, píše Russell  v publikaci War Crimes in Vietnam (53). Výše uvedené údaje dokonale ilustrují bilanci téměř neznámé Kennedyho války proti vietnamskému národu, kterou chtěl JFK údajně ukončit.  

Jelikož se vietnamští partyzáni skrývali v rozsáhlých pralesních porostech, prezident Kennedy v roce 1962 autorizoval chemickou válku prostřednictvím operace Ranch Hand, která byla ukončena až v roce 1971. Cílem operace bylo doslova vykouřit partyzány z lesů, zničit jejich úrodu a zásoby potravin. Během deseti let americká armáda tímto způsobem zničila asi 20 000 čtverečních kilometrů lesů a orné půdy (54). Američané v Jižním Vietnamu rozprášili 18 milionů galonů přípravku Agent Orange. Zasypali toxickými látkami asi pětinu veškeré džungle a 36 procent mangrových lesů (55). Tato nemilosrdná kampaň dopadla na hlavy nevinné rurální populace, jejíž rýžová políčka Pentagon nemilosrdně chemicky kontaminoval. Vietnamská vláda mezitím odhadla, že až 400 000 Vietnamců zemřelo na nemoci související s vystavením se dioxinu, zejména na rakovinu. Vyskytly se miliony případů rakoviny a dalších nemocí souvisejících s americkou chemickou válkou. Zákeřným dioxinům bylo vystaveno necelých pět milionů osob. Agent Orange může zvyšovat riziko srdečních onemocnění a Parkinsonovy choroby, nicméně důkazy nejsou zdaleka definitivní. Seznam onemocnění, která mohou souviset s defolianty, zahrnuje leukémii, rakovinu prostaty, cukrovku typu II a vrozené vady u dětí veteránů (56). Jako obvykle si toto barbarství vyžádalo oběti především mezi civilisty. Vietnamský Červený kříž odhadl, že účinky Agentu Orange způsobily škody na zdraví asi třem milionům Vietnamců (57). Celkově připravila americká chemická válka proti Vietnamu o život mnohem více lidí než chemické útoky Saddáma Husajna proti iráckým Kurdům v osmdesátých letech. Dodnes se v tomto regionu rodí fyzicky znetvořené děti, půda a voda v řekách a jezerech jsou zamořeny. Máme co do činění s největší chemickou válkou v dějinách, jak míní odborníci (58), aniž by tato děsivá skutečnost vešla v širokou známost.

Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson čtyři dny po Kennedyho smrti podepsal National Security Action Memorandum 273 (NSAM-273) (59), v němž se nová administrativa zavazuje pokračovat ve válečném kurzu nastoleném jejím předchůdcem. Militaristická strategie prezidenta Kennedyho přežila v příslibu LBJ, že podpoří nový režim v Saigonu navzdory pomýlené představě, že LBJ zvolil agresivnější kurs proti Vietnamu než mytologizovaná “holubice” JFK. V Bílém domě tehdy panovala optimistická nálada a převládalo přesvědčení, že válku vyhrají síly dobra. V průběhu roku 1964 prezident vyměnil celé vedení americké armády v Saigonu. Hlavním velitelem amerických ozbrojených sil ve Vietnamu se stal generál William C. Westmoreland, který utužil styky se saigonským režimem, v jehož čele stanul prezident Khanh. Na začátku srpna 1964 získaly proválečné kruhy v americké vládě a armádě díky podivným událostem v Tonkinském zálivu u pobřeží Severního Vietnamu potřebný casus belli k rozšíření konfliktu na sever. V únoru 1965 prezident LBJ zahájil plošné bombardování Severního Vietnamu a vzápětí nasadil první americké pozemní jednotky, aby zabránil hrozícímu kolapsu jihovietnamské vlády. Johnson vojensky postupoval proti Vietkongu a bránil severovietnamskému režimu v podpoře partyzánů, jak se píše v Pentagon Papers. Tomuto strategickému rozhodnutí Washingtonu předcházel takzvaný tonkinský incident. Howard Zinn ve své knize o lidové historii Spojených států v kapitole The Impossible Victory: Vietnam píše, že prezident Johnson a ministr obrany Robert McNamara lhali, když tvrdili, že Severovietnamci odpálili torpédo na americký torpédoborec Maddox, který plul v mezinárodních vodách. Později se ukázalo, že se nic takového nestalo. Ve skutečnosti CIA prováděla teroristické útoky na severovietnamské pobřežní objekty. Torpédoborec neplul „mírumilovně” v mezinárodních vodách, ale prováděl ve vietnamských pobřežních vodách špionážní misi. Ukázalo se, že na Maddox nebylo odpáleno žádné torpédo. K dalšímu útoku na jiný americký bitevník pravděpodobně nikdy nedošlo. Naopak CIA se zapojila do útoků na severovietnamskou pobřežní infrastrukturu, takže by se nikdo nemohl divit, kdyby Severovietnamci na tyto agresivní provokace nakonec odpověděli (60). Celou tonkinskou aféru je nutno vnímat jako podvod a casus belli potřebný k rozšíření americké války do Severního Vietnamu. Přijetí takzvané tonkinské rezoluce v americkém Kongresu poskytlo Johnsonově vládě potřebný "kouřící revolver" pro rozpoutání vzdušné a pozemní války proti Severnímu Vietnamu. Podobným způsobem nacisté „ospravedlnili” gliwický incident jako rozbušku pro útok na Polsko a rozpoutání druhé světové války. Politolog a historik Bernard Fall v polovině 60. let líčil „masakr“ realizovaný Spojenými státy v Jižním Vietnamu. Civilisté byli v očích útočníků irelevantní, třeba když letouny B-52 bombardovaly deltu Mekongu s hustotou obyvatelstva až tisíc lidí na čtvereční míli. „Nemilosrdné bombardování zabíjí hlavně nevinné kolemjdoucí“, odtušil Fall. (61). V roce 1965 LBJ a spol. dospěli k rozhodnutí bombardovat Severní Vietnam a autorizovat vzdušnou kampaň nad Jižním Vietnamem, a to s ještě větší intenzitou než dosud (62).

V průběhu roku 1965 Američané do Jižního Vietnamu poslali 200 000 vojáků a během následujícího roku dalších 200 000. Na začátku roku 1968 už působilo ve Vietnamu více než půl milionu příslušníků americké armády. Mezitím americké letectvo zasypávalo Vietnam bombami v takové míře, že neexistovala dějinná paralela. Pentagon prohlásil rozsáhlé oblasti Jižního Vietnamu za vražedné zóny, kde vojáci mohli beztrestně zabíjet civilisty, včetně dětí, žen a starců. Tyto lidi Pentagon prohlásil za nepřátele a bez milosti je bombardoval. Ve vesnicích, kde se mohl ukrývat Vietkong, američtí vojáci a jejich spojenci prováděli mise typu „prohledej a znič“: zabíjeli muže ve vojenském věku, zapalovali domy a deportovali ženy, děti a staré lidi do uprchlických táborů (63). Bílý dům v březnu 1965 zahájil masivní bombardování Severního Vietnamu v rámci operace Rolling Thunder, která byla ukončena v listopadu 1968. Cílem operace bylo zničit ekonomiku země, neutralizovat vládu v Hanoji a násilím ji přinutit, aby přestala podporovat partyzány z Vietkongu. V průběhu této velké bombardovací kampaně uskutečnily americké letecké síly na Severní Vietnam 153 784 náletů, zatímco válečné loďstvo a námořnictvo provedly dalších 152 399 útoků. Dne 31. prosince 1967 americké ministerstvo obrany oznámilo, že USA v průběhu operace Rolling Thunder na Severní Vietnam dosud svrhly 864 000 tun bomb, tedy větší množství munice než během korejské války a války v Tichomoří (64). Ačkoli CIA na jaře roku 1967 odhadla počet obětí amerického teroru z nebe na 21 tisíc zabitých Severovietnamců, americké úřady uvádějí 182 tisíc civilních obětí operace Rolling Thunder (65). Celá akce dopadla naprostým fiaskem, když Washington s trpkostí zjistil, že nedokázal dosáhnout vytčených cílů, vyjma bezprecedentní destrukce a lidského utrpení. CIA v roce 1965 na území Jižního Vietnamu aplikovala protipovstaleckou kampaň s názvem program Phoenix (Phoenix Program). V letech 1968 až 1972 CIA v koordinaci s americkými, jihovietnamskými a australskými vojenskými, zpravodajskými a policejními složkami žargonem operativců „zneutralizovala", to jest uvěznila, přinutila k přeběhlictví nebo usmrtila přes 80 000 osob podezřelých ze sympatií s Vietkongem. Tyto smrtící čety zabily více než 26 000 civilistů (66). Jiné statistiky ale uvádějí ještě vyšší počet obětí státněteroristického programu Phoenix: 40 tisíc zabitých jihovietnamských civilistů za tři roky (67). Ve výslechových centrech v Saigonu a jinde trýznitelé za dohledu amerických poradců týrali nevinné lidi, znásilňovali je, mučili je elektrickým proudem, drželi je v klecích, trápili je hlady k smrti nebo je rovnou popravovali (68). Ani partyzáni z Vietkongu se samozřejmě se zajatým nepřítelem příliš nemazlili, jak je všeobecné známo.  

Prezident Johnson s nástupem do Oválné pracovny válku v Indočíně podstatně rozšířil o další fronty v Laosu a Kambodži. V téže době se proti americké angažovanosti v jihovýchodní Asii začaly na domácí půdě zvedat mohutné protesty. Na začátku roku 1968 ale přišel klíčový zlom v celém konfliktu. NLF se podařilo zosnovat masovou a koncentrovanou vojenskou akci. Na konci ledna roku 1968 na buddhistický svátek Tet, zahájilo 70 000 příslušníků NLF bleskový útok na více než stovku jihovietnamských měst ve snaze rozpoutat politickou nestabilitu a zažehnout rebelii. Partyzánům se dokonce na přechodnou dobu podařilo obsadit americkou ambasádu v Saigonu a taktéž hlavní rádiovou stanici. V průběhu povstání komunističtí povstalci z Vietkongu zmasakrovali tisíce bezbranných civilistů ve městě Hue. I když partyzáni utrpěli značné ztráty na životech a z vojenského hlediska celá akce naprosto ztroskotala, na politickém poli dosáhli značného úspěchu. Ofenziva Tet představovala zásadní obrat v pohledu amerických politických a ekonomických elit i veřejnosti na celý konflikt v Indočíně. Johnsonova vláda měla ještě před ofenzivou Vietkongu potíže udržet si souhlas veřejnosti s udržováním válečného úsilí ve Vietnamu, navzdory falešně růžovým prognózám amerických vojenských kruhů. Přitom někdejší náměstek obrany pro mezinárodní bezpečnostní záležitosti McNaughton v březnu 1965 definoval primární cíl Bílého domu v Jižním Vietnamu jako snahu „vyhnout se ponižující porážce” (69). Velmoc tedy nesměla být ponížena, a naopak měla napadené zemi diktovat případné omezení bojů, přerušení bombardování a ostřelování či případné stažení její armády. Na jaře roku 1968 však Lyndon Johnson veřejně oznámil, že hodlá redukovat letecké útoky proti Severnímu Vietnamu a prostřednictvím diplomacie dosáhnout příměří. LBJ také prohlásil, že v dalším volebním období nebude usilovat o post prezidenta za Demokratickou stranu. V březnu téhož roku se odehrála další tragická událost, jež protiválečné nálady a skepsi velkého byznysu ve Spojených státech ještě posílila. V jihovietnamské vesnici My Lai, která se podle zpráv amerického vojenského vedení nacházela v oblasti, kde operovali partyzáni z Vietkongu, zavraždili vojáci z 23. pěší divize v rámci mise „prohledej a znič" 504 civilistů. Vojáci se chovali jako zběsilí, když stříleli neozbrojené muže, ženy, děti, a dokonce i kojence. Ty, kdo z chatrče vyšli s rukama nad hlavou, vojáci bez milosti zavraždili. Na jiných místech ve vesnici docházelo k dalším zvěrstvům. Vojáci hromadně znásilňovali ženy. Ty, kdo se uklonili na pozdrav, Američané bili pěstmi, mlátili pažbami pušek a bodali bajonety. Některé z obětí zohavili vyřezáváním podpisu své popravčí čety „C Company“ (Roty C) do těla předtím, než je chladnokrevně usmrtili (70). Americký plukovník obviněný z tutlání vraždění v My Lai prohlásil, že každá větší jednotka nebo vojenský útvar ve Vietnamu někde obdobný masakr ukrývá před zraky veřejnosti (71).

Americký investigativní novinář Nick Turse ve své publikaci Kill Everything That Moves: Real American War in Vietnam, kde popisuje americká zvěrstva ve Vietnamu, de facto potvrzuje plukovníkova slova, když vylučuje teorie o „několika zkažených jablkách” a ojedinělosti zvěrstev typu My Lai. Turse upozorňuje na skutečnost, že masové krveprolití proti civilnímu obyvatelstvu nepramenilo z rozhodnutí darebáckých jednotek a jednotlivců, nýbrž vyplývalo ze záměrného rozhodování na úrovni amerického velení (72). Velitel amerických sil ve Vietnamu generál Westmoreland si tuto otřesnou strategii osvojil, přestože někteří velitelé a důstojníci se k tomuto zločinnému postupu stavěli odmítavě. Nadšená podpora generála Westmorelanda brutálnímu způsobu vedení války se ve válečném kotli promítla do „kvót zabíjení“ či „pobídek k usmrcování“, které měly zvýšit počet mrtvých, počítaje v to civilisty. Praxe házet všechny zabité Vietnamce do jednoho pytle jako partyzány se promítla do jedné z nejčastějších frází války: „Pokud je ten člověk mrtvý a je to Vietnamec, je to příslušník Vietkongu.“ Turse hovořil jak s americkými veterány, tak s jejich obětmi ve Vietnamu. Na jednotlivých příkladech přesvědčivě dokládá, jak američtí vojáci a mariňáci beztrestně a úmyslně mrzačili, týrali, bili, mučili, znásilňovali a zabíjeli statisíce neozbrojených civilistů, včetně dětí. Vojáci se rutinně dopouštěli sadistických násilností, které si obvykle spojujeme s vyšinutými dozorci v nacistických koncentračních táborech. Mluvili s Tursem o tom, jak znásilňovali, uřezávali uši, řezali hlavy, mučili elektřinou, usekávali končetiny, vyhazovali do vzduchu lidské bytosti, náhodně stříleli do civilistů, ničili vesnice způsobem připomínajícím Čingischánovo plenící tažení. Vojáci pro zábavu stříleli dobytek a psy, otrávili zásoby potravin a pustošili jihovietnamský venkov. Mrtvoly sloužily jako trofeje, pokračuje Turse, ale nejdříve oběti agresoři surově bili, hromadně a brutálně znásilňovali a mučili. Na jaře 1967 spáchal 2. prapor roty C (Charlie Company) sérii zvěrstev v příhraničním regionu Duc Pho/Mo Duc, jak líčí Turse. Zraněného muže hodili vojáci do člunu a zatlačili jej do rýžového pole, kde jej pokropili kulkami a dorazili granátem (73). Zraněnou ženu vojáci přikryli slaměnou rohoží a zaživa ji upálili. Vojáci a mariňáci sbírali části těl usmrcených Vietnamců – hlavy, nosy, skalpy, prsa, zuby, uši, prsty a genitálie. Vystavovali je nebo je nosili jako náhrdelník. Ve všech četách sloužili vojáci ověšení lidskými trofejemi, třeba uříznutýma ušima na šňůrách. Vojáci v armádních táborech napichovali uříznuté hlavy Vietnamců na kůly nebo tyče. Mrtvé Vietnamce přivazovali k armádním vozidlům, která občas ze sportu najížděla do vietnamských civilistů. Jednu ženu se snažili přinutit, aby se přiznala, že se zapletla s Vietkongem. Odmítla takovou výpověď učinit. Tak jí zapíchli jehly pod konečky nehtů s tím, že pokud neudělá, co chtějí, a nepřizná se k loajalitě k Vietkongu, budou v mučení pokračovat. Když neuposlechla, přivázali jí bradavky k elektrickým drátům a mučili ji elektrickými šoky, líčí přeživší vietnamská žena citovaná v Turseho publikaci.

Prezident Richard Nixon ve své předvolební kampani americké veřejnosti slíbil, že nepopulární válku ukončí. Nixonova zbrusu nová strategie pro Vietnam, takzvaná „vietnamizace", spočívala ve vojenské, finanční a logistické pomoci jihovietnamské armádě, která měla za úkol přebrat otěže od amerických protektorů. Zároveň mělo dojít ke snižování počtu amerických bojových sil v poli. Údajnou Nixonovu protiválečnou rétoriku si ale můžeme poslechnout na vlastní uši, kdy v době ofenzivy Severovietnamců v dubnu 1972 proběhla výmluvná debata mezi ním a Henrym Kissingerem. Nixon mimo jiné Kissingerovi sdělil (74): „Chystám se tu zatracenou zemi zničit, věř mi, myslím tím zničit ji, pokud to bude nutné. A dovol mi říct, že mám na mysli i jaderné zbraně, pokud to bude nutné. Není to nutné. Ale víš, co tím myslím, což ti ukazuje, kam až jsem ochoten zajít. Jadernými zbraněmi mám na mysli to, že budeme bombardovat Severní Vietnam do posledního dechu, a pak – pokud někdo zasáhne – budeme i nadále hrozit atomovými zbraněmi.” Nixon překvapenému Kissingerovi o týden později sdělil: „Raději bych použil jadernou bombu. Máš ji připravenou?” Kissinger odvětil: “Myslím, že by to bylo příliš.” Nixon reagoval: „Chci jen, abys myslel ve velkém, Henry, proboha! Jediná věc, na které se s tebou neshodnu, je bombardování. Ty máš tu zatracenou starost o civilisty, a mně je to úplně jedno. Je mi to jedno.” Kissinger mu opáčil: „Mám starost o civilisty, protože nechci, aby se svět proti tobě mobilizoval jako proti řezníkovi.” Jedná se o jeden z plejády pamětihodných vhledů do mechanismu uvažování osob vytvářejících americkou zahraniční politiku. Henry Kissinger nedbá na lidské životy z altruismu, nýbrž z cynických obav o Nixonův politický obraz v očích amerického elektorátu. Máme tu učebnicový příklad cynické Kissingerovy reálpolitiky standardně uplatňované Bílým domem v zahraniční aréně, kdy hromadné oběti jím spoluautorizované masivní bombardovací kampaně v Kambodži zjevně představovaly politováníhodnou, leč nezbytnou vedlejší škodu při prosazování strategických záměrů v Indočíně. Jestřábí duo Nixon-Kissinger usilovalo o sabotáž mírových rozhovorů se Severními Vietnamci už v roce 1968, aby případný průlom v diplomatických jednáních vedený opozicí nevedl k Nixonově prohře v prezidentských volbách (75). Oba politici ve skutečnosti chtěli udržovat válečné běsnění v setrvalém chodu a okamžitý zájem o nastolení příměří či míru rozhodně neměli. Henry Kissinger celé roky protahoval válečnou mašinérii, což vedlo ke statisícům či milionům zbytečných úmrtí (76). Současně s bombardováním Kambodže a Laosu, které zahájil už Johnsonův kabinet, pokračovalo bezhlavé bombardování Vietnamu (operace Linebacker I a II). Bílý dům prostřednictvím těchto operací zničil značnou část zbývající ekonomické a průmyslové kapacity Severního Vietnamu. V březnu 1972 zahájily jednotky Severního Vietnamu a Vietkongu takzvanou velikonoční ofenzivu, proti níž musel Washington se saigonským režimem nasadit masivní leteckou podporu. Nicméně v tuto dobu bylo již jasné, že se vleklý konflikt v jihovýchodní Asii chýlí ke konci. Dohoda o ukončení bojů mezi USA, Jižním Vietnamem, Vietkongem a Severním Vietnamem byla nakonec podepsána 27. ledna 1973 v Paříži. Nicméně boje pokračovaly až do dubna 1975, kdy americké helikoptéry potupně evakuovaly zbývající americké diplomaty, vojáky a civilisty ze Saigonu.

Ačkoli americkou válku proti vietnamskému národu prezident John F. Kennedy neoficiálně zahájil již v letech 1961 a 1962, významnější protesty proti americkému angažmá ve Vietnamu vypukly až o pět let později, jakmile se debakly americké vojenské moci v Indočíně proti domorodému odporu staly zjevnějšími. Spojené státy nakonec dosáhly monumentální destrukce této země za děsivou cenu usmrcení milionů lidí. Vietnamská vláda v roce 1995 zveřejnila statistiku „Americké války” ve své zemi: na jihu a na severu padly až dva miliony civilistů a 1,1 milionu severovietnamských vojáků a bojovníků z Vietkongu (77). Nejméně 300 tisíc jihovietnamských bojovníků se stále pohřešuje, takže jsou s největší pravděpodobností po smrti. Podle odhadů Washingtonu přišlo o život 225 tisíc jihovietnamských vojáků. Ve vietnamské bažině nalezlo smrt 58 tisíc amerických vojáků a pět tisíc žoldáků z Jižní Koreje, Austrálie, Nového Zélandu a Thajska. K obdobným číslům dochází i studie zveřejněná v roce 2008 v britském odborném časopise British Medical Journal (BMJ) (78). Podle BMJ si válečný konflikt ve Vietnamu a jeho přetrvávající následky vyžádaly 3,8 milionu obětí. Americká válka ve Vietnamu se tak na poměry 2. poloviny 20. století stala mimořádně krvavým konfliktem s přesahem na území dvou dalších suverénních států a dalšími statisíci zmařených lidských životů. Nasazení nevídané vojenské síly však „komunistický virus" v jihovýchodní Asii úplně nevymýtilo, neboť ideje ani národně-osvobozenecké ambice porazit nelze. Spojené státy v letech 1965 až 1975 zasypaly Indočínu více než 7,5 milionu tun bomb, což zhruba odpovídá dvojnásobku munice svržené během 2. světové války v Evropě a Asii (79). Vietnam byl nakonec sjednocen pod komunistickým vedením. Následoval dramatický a tragický útěk tzv. „boat people” v důsledku válečných útrap, sankcí a represálií vítězného režimu. Mezitím Američany vedené letecké operace proti Kambodžanům posílily řady Rudých Khmerů natolik, že se zmocnili země a spáchali (auto)genocidu. Sovětskou a čínskou vojenskou, materiální a diplomatickou podporu, poskytovanou domorodému vietnamskému hnutí odporu proti loutkovému režimu v Saigonu a Pentagonu, můžeme ve světle americké blokády sjednocení země, podpory vražedného režimu na jihu země a pozdější zběsilosti a brutality amerického útoku vnímat v pozitivním světle. Jednalo se o internacionální pomoc vládám a guerillám nacházejícím se pod nevídaným masivním útokem, aniž by Washington hodlal opustit své maximalistické cíle ve Vietnamu. Na druhou stranu reputace Spojených států aktem agrese a zločinem genocidy ve Vietnamu – jak povahu americké války v roce 1967 charakterizoval výrok Tribunálu Bertranda Russella (80) – utrpěla ve světě povážlivé a trvalé trhliny. USA po ukončení vietnamské tragédie už nikdy nevedly takto dlouhodobou barbarskou válku proti převážně bezbrannému obyvatelstvu. Russellův tribunál, zastřešený osobnostmi jako Jean-Paul Sartre a Simone de Beauvoir, obvinil Spojené státy z úmyslného, systematického a rozsáhlého bombardování civilních cílů, včetně civilního obyvatelstva, obydlí, vesnic, přehrad, hrází, zdravotnických zařízení, leprosárií, škol, kostelů, pagod či historických a kulturních památek. Rovněž konstatoval, že vláda Spojených států amerických je vinna opakovaným porušováním svrchovanosti, neutrality a územní celistvosti Kambodže. Jean-Paul Sartre vyzvedl genocidní úmysl USA zlikvidovat vietnamskou populaci poukazem na zjevný záměr amerického establishmentu zlikvidovat celý národ a nastolit “Pax Americana ve vietnamské poušti” (81).  

K tomu naštěstí nedošlo, neboť ani největší vojenská mašinérie nedokáže násilně podrobit legitimní přirozený odpor, touhu po sebeurčení a vlastní politické orientaci. Na ukončení genocidního amerického tažení ve Vietnamu mají značnou zásluhu ztráty sympatií amerických politických a ekonomických elit vůči vojenskému dobrodružství v Asii po ofenzivě Tet, obrovský odpor proti válce na domácí půdě a v zahraničí. Značnou měrou ovlivnila veřejné mínění odhalení publikovaná v Pentagon Papers. Ztráta iluzí, kognitivní zkreslení a následné střízlivění bezesporu v ukončení války hrály značnou roli. Na mezinárodní úrovni lze na barbarské bombardování a chemické útoky proti převážně vesnické populaci – a nakonec na potupné stahování amerického personálu ze Saigonu nahlížet jako na potupnou facku do tváře ješitné supervelmoci. Impérium za sebou zanechalo tři zdevastované země. Americká  válka a její útrapy zahubily asi čtyři miliony lidí. 

Poznámkový aparát:

 

1. Pentagon Papers, National Archives. Link: https://www.archives.gov/research/pentagon-papers

2. Memorandum by the Assistant Secretary of State for Far Eastern Affairs (Allison) to the Secretary State, Office of the Historian, 1952. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v13p1/d14#fn:1.7.4.4.40.22.6 

3. Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 439. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pdf

4. Progress Report by the Under Secretary  of State (Webb) to the National Security Council, Office of the Historian, 1951. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1951v06p1/d207 

5. World Peace Foundation, Mass Atrocity Endings, Indochina:First Indochina War, Tufts Wordpress Blogs and Websites, 2015. Link: https://sites.tufts.edu/atrocityendings/2015/08/07/indochina-1st-indochina-war/ 

6. Gunn Geoffrey, The Great Vietnamese Famine of 1944-45 Revisited, SciencesPo, 12. května 2011. Link: https://www.sciencespo.fr/mass-violence-war-massacre-resistance/en/document/great-vietnamese-famine-1944-45-revisited.html 

7. 38. Memorandum From Secretary of State Rusk to President Johnson, Office of the Historian, 24. ledna 1966. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v04/d38 

8. DesJarlais Ronald, Pretense to Democracy: The U.S. Role in the Subversion of the Vietnamese Election of 1956, University of Rhode Island, 1990. Link: https://digitalcommons.uri.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2761&context=theses 

9. Chapman Jessica, A Different Democracy: South Vietnam´s Referendum to Depose Bao Dai, Cauldron of Resistance, Cornell University Press, 2013. Link: https://www.degruyter.com/document/doi/10.7591/9780801467417-009/html?srsltid=AfmBOooco-ij0p8Obxyh4Dmj2HBpITK3E_h6VkxGDiaQSu7K2M8_LWq8 

10. Xuat Nguyen Trong, Some Clarifications on Lịch sử Nam bộ kháng chiến, Cold War International History Project, Wilson Center, 20. října 2014. Link: https://www.wilsoncenter.org/publication/some-clarifications-lich-su-nam-bo-khang-chien 

11. Program of the National Liberation Front of South Viet-Nam, The Wars for Viet Nam, Vassar College. Link: https://www.vassar.edu/vietnam/documents/docnlf.html 

12. 333. Memorandum Prepared for the Director of Central Intelligence, Office of the Historian, 29. liistopadu 1963. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1961-63v04/d333 

13. Chomsky Noam, Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War and US Political Culture, Verso, 1993. Link: https://archive.org/details/RethinkingCamelotNoamChomsky/page/n59/mode/2up 

14. Dallek Robert, How to End Another President´s War (L.B.J. Edition), New York Times, 13. března 2009. Link: https://archive.nytimes.com/100days.blogs.nytimes.com/2009/03/12/how-not-to-end-another-presidents-war-lbj-edition/ 

15. Chomsky Noam, Vain Hopes, False Dreams, Z Magazine, září 1992. Link: https://chomsky.info/199209__/ 

16. Russell Bertrand, War Crimes in Vietnam War, 1967, str. 60. Link: https://files.libcom.org/files/2023-01/Bertrand%20Russell%20-%20War%20Crimes%20in%20Vietnam.pdf  

17. Russell Bertrand, Yours Faithfully, Bertrand  Russell: A Lifelong Fight for Peace, Justice, and Truth in Letters to the Editor, Open Court, 20. srpna 2001, str.372. Link: https://www.google.cz/books/edition/Yours_Faithfully_Bertrand_Russell/3TfJcZMS6TIC?hl=en&gbpv=1&dq=bertrand+russell+vietnam+by+1963+350+000&pg=PA372&printsec=frontcover 

18. Fuller Thomas, 4 Decades on, U.S. Starts Cleanup of Agent Orange in Vietnam, New York Times, 9. srpna, 2012. Link: https://web.archive.org/web/20170312065059/http:/www.nytimes.com/2012/08/10/world/asia/us-moves-to-address-agent-orange-contamination-in-vietnam.html 

19. 1962 - Operation  Ranch Hand, Air Force Historical Support Division, Air Force Historical Support Division. Link: https://www.afhistory.af.mil/FAQs/Fact-Sheets/Article/458998/1962-operation-ranch-hand/ 

20.  Vietnam Seeks Funds for Agent Orange Victims, Reuters, 10. srpna 2009. Link: https://www.reuters.com/article/vietnam-agentorange/vietnam-seeks-funds-for-agent-orange-victims-AN42890920090810/  

21. Bailey Charles, Tackling the Agent Orange Legacy in Vietnam, Alliance for Philanthropy na Social Investement Worlwide, 1. června 2010. Link: https://www.alliancemagazine.org/feature/tackling-the-agent-orange-legacy-in-vietnam/ 

22. Westing Arthur, Conference to Explore Agent Orange´s Effect on Vietnam´s People, Yale Bulletin/Callendar, 19. dubna 2002. Link: http://archives.news.yale.edu/v30.n26/story8.html

23.  Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 444. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pdf

24. Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

25. Chomsky Noam, Vietnam: How Government Became Wolwes, The New York Review of Books, 15. června 1972. Link: https://chomsky.info/19720615/ 

26.  Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 445. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pdf

27. Glass Andrew, LBJ Approves “Operation Rolling  Thunder”, Feb. 13, 1965. Politico, 13. 2. 2019. Link: https://www.politico.com/story/2019/02/13/lbj-operation-rolling-thunder-feb-13-1965-1162618 

28. Battlefield: Vietnam, 1967, PBS. Link: https://www.pbs.org/battlefieldvietnam/timeline/index2.html 

29. McGehee Ralph, CIA and Operation Phoenix in Vietnam, Montclair State University, 19. února 1996. Link: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/phoenixmcg.html 

30. Hersh Seymour, Moving Targets, The New Yorker, 7. prosince 2003. Link: https://www.newyorker.com/magazine/2003/12/15/moving-targets?currentPage=all 

31. Valentine Douglas a Miller Crispin Mark, The Phoenix Program: America´s Use of Terror in Vietnam, Forbidden Bookshelf, 1990. Link: https://www.goodreads.com/en/book/show/22309162-the-phoenix-program 

32. 193. Paper Prepared by the Assistant Secretary of Defense for International Security Affairs (McNaughton),  Office of the Historian, 10. března 1965. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v02/d193 

33. Murder in the Name of the War - My Lai, BBC News, 20. července 1998. Link: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/64344.stm 

34. Colonel Says Every Large Combat Unit in Vietnam Has a My Lai, New York Times, 25. května 1971. Link: https://www.nytimes.com/1971/05/25/archives/colonel-says-every-large-combat-unit-in-vietnam-has-a-mylai.html 

35. Cox Jeniffer, Book Review: Kill Everything That Moves: The Real American War in Vietnam, The Army of Lawyer, červen 2015. Link: file:///C:/Users/harun/Downloads/ReviewedbyMajorJenifferG.H.Cox%20(3).pdf 

36. Wellerstein Alex, Nixon and the Bomb: “I Just Want You to Think Big, Henry!”, A Nuclear History Blog, 25. října 2013. Link: https://blog.nuclearsecrecy.com/2013/10/25/nixon-and-the-bomb/ 

37. Baker Peter, Nixon Tried to Spoil Johnson´s Vietnam Peace Talks in ´68, Notes Show, New York Times, 2. ledna 2017. Link: https://www.nytimes.com/2017/01/02/us/politics/nixon-tried-to-spoil-johnsons-vietnam-peace-talks-in-68-notes-show.html 

38. Karlin Mark, Millions Died Because Kissinger Prolonged the Vietnam War for Years After Betraying Peace Treaty, Truthout, 8. listopadu 2015. Link: https://truthout.org/articles/millions-died-because-kissinger-prolonged-the-vietnam-war-for-years-after-betraying-peace-treaty/ 

39. Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

40. Obermeyer Ziad, Murray Christopher, Gakidou Emmanuela, Fifty Years of Violent War Deaths from Vietnam to Bosnia: Analysis of Data from the World Health Survey Programme, British Medical Journal, 2008. Link: https://www.bmj.com/content/336/7659/1482 

41. Clodfelter Michael, Vietnam in Military Statistic: A History of the Indochina Wars, 1772-1991, Mc Farland & Company, 1995, str. 225. Link: https://books.google.cz/books/about/Vietnam_in_Military_Statistics.html?id=THIPueDzw44C&redir_esc=y 

42. Nguyen Angela, Redefining  War Crimes: The Bertrand Russell Tribunal´s Expansion of the Definition of War Crimes, Georgetown University, 21. srpna 2023. Link: https://repository.digital.georgetown.edu/handle/10822/1087330 

43. 1. 38. Memorandum From Secretary of State Rusk to President Johnson, Office of the Historian, 24. ledna 1966. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v04/d38  1. 38. Memorandum From Secretary of State Rusk to President Johnson, Office of the Historian, 24. ledna 1966. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v04/d38 

44. DesJarlais Ronald, Pretense to Democracy: The U.S. Role in the Subversion of the Vietnamese Election of 1956, University of Rhode Island, 1990. Link: https://digitalcommons.uri.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2761&context=theses 

45. Chapman Jessica, A Different Democracy: South Vietnam´s Referendum to Depose Bao Dai, Cauldron of Resistance, Cornell University Press, 2013. Link: https://www.degruyter.com/document/doi/10.7591/9780801467417-009/html?srsltid=AfmBOooco-ij0p8Obxyh4Dmj2HBpITK3E_h6VkxGDiaQSu7K2M8_LWq8 ¨

46. Xuat Nguyen Trong, Some Clarifications on Lịch sử Nam bộ kháng chiến, Cold War International History Project, Wilson Center, 20. října 2014. Link: https://www.wilsoncenter.org/publication/some-clarifications-lich-su-nam-bo-khang-chien 

47. Program of the National Liberation Front of South Viet-Nam, The Wars for Viet Nam, Vassar College. Link: https://www.vassar.edu/vietnam/documents/docnlf.html 

48. 333. Memorandum Prepared for the Director of Central Intelligence, Office of the Historian, 29. liistopadu 1963. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1961-63v04/d333 

49. Chomsky Noam, Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War and US Political Culture, Verso, 1993. Link: https://archive.org/details/RethinkingCamelotNoamChomsky/page/n59/mode/2up 

50. Dallek Robert, How to End Another President´s War (L.B.J. Edition), New York Times, 13. března 2009. Link: https://archive.nytimes.com/100days.blogs.nytimes.com/2009/03/12/how-not-to-end-another-presidents-war-lbj-edition/ 

51. Chomsky Noam, Vain Hopes, False Dreams, Z Magazine, září 1992. Link: https://chomsky.info/199209__/ 

52. Russell Bertrand, War Crimes in Vietnam War, 1967, str. 60. Link: https://files.libcom.org/files/2023-01/Bertrand%20Russell%20-%20War%20Crimes%20in%20Vietnam.pdf  

53. Russell Bertrand, Yours Faithfully, Bertrand  Russell: A Lifelong Fight for Peace, Justice, and Truth in Letters to the Editor, Open Court, 20. srpna 2001, str.372. Link: https://www.google.cz/books/edition/Yours_Faithfully_Bertrand_Russell/3TfJcZMS6TIC?hl=en&gbpv=1&dq=bertrand+russell+vietnam+by+1963+350+000&pg=PA372&printsec=frontcover 

54. Fuller Thomas, 4 Decades on, U.S. Starts Cleanup of Agent Orange in Vietnam, New York Times, 9. srpna, 2012. Link: https://web.archive.org/web/20170312065059/http:/www.nytimes.com/2012/08/10/world/asia/us-moves-to-address-agent-orange-contamination-in-vietnam.html 

55. 1962 - Operation  Ranch Hand, Air Force Historical Support Division, Air Force Historical Support Division. Link: https://www.afhistory.af.mil/FAQs/Fact-Sheets/Article/458998/1962-operation-ranch-hand/ 

56.  Vietnam Seeks Funds for Agent Orange Victims, Reuters, 10. srpna 2009. Link: https://www.reuters.com/article/vietnam-agentorange/vietnam-seeks-funds-for-agent-orange-victims-idUSHAN42890920090810/ 

57. Bailey Charles, Tackling the Agent Orange Legacy in Vietnam, Alliance for Philanthropy na Social Investement Worlwide, 1. června 2010. Link: https://www.alliancemagazine.org/feature/tackling-the-agent-orange-legacy-in-vietnam/ ¨

58. Westing Arthur, Conference to Explore Agent Orange´s Effect on Vietnam´s People, Yale Bulletin/Callendar, 19. dubna 2002. Link: http://archives.news.yale.edu/v30.n26/story8.html.

59.  Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 444. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pd

60. Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

61. Chomsky Noam, Vietnam: How Government Became Wolwes, The New York Review of Books, 15. června 1972. Link: https://chomsky.info/19720615/

62.  Zinn Howard, A Peoples´s History of the United States, HarperCollins e-books, 2003, str. 445. Link: https://files.libcom.org/files/A%20People%27s%20History%20of%20the%20Unite%20-%20Howard%20Zinn.pdf

63. Glass Andrew, LBJ Approves “Operation Rolling  Thunder”, Feb. 13, 1965. Politico, 13. 2. 2019. Link: https://www.politico.com/story/2019/02/13/lbj-operation-rolling-thunder-feb-13-1965-1162618 

64. Battlefield: Vietnam, 1967, PBS. Link: https://www.pbs.org/battlefieldvietnam/timeline/index2.html 

65. McGehee Ralph, CIA and Operation Phoenix in Vietnam, Montclair State University, 19. února 1996. Link: https://msuweb.montclair.edu/~furrg/phoenixmcg.html 

66. Hersh Seymour, Moving Targets, The New Yorker, 7. prosince 2003. Link: https://www.newyorker.com/magazine/2003/12/15/moving-targets?currentPage=all 

67. Valentine Douglas a Miller Crispin Mark, The Phoenix Program: America´s Use of Terror in Vietnam, Forbidden Bookshelf, 1990. Link: https://www.goodreads.com/en/book/show/22309162-the-phoenix-program 

68. 193. Paper Prepared by the Assistant Secretary of Defense for International Security Affairs (McNaughton),  Office of the Historian, 10. března 1965. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1964-68v02/d193 ¨

69. Murder in the Name of the War - My Lai, BBC News, 20. července 1998. Link: http://news.bbc.co.uk/2/hi/asia-pacific/64344.stm 

70. Colonel Says Every Large Combat Unit in Vietnam Has a My Lai, New York Times, 25. května 1971. Link: https://www.nytimes.com/1971/05/25/archives/colonel-says-every-large-combat-unit-in-vietnam-has-a-mylai.html 

71. Cox Jeniffer, Book Review: Kill Everything That Moves: The Real American War in Vietnam, The Army of Lawyer, červen 2015. Link: file:///C:/Users/harun/Downloads/ReviewedbyMajorJenifferG.H.Cox%20(3).pdf

72. Wellerstein Alex, Nixon and the Bomb: “I Just Want You to Think Big, Henry!”, A Nuclear History Blog, 25. října 2013. Link: https://blog.nuclearsecrecy.com/2013/10/25/nixon-and-the-bomb/ 

73. Baker Peter, Nixon Tried to Spoil Johnson´s Vietnam Peace Talks in ´68, Notes Show, New York Times, 2. ledna 2017. Link: https://www.nytimes.com/2017/01/02/us/politics/nixon-tried-to-spoil-johnsons-vietnam-peace-talks-in-68-notes-show.html 

74. Karlin Mark, Millions Died Because Kissinger Prolonged the Vietnam War for Years After Betraying Peace Treaty, Truthout, 8. listopadu 2015. Link: https://truthout.org/articles/millions-died-because-kissinger-prolonged-the-vietnam-war-for-years-after-betraying-peace-treaty/ 

75. Chomsky Noam, Memories, Z Magazine, červenec-srpen 1995. Link: https://chomsky.info/199508__/ 

76. Obermeyer Ziad, Murray Christopher, Gakidou Emmanuela, Fifty Years of Violent War Deaths from Vietnam to Bosnia: Analysis of Data from the World Health Survey Programme, British Medical Journal, 2008. Link: https://www.bmj.com/content/336/7659/1482 

77. Clodfelter Michael, Vietnam in Military Statistic: A History of the Indochina Wars, 1772-1991, Mc Farland & Company, 1995, str. 225. Link: https://books.google.cz/books/about/Vietnam_in_Military_Statistics.html?id=THIPueDzw44C&redir_esc=y 

78. Nguyen Angela, Redefining  War Crimes: The Bertrand Russell Tribunal´s Expansion of the Definition of War Crimes, Georgetown University, 21. srpna 2023. Link: https://repository.digital.georgetown.edu/handle/10822/1087330