Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"
11. 7. 2025 / Daniel Veselý
Kdykoli se během studené války ve strategicky důležité zemi nebo oblasti objevil lídr realizující zdola podporovanou politickou agendu, která se vylučovala se zájmy zahraničních investorů, mohl počítat s násilným řešením takové neposlušnosti. Jako v létě 1953, kdy se Washington a Londýn spojily v úsilí zničit íránskou demokracii a nastolit represivní monarchistický šáhův režim. To se dočteme ve zprávě CIA z roku 2013, přiznávající svou zásadní roli v puči (163). Šáhova despocie nakonec vedla k posílení konzervativních náboženských nálad a islamistických elementů v populární revoluci. Položila také základy pozdější Islámské republiky a do dnešních dnů trvající animozity mezi Washingtonem a Teheránem. Změnu režimu v Teheránu v první řadě vyvolala zuřivá reakce Britů na znárodnění jejich íránského ropného portfolia. Avšak Trumanův kabinet, zaneprázdněný válčením v Koreji, nechtěl na rozdíl od následujícího nájemníka v Oválné pracovně tento plán provést. USA se v roce 1952 spíše obávaly možného triumfu prosovětských íránských komunistů (strany Túde) a Mosaddekova vláda jim zprvu zásadním způsobem nevadila.
Americkou politickou linii vůči Mosaddekovu Íránu v listopadu 1952 formovala Národní bezpečnostní rada NSC 136/1. Ta se vyznačovala varováním před možným pohlcením Íránu Sovětským svazem a voláním na poplach před interní komunistickou hrozbou v Íránu (164). „Je zapotřebí, aby Írán zůstal suverénní a demokratickou zemí, kterou nebude ovládat Sovětský svaz“, přičemž „ztráta Íránu” (stejně jako o tři roky dříve „ztráta Číny”) v důsledku sovětské intervence nebo „sama o sobě” by vedla k možnému odříznutí „svobodného světa” od íránské ropy ve prospěch komunistů a případné „ztrátě dalších ropných nalezišť” na Blízkém východě. Kdyby Bílý dům přišel o Írán, uvádí se v NSC 136/1, řada následujících událostí by mohla ohrozit „bezpečnostní zájmy USA”. NSC 136/1 dospěla k závěru, že v případě, že se komunisté pokusí získat moc anebo ji získají v Teheránu či jen v několika provinciích, USA by měly podpořit nekomunistickou íránskou vládu, a to i vojenskými prostředky. Jenže Bílý dům se ještě v březnu 1953 obával, že by mocenské vakuum po Mosaddekově pádu mohli snadno vyplnit komunisté. Nejenže by svobodný svět přišel o obrovská aktiva, která představuje íránská produkce a zásoby ropy, ale Rusové by si tato aktiva sami obstarali a nemuseli se strachovat o ropnou soběstačnost. Ba hůře, jak upozornil tehdejší šéf CIA Allen Dulles, „pokud Írán podlehne komunistům, není pochyb o tom, že v krátké době padnou pod komunistickou kontrolu i ostatní oblasti Blízkého východu, kde se nachází přibližně 60 procent světových zásob ropy (165).” Takto memorandum Národní bezpečnostní rady z března 1953, vycházející z Achesonovy teorie domina, definovalo ekonomické a politické priority Bílého domu v Íránu. Nakonec se Winstonu Churchillovi, v zastoupení klasických britských imperiálních zájmů a Anglo-íránské ropné společnosti (AIOC), podařilo přemluvit Bílý dům, aby se postavil na stranu Velké Británie. Analýza CIA z března 1954 mapující anatomii převratu proti Mosaddekově vládě od listopadu 1952 do srpna 1953 uvádí následující poznatky (166): „Ke konci roku 1952 se zdálo být zjevné, že Mosaddekova vláda není schopna navázat dohodu o ropné produkci se zainteresovanými západními zeměmi (…) oslabuje pozici šáha a armády a úzce spolupracuje se stranou Túde.“ Podle CIA hrozil pád Íránu do sovětské sféry vlivu. Tomu mělo být zabráněno svržením Mosaddekovy vlády a restaurací šáhovy prestiže a moci pod hlavičkou operace Ajax. Bylo stanoveno, že operace, kterou CIA provede v tandemu s britskou rozvědkou (SIS), bude mít tajný charakter. Plán na změnu režimu v Íránu měl hotovou podobu v červnu 1953. Jeho realizace se ujal šéf divize CIA pro Blízký východ a Afriku Kermit Roosevelt, vnuk prezidenta Theodora Roosevelta. Provedení akce osobně schválil prezident Dwight D. Eisenhower (167). Podle analýzy CIA celý plán vycházel z několika operačních úkolů: operativci CIA a SIS měli na starosti prohloubení propagandistické protimosaddekovské mašinerie v tisku, duchovenstvu a šíření letáků, aby Mosaddekův kabinet oslabili, „jak je to jen možné“. Prakticky jen oprášili Kennanem propagovanou strategii psychologické války na ovlivnění voleb v Itálii v roce 1948, jak jsme rozebírali ve 4. kapitole. V elaborátu CIA se dále píše, že za Mosaddekova nástupce byl vybrán generál Zahedí, přičemž zvláštní důraz byl kladen na šáhovo zapojení do převratu. CIA měla prostřednictvím svých agentů navázat maximálně efektivní kooperaci s íránskou armádou a novým premiérem jmenovaným šáhem. Generál Zahedí na tajné tiskové konferenci svolané CIA oznámil, že se stal legitimním íránským premiérem a že proti němu Mosaddek zosnoval puč. Operativci CIA se podíleli na zahájení demonstrací na podporu šáha. Dne 19. srpna 1953 se moc v Íránu dostala do rukou nového premiéra Zahedího, zatímco členové Mosaddekovy vlády skončili buďto za mřížemi, anebo se ukrývali. Šáh se zanedlouho s velkou pompou vrátil na výslunní moci. Během srpnového převratu přišlo o život až 300 lidí (168). To je pro srovnání více než dvojnásobek obětí invaze Varšavského paktu do ČSSR v roce 1968 (169).
Když se Mosaddek dostal na jaře 1951 k moci, jeho vláda podnikla celou řadu populárních reforem, přestože v ní zasedali i konzervativní politikové. Íránský parlament téměř jednohlasně schválil znárodnění ropného průmyslu, neboť Teherán od Britů získával asi jen 16 procent příjmů z těžby íránské ropy (170). Vláda osvobodila íránské rolníky od nucených prací na statcích movitých majitelů, vlastníkům továren nařídila, aby vypláceli dávky nemocným a zraněným dělníkům. Vláda zavedla vyplácení dávek v nezaměstnanosti. V roce 1952 Mosaddekův kabinet schválil zákon o pozemkové reformě. Nově měli majitelé půdy vyplácet do rozvojového fondu 20 procent veškerých svých výnosů z pronájmu půdy. Z tohoto rozvojového fondu vláda platila zřizování veřejných lázní či dotace pro bydlení na venkově. Mosaddekova vláda podporovala práva žen, hájila náboženskou svobodu a umožnila svobodné fungování soudů a univerzit (171). Při implementaci své agendy, a především na sklonku své vlády, se Mosaddek uchýlil ke kontroverzním, až s autoritářstvím hraničícím krokům, když například donutil parlament, aby prodloužil jeho mimořádné premiérské pravomoci. Strana Túde, založená v roce 1941, ve svém předběžném programu požadovala eliminaci pozůstatků šáhovy diktatury, zachování ústavních zákonů, občanských svobod a lidských práv pro všechny občany. Cílem politické platformy, jak zaznělo na 1. kongresu strany v roce 1944, bylo sjednocení dělníků, rolníků, obchodníků, řemeslníků a pokrokové inteligence, i když mezi těmito třídami existovaly ekonomické rozdíly, uvádí ve své publikaci Iran between Two Revolutions íránsko-americký historik Ervand Abrahamian (172). Strana se těšila významné podpoře u obyvatelstva žijícího v průmyslových oblastech. Když se v únoru 1949 pokusil jeden údajný člen strany Túde o atentát na šáha Muhammada Rezá Pahlavího, policie stranu prakticky rozmetala. Túde však pokračovala v činnosti v ilegalitě, kdy se hlasitě stavěla za znárodnění íránské ropy. V následujících letech se tato politická platforma rehabilitovala a její řady se uspokojivě plnily. V Túde nakonec převládlo radikální křídlo kritizující Mosaddekovu osobnost a agendu zleva. Sám Mosaddek prováděl vůči Túde politiku cukru a biče a vystupoval proti vytvoření jednotné fronty s komunisty, protože by tak vyvolal razantní odvetu USA. Z Abrahamianovy knihy zcela jasně vyplývá, že neexistoval komunistický komplot zaštítěný premiérem Mosaddekem, neboť šlo o klasický vnitropolitický problém.
Historik Abrahamian identifikoval puč v Íránu jako klasický případ střetu nacionalismu s imperialismem ve třetím světě. I tehdejší šéf americké diplomacie Dean Acheson nakonec tvrzení prezidenta Eisenhowera o chystaném převzetí moci stranou Túde okomentoval tak, že „komunistická hrozba je jen kouřová clona (173)“. „Kdyby se Mosaddekovi podařilo natrvalo znárodnit britský ropný průmysl v Íránu, vyslal by Američanům jasný vzkaz: USA by tento krok považovaly za hrozbu pro americké ropné zájmy na celém světě, protože ostatní země by mohly udělat totéž,“ uvedl Abrahamian, který chápe íránský ropný průmysl jako společný jmenovatel převratu, v rozhovoru na stanici Democracy Now! (174). Americké ropné společnosti po převratu získaly privilegovaný přístup k íránské ropě. Připomeňme si memorandum Deana Achesona z října 1945 adresované prezidentovi Trumanovi (175), kde přední americký politický stratég zdůrazňuje význam ropného bohatství v západní Asii a americkou kontrolu nad ním: „V Saúdské Arábii, kde ropné zdroje představují ohromný zdroj strategické moci a jednu z největších materiálních cen ve světových dějinách, je koncese na tuto ropu nominálně pod americkou kontrolou. Spojené státy o ni nepochybně přijdou, pokud tato vláda nebude schopna prakticky prokázat, že uznává tuto koncesi jako národní zájem…”
Šáh neměl po svržení Mosaddeka s íránskými komunisty příliš velké slitování a nasadil proti svým nepřátelům obávanou tajnou policii SAVAK. SAVAK v letech 1971 až 1977 při boji s městskými guerillami, jako byli Lidoví mudžáhidi, zabil 368 militantů a mezi lety 1971 až 1979 popravil až stovku politických vězňů (176). Rok trvající populární revoluce vedená proti šáhovu režimu si do jeho pádu mohla vyžádat téměř 2 800 lidských životů (177). Odhaduje se, že během 19 let skončilo v šáhových věznicích 300 tisíc lidí. Každý měsíc tajná policie zatkla zhruba 1 500 lidí. Amnesty International v roce 1975 uvedla, že „íránský šáh si zachovává svou benevolentní image navzdory nejvyššímu počtu trestů smrti na světě, dysfunkčnímu systému civilních soudů a neuvěřitelné historii mučení“ (178). CIA ve svém odtajněném dokumentu z března roku 1980 přiznává svou primární úlohu při šáhovu dosazení na Paví trůn. A poté, jak bylo Íráncům řečeno, Ústřední zpravodajská služba pomohla šáhovu diktátorskému režimu vybudovat obávanou tajnou policii SAVAK. CIA na její činnost poskytla finance i trénink. Tajná policie posléze mučila tisíce Íránců (179). New York Times v červnu 1979, pět měsíců poté, co šáh Muhammad Rezá Pahlaví uprchl z Íránu, ve článku Torture's Teachers cituje bývalého operativce CIA, kterého agentura vyslala do Íránu, aby trénoval příslušníky SAVAKu ve „vyšetřovacích metodách“, což zahrnovalo výuku mučicích technik okopírovaných od nacistů (180). SAVAK v letech 1953 až 1958 používal bití a bičování. V 60. letech mučení polevilo, když byla většina členů strany Túde propuštěna z vězení poté, co podepsali dopis vyjadřující lítost nad svou činností. V 70. letech se represivní metody režimu zostřily (181). Personál SAVAKu se školil v USA a Izraeli, kde se naučil „vědeckým metodám“, jak zabránit nežádoucím úmrtím v důsledku „brutálního násilí“. Tyto mučicí praktiky se neobešly bez spánkové deprivace, dlouhodobé izolace a používání elektrického křesla se speciální kovovou maskou, která tlumila výkřiky mučených osob a zároveň je pro ně zesilovala. Oblíbenou metodou mučení se stalo bičování chodidel. Mezi další mučicí metody šáhových tyranů ze SAVAKU patřilo trhání nehtů, elektrické šoky s častým vkládáním elektrických bodců do konečníku, pálení cigaretami, nucené sezení na horkém grilu, kapání kyseliny do nosních dírek, topení ve vodě či předstíraná poprava (182). Mezitím Carterův kabinet velebil šáhův režim (183), aniž by jej jakkoli pálila nuzná socioekonomická situace většiny běžných Íránců trpících nejen v důsledku tvrdé oprese, ale i sociální deprivace. Tito lidé pochopitelně režim v Teheránu nenáviděli, až jej nakonec smetla revoluce a USA přišly o strategicky významnou oporu své moci v Íránu, který prakticky trestají dodnes. Mnoho kritiků dnešní íránské teokracie se často ohání daleko drastičtějšími represemi a četnými popravami režimu ajatolláha Chomejního, páchanými zejména v roce 1988. Opomíjí přitom, či alespoň bagatelizují Pahlavího éru, jako by si snad oběti šáhova režimu nezasloužily tutéž úctu.
Málokdo je obeznámen s téměř neznámou kapitolou iráckých dějin v první polovině 60. let a vměšování CIA do iráckých záležitostí. Tento fakt prakticky souvisí s růstem moci budoucího proslulého tyrana Saddáma Husajna, jak na stránkách britského deníku Independent poznamenává blízkovýchodní expert Patrick Cockburn (184). Byl to nejoblíbenější vojenský puč podporovaný Ústřední zpravodajskou službou. „Měli jsme vskutku všechno pod kontrolou,“ cituje autor tehdejšího šéfa agentury na Blízkém východě, která v roce 1963 zorganizovala státní převrat v Iráku. „Považovali jsme to za velké vítězství,“ konstatoval ředitel americké blízkovýchodní agentury James Critchfield. Šlo přitom o převrat, který ovlivnil irácké dějiny a z velké části i historii Blízkého východu, a to po zbytek století, soudí Cockburn. Husajnova rodina a politická strana Baas již nikdy zcela neztratily vliv v Iráku, a to navzdory válkám a masakrům, při nichž zahynulo více než milion Iráčanů, Kurdů a Íránců. Iráčané vždy podezřívali CIA, že tento převrat zosnovala. Poukazovali přitom na puč, který k moci vytáhl perského šáha o deset let dříve. Nicméně v Iráku proběhla operace na změnu režimu daleko krvavěji než v Íránu, zdůrazňuje Patrick Cockburn. Ve svém článku cituje spisovatele Saida Aburishe, zabývajícího se arabskou kulturou, jemuž se podařilo shromáždit podrobnosti o puči z února 1963: CIA zorganizovala a doladila průběh státního převratu proti generálu Kásimovi. „K moci jsme se dostali díky CIA,“ sdělil pučistický ministr vnitra Alí Sálih as-Sa'adí. CIA také hrála ústřední roli při přípravě seznamů osob, které měly být po převratu eliminovány stranou Baas. Tutéž metodu Ústřední zpravodajská služba vycizelovala při hromadných jatkách v Indonésii o dva roky později. Aburish soudí, že podle jeho odhadů bylo zabito 5 000 lidí. Podařilo se mu zkompilovat jména 600 obětí převratu, včetně lékařů, právníků, učitelů a profesorů. Seznamy osob určených k likvidaci v pobočkách CIA kompilovali iráčtí exulanti po celém Blízkém východě. Když se seznamy CIA dostaly do Bagdádu, výsledkem se stal mimořádně krutý masakr. Zabíjeli těhotné ženy a staré muže, některé katani umučili k smrti před očima svých dětí. Cockburn dále cituje Aburishe: „Saddám Husajn, který se z exilu v Káhiře rychle vrátil do Iráku, aby se připojil k pučistickým vítězům, se osobně podílel na mučení levicových aktivistů v oddělených věznicích pro rolníky a vzdělanou třídu.”
CIA hrála při instalaci brutální Husajnovy politické partaje podstatnou úlohu. Tím však fatálně oslabila vyhlídky na návrat k demokratickému procesu v Iráku. Některé spolehlivé zdroje se domnívají, že při převratu v následujících týdnech plných krveprolévání, jež historikové Peter a Marion Sluglettovi popsali jako „jedno z nejhorších násilí, jaké dosud poválečný Blízký východ zažil“, přišlo násilnou smrtí o život více než deset tisíc lidí. Za mřížemi skončilo více než 100 tisíc osob (185). Poněkud překvapivé může být zjištění, že za převratem, který proklestil cestu k moci budoucímu despotovi prvního ranku Saddámovi Husajnovi, stála vláda Johna F. Kennedyho. Kabinet JFK měl během poměrně krátkého úřadování s plánováním či realizací operací na změnu režimu bohaté zkušenosti, ať už hovoříme o Kubě, Brazílii nebo Jižním Vietnamu. Prezident John F. Kennedy de facto pomohl vytvořit baasistický režim v Iráku. Poté mu poskytoval pomoc, aby zajistil americká aktiva v Iráku, míněno přístup k ropě, rozdrcení komunistické hrozby a samozřejmě i potlačení arabského nacionalismu. Američtí političtí činitelé následně poskytli baasistickému režimu vojenskou a ekonomickou pomoc, počítaje v to prodej vojenského vybavení a úvěry na zemědělské a bankovní půjčky (186). Politici také povzbuzovali soukromé americké podniky, aby podepsaly kontrakty s iráckou vládou. Spojené státy dodávaly režimu v Bagdádu munici pro boj proti kurdským rebelům a využívaly Ústřední zpravodajskou službu k dodávkám vojenského vybavení do rukou baasistů. Nicméně americký zájem o dynamiku interních iráckých záležitostí začal už za úřadování Eisenhowerova kabinetu, když tehdejší americká exekutiva vedla protikomunistickou kruciátu různě po světě – obdobně jako Ikeův nástupce v Oválné pracovně John F. Kennedy. Ačkolik vláda Dwighta D. Eisenhowera měla vítr z mocné irácké komunistické strany (CPI), administrativa se ještě více obávala atraktivity arabského nacionalismu v regionu (187). Blízký východ, jak dobře víme, představoval jádro globální moci Spojených států. Další z překážek jejich dominance v západní Asii představoval arabský nacionalismus (188), jak postoje Washingtonu ke strategicky významnému regionu podle dokumentu plánovacího panelu Národní bezpečnostní rady vnímala „většina Arabů“. Nacionalismus v sobě nesl silné emancipační prvky, což z něj činilo hrozbu pro „národní bezpečnost“ Spojených států. Ve hře byla i ztráta americké kontroly nad vnitřními politickými silami, dejme tomu v tak klíčovém státě, jako byl Egypt prezidenta Násira. Důkazy poukazují na skutečnost, že Saddám Husajn byl na výplatní listině CIA již v roce 1959, kdy se podílel na neúspěšném pokusu o atentát na iráckého lídra Kásima. V 80. letech USA a Británie podpořily Saddáma ve válce proti Íránu. Poskytovaly Iráku zbraně, peníze, satelitní zpravodajské informace, a dokonce i prekurzory k výrobě chemických a biologických zbraní (189). Američtí poradci pomáhali příslušníkům iráckých ozbrojených sil při vybírání íránských cílů pro irácké raketové a letecké útoky. Spekuluje se dokonce o tom, zda americká vláda Husajnovi poskytla k invazi do Íránu zelenou, či nikoli. Ať tak, či onak, Washington se poskytováním vojenské podpory a zpravodajských informací Saddámu Husajnovi a jeho armádě snažil podkopat pozice protiamerického ajatolláha Ruholláha Chomejního. Reaganův Bílý dům ale prodával zbraně také do Íránu, jak odhalila aféra Írán-Contras z roku 1985. Americká angažovanost nakonec ještě zhoršila již tak krvavý íránsko-irácký konflikt a dále přispěla k trvalé politické nestabilitě v regionu (190). Investigativní reportér Seymour Hersh v roce 1992 na stránkách New York Times napsal (191), že za rozhodnutím Spojených států poskytnout Bagdádu tak zásadní pomoc v rané fázi irácko-íránské války trvající v letech 1980–1988 stojí varování amerických zpravodajských služeb, že Irák je ve válce s Íránem na pokraji porážky. Husajnova armáda byla v předchozím roce vybavena tajnými dodávkami zbraní americké výroby. Utajovaný americký program Reaganovy administrativy poskytl Iráku kruciální pomoc při plánování bitev v době, kdy americké tajné služby věděly, že iráčtí velitelé při rozhodujících bojích irácko-íránské války nasadí chemické zbraně (192).
Reaganova vláda na jaře roku 1982 rozhodla o poskytnutí přísně utajovaných zpravodajských informací Husajnovu režimu a zároveň povolila prodej zbraní americké výroby Bagdádu, aby pomohla prezidentu Saddámu Husajnovi odvrátit hrozící porážku ve válce s Íránem, před níž tehdy varovaly americké tajné služby. Nicméně Ronald Reagan krátce po nástupu do úřadu v roce 1981 v utajení změnil politiku vůči Íránu a umožnil Izraelcům, zapřisáhlým Husajnovým nepřátelům, dodávat do Teheránu americké zbraně v hodnotě několika miliard dolarů. USA logicky nevadilo, ba naopak, když dvě významné islámské země – obě v nepřátelském vztahu vůči Izraeli – zbytečně krvácely v tragickém osmiletém konfliktu se statisíci mrtvými. Jakmile Reaganův kabinet v únoru 1982 vyřadil Irák ze seznamu států podporujících terorismus, exportní kontroly technologií a materiálu „dvojího užití“ začaly být méně restriktivní (193). Američané například Iráčanům prodali šedesát vrtulníků Hughes MD-500 Defender a poté deset vrtulníků Bell Helicopters UH-1S, modelů, jež americká armáda hojně využívala během své války proti Vietnamu. Následovaly další prodeje vrtulníků, včetně čtyřiceti osmi helikoptér údajně určených pro „rekreační účely“, jako je přeprava VIP osob, které však nakonec používala Husajnova armáda. Prodej civilních vrtulníků se stal klasickým způsobem, jak poskytnout vojenskou podporu preferovanému státu nebo spojenci navzdory opozici v Kongresu. Tento trik již dříve použila Reaganova vláda kupříkladu v Salvadoru (194). Washington podporoval svého klienta v Bagdádu i v době, kdy páchal otřesná zvěrstva proti kurdské populaci žijící v Iráku. I když Washingtonem dodané helikoptéry měly být zprvu určené k postřikování plodin, irácká armáda je použila k mordování Kurdů chemikáliemi (195). Ostatně Bílý dům věděl o Husajnově zálibě v používání chemických plynů nejen na bojišti proti Íráncům, ale i proti civilní populaci, aniž by diktátora klepl přes prsty. Naopak mu poskytoval pomoc i nadále. Spojené státy zabránily OSN v uvalení ekonomických sankcí na Irák s vágním odůvodněním, že sankce by byly zbytečné nebo kontraproduktivní. Ve skutečnosti Spojené státy hájily Husajnovo používání chemických zbraní ještě v roce 1988. Tento vzájemně výhodný vztah pokračoval i za úřadování prezidenta George H.W. Bushe v Oválné pracovně až do dne, kdy Irák na začátku srpna 1990 napadl Kuvajt (196). Saddám Husajn se zařadil k plejádě tyranů a gangsterů prvního ranku vydržovaných a všemožně podporovaných Spojenými státy za studené války, jako byl Rhee, Suharto, Barre nebo Pol Pot po genocidě. Když Husajn na vlastní pěst překročil vytyčenou linii, musel být potrestán.
Navzdory rétorice o epickém zápasu mezi říší Dobra a Zla v období studené války Bílý dům v tomto období suverénně vedl nad Kremlem v počtu rozpoutaných válečných konfliktů, proxy válek, převratů, destabilizačních změn režimů, a dokonce i genocid. Sovětský svaz se v první řadě soustředil na utužování svého vlivu a kontroly ve východní Evropě, kde v letech 1953, 1956 a 1968 pacifikoval místní odpor, nejkrvavěji během maďarského povstání proti komunistické nadvládě. Stalinistický teror v zemích východní Evropy si bezesporu vyžádal tisíce lidských životů. Moskva samozřejmě podporovala diktátory a své ideologické spojence v Koreji, ve Vietnamu a jinde, taktéž své klienty, včetně masových vrahů jako byl Mengistu Haile Mariam v Etiopii. Jenže asymetrie mezi zločiny spáchanými silami podporovanými Kremlem a americkou armádou nebo jejími proxy silami byla v období studené války zcela evidentní. V době, kdy sovětská invazní vojska proudila do Afghánistánu, už měl Washington za sebou destrukci tří jihoasijských zemí.
Na Carterovým Bílým domem vyprovokovanou sovětskou invazi (197) a Reaganovým kabinetem posléze udržovanou okupaci Afghánistánu z roku 1979 lze nahlížet jako na první skutečně destruktivní nasazení sovětských vojsk na území jiného státu. Sovětská armáda v Afghánistánu páchala celou řadu zvěrstev. Dekádu trvající okupace Afghánistánu ozbrojenými silami Kremlu připravila o život nejméně půl milionu, milion až milion a půl Afghánců, z čehož 80 procent tvořili civilisté. Kongres nakonec v utajení poskytl mudžáhidům pomoc za miliardy dolarů – například přenosné raketomety Stinger určené k ničení vzdušných cílů. Jedná se o více vynaložených prostředků než financování všech dalších utajovaných operací vedených CIA v 80. letech dohromady. V této tragické válce sovětská armáda v letech 1979 až 1989 čelila Američany financované proxy válce se zapojením mudžáhidů. Carterův poradce pro národní bezpečnost a přední jestřáb jeho administrativy Zbigniew Brzezinski se chlubil, jak dal Sovětům podnět k invazi do Afghánistánu, aby ochutnali svůj vlastní Vietnam (198). V Brzezinského kalkulaci se cílené puštění žilou primárnímu rivalovi USA v bipolárně rozděleném světě rovnalo svůdné možnosti, jak ho nakonec položit na lopatky. Publikace Out of Afghanistan: The Inside Story of the Soviet Withdrawal, kterou vypracoval odborník na jižní Asii a Afghánistán Selig Harrison společně s Diegem Cordovezem, tuto tezi potvrzuje. Cordovez se na půdě OSN účastnil jednání o sovětském stahování vojsk z Afghánistánu. Cordovez líčí napínavou kroniku palácových přestřelek v Kábulu, válku mezi konkurenčními sovětskými zpravodajskými službami a roli CIA při budování pozic islámských fundamentalistických militantů na úkor umírněných afghánských lídrů. Autoři demonstrují, že Sověti neprovedli invazi do Afghánistánu z touhy získat přístup k Indickému oceánu, ale kvůli obavám z „afghánského Tita” podporovaného Washingtonem. Tvrdý odpor ze strany nesmlouvavých jestřábů v Reaganově vládě, prosazujících krvácení Sovětského svazu, sabotoval úsilí sovětského generálního tajemníka a bývalého šéfa KGB Andropova o urovnání konfliktu ještě před jeho smrtí v roce 1983. Ještě překvapivější je zjištění, že Michail Gorbačov obnovil snahy o vyjednání stažení sovětské armády více než rok předtím, než mudžáhidové ve válce nasadili první Američany dodané raketomety Stinger (199). Navzdory hojně šířené mytologii o sovětském impériu, které se rozpadlo v důsledku nekompromisního uzbrojení Reaganovou vládou, Moskva souhlasila se stažením, přestože držela v Afghánistánu pevné pozice, jak konstatují autoři.
Zdá se, jako by Spojené státy podobnou strategii vůči svému protivníkovi oprášily i v letech před vypuknutím ukrajinské krize a plnohodnotné ruské invaze na Ukrajinu v únoru 2022. Tehdy USA expandovaly jimi řízený anachronický pakt, zatímco prohlubovaly interoperabilitu s ukrajinskými ozbrojenými silami, a to navzdory četným predikcím a varováním ze strany zkušených, kariérních diplomatů a politiků. Příčiny zhroucení Sovětského svazu tkvěly primárně ve vnitřních strukturálních problémech a v chatrnosti rigidního, přežitého systému, a nikoliv primárně v militaristickém tlaku Spojených států. Máme tak vodítko při hledání odpovědi na otázku, jak vlastně skončila studená válka. Kdo ji vyhrál, anebo nevyhrál? A jak vlastně zkolaboval Sovětský svaz? V důsledku masivního zbrojení, posilování moci amerického vojensko-průmyslového komplexu a cíleného krvácení strategického nepřítele, anebo implozí neudržitelného politického systému?
Poznámkový aparát:
158. United States Policy Regarding The Present Situation in Iran, National Security Council, National Security Archive, 20. listopadu 1952. Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB126/iran521120.pdf
159. No. 312 Memorandum of Discussion at the 135th Meeting of the National Security Council, Washington, Office of the Historian, 4, března 1953. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1952-54v10/d312
160. Wilber Donald, Ovethrow of Premier Mossadeq of Iran: November 1952 - August 1953, National Security Archive, březen 1954, Link: https://nsarchive2.gwu.edu/NSAEBB/NSAEBB28/summary.pdf
161. Mohamad Mosaddeghm Britannica, 8. května 2025. Link: https://www.britannica.com/biography/Mohammad-Mosaddegh
162. Omidvar M, Brief History of Tuden Party in Iran, březen 1993. Link: https://www.tudehpartyiran.org/en/1993/03/31/brief-history-of-the-tudeh-party-of-iran/
163. 50 Years After the CIA´s First Overthrow of a Democratically Elected Foreign Government We Took a Look at the 1953 US Backed Coup in Iran, Democracy Now!,25. května 2003. Link: https://www.democracynow.org/2003/8/25/50_years_after_the_cias_first#transcript
164. Sahimi Muhammad, Iranian Women and the Struggle for Democracy I, PBS, 15. dubna 2010. Link: https://www.pbs.org/wgbh/pages/frontline/tehranbureau/2010/04/iranian-women-and-the-struggle-for-democracy-i-the-pre-revolution-era.html
165. Abrahamian Ervand, Iran Between Two Revolutions, Princeton University Press, 1982, str. 259. Link: https://www.marxists.org/subject/iran/abrahamian/between-2-revolutions.pdf
166. Revell Stephen, The 1953 Coup in Iran: U.S. and British Foreign Policy in Iran, 1951-1953 and the Covert Operation to Overthrow the Elected Government of Mohammad Mosaddeq, Cantenbury Research and Theses Environment,2018. Link: https://repository.canterbury.ac.uk/download/81d704323e2ba971b98573d823fc7c0c87ca53009bc79ac5c39a8bed8083ec40/877837/Revell%20MA.pdf
167. 50 Years After the CIA´s First Overthrow of a Democratically Elected Foreign Government We Took a Look at the 1953 US Backed Coup in Iran, Democracy Now!,25. května 2003. Link: https://www.democracynow.org/2003/8/25/50_years_after_the_cias_first#transcript
168. Memorandum by the Under Secretary of State (Acheson) to the Secretary of State, 9. října 1945, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1945v08/d20
169. Ross Monique, Quince Annabelle, Why America and Iran hate Each Other, ABC News, 3.ledna 2020. Link: https://www.abc.net.au/news/2020-01-04/history-why-america-and-iran-hate-each-other/11589584
170. CIA´s Role in Forming Savak, 2. září 2010, CIA.gov. Link: https://www.cia.gov/readingroom/document/cia-rdp90-00552r000505290007-5
171. Langguth A.J., Torture´s Tearchers, New York Times, 11. června 1979. Link: https://www.nytimes.com/1979/06/11/archives/tortures-teachers.html
172. Mahoutchi Farid, MEK Members Recount Horrible Torture by the SAVAK and Parviz Sabeti, People´s Mojahedin Organization of Iran, 21. února 2023. Link: https://english.mojahedin.org/news/mek-members-recount-horrible-torture-by-the-savak-and-parviz-sabeti/
173. Randal C. Jonathan, SAVAK Jails Stark Reminder Of Shah´s Rule, Washington Post, 12. prosince 1979. Link: https://www.washingtonpost.com/archive/politics/1979/12/13/savak-jails-stark-reminder-of-shahs-rule/b2b37be2-356a-43e2-ba68-dd474e9023b0/
174. SAVAK Versus Guerillas (1971-77), University of California Press (1982-2004), Link: https://publishing.cdlib.org/ucpressebooks/view?docId=ft3s2005jq&chunk.id=d0e5364&toc.depth=1&toc.id=d0e4549
175. 82. Memorandum From William Odom of the National Security Council Staff to the President´s Assistant for National Security Affairs (Brzezinski), 20. říjen 1977, Office ot the Historian, Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1977-80v02/d82
176. Cockburn Andrew, Why Didn´t You Tell Me? London Review od Books, 4. července 2024. Link: https://www.lrb.co.uk/the-paper/v46/n13/andrew-cockburn/why-didn-t-you-tell-me
177. Chadwick Alex, Shuster Mike, US Links to Saddam During Iran-Iraq War, NPR, 22. září 2005. Link: https://www.npr.org/2005/09/22/4859238/u-s-links-to-saddam-during-iran-iraq-war
178. Harris Shane, Aid Matthew, Exclusive: CIA Files Prove America Helped Saddam as He Gassed Iran, Foreign Policy, 20. srpen 2013. Link: https://foreignpolicy.com/2013/08/26/exclusive-cia-files-prove-america-helped-saddam-as-he-gassed-iran/
179. The “October Surprise” Allegations and the Circumstances Surrounding the Release of the American Hostages Held in Iran, Report of the Special Counselor to Senator Terry Sanford and Senator James M. Jeffords of the Comittee on Foreign Relations, United States Senate, Pennsylvania State University, 1992. Link: https://www.google.cz/books/edition/The_October_Surprise_Allegations_and_the/rcttpWRZ36YC?hl=cs&gbpv=0
180. Chomsky Noam, Outrage, chomsky.info, 14. srpna 2014. Link: https://chomsky.info/20140814/
181. Melito Leandro, 76 Years Since the Palestinian Nakba: Demonstrations in Sao Paolo Demand an End to the Massacre in Gaza and US Coresponsibility, 17. května 2024. Link: https://www.brasildefato.com.br/2024/05/17/76-years-since-the-palestinian-nakba-demonstrations-in-sao-paulo-demand-an-end-to-the-massacre-in-gaza-and-us-co-responsibility/
182. Reilly James, Israel in Lebanon, 1975-1982, Middle East Research and information Project, září, říjen 1982. Link: https://merip.org/1982/09/israel-in-lebanon-1975-1982/
183. Burke Jason, Veteran Warn of Echoes From 1982 Lebanon War as New Conflict Looms on Israel´s Northern Borders, Guardian, 14. července 2024. Link: https://www.theguardian.com/world/article/2024/jul/13/veterans-warn-of-echoes-from-1982-lebanon-war-as-new-conflict-looms-on-israels-northern-borders
184. Blum William, How the US Provoked the Soviet Union into Invading Afghanistan and Starting the whole Mess, Interview with Zibigniew Brzezinski, La Nouvel Observateur, str.76, 15.-21. ledna. Link: https://williamblum.org/essays/read/how-the-us-provoked-the-soviet-union-into-invading-afghanistan-and-starting
185. Blum William, How the US Provoked the Soviet Union into Invading Afghanistan and Starting the whole Mess, Interview with Zibigniew Brzezinski, La Nouvel Observateur, str.76, 15.-21. ledna. Link: https://williamblum.org/essays/read/how-the-us-provoked-the-soviet-union-into-invading-afghanistan-and-starting
186. 76. Summary of Conclusions of a Special Coordination Comittee Meeting, 23. října 1979, Office of the Historian. Link: https://history.state.gov/historicaldocuments/frus1977-80v12/d76
187. 1998 Interview with Zbigniew Brzezinski on Afghanistan in Le Nouvel Observateur,The University of Arizona. Link: https://dgibbs.arizona.edu/content/brzezinski-interview-2
188. Qazi Jehangir Ashraf, Chomsky and Afghanistan, 24. února 2023. Link: https://dgibbs.arizona.edu/content/brzezinski-interview-2
189. Coll Steve, Ghost Wars: The Secret History of the CIA, Afghanistan, and Bin Laden, From the Soviet Invasion to September 10, Penguin 2004. Link: https://books.google.cz/books/about/Ghost_Wars.html?id=ToYxFL5wmBIC&redir_esc=y
190. Most Expensive Covert Action, Guinness Wolrd Record, Link: https://www.guinnessworldrecords.com/world-records/613906-most-expensive-covert-action#:~:text=Between%201979%20and%201989%2C%20the%20CIA%20channelled%20more,President%20Jimmy%20Carter%27s%20National%20Security%20Adviser%2C%20Zbigniew%20Brzezinski..
191. Gordon Philip,”Maximum Presssure Brought Down the Soviet Union” and the Other Lies We Tell Ourselves, War on the Rocks, 22. října 2020. Link: https://warontherocks.com/2020/10/maximum-pressure-brought-down-the-soviet-union-and-other-lies-we-tell-ourselves/
192. Cordovez Diego a Harrison Selig, Out of Afghanistan: The Inside Story of the Soviet Withdrawal, Oxford University Press, 29. června 1995. Link https://www.amazon.com/Out-Afghanistan-Inside-Soviet-Withdrawal/dp/0195062949
193. Zunes Stephen, Kosovo and the Politics of Recognition, 22. února 2008. Link: https://znetwork.org/znetarticle/kosovo-and-the-politics-of-recognition-by-stephen-zunes/
194. Cordovez Diego a Harrison Selig, Out of Afghanistan: The Inside Story of the Soviet Withdrawal, Oxford University Press, 29. června 1995. Link https://www.amazon.com/Out-Afghanistan-Inside-Soviet-Withdrawal/dp/0195062949
195. Naqvi Sayed, New Afghan Leadership´s “National Reconciliation” Policy Signals Welcome Changes, India Today, 14. ledna 2014. Link: https://www.indiatoday.in/magazine/special-report/story/19870228-new-afghan-leaderships-national-reconciliation-policy-signals-welcome-changes-798608-1987-02-27
196. Crowley Michael, Our Man in Kabul? New Republic,9. března 2010. Link: https://newrepublic.com/article/73493/our-man-kabul
197. Chomsky and Prashad: The Reality Behind the US “Withdrawal” From Afghanistan, 7. května 201, Alternet. Link: https://chomsky.info/20210507-2/
198. McCevers Kelly, The “Butcher of Kabul” Is Welcomed Back in Kabul, 4.května 2017, NPR. Link: https://web.archive.org/web/20190306111543/https://www.npr.org/templates/transcript/transcript.php?storyId=526866525&t=1551789797766
199. Aamaj News, Members of Hezb-e-Islami Threw Acid On Women´s Faces in Kabul: Mujahir, 5. června 2022. Link: https://aamajnews24.com/hikmatyar-taliban/
200. Borger Julian, Pentagon Chief´s Russia Remarks Show Shift in US´s Declared Aims in Ukraine,Guardian, 25.dubna 2022. Link: https://www.theguardian.com/world/2022/apr/25/russia-weakedend-lloyd-austin-ukraine
Diskuse