Jak Veselý roky sloužil Kremlu – a dnes nám káže o sebereflexi a zradě

20. 11. 2025 / Milan Čech

Daniel Veselý po letech systematického rozmazávání reality, obhajování ruského imperialismu a okopávání kolegů, kteří měli tu drzost být informovanější než on, najednou káže o „zradě Ukrajiny“. Ano, člověk, který ještě krátce před invazí psal, že ruský útok je nepravděpodobný a že „Západ zbytečně víří válečné bubny“, dnes s vážnou tváří vykládá, kdo prý zradil Ukrajinu a jak nemá “sebereflexi”. Bylo by vtipné, kdyby to nebylo tak děsivé a společensky destruktivní.

Lidé Veselého typu představují zvláštní kategorii narcistického myšlení: neschopnost přiznat omyl není jejich slabina, ale základní životní motor. Každý fakt, který vyvrací jejich předpovědi, musí být proto okamžitě reinterpretován, převrácen, překódován — hlavně aby nikdy nenastala chvíle, kdy pochopí svou roli v destrukci světa. Místo toho vytvářejí patologickou spirálu, v níž je nutné prosadit vlastní paradigma i za cenu, že to poškodí společnost, kterou údajně brání. Je pro ně cennější dokázat, že Západ je zrádný a falešný, než připustit, že agresorem bylo Rusko, a že to byli právě oni, kdo roky pomáhali otupovat veřejné vědomí a oslabovat obranyschopnost. Tato sebedestruktivní posedlost je apokalypticky podobná ruské mentalitě: raději shořet v jaderném ohni, než připustit vlastní omyl — například ten nejjednodušší, že nejsme „největším a nejvyspělejším národem světa“, ale jeho rakovinou, a že chyba může být i na naší straně. Veselý, který dnes vystrašeně moralizuje o nebezpečí jaderné války, ve skutečnosti sdílí s ruskou propagandou stejný psychologický základ — strach převlečený za morální nadřazenost a absolutní neschopnost reflektovat vlastní roli v katastrofě.

Daniel Veselý bude do konce světa tvrdit, že Rusko nemiluje. Jenže láska — ta nehezká, podvědomá, iracionální — se neptá, zda o ní víte. Projevuje se ve vzorcích chování: v tom, komu věříte, koho omlouváte, koho obviňujete, komu šijete na míru omluvy a koho systematicky démonizujete. Když někdo roky předpokládá u agresora ty nejlepší možné úmysly a u jeho obětí ty nejhorší, není to „kritické myšlení“ nebo “vyvažování”. Je to emocionální fixace, kterou si člověk maskuje jako objektivitu.A čím víc ji popíráte, tím víc vás ovládá. Já tomu říkám láska — patologická láska. Ta, kterou člověk občas i naoko povrchně zkritizuje, jen aby si ji mohl dál v hloubi ponechat a nemusel si přiznat, že je jejím podvědomým zajatcem.

Nuže: kdo tedy Ukrajinu zradil?
Rozhodně ne ti, kdo podporovali její obranu nebo odhalovali lidem pravdu o jeho agresorovi.
Zradili ji lidé, kteří roky papouškovali kremelské narativy, relativizovali hrozbu, vysmívali se varovným hlasům – a tím pomáhali vypnout obranné reflexy společnosti a oslabili ji tím tak, že se pořádně bránit už ani nedokáže. I proto, že polovina takto zpracovaných konspiračních šílenců si to už ani nepřeje, protože uvěřila jejich tezi o ruské nevinosti a o tom, že pokud v ní věří, nejsou hlupáky ale těmi moudrými co vidí za oponu. A že v ní musí věřit, i kdyby realita před jejich vlastníma očima byla přesně opačná. 

A mezi tímhle infekčním virem lží stál Veselý v první řadě.

Ať už si to připouští, nebo ne. Ať už je jeho forma sebeklamu jakkoli mistrovská.

Proč zrovna teď moralizuje ten, kdo v jeho “segmentu trhu” nejvíc pomohl Putinovi?

Protože i dnes hraje svou roli.
Protože jeho mysl, vycvičená roky k dokazování, že Západ je vždy horší než Rusko, nedokáže fungovat bez dalších sebeospravedlňovacích piruet a další práci na destrukci západu.

A tak z jeho nemocného podvědomí vynořila další mise:
– rozmlžit realitu,
– rozhodit odhodlání,
– vysvětlit, že chyba je „v nás“,
– že mír je kapitulace.

Tohle není analýza.
Tohle je psychologická sebeobrana člověka, který nedokáže přiznat chybu, a tak musí „vinu“ rozprostřít na všechny okolo, aby na něm nezůstala.

Další kolečko toho, co dělá už roky:
– směšovat fakta s dojmy,
– odstraňovat morální rozlišení,
– relativizovat agresi a strašit důsledky pokud se zlu neskloníme
– a nakonec položit rovnítko mezi oběti a pachatele.

To je služba Rusku, ne žurnalistika.

17. listopad, slavnostní močení do úst a oligarchie

A pak ten jeho „publicistický skvost“, kde naznačil, že lidé slavící 17. listopad jsou idioti, kteří ve skutečnosti „oslavují oligarchii“ a symbolicky si „močí do úst“ (ano, jak vkusný a státnický obrázek na státní svátek).

Tohle není komentář.
To je projekce člověka, který si sám vybudoval svět, v němž se demokracie rovná licoměrnost, Západ = zlo a Rusko = raněné zvířátko, které jen špatně pochopili.

Ale prosím — tohle má být prý ta „vyváženost“ a „kritická publicistika“. Tohle má být lepší než ten zpropadený mainstream?
A kdokoli nesouhlasí, je „hysterický militarista“ nebo lhář.

Proč BL a já už nemáme společnou cestu

Byly doby, kdy jsem se domníval, že Britské listy chtějí kriticky analyzovat svět rozpadajících se institucí, hybridních manipulací a tektonických změn.
A že se v tom může potkat moje práce s jejich misí.

Ale ne, už ne.
Protože se ukazuje, že podstatná část publika BL hledá potvrzení své osobní deziluze, ne realitu nebo dokonce novátorská řešení přicházejících problémů. A stále častěji dostává místo novinařiny terapeutické výlevy typu Veselého. A BL nechtějí tuto patologickou entitu opustit. Chtějí ji minimálně občas nakrmit.

Nelze donekonečna nahrazovat publicistiku patologickou potřebou zničit vlastní systém — jen proto, že svět není dostatečně „čistý“ a hodný velikánů typu Veselý (minimálně v jeho hlavě bez seberefexe).

A tedy: toto je můj poslední text pro BL.
Nikdy jsem za ně, narozdíl od Veselého, nebral korunu, psal jsem proto, že jsem věřil, že to má smysl.
Nesloužil jsem tady kremelské estetice „všechno je relativní“.
A nebudu “sedět u stolu” s někým, kdo roky rozleptával odolnost společnosti proti ruské agresi a dnes bez uzardění káže o „zradě“.

Pokud si chcete zavzpomínat s člověkem, který dnes křičí o „naší zradě Ukrajiny“, projděte si prosím jeho staré texty sami. Většina z vás to konečně potřebuje vidět bez iluzí. Možná jste mu tehdy tleskali — stejně jako dnes — a těm, kteří vám už tehdy ukazovali realitu, jste nasazovali psí hlavu, jen abyste si nemuseli přiznat vlastní fatální omyly.

Jak šel čas s Veselého proruským vyprávěním (výběr)

Prosinec 2021 – únor 2022: 

• 2. 12. 2021 – veselé mudrování „Putin nezaútočí“, protože klima, protože západní propaganda, protože Američané lžou.
  
  

• 3. 1. 2022 – posměch Dolejšímu za „válečné bubnování“. Válka prý nebude, pokud si to Ukrajinci „nevyprovokují“.
  
  

• leden 2022 – Rusko jako oběť NATO. O Putinovi jako o ohroženém státníkovi.
  
  

• 31. 1. 2022 – „Západní média hystericky ženou válku.“
  
  

• 3. 2. 2022 – propagace „pacifistických“ iniciativ, které ve skutečnosti vybízely k odzbrojení Ukrajiny v momentě, kdy měla za hranicí invazní armádu.
  
  

• 8. 2. 2022 – další sypání se na americké tajné služby.
  
  

• 11. 2. 2022 – žádost, aby byl stažen článek kritizující ruský neokolonialismus.
  
  

• 14.–21. 2. 2022 – eskalace popírání reality, moralizování proti „protiruským náladám“, obviňování kolegů z hysterie.
  
  

• 24. 2. 2022 – den invaze: panika, relativizace, obviňování Západu, moralita o tom, že „není třeba zbrojit“.
  
  

• 25. 2. 2022 – bajka o chudáčkovi ruském medvědovi.
  
  

A pak roky textů vysvětlujících, proč by Ukrajina měla kapitulovat (pardon, přijmout mírová jednání) - aby se snad potvrdilo, že on měl kdysi pravdu.

Každý se může mýlit.
Ale málokdo to dokáže přetavit ve stabilní ideologii, která jeho omyly promění v další impulz k rozkladu společnosti, která se bude brzy bránit agresi, pokud ji Babiš nezaprodá jako Fico.

A právě proto je i ten dnešní Veselého text tak nebezpečný.
Není to reflexe.
Není to omluva.
Není to ani analýza.

Je to další kapitola jeho dlouholeté snahy přesvědčit svět, že pokud už nelze ruské lži přímo označit za pravdu, musí se pravda alespoň „najít někde uprostřed“ — i když žádný takový střed mezi fakty a propagandou neexistuje a nikdy existovat nemůže.

Protože někdy je rozdíl mezi agresorem a obětí objektivní.  A cesta ke skutečné porážce agresora je jen jedna. Jak víme z Mnichova.
A tak je někdy potřeba říct věci jasně.

Veselý si v posledním textu opět bere do své nevymáchané huby Ukrajince a společně s Chomským je líčí jako nesvéprávné oběti Západu, které prý „nutíme“ bojovat v “předem prohrané válce”. (Pokud je tahle válka někde skutečně prohraná, pak je nutné najít zdroj prohry. A ten je v hlavách lidí jako Veselý, kteří dokázali proměnit část Západu v dezolátské stádo věřící více ruské propagandě než vlastním médiím a institucím.) Jako by Ukrajinci — národ, který Rusko ve 20. století systematicky, brutálním středověkým hladomorem, připravilo o čtyři miliony lidí — dodnes netušil, kdo je jeho skutečný nepřítel. Jako by nevěděli, že vzdorovat je otázka přežití, protože alternativa je jediná: být vyvražděni, nebo přetvořeni v poslušnou masu bez vlastní vůle. Podsouvat Ukrajincům, že nebojují kvůli sobě, ale kvůli nám, je zrůdná paternalistická manipulace, která jim bere agentnost, důstojnost i historickou paměť. 

A je to stejný druh pohrdání, jaké Veselý projevuje vůči vlastním lidem, když občany slavící 17. listopad označuje za nesvéprávné idioty oslavující nevědomě „oligarchii“ jen proto, že si dovolili být vděční za to, že nepatříme k tomu odpornému světu na východě a že máme svobodu, kterou Rusko svým sousedům tradičně odepírá.

Přeji Britským listům hodně úspěchů v jejich strategii vsadit na tábor frustrovaných černobíle vidících nesvéprávných lidí a na jejich dvorního apostola Veselého.