Pohledem historie bude Trumpovo dědictví spíše nevzhlednou šmouhou než mistrovským dílem MAGA

30. 12. 2025

Rusko, které posledních 25 let vede Vladimir Putin, se vrátilo ke své známé roli agresivní, expanzivní mocnosti, která pronásleduje evropské pohraniční oblasti. Ukrajina, pobaltské republiky, Gruzie, Moldavsko, dokonce i Polsko jsou opět považovány za majetek nebo kořist.

S odstupem času se zdá, že „zlomový bod“ roku 1989 nebyl zcela rozhodující. Ve skutečnosti se situace obrátila.

Tento jev není nic nového. Následující generace obvykle věří, že jejich zkušenosti jsou jedinečné – historicky, fakticky i ideologicky se však obvykle mýlí. Když dojde k významným geopolitickým změnám, jsou bez dechu popisovány jako „historické“ a „bezprecedentní“. Protože historie není dostatečně studována, protože perspektivy jsou omezeny délkou lidského života, protože se stejné chyby opakují znovu a znovu, jsou významné události oslavovány jako přelomové, mezníky a epochální body zlomu. Téměř vždy tomu tak není.

Vzpomeňte si na arabské jaro v letech 2010–2011, sérii povstání oslavovaných jako demokratická renesance Blízkého východu. Tyto naděje byly brzy zmařeny. Vzpomeňte si na 11. září, den, který vedl USA k vyhlášení „globální války proti teroru“. I to bylo v té době považováno za bezprecedentní. Pokud však došlo k nějaké trvalé změně, pak to bylo poškození mezinárodního práva, respektu k suverenitě a lidským právům. Vzpomeňte si na Afghánistán. Vzpomeňte si na Irák. Obě invaze jsou dnes obecně považovány za chyby.

Ve světě, který je posedlý senzačními, zdánlivě převratnými událostmi, je poznání, že mnoho z nich je falešným úsvitem – výsledkem národních iluzí, strategických omylů a ahistorických mylných představ – prospěšné a uklidňující. Putinova invaze na Ukrajinu v roce 2022 je pro Rusko katastrofou. Brexit se ukazuje jako poučný. Nyní – příliš pomalu – se bolestivě ruší.

O kontinuitě se dá říci mnoho a geopolitická kontinuita je mnohem větší, než se obecně připouští. Navzdory podvracení, rozkolům a zmatkům způsobeným politiky krajní pravice propagujícími nacionalisticko-populistické všeléky, kulturními bojovníky usilujícími o změnu světa a neregulovanými online médii, která vyvolávají napětí a šíří dezinformace, se základní věci příliš nemění.

Revoluce jsou přeceňovány, jsou ze své podstaty nepředvídatelné a obvykle po nich následují kontrarevoluce. Skutečné zlomy v historii jsou ve skutečnosti poměrně vzácné – a těžko rozpoznatelné. Ještě vzácnější jsou vůdci, kteří skutečně mění svět. Donald Trump je toho příkladem.

Podle Trumpa je on sám Alexandr, Karel Veliký, George Washington, Napoleon a Mahátma Gándhí v jedné osobě. Po deseti letech na vrcholu americké politiky však má jen málo hmatatelných úspěchů. Jeho mírové úsilí selhává, jeho hospodářská a obchodní politika kolísá, jeho osobní popularita klesá. Obrovské ego, ignorance, vulgárnost a bezedný narcismus jsou jediné výjimečné rysy Trumpa.

V současné době se globální a domácí otřesy vyvolané Trumpem a hnutím MAGA jeví jako transformační. Symbolizuje je nová strategie národní bezpečnosti USA – autoritářská, protievropská charta, která narušuje transatlantickou alianci. Ze všech stran se ozývá volání: „Starý řád zaniká. Blíží se chaos!“ Při celkovém pohledu je však Trumpův moment pomíjivý. Trumpovi, 79 let, zbývají nanejvýš tři roky u moci. I kdyby v roce 2028 zvítězil jeho loajalista – což je velké „kdyby“ – žádný dědic se nemůže vyrovnat jeho monstrózní přitažlivosti. Jeho koalice MAGA se rozpadá.

Tvrdí se, že Trump trvale změnil způsob, jakým Američané vnímají svět. Ale to samé se říkalo o izolacionismu America First ve 30. letech 20. století, a ten také nevydržel. Čas ukáže, že Trumpova éra nebyla takovým zlomovým bodem, ale spíše podivnou anomálií – jakousi prohibicí pro populisty. V širším historickém kontextu je Trump skvrnou, nevzhlednou šmouhou na plátně.
 
V nejistém období světového dění, kdy se posouvají tektonické desky (abychom použili další melodramatické klišé), je důležité zůstat nohama na zemi a zachovat si nadhled. Jak se rok 2026 s obavami blíží a my se vzpamatováváme z bouřlivého roku, který právě končí, zkuste se soustředit na kontinuitu a mosty, místo abyste se zabývali zemětřeseními a propastmi.

Při svobodné volbě (což je podstatou věci) zůstává demokracie i přes všechny své nedostatky preferovaným systémem vlády po celém světě. Konflikty vyvolávající  krajně pravicové a neofašistické strany zůstávají většinou na okraji; nevládnou. Autoritářští vůdci jako Putin, čínský Si Ťin-pching a izraelský Benjamin Netanjahu nemají žádné uznávané nástupce, mimo jiné proto, že se bojí uchvatitelů. Až odejdou – a nebude to trvat dlouho –, nástupnické vlády se mohou rozhodnout pro reformy, jako tomu bylo po Stalinovi a po Maovi.

Většina zemí stále podporuje OSN a respektuje mezinárodní právo. Hudba, film, divadlo a umění celkově nadále spojují a sbližují národy světa, stejně jako sport, který je velkým globálním vyrovnávačem. Náboženská víra, v širokém smyslu slova, působí jako nadčasová, nadlidská sjednocující síla, navzdory deformacím extremistů. A snaha o poznání a porozumění, kterou prosazují školy, univerzity, věda, historický výzkum, knihy, vědecký výzkum a technologické inovace, s každou novou generací neúprosně postupuje vpřed.

Pokud si můžeme přát něco pro rok 2026, pak to, aby nedošlo k žádným velkým geopolitickým zvratům, žádným epickým otřesům nebo zlomům (s možnou výjimkou porážky Putina a rezignace Trumpa). Většina lidí by si jistě přála žít svůj život v míru, snažit se zlepšit svůj osud i osud ostatních, bez dotěrných, lživých politiků, rozdělujících dogmat, hanebné bigotnosti, soupeřících velmocenských hegemonii a obnovených konfliktů.