Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"

O Reaganově invazi na potření „marxistické hrozby“ v Grenadě a Bushově intervenci na odstranění nespolehlivého kriminálníka v Panamě

31. 12. 2025 / Daniel Veselý

Ale vraťme se ještě o pár let do minulosti. Umírněný socialista Maurice Bishop a jeho hnutí New Jewel Movement roku 1979 téměř bez krveprolití svrhli zkorumpovaného a nepopulárního diktátora Erica Gairyho. Gairyho tajná policie „Mongoose Gang“ měla vybavení přímo od Pinochetovy junty (328), jak informuje vzdělávací projekt Howarda Zinna. Revoluce zahájená hnutím New Jewel Movement měla u běžného obyvatelstva nesmírný úspěch. Grenadská vláda uvítala pomoc z Kuby. Havana vyslala na Grenadu učitele, zdravotníky a stavební dělníky, aby pracovali na výstavbě nového mezinárodního letiště. Nový projekt měl nahradit zastaralou a nebezpečnou přistávací dráhu v horách. Vybudování zbrusu nového letiště mělo oživit turistický ruch v zemi a získat tak do vládní kasy potřebné finanční prostředky. Bishopova vláda také vykazovala skvělé výsledky v sociální oblasti. Za pouhé čtyři roky snížila nezaměstnanost z 49 na 14 procent. Místo reklam na cigarety a alkohol vládní orgány po celém ostrově propagovaly instalaci barevných billboardů apelujících na vzdělání. V roce 1982 probíhala na Grenadě kampaň za větší gramotnost obyvatelstva. Vláda postavila nové školy, zatímco mladí lidé na venkově pracovali v nově vybudovaných zemědělských družstvech, pokračuje Zinnův vzdělávací projekt. Tyto kacířské „komunistické“ projekty určené širším populačním segmentům nemohly ujít bystrým očím Bílého domu. Strach z případné sovětské a kubánské vojenské přítomnosti na Grenadě podle zpravodajských informací ve Washingtonu podpořil argument pro tvrzení o hrozbě kubánské a sovětské invaze (329). Kubánský vůdce Fidel Castro poskytl Grenadě materiální pomoc, například ve stavebnictví, bytové výstavbě a veřejném zdravotnictví. Když Spojené státy Grenadě zastavily veškerou finanční pomoc, zaujala Havana jejich místo (330). Jedná se o typický cyklus: kdekoliv se v západní hemisféře ujala moci vláda ignorující či nahlodávající kurz vytyčený regionálním hegemonem, mohla počítat s ekonomickým trestem Bílého domu. Někdy mohla počítat přímo se zaškrcením hospodářství, změnou režimu nebo přímou intervencí. Logicky se tak vytvoří mezera pro ty, kdo chtějí s takovou zemí obchodovat – zvláště pak pro ty, kdo jsou naladění na podobnou ideologickou notu a nemají strach z trestu ze strany Spojených států. I když Maurice Bishop poté, co se chopil moci na Grenadě, suspendoval ústavu, odmítal vypsat volby a utlačoval tisk a opozici, získal si přízeň spousty Grenaďanů. Lidé se za něj postavili, když mu hrozilo nebezpečí (331). Grenadský premiér rovněž proslul svým deklarovaným antiimperialismem, feminismem, odporem proti apartheidu, profiloval se jako socialista, ale zároveň se pokoušel o politiku vícero azimutů, když povzbuzoval také přísun zahraniční pomoci z kapitalistických zemí.

Bezprostřední příčinou zvýšeného napětí mezi USA a Grenadou se stala výstavba mezinárodního letiště v Point Salines za účasti kubánských dělníků. Na stavbě však pracovali i lidé ze západních zemí. Ovšem roznětku samotné intervence zažehl puč proti premiérovi Maurice Bishopovi vedený vůdcem extremistické revoluční frakce hnutí New Jewel Movement Bernardem Coardem. Vzbouřenci posléze Bishopa společně s několika jeho dalšími kolegy popravili. Devět dnů trvající americká invaze na Grenadu s názvem Urgent Fury (Urgentní zuřivost) podle očekávání vyvolala mezinárodním pobouření. Pohoršení posléze v mezinárodní aréně vykrystalizovalo v podobě rezoluce Rady bezpečnosti OSN z 28. října 1983, ostře odsuzující invazi Spojených států na Grenadu jako „flagrantní porušení mezinárodního práva“ (332). Spojené státy okamžitě rezoluci vetovaly, jelikož pravidla vnucená ostatním pro ně nikdy neplatila. Valné shromáždění OSN 2. listopadu 1983 s odkazem na Deklaraci principů mezinárodního práva a Deklaraci o nepřípustnosti zásahů a vměšování do vnitřních záležitostí států v poměru hlasů 108 pro odsouzení intervence a 9 proti (333) rázně odsoudilo ozbrojený zásah na Grenadě (334). Ozbrojený útok podle Valného shromáždění OSN představoval flagrantní porušení mezinárodního práva a nezávislosti, suverenity a územní celistvosti tohoto státu. Valné shromáždění OSN zároveň odsoudilo smrt nevinných civilistů v důsledku ozbrojené intervence a vyzvalo členské státy, aby projevily úctu vůči suverenitě, nezávislosti a územní celistvosti Grenady. Valné shromáždění OSN dále požadovalo okamžité zastavení ozbrojené intervence a okamžité stažení zahraničních vojsk z Grenady. V době, kdy boje skončily, čítal společný vojenský kontingent Spojených států s východokaribskými státy téměř 7 600 vojáků. USA během invaze ztratily 19 vojáků, zatímco v bojích přišlo o život 45 grenadských a kubánských vojáků a 24 grenadských civilistů (335). Coardova vláda se nakonec zhroutila. Nahradil ji kabinet přijatelný pro americkou vládu. Reaganova administrativa se na Grenadě mohla chlubit velkým vítězstvím.

Poněkud jiný scénář platil pro Bushovu ilegální invazi do Panamy v prosinci 1989, kdy panovala euforie z kolapsu sovětského panství ve východní Evropě a předtucha brzkého konce studené války. Spojené státy v té době slavily triumf i na svém zadním dvorku, kde se chýlila ke konci Reaganovým kabinetem vyhlášená válka proti marxistické hrozbě ve Střední Americe. Tento regionální konflikt měl tragické dopady na Nikaraguu, Salvador a Guatemalu a v menší míře na Honduras. Operace Kondor s tichým požehnáním Bílého domu na přelomu 70. a 80. let 20. století vymýtila levicovou nákazu v Jižním kuželi, v největší míře v Argentině. Bílý dům se předtím lví měrou podílel na zadušení veškerých deviací od statu quo s výjimkou Kuby, a to s hmatatelnými výsledky v Chile, Bolívii, Dominikánské republice, Brazílii, Kolumbii nebo v Guatemale. S novou dekádou vstoupil svět do unipolární éry, kdy se Spojené státy a jejich klientela opájeli euforií s nově nabytou rolí globálního hegemona, který zamířil vstříc příslovečnému „konci dějin“. Bushovu invazi do Panamy ze dne 20. prosince 1989 lze do značné míry chápat jako šablonu pro další americké intervence, předně pro první invazi USA do Iráku v roce 1991.

V čele Panamy stál na sklonku osmé dekády 20. století generál Manuel Noriega – dlouholetý spolupracovník Ústřední zpravodajské služby, jak v roce 1991 přiznala i americká vláda (336). Manuel Noriega Washingtonu věrně a dlouho sloužil, když se snažil prohlubovat styky s americkou vládou, jak svědčili bývalí generálovi spojenci a jak líčí i vládní dokumenty. Panamský generál pomáhal americké armádě a zpravodajské službě při jejich operacích v Latinské Americe. Generál Noriega dokonce Reaganovu kabinetu nabídl provedení sabotážních útoků v Nikaragui s cílem svrhnout sandinistickou vládu. Podle dokumentů poslala CIA generálu Noriegovi první výplatu už v roce 1971 a pravidelné platby pokračovaly téměř každý rok až do roku 1986. Noriega Severoameričanům nabídl pomoc při výcviku militantů Contras a poskytl jim panamské území jako základnu pro americké operace v regionu, jak uvádí vedoucí analytik v Národním bezpečnostním archivu USA Peter Kornbluh (337). Noriegova nabídka ale nakonec vyšuměla do prázdna, neboť Washingtonem právě otřásal skandál Írán-Contras. Generál Manuel Noriega, který vládl v Panamě v letech 1983 až 1989, už v dřívějších dobách zahájil spolupráci s několika americkými zpravodajskými agenturami. V této spolupráci pokračoval i v úloze „faktického“ vůdce Panamy. Špionážní aparát Spojených států vědomě ignoroval obvinění, že je Noriega drogovým překupníkem, výměnou za věrné protikomunistické spojenectví ve Střední Americe. CIA Noriegu za jeho pomoc štědře odměňovala, jak uvádí autor publikace Our Man in Panama: How General Noriega Used the United States and Made Millions in Drugs and Arms John Dinges. Noriega v jednu chvíli dokonce inkasoval 10 000 dolarů měsíčně (338). „Vzájemné vztahy Manuela Noriegy se CIA a Pentagonem byly na počátku 80. let velmi intenzivní,“ píše Dinges. „Spojené státy považovaly generála Manuela Noriegu za významný zdroj zpravodajských informací. Všichni o něm mluvili velmi pochvalně. Důvěřovali mu do té míry, do jaké důvěřujete někomu, kdo je placeným zpravodajským zdrojem.“ Noriega, který absolvoval výcvik na nechvalně proslulé Škole Amerik, americkým orgánům poskytoval informace o guerillových aktivitách, praní špinavých peněz a obchodu s drogami. Ochrana Panamské průplavové zóny rovněž představovala důvod, proč Spojené státy aktivně spolupracovaly s tehdy ještě důvěryhodným generálem Noriegou. Americká armáda měla kdysi své velitelství Jižního velitelství v Panamě. Peter Kornbluh během slyšení v americkém Kongresu v roce 1996 (339) poukázal na skutečnost, že američtí činitelé v Bílém domě, Národní bezpečnostní radě a CIA nejenže věděli o pašování drog v průběhu proxy války Contras proti nikaragujské vládě, ale vše tolerovali. V některých případech s proslulými pašeráky drog spolupracovali, chránili je, a dokonce je i zařadili na výplatní listinu. Každý měl svou konkrétní roli při deklarovaném úsilí Reaganovy vlády o svržení sandinistické vlády v Nikaragui. V roce 1986, kdy americké orgány již měly v rukou důkazy o Noriegově kariéře překupníka drog, měla Reaganova administrativa s generálem Manuelem Noriegou jiné plány. Kornbluh citoval investigaci z pera Seymoura Hershe otištěnou v New York Times v červnu 1986, podle níž generál Noriega kontaktoval člena Národní bezpečnostní rady Olivera Northa – jednu z ústředních postav skandálu Írán-Contras, aby mu pomohl „očistit image“. Noriega protislužbou nabídl své tajné agenty k provedení rozsáhlé sabotážní operace proti ekonomickým cílům v sandinistické Nikaragui, za niž by si veřejně vysloužily ostruhy Contras. Oliver North tento návrh podpořil. Chtěl Noriegovi zaplatit jeden milion dolarů z peněz získaných z utajeného prodeje zbraní Íránu, aby tyto sabotážní operace mohl provést. Oliver North napsal svému nadřízenému, poradci pro národní bezpečnost Johnu Poindexterovi, následující slova: „Vzpomínáte si, že jsem si s Manuelem Noriegou za ta léta vybudoval poměrně dobré vztahy... Návrh se mi líbí a věřím, že bychom mohli učinit příslušná opatření.“

Z výše zmíněného investigativního textu vyplývá (340), že v této době Noriega ještě platil za důvěryhodné zpravodajské aktivum Washingtonu. Článek pojednává o Noriegově nelegálním praní peněz, drogové činnosti a dodávání zbraní latinskoamerickým guerillovým uskupením. CIA od 70. let považovala generála Noriegu za neocenitelného spojence i proto, že byl ochoten Washingtonu poskytovat informace o Kubáncích. Jak se ale dozvídáme z Hershova investigativního článku, Noriega byl klasickým dvojitým agentem, když zároveň Havaně předával zpravodajské informace o amerických aktivitách. Avšak panamský generál v očích washingtonského blobu představoval natolik cenný přínos, že mu prošla i jeho vlastní špionážní práce pro Kubánce. Manuel Noriega měl navíc v rukou skvělé karty, jelikož mu záda kryli mocní lidé ve Washingtonu. V květnu 1986 ředitel Úřadu pro potírání drog (DEA) paradoxně pochválil Noriegu za jeho energickou politiku boje proti obchodu s drogami (341). O rok později ředitel DEA uvítal úzké spojení s generálem Noriegou, zatímco Reaganův ministr spravedlnosti Edwin Meese zastavil vyšetřování Noriegovy trestné činnosti. V srpnu 1987 se proti rezoluci Senátu, odsuzující Noriegovy zločinné praktiky, postavil dříve zmíněný Elliott Abrams. Tato kontroverzní osoba měla v Reaganově vládě na starosti politickou agendu pro Střední Ameriku a Panamu. I když Washington udržoval úzkou spolupráci s pochybným drogovým dealerem ještě rok po zveřejnění Hershovy investigativy, už tehdy se v této symbióze z nutnosti vyskytly první trhliny. Noriegova zprvu nadšená pomoc Spojeným státům při jejich proxy válce proti sandinistické vládě v Nikaragui začala váznout (342). Noriegova vláda rovněž ohrožovala americké zájmy v Panamském průplavu. Ke zhoršení generálovy image došlo samozřejmě i v důsledku skandálních odhalení o prodeji drog, což zase nevrhalo příznivé světlo na Washington. Dne 1. ledna 1990 měla většina správy průplavu přejít pod panamské úřady, přičemž v roce 2000 měl průplav přejít do úplné správy Panamců. Washington se musel ujistit, aby Panamu před tímto datem řídili správní lidé, a nikoli nevyzpytatelný drogový dealer se špatným PR – kdysi americký „muž v Panamě“. Bílý dům se obával možné ztráty kontroly nad strategicky cenným Panamským kanálem, jelikož Manuel Noriega už nepředstavoval spolehlivého a přičinlivého klienta Bushova kabinetu. Musel proto zmizet ze scény. Ve hře bylo přirozeně vícero faktorů, proč se Bushova vláda rozhodla nevypočitatelného generála odstavit od moci a nastolit v Panamě loajální režim. Dosud vlivní lidé amerického politického establishmentu kteří do té doby panamskému diktátorovi kryli záda, se stali obviněnými v kauze Írán-Contras, v první řadě Elliott Abrams, Oliver North a národní bezpečnostní poradce John Poindexter (343). Jejich moc očividně upadala. I když Spojené státy věděly o Noriegových drogových obchodech už od počátku 70. let, panamský vůdce začal upadat v nemilost teprve v roce 1987. Je proto nemožné, aby primární důvod k zahájení pozemní intervence amerických vojsk v Panamě představovaly Noriegovy drogové excesy a další kriminální činnost. Koneckonců Reaganova a Bushova vláda měly ruce notně ušpiněné od daleko horších zločinů prováděných washingtonskými proxy silami a eskadrami smrti v Nikaragui, Salvadoru, Guatemale i v Hondurasu. Ve spravedlivém světě by nikdo nemohl obhajovat ilegální vpád desítek tisíc amerických vojáků do Panamy kvůli svržení a odvlečení jednoho z mnoha kriminálníků do USA.

Podle Zinnova vzdělávacího projektu Noriegova užitečnost pro americkou politiku v Panamě a Střední Americe prakticky skončila v roce 1987 (344). Noriega se jako jeden z vyhlášených „lumpů“ stal vhodným terčem Bushova kabinetu, který chtěl celému světu dokázat, že Spojené státy – ač zjevně neschopné zničit Castrův režim, sandinistické hnutí nebo revoluční odpor v Salvadoru – jsou i nadále pánem v Karibiku. Jak už víme, slabost či zakolísání ve velmocenské politice oslabuje zásadní pozici dominance a kontroly. Ironií osudu pozemní intervenci na svržení panamského lídra autorizoval George H. W. Bush, bývalý ředitel CIA v době, kdy Manuel Noriega figuroval na výplatní pásce této agentury. Bushova vláda ospravedlnila ozbrojenou intervenci do Panamy nutností dopadnout Manuela Noriegu a postavit jej před soud jako drogového překupníka. Argumentovala též nutností ochrany amerických občanů, obdobně jako Reaganův Bílý dům před šesti lety na Grenadě. Bushův kabinet vyslal 20. prosince 1989 do Panamy 26 tisíc vojáků pod hlavičkou operace Just Cause (Spravedlivá věc), aby vzápětí Noriegu zajal a odvlekl jej na Floridu. Ve Slunečním státě generál od roku 1988 čelil žalobě za obchodování s drogami, vydírání a praní špinavých peněz. Americká armáda si v průběhu invaze nepočínala zrovna v rukavičkách, když bombardovala několik obytných oblastí v Panama City, což způsobilo značné ztráty na civilních životech. Americké jednotky se z Panamy stáhly na začátku roku 1990, avšak krátký válečný konflikt zanechal zemi v naprostém chaosu (345). V důsledku mediální manipulace a deformování veřejného mínění ze strany americké armády nebyl počet civilních obětí americké intervence v Panamě přesně zaznamenán. Avšak později zveřejněné zprávy uváděly tisíce zabitých Panamců. Ačkoli se americké vojsko zanedlouho z Panamy stáhlo, americká invaze brutálně pošpinila mezinárodní spravedlnost. Konflikt zanechal v Panamě desítky tisíc uprchlíků a zdevastované město. Americká armáda kontrolovala zpravodajské zdroje a manipulovala veřejným míněním tím, že zamlčovala agresivní povahu vlastních vojenských operací (346). Americká a světová veřejnost byla opět oklamána. V průběhu operace Just Cause americká armáda v městském prostředí nasadila neviditelné bombardéry F-117, bitevní vrtulníky Blackhawk, helikoptéry Cobra, devítisetkilogramové bomby a střely Hellfire, aby tento smrtící arzenál Bushova vláda bohatě využila během první americké invaze do Iráku o rok později. Americký vojenský kontingent při úderech na velitelské centrum panamských obranných sil loajálních Noriegovi (PDF) zdevastoval chudinskou čtvrť El Chorrillo v Panama City do tak hrozivé míry, že jí místní řidiči sanitek začali přezdívat „Malá Hirošima“ (347). Očití svědkové amerických vojenských operací líčili, jak bitevní vrtulníky střílely na budovy, v nichž se nacházeli pouze civilisté, jak americký tank zničil civilní autobus a zabil 26 cestujících či jak vojsko do základů vypalovalo civilní obydlí (348). Svědkové popisovali, jak američtí vojáci stříleli na sanitky a zabíjeli raněné, některé z nich dobíjeli na místě bajonety – a jak zaměstnancům Červeného kříže bránili v přístupu do bitevní zóny. Mluvčí zhruba 15 000 válečných uprchlíků ze Severoameričany zdevastované čtvrti El Chorrillo sdělil, co obyvatelé tohoto slumu zažili během intervence i poté.  Mluvčí uvedl, že oběti amerického útoku pozorovaly, jak americké tanky přejížděly po mrtvých tělech. Invaze podle konzervativních pramenů za sebou zanechala celkem 2 000 až 3 000 zabitých (349) a tisíce zraněných. Jiné zdroje uvádějí nižší údaje o počtu civilních obětí americké invaze, a to 300 nebo 600, zatímco panamská katolická a episkopální církev přichází s konzervativním údajem 3 000 mrtvých. Navzdory husté masmediální mlze se objevil fotografický důkazní materiál zobrazující dělníky exhumující těla z masového hrobu, ve kterém se nacházelo téměř 200 obětí invaze. Vedoucí panamské lidskoprávní organizace odsoudil dopady americké invaze do Panamy následujícími slovy: „Proměnili Panamu v laboratoř hrůzy. Nejprve zde experimentovali s metodami ekonomické strangulace a poté s úspěchem nasadili mezinárodní dezinformační kampaň. A teprve při použití té nejmodernější válečné technologie prokázali svou pekelnou destrukci (350)“. Podle zprávy Středoamerické komise pro lidská práva (CODEHUCA) americká armáda použila proti neozbrojenému civilnímu obyvatelstvu vysoce sofistikované zbraně. Některé z nich nasadila poprvé v boji a v řadě případů nerozlišovala mezi civilními a vojenskými cíli.

Američtí vojáci během prvního týdne invaze zranili na 3 000 Panamců (351). Tito lidé se však dokázali dopravit do nemocnic a klinik, takže skutečný počet osob zasažených násilnostmi rozpoutanými během prvního týdne intervence musel být podstatně vyšší. Dětská nemocnice v Panama City hlásila, že ošetřila 24 dětí s vážnými zraněními, kupříkladu po kulkách nebo šrapnelech. Pětileté dítě bylo střeleno do hlavy, čtyřleté dítě přišlo o zrak kvůli střepině z granátu a čtrnáctileté dítě mělo kulku v břichu. Stovky dalších lidí musely vyhledat lékařské ošetření v jiných nemocnicích a klinikách, mnohdy kvůli poraněním způsobeným střelnými zbraněmi a výbušninami (352). Strhující kritiku militarizace geopolitických problémů a pozadí orwellovsky pojmenované operace Just Cause přináší oceňovaný dokument The Panama Deception (353) z roku 1992. Dokument líčí do té doby neznámý příběh o americké invazi do Panamy v prosinci 1989. Pojednává o této tragické události s obrovskými ztrátami na životech a s devastujícími následky pro celou zemi. The Panama Deception odhaluje skutečné důvody tohoto mezinárodně odsuzovaného útoku. Představuje veřejnosti odlišný pohled na invazi, který se výrazně se liší od mediálně pozitivně vykreslovaného obrazu, a nadto doplňuje dosud nezmapované informační mezery. V dokumentu zaznělo, že Manuel Noriega nebyl zcela loajální vůči Washingtonu, jelikož generál v polovině 80. let začal provádět ve Střední Americe nezávislou diplomatickou politiku zaměřenou na ukončení amerického vměšování do záležitostí regionu. Tím pochopitelně rozlítil Reaganův kabinet. Z Noriegy, dlouholetého a spolehlivého agenta CIA, se stala neřízená střela, přičemž americká média v něm získala dalšího oblíbeného padoucha. USA na Noriegu tlačily, aby ve spolupráci s panamskými ozbrojenými silami povolil Spojeným státům rozšířit vojenskou přítomnost v Panamě a vyjednat lepší podmínky pro 14 amerických základen. Noriega se nátlaku americké vlády vzepřel a nechtěl se vzdát moci. Spojené státy tedy v roce 1988 začaly systematicky usilovat o změnu režimu v Panamě. Bílý dům zesílil ekonomické sankce uvalené na Panamu a do země vyslal další vojáky. Bushův kabinet použil osvědčené taktiky Washingtonu, když financoval panamské politiky, kteří stáli v opozici proti Noriegovi, a argumentoval ochranou amerických občanů žijících v Panamě. Američtí vojáci často provokovali Panamce, aby je přinutili ke vzájemné konfrontaci a aby tak Spojené státy získaly záminku k invazi. Autoři filmu tvrdí, že jedním z účelů invaze bylo zabránit tehdy plánovanému navrácení Panamského průplavu Panamě, jak bylo dojednáno ve dvou dohodách podepsaných panamským vojenským lídrem Omarem Torrijosem a prezidentem Jimmym Carterem. Podle nich nešlo o odstranění Manuela Noriegy kvůli jeho obvinění vznesenému americkými soudy. Dokument uvádí, že Bushova vláda napadla Panamu, aby zničila panamské ozbrojené síly (PDF), které Washington vnímal jako zásadní ohrožení americké kontroly nad průplavem, což ostatně američtí činitelé veřejně potvrdili. Američtí vojáci obsadili panamské sdělovací prostředky a prakticky je zničili. Obdobné taktiky aplikovaly proxy síly Washingtonu v Salvadoru. Očití svědkové v dokumentu popsali, jak americké helikoptéry záměrně útočily na celé rezidenční čtvrti a ničily je. V dokumentu sledujeme záběry aut sežehlých americkou palbou se zabitými lidmi uvězněnými uvnitř vozidel. „Útočili na všechno, co se pohnulo,“ konstatoval jeden z přeživších. Existují věrohodné zprávy o tom, jak američtí okupanti popravovali Panamce přímo na ulicích. Další tisíce osob poslali do vězení, do rychle zřízených koncentračních táborů a detenčních zařízení. Uprchlíci skončili v záchytných táborech. Američané spoustu svých obětí nahrnuli buldozery do masových hrobů, kde byly objeveny stovky nebo tisíce mrtvol: děti, mladí lidé, osoby popravené kulkou do lebky nebo lidé se svázanýma rukama. Ve filmu uvidíme i drásavé záběry masových hrobů, které byly odkryty až poté, co se americká armáda z Panamy stáhla. A co je důležité vypíchnout – jak zdůrazňují autoři dokumentu – velká americká média stála za Bushovou vládou a jeho zločinnou intervencí v Panamě, ačkoli světová komunita měla opačný názor. Bushův kabinet v Panamě odstranil Noriegu a dosadil v zemi loutkovou vládu. Kongres Spojených států na začátku 90. let schválil zákon o přehodnocení smluv o Panamském kanále, aby byla zajištěna pokračující americká přítomnost v Panamě. Mise byla zakončena s úspěchem.

Americká agrese v Panamě se po zásluze dočkala rázného odsudku mezinárodní komunity. Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (354) v návrhu rezoluce předložené 22. prosince 1989 potvrdila nezadatelné právo Panamy svobodně rozhodovat o svém společenském, hospodářském a politickém systému a rozvíjet své mezinárodní vztahy bez jakékoli formy zahraniční intervence, vměšování, podvracení, nátlaku nebo hrozby. Návrh rezoluce v souladu se zněním Charty OSN zdůrazňuje, že všechny členské státy jsou povinny zdržet se v mezinárodních vztazích hrozeb (sic) nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu. Návrh rezoluce důrazně odsoudil zásah ozbrojených sil Spojených států amerických v Panamě, který představuje flagrantní porušení mezinárodního práva, nezávislosti, svrchovanosti a územní celistvosti států. USA podle očekávání návrh vetovaly, a to společně s Velkou Británií a Francií (355). Vrcholný orgán mezinárodního společenství obdobně jako během invaze na Grenadu o šest let dříve Spojené státy nekompromisně odsoudil za provedení ilegální intervence v Panamě, aniž by však pachatel za svůj zločin nesl jakoukoli odpovědnost. V roce 1986 navíc Mezinárodní soudní dvůr (ICJ) ve svém přelomovém verdiktu rozhodl ve prospěch Nikaraguy, která zažalovala vládu Spojených států, a odsoudil americký výcvik, vyzbrojování, financování a zásobování Contras proti nikaragujské vládě, jelikož tak USA činily „v rozporu se svou povinností podle mezinárodního zvykového práva nezasahovat do záležitostí jiného státu (356)“. Ačkoli vrcholné světové instituce v průběhu osmé dekády Reaganovu a Bushovu vládu třikrát odsoudily za závažné porušení mezinárodního práva, i tato skutečnost zanikla v euforii nastupujících 90. let a následné globální superiority Spojených států.

Prakticky každý z nás si vybavuje ikonické záběry statečného muže stojícího v cestě koloně tanků na náměstí Nebeského klidu. V čínské metropoli Peking tehdy probíhaly protesty, které trvaly od poloviny dubna do června 1989. Podle čínského Červeného kříže čínská armáda pozabíjela až 2 600 demonstrantů (357). Šlo zhruba o stejný počet obětí, kolik američtí vojáci usmrtili v průběhu šestitýdenní invaze do Panamy, bereme-li v potaz poznatky analogických informačních zdrojů. Téměř nikdo se neodváží tyto dvě tragické události postavit naroveň, přestože k nim došlo v témže roce a přestože si pachatelé obou masakrů zasluhují totéž odsouzení. Avšak na Spojené státy si za jejich soustavné pošlapávání lidských práv v zahraničí nikdo uvalit ekonomické a zbrojní embargo netroufne. USA totiž samy rozhodují o vedení ekonomické války. Navíc jejich činnost bývá v západních politických, mediálních a intelektuálních kruzích vykreslována vesměs pozitivně. Masakrům a zločinům spáchaným oficiálními nepřáteli USA (jímž Čína do krvavého potlačení protestů na náměstí Nebeského klidu rozhodně nebyla, ba naopak), ať už na domácí půdě, nebo v zahraničí, západní mediální sféra věnuje soustavnou pozornost a se železnou pravidelností si připomíná jejich výročí. Nicméně s toutéž vervou bagatelizuje, lakuje narůžovo nebo přímo podporuje zločiny, terorismus a další zvěrstva páchané ve jménu západní civilizace v čele se Spojenými státy. Vzniká tak notně pokřivený mytologický obraz jasně vymezeného Dobra a Zla. Na jeho plátně se „obránce svobody“ – Havlovými slovy – těší zastání veřejných intelektuálů a poddajných věrozvěstů (neo)liberální ortodoxie, a tudíž i naprosté beztrestnosti, i když jsou jeho ruce ještě více umazané od krve než ruce našich nepřátel - nepřátel,  kteří shodou okolností nedodržují zřetelně vytyčenou politickou a ekonomickou linii.