Ukázka z připravované knihy Daniela Veselého "Impérium deziluzí: studená válka pohledem obětí a katanů zahraniční politiky USA"
O Reaganově invazi na potření „marxistické hrozby“ v Grenadě a Bushově intervenci na odstranění nespolehlivého kriminálníka v Panamě
31. 12. 2025 / Daniel Veselý
Ale vraťme se ještě o pár let do minulosti. „Umírněného socialista“ Maurice Bishop a jeho socialistické hnutí New Jewel Movement roku 1979 téměř bez krveprolití svrhli zkorumpovaného a nepopulárního diktátora Erica Gairyho. Gairyho tajná policie „Mongoose Gang“ měla vybavení přímo od Pinochetovy junty (313), jak informuje Zinnův informační projekt. Revoluce zahájená hnutím New Jewel Movement měla u běžného obyvatelstva nesmírný úspěch. Grenadská vláda uvítala pomoc z Kuby: Havana vyslala na Grenadu učitele, zdravotníky a stavební dělníky, aby pracovali na výstavbě nového mezinárodního letiště. Tento projekt měl oživit turistický ruch v zemi. Nový projekt měl nahradit zastaralou a nebezpečnou přistávací dráhu v horách. Bishopova vláda za pouhé čtyři roky snížila nezaměstnanost z 49 na 14 procent. Místo reklam na cigarety a alkohol vládní orgány propagovaly instalaci barevných billboardů po celém ostrově apelujících na vzdělání. Roku 1982 probíhala na Grenadě kampaň za větší gramotnost populace, vláda postavila nové školy, zatímco mladí lidé na venkově pracovali v nově vybudovaných zemědělských družstvech, pokračuje Zinnův vzdělávací projekt. Tyto kacířské „komunistické“ projekty určené širším populačním segmentům nemohly ujít bystrým očím jestřábích elementů v Bílém domě. A především pak kubánská přítomnost na Grenadě, která podle zpravodajských informací Washingtonu měla sloužit jako předpolí pro možnou kubánskou a sovětskou invazi na Grenadu (314). Nicméně kubánský vůdce Fidel Castro poskytl Grenadě materiální pomoc, třeba ve stavebnictví, bytové výstavbě a veřejném zdravotnictví, až tehdy, kdy Spojené státy Grenadě zastavily veškerou finanční pomoc (315). Jedná se o typický cyklus: Kdekoliv se v západní hemisféře ujala moci vláda ignorující či nahlodávající kurz vytyčený regionálním hegemonem, mohla počítat s ekonomickými strázněmi nadiktovanými Bílým domem, či přímo se zaškrcením hospodářství a nejednou se změnou režimu nebo přímou intervencí. Logicky se vytvoří mezera pro ty, kdo chtějí s takovou zemí obchodovat – zvláště pak, jsou-li tito partneři naladění na podobnou ideologickou notu a nemají-li strach z hněvu a trestu ze strany Spojených států. I když Maurice Bishop poté, co se chopil moci na Grenadě, suspendoval ústavu, odmítal vypsat volby a utlačoval tisk a opozici, získal si přízeň spousty Grenaďanů, kteří se za něj postavili, když mu hrozilo nebezpečí (316). Grenadský premiér rovněž proslul svým deklarovaným antiimperialismem, odporem proti apartheidu, profiloval se jako socialista, ale zároveň se pokoušel o politiku vícero azimutů, když povzbuzoval také přísun zahraniční pomoci z kapitalistických zemí.
Bezprostřední příčinou zvýšeného napětí mezi USA a Grenadou se stala výstavba mezinárodního letiště v Point Salines za účasti kubánských dělníků, ale i pracovníků ze západních zemí. Nicméně roznětku samotné intervence zažehl puč proti premiérovi Maurice Bishopovi vedený vůdcem extremistické revoluční frakce hnutí New Jewel Movement Bernardem Coardem. Vzbouřenci posléze Bishopa popravili společně s několika jeho kolegy. Devět dnů trvající americká invaze na Grenadu s názvem Urgent Fury (Urgentní zuřivost) podle očekávání vyvolala mezinárodním pobouření. Na mezinárodní aréně posléze vykrystalizovalo v podobě rezoluce Rady bezpečnosti OSN z 28. října 1983, ostře odsuzující invazi Spojených států na Grenadu jako „flagrantní porušení mezinárodního práva“ (317). Spojené státy okamžitě rezoluci vetovaly, jelikož pravidla vnucená ostatním pro ně nikdy neplatila. Valné shromáždění OSN 2. listopadu 1983 s odkazem na Deklaraci principů mezinárodního práva a Deklaraci o nepřípustnosti zásahů a vměšování do vnitřních záležitostí států v poměru hlasů 108 pro odsouzení intervence a 9 proti (318) rázně odsoudilo ozbrojený zásah na Grenadě, který dle VS OSN představoval flagrantní porušení mezinárodního práva a nezávislosti, suverenity a územní celistvosti tohoto státu. Valné shromáždění zároveň odsoudilo smrt nevinných civilistů v důsledku ozbrojené intervence a vyzvala členské státy, aby projevily úctu vůči suverenitě, nezávislosti a územní celistvosti Grenady. Valné shromáždění OSN dále požadovalo okamžité zastavení ozbrojené intervence a okamžité stažení zahraničních vojsk z Grenady. V době, kdy boje skončily, čítal společný vojenský kontingent Spojených států s jamajským téměř 7600 vojáků. USA ztratily 19 vojáků, zatímco v bojích přišlo o život 45 grenadských a kubánských vojáků a 24 grenadských civilistů (319). Coardova vláda se nakonec zhroutila. Nahradil ji kabinet přijatelný pro americkou vládu. Reaganova administrativa se v Grenadě, postrádající před kolosem ze severu jakoukoliv životaschopnou obranu, chlubila velkým vítězstvím a výsledek intervence označila za první významný ústup komunistického vlivu od začátku studené války.
Poněkud jiný scénář platil pro Bushovu ilegální invazi do Panamy v prosinci 1989, kdy panovala euforie z kolapsu sovětského panství ve střední a východní Evropě a předtucha brzkého konce studené války. Spojené státy v té době slavily triumf i na svém zadním dvorku na jih od Rio Grande, kde se chýlila ke konci Reaganovým kabinetem vyhlášená válka proti marxistické hrozbě ve Střední Americe mající tragické dopady na Nikaraguu, Salvador a Guatemalu a v menší míře na Honduras. Operace Kondor s tichým požehnáním Bílého domu vymýtila levicovou nákazu v Jižním kuželi, v největší míře v Argentině. Bílý dům se předtím lví měrou podílel na zadušení veškerých deviací od statu quo - a to s výjimkou Kuby s poměrně hmatatelnými výsledky v Chile, Bolívii, Dominikánské republice, Brazílii, Kolumbii nebo v Guatemale. S novou dekádou vstoupil svět do unipolární éry, kdy se Spojené státy a jejich klientela opájela euforií s nově posílenou rolí globálního hegemona otevírajícího „konec dějin“. Invazi do Panamy zahájená administrativou George H. Bushe 20. prosince 1989 lze do značné míry chápat jako šablonu pro další americké intervence, příkladně pro první invazi Spojených států do Iráku v roce 1991.
V čele Panamy stál na sklonku osmé dekády 20. století generál Manuel Noriega – dlouholetý spolupracovník Ústřední zpravodajské služby, jak v roce 1991 přiznala i americká vláda (320). Manuel Noriega Washingtonu věrně a dlouho sloužil a nadto se snažil prohloubit styky s americkou vládou, jak svědčili bývalí spojenci generála Noriegy a uvádějí i vládní dokumenty, když panamský generál pomáhal americké armádě a zpravodajské službě při jejich operacích v Latinské Americe. Generál Noriega dokonce Reaganovu kabinetu nabídl provedení sabotážních útoků v Nikaragui s cílem svrhnout sandinistickou vládu. Podle dokumentů poslala CIA generálu Noriegovi první výplatu už roce 1971 a pravidelné platby pokračovaly téměř každý rok až do roku 1986. Noriega Severoameričanům nabídl pomoc při výcviku militantů Contras a poskytl jim panamské území jako základnu pro americké operace v regionu, jak uvádí vedoucí analytik v Národním bezpečnostním archivu USA Peter Kornbluh (321). Noriegova nabídka nakonec vyšuměla do prázdna, neboť Washingtonem právě otřásal skandálem Írán-Contras a na nic jiného nezbyl čas. Generál Manuel Noriega, který v vládl Panamě v tech 1983 až 1989, už v dřívějších dobách zahájil spolupráci s několika americkými zpravodajskými agenturami, v níž pokračoval i v úloze „de facto“ vůdce Panamy. Špionážní aparát Spojených států vědomě ignoroval obvinění, že je Noriega drogovým překupníkem, výměnou za věrné protikomunistické spojenectví ve Střední Americe. CIA Noriegu za jeho pomoc štědře odměňovala, jak míní autor publikace Our Man in Panama: How General Noriega Used the United States and Made Millions in Drugs and Arms John Dinges: Noriega v jednu chvíli inkasoval 10 000 dolarů měsíčně (322). „Vzájemné vztahy Manuela Noriegy se CIA a Pentagonem byly na počátku 80. let velmi intenzivní,“ píše Dinges. „Spojené státy považovaly generála Manuela Noriegu za významný zdroj zpravodajských informací. Všichni o něm mluvili velmi pochvalně. Důvěřovali mu do té míry, do jaké důvěřujete někomu, kdo je placeným zpravodajským zdrojem.“ Noriega, který absolvoval výcvik na nechvalně proslulé Škole Amerik, americkým orgánům poskytoval informace o guerillových aktivitách, praní špinavých peněz a obchodu s drogami. Ochrana Panamské průplavové zóny rovněž představovala důvod, proč Spojené státy aktivně spolupracovaly s tehdy ještě důvěryhodným generálem Noriegou. Americká armáda kdysi měla své velitelství Jižního velitelství v Panamě. Peter Kornbluh během slyšení v americkém Kongresu v roce 1996 (323) poukázal na skutečnost, že američtí činitelé v Bílém domě, Národní bezpečnostní radě a CIA nejenže věděli o pašování drog v průběhu proxy války Contras proti nikaragujské vládě, a přitom vše tolerovali, a dokonce v některých případech s proslulými pašeráky drog spolupracovali, chránili je a dokonce i zařadili na výplatní listinu, protože měli každý svou jednotlivou roli při společném a deklarovaném úsilí Reaganovy vlády o svržení sandinistické vlády v Nikaragui. V roce 1986, kdy měly americké orgány v rukou důkazy o Noriegově kariéře překupníka drog, měla Reaganova administrativa s generálem Manuelem Noriegou jiné plány. Kornbluh citoval investigaci z pera Seymoura Hershe otištěnou v New York Times v červnu 1986, podle níž generál Noriega kontaktoval člena Národní bezpečnostní rady Olivera Northa – jedné z ústředních postav skandálu Írán-Contras, aby mu pomohl „očistit image“. Noriega protislužbou nabídl své tajné agenty na provádění rozsáhlé sabotážní operace proti sandinistickým ekonomickým cílům v Nikaragui, za něž by si veřejně vysloužily ostruhy Contras. Oliver North tento návrh podpořil a měl Noriegovi dokonce zaplatit jeden milion dolarů z peněz získaných z utajeného prodeje zbraní Íránu, aby tyto sabotážní operace mohl provést. Oliver North napsal svému nadřízenému, poradci pro národní bezpečnost Johnu Poindexterovi: „Vzpomínáte si, že jsem si Manuelem Noriegou za ta léta vybudoval poměrně dobré vztahy... Návrh se mi líbí a věřím, že bychom mohli učinit příslušná opatření.“
Z výše zmíněného investigativní textu vyplývá (324), že v této době Noriega ještě platil za důvěryhodné zpravodajské aktivum Washingtonu. Článek pojednává o podrobnostech nelegálního praní peněz a drogové činnosti, dodávání zbraní latinskoamerickým guerillovým uskupením, což měl na svědomí právě generál Manuel Noriega. CIA od 70. let považovala generála Noriegu za neocenitelného spojence i proto, že byl ochoten Washingtonu poskytovat informace o Kubáncích. Jenže, jak se dozvídáme z Hershova investigativního článku, Noriega byl klasickým dvojitým agentem, když zároveň Havaně předával zpravodajské informace o amerických aktivitách. Avšak panamský generál v očích washingtonského blobu představoval natolik cenný přínos, že mu prošla i nepříliš cenná špionážní práce pro Kubánce. Manuel Noriega měl navíc v rukou skvělé karty, jelikož mu záda kryli mocní lidé ve Washingtonu. V květnu 1986 ředitel federální agentury pro potírání drog (DEA) paradoxně pochválil Noriegu za jeho energickou politiku boje proti obchodu s drogami (325). O rok později ředitel uvítal úzké spojení s generálem Noriegou, zatímco Reaganův ministr spravedlnosti Edwin Meese zastavil vyšetřování Noriegovy trestné činnosti. V srpnu 1987 se proti rezoluci Senátu odsuzující Noriegovy zločinné praktiky aktivity postavil dříve zmíněný Elliott Abrams mající v Reaganově vládě na starosti politickou agendu pro Střední Ameriku a Panamu. I když Washington udržoval úzkou spolupráci s pochybných drogovým dealerem ještě rok po zveřejnění Hershovy investigativy, už tehdy se v této symbióze z nutnosti vyskytly první trhliny. Noriegova zprvu nadšená pomoc Spojeným státům při jejich proxy válce proti sandinistické vládě v Nikaragui začala váznout (326). Noriegova vláda rovněž ohrožovala americké zájmy v Panamském průplavu. Ke zhoršení Noriegova image došlo samozřejmě i v důsledku odhalení ve skandálech s prodejem drog, což zase nevrhalo dobrý stín na Washington. Dne 1. ledna 1990 měla většina správy průplavu přejít pod panamské úřady, přičemž v roce 2000 by průplav přešel do úplné správy Panamců. Washington se musel ujistit, aby Panamu před tímto datem řídili ti správní lidé, a nikoli nevyzpytatelný drogový dealer se špatným PR, kdysi americký „muž v Panamě“ - muž na správném místě. Bílý dům se obával možné ztráty kontroly nad strategicky cenným Panamským kanálem, jelikož Manuel Noriega už nepředstavoval spolehlivého a přičinlivého klienta Bushova kabinetu, aby se toho úkolu zhostil s grácií, a měl by proto zmizet ze scény. Ve hře bylo přirozeně vícero faktorů, proč se Bushova vláda rozhodla nevypočitatelného generála odstavit od moci a nastolit v Panamě vstřícný režim. Dosud vlivní lidé amerického politického establishmentu kryjící do té doby panamskému diktátorovi záda se stali obviněnými v kauze Írán-Contras, předně Elliot Abrams, Oliver North a národní bezpečnostní poradce John Poindexter (327), a jejich moc vůčihledně upadala. I když Spojené státy věděly o Noriegových drogových kšeftech už od počátku 70. let, panamský vůdce začal upadat v nemilost teprve v roce 1987, takže je nemožné, aby primární důvod k zahájení pozemní intervence amerických vojsk v Panamě představovaly Noriegovy drogové excesy a další kriminální činnost. Koneckonců Reaganova a Bushova vláda měly ruce notně ušpiněné od daleko horších zločinů a zvěrstev prováděných washingtonskými proxy silami a eskadrami smrti v Nikaragui, Salvadoru, Guatemale i v Hondurasu. Ve spravedlivém světě by nikdo nemohl obhajovat ilegální ozbrojený vpád desítek tisíců amerických vojáků do Panamy na svržení a odvlečení jednoho z mnoha kriminálníků do USA.
Podle Zinnova vzdělávacího projektu Noriegova užitečnost pro americkou politiku v Panamě a Střední Americe prakticky skončila v roce 1987 (328). Noriega se jako jeden z vyhlášených „lumpů“ stal vhodným terčem Bushova kabinetu, který chtěl celému světu dokázat, že Spojené státy – ač zjevně neschopné zničit Castrův režim, sandinistické hnutí nebo revoluční odpor v Salvadoru – jsou i nadále pánem v Karibiku. Jak už víme, slabost či zakolísání ve velmocenské politice oslabuje zásadní pozice dominance a kontroly. Ironií osudu pozemní intervenci na svržení panamského lídra autorizoval George H. Bush, bývalý ředitel CIA v době, kdy Manuel Noriega figuroval na výplatní pásce agentury. Bushova vláda ospravedlnila ozbrojenou intervenci do Panamy nutností dopadnout Manuela Noriegu a postavit je před soud jako drogového překupníka. Argumentovala též nutností ochrany amerických občanů, obdobně jako Reaganův Bílý dům před šesti lety v Grenadě. Bushův kabinet vyslal 20. prosince 1989 do Panamy 26 tisíc vojáků pod hlavičkou operace Just Cause (Spravedlivá věc), aby brzy Noriegu zajal a odvlekl jej na Floridu, kde generál od roku 1988 čelil žalobě za obchodování s drogami, vydírání a praní špinavých peněz. Americká armáda si v průběhu invaze nepočínala zrovna v rukavičkách, když bombardovala několik obytných oblastí v Panama City, což způsobilo značné ztráty na civilních životech. Americké jednotky se z Panamy stáhly na začátku roku 1990, avšak krátký válečný konflikt zanechal Panamu v naprostém chaosu (329). V důsledku mediální manipulace a deformování veřejného mínění z popudu americké armády nebyl počet civilních obětí americké intervence v Panamě přesně zaznamenán, nicméně pozdější zprávy uváděly tisíce zabitých Panamců. Ačkoli se americké vojsko zanedlouho z Panamy stáhlo, americká invaze brutálně pošpinila mezinárodní spravedlnost. Konflikt zanechal v Panamě desítky tisíc uprchlíků a zdevastované město. Americká armáda kontrolovala zpravodajské zdroje a manipulovala veřejným míněním tím, že zamlčovala agresivní povahu jí vedených vojenských operací. Americká a světová veřejnost byla opět oklamána (330). V průběhu operace Just Cause americká armáda v městském prostředí nasadila neviditelné bombardéry F-117, bitevní vrtulníky Blackhawk, helikoptéry Cobra, 900kilogramové bomby a střely Hellfire, aby tento smrtící arzenál Bushova vláda bohatě využila během první americké agrese do Iráku o rok později. Americký vojenský kontingent při úderech na velitelské centrum panamských obranných sil loajálních Noriegovi (PDF) zdevastoval chudinskou čtvrť El Chorrillo v Panama City do tak hrozivé míry, že jí místní řidiči sanitek začali přezdívat „Malá Hirošima“ (331). Očití svědkové amerických vojenských operací líčili, jak bitevní vrtulníky střílely na budovy, v nichž se nacházeli jenom civilisté, jak americký tank zničil civilní autobus a zabil 26 cestujících či jak jak vojsko do základů vypalovalo civilní obydlí (332). Svědkové popisovali, jak američtí vojáci stříleli na sanitky a zabíjeli raněné, některé z nich dobíjeli na místě bajonety – a jak zaměstnancům Červeného kříži bránili v přístupu do bitevní zóny. Mluvčí zhruba 15 000 válečných uprchlíků ze Severoameričany zdevastované čtvrti El Chorrillo sdělil, co obyvatelé tohoto slumu zažili během intervence a krvavé lázně. Mluvčí uvedl, že oběti amerického útoku pozorovaly, jak americké tanky přejížděly po mrtvých tělech. Invaze podle neoficiálních údajů zanechala celkem více než 2000 mrtvých a tisíce zraněných (333) (některé zdroje uvádějí nižší údaje o počtu obětí americké invaze - 300, 600 -, zatímco další informační zdroje, jako panamská katolická a episkopální církev, uváděly třeba 3000 nebo i 4000 obětí – pozn. aut.). Objevil se fotografický důkazní materiál zobrazující dělníky exhumující těla z masového hrobu obsahujícího téměř 200 obětí invaze. Vedoucí panamské lidskoprávní organizace odsoudil dopady americké invaze do Panamy následujícími slovy: „Proměnili Panamu v laboratoř hrůzy. Nejprve zde experimentovali s metodami ekonomické strangulace, poté s úspěchem nasadili mezinárodní dezinformační kampaň. A teprve při použití té nejmodernější válečné technologie prokázali své pekelné mistrovství (334)“. Podle zprávy Středoamerické komise pro lidská práva (CODEHUCA) americká armáda použila proti neozbrojenému civilnímu obyvatelstvu vysoce sofistikované zbraně – některé z nich nasadila poprvé v boji a v řadě případů nerozlišovala mezi civilními a vojenskými cíli.
Svědkové amerického útoku na El Chorillo sdělili, jak v ulicích spatřili mrtvé a zraněné, některá těla sežehly a zohavily bomby. Bombardování udeřilo takřka bez varování o půlnoci (335). I ti, kdo varování amerických ozbrojených sil zaslechli, měli jen pár vteřin, maximálně minut na evakuaci. Američtí vojáci během prvního týdne invaze zranili 3000 Panamců. Tito lidé se však zvládli dopravit do nemocnic a klinik, takže skutečný počet osob během násilností rozpoutaných během prvního týdne intervence musel být podstatně vyšší. Dětská nemocnice v Panama City hlásila, že ošetřila 24 dětí se signifikantními zraněními, třeba po kulkách nebo šrapnelech: Pětileté dítě bylo střeleno hlavy, čtyřleté dítě přišlo o zrak kvůli střepině z granátu, 14leté dítě mělo kulku v břichu apod., zatímco stovky dalších lidí musely vyhledat lékařské ošetření v jiných nemocnicích a klinikách, mnohdy kvůli poraněním způsobených střelnými zbraněmi a výbušninami (336). Strhující kritiku militarizace geopolitických problémů a pozadí orwellovsky pojmenované operace Just Cause přináší oceňovaný dokument The Panama Deception (337) z roku 1992 vyprávějící do té doby neznámý příběh o americké invazi do Panamy v prosinci 1989, o této tragické události euforické doby vedoucí k obrovským ztrátám na životech, destrukci a devastujícím následkům pro celou Panamu. The Panama Deception odhaluje skutečné důvody tohoto mezinárodně odsuzovaného útoku, představuje odlišný pohled na invazi výrazně se lišící od mediálně pozitivně vykreslovaného obrazu, a nadto zaplňuje dosud nezmapované informační mezery či je přinejmenším doplňuje. V dokumentu zaznělo, že Manuel Noriega nebyl totálně loajální vůči Washingtonu, jelikož generál v polovině 80. let začal provádět ve Střední Americe nezávislou diplomatickou politiku zaměřenou na ukončení amerického vměšování do záležitostí regionu, čímž pochopitelně rozlítil Reaganův kabinet. Z Noriegy, dlouholetého a spolehlivého agenta CIA, se stala neřízená střela, přičemž americká média získala svého dalšího oblíbeného padoucha. USA na Noriegu tlačily, aby ve spolupráci s panamskými ozbrojenými silami povolil Spojeným státům rozšířit vojenskou přítomnost v Panamě a vyjednat lepší podmínky pro 14 amerických základen. Noriega se nátlaku americké vlády vzepřel a nechtěl se vzdát moci. Spojené státy v roce 1988 začaly systematicky usilovat o změnu režimu v Panamě, zesílily ekonomické sankce uvalené na Panamu a do země vyslaly další vojáky. Bushův kabinet použil osvědčené taktiky Washingtonu, když financoval panamské politiky stojící v opozici proti Noriegovi a argumentoval ochranou amerických občanů žijících v Panamě. Američtí vojáci často provokovali Panamce, aby je přinutili k vzájemné konfrontaci, a Spojené státy tak získaly záminku k invazi.
Autoři filmu tvrdí, že jedním z účelů invaze bylo zabránit tehdy plánovanému navrácení Panamského průplavu Panamě, jak bylo dojednáno ve dvou dohodách podepsaných panamským vojenským lídrem Omarem Torrijosem a prezidentem Jimmy Carterem, a nikoli odstranění Manuela Noriegy kvůli jeho obvinění vzneseného americkými soudy. Dokument uvádí, že Bushova vláda napadla Panamu, aby zničila panamské ozbrojené síly (PDF), jež Washington vnímal jako zásadní ohrožení americké kontroly nad Panamou, což ostatně američtí činitelé veřejně potvrdili. Američtí vojáci obsadili panamské sdělovací prostředky a prakticky je zničili, obdobné taktiky aplikovaly proxy síly Washingtonu v Salvadoru. Očití svědkové v dokumentu popsali, jak americké helikoptéry záměrně útočily a ničily celé rezidenční čtvrti. Vidíme záběry aut sežehlých americkou palbou se zabitými lidmi uvězněnými uvnitř svých vozidel „Útočili na všechno, co se pohnulo,“ konstatoval jeden z nich. Existují věrohodné zprávy o tom, jak američtí okupanti popravovali Panamce přímo na ulicích, další tisíce poslali do vězení, rychle zřízených koncentračních táborů a detenčních zařízení. Uprchlíci skončili v záchytných táborech. Američané spoustu svých obětí nahrnuli buldozery do masových hrobů, kde byly objeveny stovky nebo tisíce obětí invaze: děti, mladí lidé, popravení kulkou do lebky nebo osoby se svázanýma rukama. Ve filmu zhlédneme i drásavé záběry masových hrobů odkrytých až poté, co se americká armáda z Panamy stáhla. A co je důležité, jak zdůrazňují autoři dokumentu, velká americká média stála za Bushovou vládou a jeho zločinnou intervencí do Panamy, ačkoli světová komunita měla opačný názor. Bushův kabinet v Panamě odstranil Noriegu a dosadil v zemi loutkovou vládu. Kongres Spojených států na začátku 90. let schválil zákon o přehodnocení smluv o Panamském kanále, aby byla zajištěna pokračující americká přítomnost v Panamě. Mise byla úspěšně zakončena.
Americká agrese do Panamy se po zásluze dočkala rázného odsudku mezinárodní komunity. Rada bezpečnosti Organizace spojených národů (338) v návrhu rezoluce předložené 22. prosince 1989 potvrdila nezadatelné právo Panamy svobodně rozhodovat o svém společenském, hospodářském a politickém systému a rozvíjet své mezinárodní vztahy bez jakékoli formy zahraniční intervence, vměšování, podvracení, nátlaku nebo hrozby. Návrh rezoluce v souladu se zněním Charty OSN zdůrazňuje, že všechny členské státy jsou povinny zdržet se v mezinárodních vztazích hrozby nebo použití síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jakéhokoli státu. Návrh rezoluce důrazně odsoudil zásah ozbrojených sil Spojených států amerických v Panamě, který představuje flagrantní porušení mezinárodního práva, nezávislosti, svrchovanosti a územní celistvosti států. USA podle očekávání návrh vetovaly - společně s Velkou Británií a Francií. Vrcholný orgán mezinárodního společenství obdobně jako během invaze na Grenadu o šest let dříve Spojené státy nekompromisně odsoudil za provedení ilegální intervence do Panamy, aniž by pachatel za svůj zločin nesl jakoukoli odpovědnost, či nedej bože pykal. V roce 1986 navíc Mezinárodního soudní dvůr (ICJ) ve svém přelomovém verdiktu rozhodl ve prospěch Nikaraguy žalující před ICJ vládu Spojených států a odsoudil americký výcvik, vyzbrojování, financování a zásobování Contras proti nikaragujské vládě, jelikož tak USA činily „v rozporu se svou povinností podle mezinárodního zvykového práva nezasahovat do záležitostí jiného státu (339)“. Ačkoli vrcholné světové instituce v průběhu osmé dekády Reaganovu a Bushovu vládu třikrát odsoudily za závažné porušení mezinárodního práva, i tato nehodící se skutečnost zanikla v euforii nastupujících 90. let a unipolárního momentu globální superiority Spojených států.
Prakticky každý z nás si vybavuje ikonické záběry statečného muže stojícího v cestě koloně tanků na Náměstí nebeského klidu v čínské metropoli Peking během protestů trvajících od poloviny dubna do června 1989. Podle čínského Červeného kříže čínská armáda pozabíjela až 2600 demonstrantů (340), tedy zhruba tolik lidí, kolik američtí vojáci usmrtili v průběhu šestitýdenní invaze do Panamy, bereme-li v potaz poznatky analogických informačních zdrojů. Téměř nikdo se neodváží tyto dvě tragické události postavit naroveň, přestože k nim došlo v témže roce, a přestože si pachatelé obou masakrů zasluhují totéž odsouzení. Avšak na Spojené státy si za jejich soustavné pošlapávání lidských práv v zahraničí nikdo uvalit ekonomické a zbrojní embargo netroufne, jelikož samy rozhodují o vedení ekonomické války a protože jejich činnost bývá v západních politických, mediálních a intelektuálních kruzích vykreslována vesměs v pozitivních barvách. Zatímco masakrům a zločinům spáchaných oficiálními nepříteli USA a západního civilizačního okruhu (jímž Čína do krvavého potlačení protestů na Náměstí nebeského klidu rozhodně nebyla, ba naopak), ať už na domácí půdě, nebo v zahraničí, západní mediální sféra věnuje soustavnou pozornost a se železnou pravděpodobnosti si připomíná jejich výročí, aby zároveň s toutéž vervou bagatelizovala, lakovala narůžovo nebo přímo podporovala zločiny, terorismus a další zvěrstva páchané ve jménu západní civilizace, především Spojených států. Vzniká tak notně pokřivený mytologický obraz jasně vymezeného Dobra a Zla, kdy se Havlovými slovy „obránce svobody“ těší zastání veřejných intelektuálů, miláčků obluzených davů a poddajných věrozvěstů (neo)liberální ortodoxie, tudíž i naprosté beztrestnosti, i když jeho ruce jsou ještě více umazané od krve než ruce našich designovaných a vytvářených nepřátel, kteří shodou okolností nedodržují zřetelně vytyčenou politickou a ekonomickou linii.
Diskuse