Za Trumpa vojenské zásahy v zahraničí, které mohou mít v případě Iránu (kde Trump prohlásil, že zatím nevylučuje ani pozemní intervenci) potenciálně srovnatelně katastrofální následky jako Bushova invaze do Iráku, nemají ani ono bohulibé zdůvodnění. Nejen ve smyslu absentujícího fíkového listu, ale hlavně s ohledem na načasování celé operace na dobu, kdy nejodhodlanější odpůrci íránského režimu už byli několik týdnů vyřazení ze hry: zmasakrováni nebo bezpečně ve vězeních po protirežimních demonstracích. Podobně, jako na začátku roku ve Venezuele, také v Íránu američtí představitelé dali najevo, že o změnu režimu (a tím také osud místních obyvatel), jim vlastně až tak moc nejde. Důležité jsou v obou případech byznysové a mocenské zájmy, případně snaha odvést pozornost od domácích problémů.

Samozřejmě, pro ty, kteří mezinárodní vztahy hodnotí perspektivou „vulgárního materialismu“, jsou takové rozdíly šumafuk, jde o zlý americký imperialismus, který se jen různě maskuje, ale jeho podstata je neměnná. Problém je, že tyhle „podstaty“ takový vulgární materialista nahlíží v zásadě jako velmi konzervativní platonik, a mimo v zásadě transhistorických podstat, které je vždy možné postavit na tu či onu stranu Dějin, se v takto pojímaných Dějinách – vůbec nic neděje.

Důležitá mi v této souvislosti přijde myšlenka George Orwella o pozitivním významu pokrytectví. Orwell v eseji Anglie, vaše Anglie píše: „Iluze se může stát polopravdou, maska může změnit výraz tváře. Známé argumenty, že demokracie je ‚stejná‘ nebo ‚stejně špatná‘ jako totalitarismus, tuto skutečnost nikdy neberou v úvahu. Všechny tyto argumenty se dají shrnout do tvrzení, že půlka chleba je stejná jako žádný chléb. V Anglii se stále věří v pojmy jako spravedlnost, svoboda a objektivní pravda. Mohou to být iluze, ale jsou to velmi silné iluze. Víra v ně ovlivňuje chování, národní život je díky nim jiný. Důkazem toho je, když se rozhlédnete kolem sebe. Kde jsou gumové obušky, kde je ricinový olej? Meč je stále v pochvě a dokud tam zůstane, korupce nemůže překročit určitou hranici. Například anglický volební systém je téměř otevřeným podvodem. Desítkami zjevných způsobů je zmanipulován v zájmu majetné třídy. Ale dokud nedojde k nějaké hluboké změně ve veřejném mínění, nemůže se stát zcela zkorumpovaným. Když přijdete do volební místnosti, nenajdete tam muže s revolvery, kteří by vám říkali, jak máte volit, hlasy nejsou špatně spočítány a nedochází k přímému podplácení. I pokrytectví je silnou ochranou.“

V překladu do současnosti by bylo možné říct, že pokrytectví, tedy snaha být v globální aréně šampionem demokracie, jakkoli často instrumentalizované, ovlivňovalo velmocenské chování Spojených států tím směrem, že se občas musely zachovat principiálně, cynicky řečeno, chránilo aspoň někoho. O současných Spojených státech v tomhle směru platí slavný výrok lorda Palmerstona ve velmi specifickém pokřivení: nemají věčné spojence ani věčné nepřátele; pouze aktuální zájmy vládnoucí kliky. 

Jsou tací, kteří stále ještě doufají, že Donald Trump hraj 4D šachy, a jeho zdánlivě chaotické kroky salámovou metodou cíleně zbavují Vladimira Putina jeho spojenců. I kdyby to bylo pravda, současně do stejné míry rozkotává také transatlantické spojenectví, a srovnatelně jako Putin ignoruje mezinárodní právo.