Jesus Trump Superstar

16. 4. 2026 / Matěj Metelec

Ztotožnění s Ježíšem je jen dalším projevem známé skutečnosti, že současný americký prezident nemá žádné zábrany v superlativizaci sebe sama, přičemž jeho okolí tento sklon vydatně podporuje. Důsledky jsou pochopitelně destruktivní, a to nejen v tom smyslu, že stylizace do Ježíše naštvala i Trumpovy nábožensky založené příznivce. Problém představuj třeba skutečnost, že s trochou nadsázky lze říci, že Trump se často rozhoduje podle toho, kdo mu naposledy zalichotí. V tom vyniká například generální tajemník NATO Mark Rutte, ale objevují se také spekulace, že i americkou účast v nevyhlášené válce proti Íránu si na Trumpovi doslova „vylichotil“ izraelský premiér Benjamin Netanjahu, ačkoli řada významných postav americké exekutivy byla proti. 

Podobná „rouhavá“ gesta jako stylizace do Ježíše lze ostatně vnímat i jako relativizaci teze, že pro Trumpův pohled na svět je významný křesťanský fundamentalismus. Lidi, kteří k němu mají blízko, bezpochyby v Trumpově administrativě najdeme, mnohem víc tam ale najdeme cynismu a oportunismu, které jakýkoli fanatismus s chutí využijí, aniž by se zatěžovaly jeho skutečnými obsahy. Není důvod se domníval, že by pro Trumpa stylizace do Ježíše byla závažnější než stylizace do Supermana – krom toho, že ta supermanovská z podstaty věci nevyvolala takový zpětný náraz, protože ve Spojených státech bere Ježíše smrtelně vážně výrazně více lidí než Supermana.

Donald Trump je zkrátka postmodernista, pro něhož se všechno stává potenciálním materiálem nekončící performance. Zahlcování veřejného prostoru mocným proudem kravin je efektivní strategie, jak rozptýlit a zmást své oponenty a zároveň si udržet před příznivci obraz (nad)člověka, který je tradičními způsoby nezasažitelný. Jednou z efektivních cest, jak této strategii vzdorovat, je právě zachycovat podobné přešlapy, plynoucí z přemíry sebedůvěry a pak se jich držet s buldočí trpělivostí (jako v případě tzv. Epstein files).  

Zároveň je otázka, zda podobné přešlapy nejsou jedním ze signálů úpadku Trumpových kognitivních schopností, o němž se rovněž spekuluje. Ty nemusí mít jen neurologickou příčinu, ostatně naděje, že neoblíbený politik je troska nad hrobem, se často ukazují jen jako projev zbožných přání. Takový úpadek může mít i svou „sociální“ příčinu, když je dotyčný natolik obklopen lidmi, kteří mu nejsou ochotni či schopni vzdorovat ani v případě, že se jejich názory rozcházejí, což vede k tomu, že ve snaze onomu mocnému za všech okolností lichotit, nakonec mu přestanou sdělovat (nepříjemná) fakta. 

Klasickou formulaci tohoto všeobecně ohlupujícího přístupu podal v rámci své sebekritiky na XIII. Sjezdu bolševiků Lev Trockij: „Nikdo z nás nechce ani nemůže zpochybňovat vůli Strany. Je zřejmé, že Strana má vždy pravdu... Můžeme mít pravdu pouze spolu se Stranou a díky ní, neboť historie nenabízí žádný jiný způsob, jak mít pravdu. Angličané mají rčení: ‚Moje země, ať už má pravdu, nebo ne‘... Máme mnohem lepší historické opodstatnění, když v určitých konkrétních případech řekneme, ať je to správné nebo špatné, je to moje strana... A pokud strana přijme rozhodnutí, které jeden z nás považuje za nespravedlivé, řekne: spravedlivé či nespravedlivé, je to moje strana, a já budu důsledky tohoto rozhodnutí podporovat až do konce.“