Josef Nerušil, vlastenec dovezené rodiny
23. 6. 2026 / Fabiano Golgo
čas čtení
8 minut
Poslanec za SPD Josef Nerušil oslavil české pohřbení Istanbulské úmluvy s nenápadnou radostí člověka, který právě zametl tělo pod koberec a ještě si myslí, že provedl morální úklid. Napsal, že jde o jednoznačně správný krok k „ozdravění společnosti", fanfáry odmítl jako zbytečné a vlastní větu zakončil spokojeným „Yep!", tím malým zvukem muže, který má pocit, že porazil spiknutí, a ne jen úmluvu proti domácímu násilí.
Klíčové
je slovo „ozdravění". Nerušil nenapsal, že rozhodnutí Babišovy vlády
oslabuje mezinárodní závazek. Nenapsal, že se Česko vzdává rámce
prevence a ochrany před násilím na ženách. Nenapsal, že oběť zůstane
znovu odkázaná na dobrou vůli institucí, které tolikrát přicházejí
pozdě, špatně, nebo vůbec. Zvolil raději jazyk politické léčebny.
Společnost je nemocná, a tou nemocí pro něj zjevně není muž, který mlátí
doma. Nemocí je žena, která z domova udělá veřejné téma.
Istanbulská úmluva byla českou krajní pravicí proměněna v pouťové strašidlo. Kdyby byla poctivě představena jako úmluva proti domácímu násilí, hysterie by se organizovala hůř. Bylo tedy třeba vymyslet jinou. Ta jejich měla „gender", Brusel, ohrožení rodiny, vymývání mozků dětem a všechny ty přízraky, po nichž konzervativní volič sahá po růženci, peněžence a rodném listu zároveň. Nejdřív vyrobili figurínu. Potom Nerušil tleskal, když vláda do té figuríny kopla.
Nepohodlný detail je, že Josef Nerušil není jen další profesionální moralista z SPD. Je to téměř učebnicová postava. Brání tradiční rodinu, vystupuje proti menšinám, pózuje jako strážce normality a patří ke straně, jejíž protiimigrační politika už vyprodukovala plakáty s černochem s krvavým nožem a romskými dětmi použitými jako karikatura sociálního parazitismu. Český soud, zatím nepravomocně, rozhodl, že SPD překročila hranici politického názoru směrem k podněcování nenávisti.
Právě tady začíná být Nerušil zajímavější, než by si přál. Protiimigrační vlastenec, voják xenofobní organizace, obránce čisté rodiny proti kulturní kontaminaci, má jako matku svých dětí černou brazilskou imigrantku. Život někdy píše karikatury s krutostí, kterou by si žádný karikaturista nedovolil podepsat. Žena, která se hodila do domácího obrazu muže „tradiční rodiny", byla přesně tím lidským typem, který jeho strana mění v problém, když se objeví ve větším počtu, ve frontě, ve statistice nebo ve volební kampani. Sama, uvnitř rodinného rámu, může být imigrantka dekorací. V politice je hrozbou.
Rozpor tím nekončí. Helen Pelipecki mi říkala něco, co výkladní skříň neukazovala. Stěžovala si mimo jiné na to, že s ním není oficiálně vdaná, zatímco společensky vystupovala jako součást tradiční rodiny, kterou moralista potřeboval vystavovat. To není drobnost z matriky. To je drobnost z propagandy. Navenek rodina slouží jako morální pečeť. Uvnitř žena zjišťuje, že pečeť nemusí mít ani slíbené lepidlo. Pravice miluje slovo rodina, protože zní pevně. Když se ale člověk podívá zblízka, často je to jen hezký název pro velmi starou asymetrii.
V roce 2021 Monika Le Fay zveřejnila text s obviněním, které jsem už tehdy popsal: Helen mě vyhledala s tvrzením, že trpí násilím ze strany otce svých dětí a že se obává zvlášť výmluvné hrozby — možnosti internace v Bohnicích, pokud nebude spolupracovat na veřejné inscenaci tradiční rodiny. https://monikalefay.cz/kandidat-spd-bije-svou-brazilskou-manzelku-a-vyhrozuje-ji-bohnicemi-tvrdi-fabiano-golgo/
Istanbulská úmluva byla českou krajní pravicí proměněna v pouťové strašidlo. Kdyby byla poctivě představena jako úmluva proti domácímu násilí, hysterie by se organizovala hůř. Bylo tedy třeba vymyslet jinou. Ta jejich měla „gender", Brusel, ohrožení rodiny, vymývání mozků dětem a všechny ty přízraky, po nichž konzervativní volič sahá po růženci, peněžence a rodném listu zároveň. Nejdřív vyrobili figurínu. Potom Nerušil tleskal, když vláda do té figuríny kopla.
Nepohodlný detail je, že Josef Nerušil není jen další profesionální moralista z SPD. Je to téměř učebnicová postava. Brání tradiční rodinu, vystupuje proti menšinám, pózuje jako strážce normality a patří ke straně, jejíž protiimigrační politika už vyprodukovala plakáty s černochem s krvavým nožem a romskými dětmi použitými jako karikatura sociálního parazitismu. Český soud, zatím nepravomocně, rozhodl, že SPD překročila hranici politického názoru směrem k podněcování nenávisti.
Právě tady začíná být Nerušil zajímavější, než by si přál. Protiimigrační vlastenec, voják xenofobní organizace, obránce čisté rodiny proti kulturní kontaminaci, má jako matku svých dětí černou brazilskou imigrantku. Život někdy píše karikatury s krutostí, kterou by si žádný karikaturista nedovolil podepsat. Žena, která se hodila do domácího obrazu muže „tradiční rodiny", byla přesně tím lidským typem, který jeho strana mění v problém, když se objeví ve větším počtu, ve frontě, ve statistice nebo ve volební kampani. Sama, uvnitř rodinného rámu, může být imigrantka dekorací. V politice je hrozbou.
Rozpor tím nekončí. Helen Pelipecki mi říkala něco, co výkladní skříň neukazovala. Stěžovala si mimo jiné na to, že s ním není oficiálně vdaná, zatímco společensky vystupovala jako součást tradiční rodiny, kterou moralista potřeboval vystavovat. To není drobnost z matriky. To je drobnost z propagandy. Navenek rodina slouží jako morální pečeť. Uvnitř žena zjišťuje, že pečeť nemusí mít ani slíbené lepidlo. Pravice miluje slovo rodina, protože zní pevně. Když se ale člověk podívá zblízka, často je to jen hezký název pro velmi starou asymetrii.
V roce 2021 Monika Le Fay zveřejnila text s obviněním, které jsem už tehdy popsal: Helen mě vyhledala s tvrzením, že trpí násilím ze strany otce svých dětí a že se obává zvlášť výmluvné hrozby — možnosti internace v Bohnicích, pokud nebude spolupracovat na veřejné inscenaci tradiční rodiny. https://monikalefay.cz/kandidat-spd-bije-svou-brazilskou-manzelku-a-vyhrozuje-ji-bohnicemi-tvrdi-fabiano-golgo/
O
tomto případu Helen mluvila také se šéfredaktorkou Forum24, s
reportérem Lidových novin a se společnými přáteli. Nebyla to drbárna
ukrytá v zapadlém koutě internetu, aby byla vytažena teprve ve chvíli,
kdy se Nerušil rozhodl slavit porážku Istanbulské úmluvy. Byl to příběh
známý lidem z prostředí, jeden z těch, které všichni vědí, někteří
šeptem komentují a skoro nikdo je nechce říct nahlas, protože slušná
společnost dává přednost kadidlu pokrytectví před pachem kuchyně, kde se
věci skutečně dějí.
Pak je tu Milan Badal.
Na soukromém životě Josefa Nerušila by nebylo nic k pitvání, kdyby z cizích soukromých životů sám nedělal veřejný problém. Člověk může mít složitou minulost, katolické kulisy, vztah s kněžími, život na faře, ženu z Brazílie, dědictví po muži, kterého docela znamé lidí označovali za jeho partnera, a přesto to nemusí být věc veřejného zájmu. Jenže Nerušil si nevybral normální život. Vybral si SPD. Vybral si útoky na LGBT lidi. Vybral si roli ochránce tradiční rodiny před údajnou ideologií. Tím si sám rozsvítil v obýváku.
Deník N popsal, že Nerušil svůj osobní i pracovní život spojil s knězem Milanem Badalem, který se ve svém okolí netajil homosexuální orientací. Seznam Zprávy připomněly, že Badal byl někdejším osobním tajemníkem kardinála Dominika Duky, že u něj Nerušil profesně působil, že se Nerušil se svou rodinou ubytoval na faře v Hostivici, kde Badal působil, a že po Badalově smrti zdědil majetek v čisté hodnotě bezmála 4,7 milionu korun. To už není jen intimní kapitola. To je infrastruktura. Bydlení, kariéra, církevní zázemí, společenské kontakty, majetek.
Tady se ukazuje jemná krása českého křesťanského nacionalismu. Homosexualita zřejmě není problém, když přichází zevnitř. Problém nastává, když přijde s duhovou vlajkou, reprodukčními právy nebo žádostí, aby stát neponižoval vlastní občany. V sakristii se tomu říká přítel. Na demonstraci se tomu říká diagnóza.
Nerušilův problém tedy nikdy nebyl v tom, že by některé životy odporovaly jednoduchým škatulkám. Jeho vlastní život jim odporuje tak ochotně, že by z toho šlo udělat seminář. Nebo tragikomedie.
Proto je Milan Badal v tomto příběhu důležitý. Ne kvůli bulvárnímu zájmu o to, kdo s kým spal. To je nuda a hlavně to není naše věc. Důležitý je proto, že kolem Nerušila odhaluje dvojí účetnictví. Jedno účetnictví pro vlastní život, kde se všechno vysvětlí jako jenom velmi, (ale fakt velmi) blízké přátelství a dědictví. Druhé účetnictví pro životy cizích lidí, kde stejná složitost najednou znamená rozklad civilizace.
V tom je ta pravá obscénnost, ne v Badalovi, ne v Helen, ne v tom, že někdo někdy žil jinak, než by odpovídalo plakátu z pouti pro život. Obscénní je muž, který si z cizí důstojnosti udělal terč a z vlastní neprůhlednosti štít. Obscénní je politik, který by rád rozhodoval, kdo se má množit, kdo ohrožuje děti a kdo kazí společnost, zatímco jeho vlastní veřejný příběh drží pohromadě jen díky tomu, že ostatní lidé byli dlouho slušnější, opatrnější nebo zbabělejší než on.
Tahle flexibilita je na extremistické pravici vždy dojemná. Cizinec je problém, pokud není vlastní. Homosexuál je problém, pokud není spolubydlici. Žena je posvátná, pokud mlčí. Rodina je tradiční, pokud se na ni nikdo moc neptá. A násilí je ideologie, pokud někdo navrhne pravidla, která by mohla pomoci oběti dřív, než bude pozdě.
A tak se kruh zavírá. Muž z xenofobní strany má děti s černou imigrantkou. Muž bojující za tradiční rodinu měl podle publikovaných svědectví důvěrný životní a profesní vztah s homosexuálním knězem. Muž útočící na LGBT lidi zdědil po tomto knězi významnou část svého majetku. Muž oslavující porážku úmluvy proti domácímu násilí byl veřejně spojován s obviněním z násilí vůči matce svých dětí. To není politická biografie. To je skříň, ze které už nevypadávají kostlivci, ale celá nábytková souprava.
A pak už stačí napsat "Yep!".
Na soukromém životě Josefa Nerušila by nebylo nic k pitvání, kdyby z cizích soukromých životů sám nedělal veřejný problém. Člověk může mít složitou minulost, katolické kulisy, vztah s kněžími, život na faře, ženu z Brazílie, dědictví po muži, kterého docela znamé lidí označovali za jeho partnera, a přesto to nemusí být věc veřejného zájmu. Jenže Nerušil si nevybral normální život. Vybral si SPD. Vybral si útoky na LGBT lidi. Vybral si roli ochránce tradiční rodiny před údajnou ideologií. Tím si sám rozsvítil v obýváku.
Deník N popsal, že Nerušil svůj osobní i pracovní život spojil s knězem Milanem Badalem, který se ve svém okolí netajil homosexuální orientací. Seznam Zprávy připomněly, že Badal byl někdejším osobním tajemníkem kardinála Dominika Duky, že u něj Nerušil profesně působil, že se Nerušil se svou rodinou ubytoval na faře v Hostivici, kde Badal působil, a že po Badalově smrti zdědil majetek v čisté hodnotě bezmála 4,7 milionu korun. To už není jen intimní kapitola. To je infrastruktura. Bydlení, kariéra, církevní zázemí, společenské kontakty, majetek.
Tady se ukazuje jemná krása českého křesťanského nacionalismu. Homosexualita zřejmě není problém, když přichází zevnitř. Problém nastává, když přijde s duhovou vlajkou, reprodukčními právy nebo žádostí, aby stát neponižoval vlastní občany. V sakristii se tomu říká přítel. Na demonstraci se tomu říká diagnóza.
Nerušilův problém tedy nikdy nebyl v tom, že by některé životy odporovaly jednoduchým škatulkám. Jeho vlastní život jim odporuje tak ochotně, že by z toho šlo udělat seminář. Nebo tragikomedie.
Proto je Milan Badal v tomto příběhu důležitý. Ne kvůli bulvárnímu zájmu o to, kdo s kým spal. To je nuda a hlavně to není naše věc. Důležitý je proto, že kolem Nerušila odhaluje dvojí účetnictví. Jedno účetnictví pro vlastní život, kde se všechno vysvětlí jako jenom velmi, (ale fakt velmi) blízké přátelství a dědictví. Druhé účetnictví pro životy cizích lidí, kde stejná složitost najednou znamená rozklad civilizace.
V tom je ta pravá obscénnost, ne v Badalovi, ne v Helen, ne v tom, že někdo někdy žil jinak, než by odpovídalo plakátu z pouti pro život. Obscénní je muž, který si z cizí důstojnosti udělal terč a z vlastní neprůhlednosti štít. Obscénní je politik, který by rád rozhodoval, kdo se má množit, kdo ohrožuje děti a kdo kazí společnost, zatímco jeho vlastní veřejný příběh drží pohromadě jen díky tomu, že ostatní lidé byli dlouho slušnější, opatrnější nebo zbabělejší než on.
Tahle flexibilita je na extremistické pravici vždy dojemná. Cizinec je problém, pokud není vlastní. Homosexuál je problém, pokud není spolubydlici. Žena je posvátná, pokud mlčí. Rodina je tradiční, pokud se na ni nikdo moc neptá. A násilí je ideologie, pokud někdo navrhne pravidla, která by mohla pomoci oběti dřív, než bude pozdě.
A tak se kruh zavírá. Muž z xenofobní strany má děti s černou imigrantkou. Muž bojující za tradiční rodinu měl podle publikovaných svědectví důvěrný životní a profesní vztah s homosexuálním knězem. Muž útočící na LGBT lidi zdědil po tomto knězi významnou část svého majetku. Muž oslavující porážku úmluvy proti domácímu násilí byl veřejně spojován s obviněním z násilí vůči matce svých dětí. To není politická biografie. To je skříň, ze které už nevypadávají kostlivci, ale celá nábytková souprava.
A pak už stačí napsat "Yep!".
1
625
Diskuse