Dvě stě padesát let USA jako příležitost ohlédnout se za Tocquevillovou Demokracií v Americe – druhá část
12. 7. 2026
/
Boris Cvek
čas čtení
34 minut
Podle
Tocquevilla americká federace, nebo spíše konfederace, posílila během americké
revoluce (války proti Britům, kdy Spojené státy podporovala Francie –
Tocqueville tuto revoluci pohrdlivě srovnává s Francouzskou revolucí), nicméně
po ní se federální vláda dostala do situace, kdy vyhlásila svou bezmocnost. To
vyvolalo přípravu nové, současné, ústavy USA.
Problém byl, jak zachovat
suverenitu států a zároveň zachovat federaci. Unie proto měla jasně vymezené
pravomoci, například vybírat daně, obranu a zahraniční politiku, zatímco vše
ostatní zůstalo na státech. Mezi hlavní unijní instituce patřil Nejvyšší soud
(Tocqueville argumentuje, že pravomoci Unie jsou např. i díky centralizace
soudní moci silnější než pravomoci staré monarchie ve Francii), Kongres a
prezident.
Na
úrovni Unie je Kongres složen tak, aby balancoval zájmy lidu vs. zájmy států, což
dobře známe z dneška: v Senátu mají státy navzájem stejné zastoupení, ve
Sněmovně je zastoupen lid podle počtu obyvatel. Velkou pozornost věnuje
Tocqueville srovnávání prezidenta a francouzského krále. USA a Francie odvozují
podle něj prakticky stejnou měrou vládu z lidu: v USA pomocí voleb, ve Francii
pomocí revolucí. Jinak je ale král ve Francii tak propleten se zákonodárnou a
soudní mocí (konstituční monarchie, nikoli starý režim) a tak svázán s právy
jedné rodiny na dědičnou moc, že to vytváří zcela jinou situace, než je
postavení prezidenta v Unii, který je prakticky podřízen Kongresu.
Paradoxně
prezident podle Tocquevilla může vládnout i bez většiny Kongresu právě proto,
že je mu podřízen, že je slabý, zatímco ve Francii by střet mezi králem a
parlamentem znamenal vážnou krizi a kolaps systému. Prezident je samozřejmě,
stejně jako dnes, omezen i v oblasti zahraniční politiky, a to Senátem. Na
druhou stranu velmi prozíravě a realisticky (Tocqueville má obecně sklon
poukazovat na to, že teoretické zásady v reálném životě dostávají podobu podle
praktických okolností) zdůrazňuje, že slabé postavení prezidenta Unie je dáno
tím, že ta na rozdíl od Francie nemají kolem sebe nepřátele, má malou armádu a
nevede války. Za občanské války a po ní role prezidenta výrazně roste. Ostatně
Unie se stává skutečně silnou federací až po občanské válce.
Tocqueville
považuje volbu federálního prezidenta za vážnou politickou krizi, kterou si
musí demokratická společnost projít. Je to čas pro vášně, intriky, korupci,
nicméně poznamenává, že dosud nikdo kvůli této funkci nebyl ochoten vyvolat
povstání. Funkce prezidenta americké Unie prý nestojí za to, aby se někdo
pokoušel ji držet ozbrojeným konfliktem, protože prezident se pod skončení mandátu
těší bezpečnosti a dobrému životu. Stejně tak úředníci, kteří musí skončit se
starou administrativou, mohou být prý připraveni o pohodlí, ale živobytí si
snadno najdou mimo vládu. Tím je zajištěno, že boj o moc není bojem o život.
Za
velkou chybu považuje to, že prezident Unie může být zvolen znovu, protože to
jej prý pak motivuje k tomu, aby dělal, co lidu na očích vidí, aby lid
korumpoval atd. Systém volby prezidenta probíhá přes volitele (volené lidem)
proto, aby volba mohla proběhnout naráz – a pokud se nezdaří, volí prezidenta
Sněmovna (takto byl zvolen v roce 1801 po asi 30 skrutiniích Jefferson).
Tocqueville
se velmi vážně zabývá také federálním soudnictvím, které považuje za základ
státnosti Unie. Federální vláda může státy nutit k poslušnosti především přes
federální soudy, zejména Nejvyšší soud USA, který není jen odvolacím osudem,
ale přímo vynáší rozsudky (i nad státy samotnými) a určuje judikaturu. Podle
Tocquevilla je Nejvyšší soud v důsledku důležitou politickou institucí, která
musí brát v úvahu veřejné mínění, jinak by mohlo dojít ke vzpouře.
Soudy
samozřejmě musejí být nezávislé na moci výkonné i zákonodárné, nicméně všechny
tyto tři moci vycházejí z jednoty organizace a myšlení státu. Federální justice
je tedy podle Tocquevilla základem USA jako jednotného národa, který je
nadřazen konfederovaným státům. To napětí mezi státy a Unií je tam ale cítit a
je naprosto zjevné, že tehdy Unie neměla ještě tu federální sílu, jakou získala
v důsledku občanské války.
Politické
strany jsou podle Tocquevilla velké a malé. Velké způsobují revoluce a
převraty, malé jsou postaveny na osobních zájmech a jejich vtělení do politické
agendy. Strany ale vždy nakonec tíhnou ke sporu o zásadní princip: omezit moc
lidu, nebo ji uvolnit. Federalisté chtěli to první a po revoluci (to byla doba
velkých stran) využili situace a vtělili své myšlenky do ústavy. Tehdy se lid
bál o Unii a dal jim moc. Když se lid přestal bát, převážila strana republikánů
(neplést s dnešními republikány nebo s republikány za Lincolna, kdy byli
republikáni na straně centralizace Unie) – prvním jejím triumfem bylo zvolení
Jeffersona v roce 1801 do funkce prezidenta. Federalisté pak zanikli.
Tocqueville
pohrdavě píše o boháčích v USA, kteří sice nesnášejí vládu lidu, ale bojí se
ho. Tzv. aristokratická strana je prý, aspoň zatím, bez šance, ale Tocqueville –
v rozporu se svou tezí o nutném prosazení se demokracie všude na světě –
připouští, že i v USA se může dostat k moci monarchie, pokud se změní podmínky.
Boháč si prý zatím podává ruku se svým ševcem (se kterým dokonce mluví o
politice jako s rovnoprávným občanem!) a chodí skromně oblečený, aby lidu
lichotil. Doma ale žije jako aristokrat. To samozřejmě francouzský šlechtic,
který svou moc a své bohatství vystavuje na odiv, považuje za nechutné.
Tocquville
na jedné straně odmítá, že by ve Spojených státech byly nějaké opravdové
příčiny pro vážný politický střet, dokonce ani ty materiální, ale pak zase
uznává, že hlavní politický střet obecně, kolem kterého se politika vždy nutně
musí točit, je střet mezi bohatými a chudými. Říká to velmi explicitně a tvrdě,
něco ve smyslu: co je vždy naprosto jasné a na čem končí všechny diskuse, to je
to, že já jsem bohatý a ty jsi chudý, to nás staví proti sobě. Samozřejmě v USA
se tohle v té době řešilo politicky. Tocqueville zmiňuje poprvé i ekonomický
konflikt mezi Severem a Jihem o povahu obchodu: Sever chtěl cla, Jih naopak.
Ten spor byl zřejmě velmi zásadní a hluboký a souvisel s ekonomickým systém v
obou částech Unie.
Občané
Spojených států jsou, píše Tocqueville, už jako děti vedeni k tomu, aby se
starali sami o sebe a vytvářeli za tím účelem spolky, v nichž si sami stanovují
pravidla, která dodržují. Ukazuje, že v Unii spolky představují obrovskou
politickou sílu, která ale není destruktivní. Spolkový život za účelem
politických cílů prý Američané převzali z Anglie. V demokracii je podle
Tocquevilla zejména možnost politické menšiny se spolčovat a protestovat proti
vládě většiny důležitou pojistkou proti tyranii. Podstatné ovšem je, že v Unii
je většina jasně dána všeobecným volebním právem. Tuto situaci Tocquevill
kontrastuje s Evropou, kde může kdejaký politický spolek považovat sebe za
výraz většiny, která je potlačena, protože neexistuje všeobecné volební právo.
To pak vede k tomu, že v Evropě jsou politické spolky militantní a usilují o
násilnou změnu režimu.
Tocqueville
ovšem podrobně odmítá, že by všeobecné volební právo mohlo vést ke zvolení těch
nejlepších, dokonce je to podle něj prý naopak (jako příklad uvádí Sněmovnu
reprezentantů, kde prý sedí průměr až podprůměr, jako kontrast uvádí Senát,
který byl tehdy volen nepřímo přes státy). Nicméně podle Tocquevilla je
všeobecné volební právo pro svobodu i demokracii nezbytné a má mnoho výhod,
jednou z nich je výše právě fakt, že o většině není pochyby (je třeba ovšem
připomenout, že ženy, jakožto skutečná většina společnosti, volební právo
neměly).
Obecně
Tocqueville vidí mnoho problému v americké decentralizaci správy: úředníci mají
větší tendenci ke svévoli, jsou méně kontrolováni shora, ale zase je kontroluje
lid. Když úředník vyvěsí seznam opilců, kterým nesmí být naléváno, berou to prý
občané Unie jako správnou věc, protože to je otázka místních poměrů a lidé
vědí, zda to je adekvátní.
Podle
Tocquevilla v USA chybí úřední záznamy a evidence a nejlepším zdrojem informací
o minulosti jsou noviny. Zajímavé jsou úvahy o daních a korupci. V demokracii,
říká Tocqueville, v důsledku všeobecného volebního práva vládnou chudí (každý,
kdo se musí živit vlastní prací, je podle tohoto šlechtice samozřejmě chudý),
takže veřejné výdaje jsou vysoké a lid chce, aby byly vynaloženy v jeho
prospěch. Tocqueville cituje obrovské výdaje na veřejné školství nebo chudinu
ve státu New York.
Oproti
tomu monarchie nebo aristokracie má za cíl, aby si chudina zvykla na svůj osud,
chudina je pro šlechtu něco jako odlišný lidský druh, do kterého se nelze vžít.
V demokracii vládne lid, který všechno posuzuje z perspektivy chudých lidí,
např. preferuje vyšší platy pro nižší úředníky, kteří jsou mu blíže, než pro
vyšší úředníky ve srovnání s Francií (samozřejmě i v USA té doby měl prezident
vyšší plat než někdo na obci, ale ten poměr byl jiný než ve Francii). Princip,
že každý úředník je placen veřejností, umožňuje, aby úřady mohli zastávat i
lidé, kteří se živí vlastní prací, naopak čestné funkce bez platu prý vedou k
vládě aristokracie.
Tocqueville
má zvláštní pohled na korupci: ve Francii se korumpuje tak, že si boháči kupují
veřejnou moc v konkurenci s jinými boháči, je to takový trh, který je ale lidu
vzdálený, takže nedává špatný příklad (korupce v Anglii podle Tocquevilla,
pro srovnání, byla založena zase přímo na kupování voličů). Lid tomu prostě
nerozumí. Ve Spojených státech naopak jsou korumpováni volení politici a lid to
sleduje a má tendenci za vším hledat korupci, zejména poměřuje politiky
vlastním pohledem. Navíc vzhledem k tomu, že Unii je prý mnohem lukrativnější
než politika soukromý byznys, stávají se úředníky spíše neschopní lidé, kteří
mohou vidět jedinou cestu k bohatství právě v korupci.
Podle
Tocquevilla je obecně v USA velké bohatství a svoboda, která (demokracie, vláda
většiny) obecně generuje mnohem větší bohatství, než dokáže zdanit.
Aristokracie a monarchie naopak mají tendenci likvidovat zdroje bohatství a
vážit si spíše bohatství, které už lidi mají, než toho, které mohou vytvořit.
Američané jsou proti tomu posedlí tvořením bohatství a zlepšováním svého
materiálního života, touží po novotách, blahobytu, vzdělání a pokroku.
Tocqueville
pojednává o tom, co je to vlastenectví, a tvrdí, že za staré monarchie ve
Francii (myslí tím asi vládu Ludvíků XIV.-XVI.) prosté obyvatelstvo bylo
vlastenecké v tom smyslu, že mu nevadilo, že je vydáno na milost a nemilost
panovníkovi, důležité bylo, že jim vládne nejmocnější panovník světa. Dnes se
tohle přičítá Rusům jako nějaká dědičná vlastnost. Francouzi byli stejní (a za
Frondy nebo za Revoluce takoví nebyli, takže se to prostě mění). Tocqueville
tvrdí, že vlastenectví, které za starých časů „nevinnosti“ spočívalo na
náboženství, citech k půdě atd., nelze v moderní době držet – jeho jedinou náhradou je podle něj americký model:
lid si uvědomí tím, jak se aktivně podílí na správě země, že prosperita vlasti
je v jeho vlastním zájmu, a tak – a to je přímo Tocquevillův termín – začne
milovat svou vlast z chamtivosti. Na tom je prý založen patriotismus občanů
Unie.
Dokonce
Tocqueville tvrdí, že patriotismus je tam tak vyhrocený, že cizinec nemůže na Unii
nic kritizovat, aniž by je urazil. Tocqueville to označuje za nejméně
snesitelnou vlastnost občanů USA. Tvrdí, že jsou schopni chápat i počasí a
přírodní podmínky Severní Ameriky jako svou vlastní zásluhu. Ta země je jejich,
oni ji budují a nikdo jim na ni nebude sahat.
Demokracie
ovšem podle Tocquevilla nedovede dělat pořádnou zahraniční politiku, protože
lid není stálý a je zmítán vášněmi. Jako příklady aristokracií, které uspěly
tak, jak podle něj demokracie nemůže, udává dvě impéria: římské a britské.
Chválí USA za izolacionismus a rozsáhle cituje Washingtonův postoj: Evropa je
plná válek a my se musíme držet od nich co nejdále. Nicméně když prý ve Francii
vypukla revoluce, chtěl americký lid jít do války s Británií a Washington
ztrácel mezi lidem i jeho zastupiteli podporu.
Tocqueville
míní, že se USA nemohou stát velkou vojenskou mocností z mnoha důvodů, jedním z
hlavních je absence povinných odvodů, což prý lid nepřijme, protože by to bylo
proti němu. Myslím, že by se velmi divil, kdyby zjistil, že právě z USA se
stala už na konci 19. století vojenská velmoc. Nicméně to bylo spojené s
centralizací po občanské válce a s celkovou změnou americké mentality.
Tocqueville
taky vidí slabost americké demokracie ve špatných zákonech a neschopnosti
úředníků, nicméně velmi zdůrazňuje, že neustálá změna zákonů a lidí u moci v
demokracii umožňuje zpětné opravy, což podle něj je hlavní důvod americké
prosperity. Tvrdí, že na první pohled se Unie po stránce zákonů a kvality
úředníků jeví hrozně, ale když se člověk zadívá hlouběji, vidí naopak, že to
funguje skvěle. Zatímco v aristokracii korupce a chyby úředníků a politiků
vedou k petrifikaci systému, který je vytvářen pro dědičnou třídu (Tocqueville
skutečně užívá toto slovo a třídní dělení a zájmy společnosti bere za prakticky
nepřekonatelnou samozřejmost), tak v demokracii to, že úředníci nemohou předat
své úřady po dědičné linii a že jsou tak často měněni, že se nemohou uzavřít do
nějaké trvale fungující kasty nebo mafie, vede k neustálé obnově systému.
Například
Tocqueville přímo tvrdí, že zkorumpovanost a neschopnost jednoho úředníka v USA
nevede k propojení s jiným takovým úředníkem, ale naopak jejich chyby vedou k
tomu, že se navzájem usvědčí. Tak podle Tocquevilla demokracie pracuje k
obecnému prospěchu i svými chybami, zatímco aristokracie potlačuje obecný
prospěch i svými přednostmi (kdy schopní a skvělí lidé vytvářejí mafii ve jménu
vlády svých potomků).
Tocqueville
rozsáhle uvažuje nad tím, kde se bere v občanech Unie úcta k zákonu, a
vysvětluje to tím, jak jsou běžní Američané součástí politického života a
tvorby zákonů. Mluví o obrovské, neuvěřitelné aktivitě běžných občanů v těchto
ohledech. Dokonce i ženy se podle něj účastní takových shromáždění a zapomínají
na domácí práce – prý to berou jako divadlo. Občan Unie nekonverzuje, ale
diskutuje, má sklon k politickým proslovům i v soukromém hovoru, a když se
zapomene, obrací se na druhého člověka oslovením: „Pánové!“, jako by byl na
nějakém shromáždění. Podíl občanů na tvorbě zákonů a veřejném životě je podle
Tocquevilla v moderní době jedinou zárukou úcty k zákonům. Lid musí mít sobecký
zájem na tom, aby zákony fungovaly.
Ale
pak tvrdí: chcete stát skvělých činů, plný umění, poezie, slávy? – pak
nechtějte demokracii. A hned dodává: pokud ale nemáme na vybranou, musíme
demokracii rozvíjet, aby co nejméně škodila (víme, že Tocqueville považuje
demokracii za něco nevyhnutelného). Další problém: demokracii chybí stabilita
zákonů, pořád se něco mění, lid není schopen dokončit a domyslet projekty,
prostě chybí tu něco, co bych nazval „deep state“, mnoha Američany dnes
nenáviděný a krásně představený v britské tradici státní správy v pořadech „Jistě,
pane ministře“ a „Jistě, pane premiére“. Tocqueville by asi žasl, jak se
demokracie od jeho dob dokázala proměnit a stát se efektivní.
Další
opakující se téma je tyranie většiny, ta je prý největší nebezpečí demokracie.
Tocqueville ukazuje, jak v tehdejší Unii většina tak či ona ovládá, přímo či
nepřímo, úplně všechno. Problém je v přílišné homogenitě americké společnosti,
což se postupem dějin výrazně změní a různá práva menšin se stanou potom
mantrou americké demokracie a charakteristickým rysem právního státu. Nicméně
je jasné, že v demokracii práva menšin těžko mohou fungovat proti vůli většiny,
takže hlavní úkol v tomto směru je budovat pluralitní a uvědomělou většinu.
Nebezpečí
tyranie většiny ilustrují dva příklady: v Baltimore nějaké noviny psaly tak, že
se to většině nelíbilo, došlo k rabování i vraždě, nicméně milice ze strachu z
většiny nezasáhla, stejně tak soudy ze strachu z většiny neodsoudily vrahy. V
Pensylvánii měli svobodní černoši právo volit, ale volit nechodili, protože se
báli lynčování většinou. Tohle ale nejsou akce postavené na volbách, hlasování,
naopak takto mohou fungovat prostě jen tyranizující gangy.
Tocqueville
tyranii většiny chápe jako naprosté vymazání svobody ducha. Mučení inkvizice podle
něj nemůže zastavit svobodu ducha tak jako tyranie většiny, která sice nemučí,
nezabíjí, nebere majetky, ale staví člověka s jinými názory do pozice vyvrhele
a spouští tvrdou autocenzuru. Podle Tocuquevilla takto Spojené státy nevypadaly
hned od začátku, naopak v době revoluce (tedy vzpoury proti Británii) to byla
země plná velkých, svébytných osobností, ale pak nastoupila tyranie většiny. Na
druhou stranu pak rozebírá podrobně, co tyranii většiny v USA brání: je to
správní autonomie na místní úrovni a hlavně obrovský vliv právníků. Ke svobodě
je nutné, aby spravedlnost stála nad většinou a aby spravedlnost byla něco jako
všelidský zájem, že ten, kdo hájí spravedlnost, je vyslanec všeho lidstva.
Podle
Tocquevilla právníci svým způsobem vzdělání a myšlení tvoří ve společnosti
zvláštní kastu, v demokracii, nota bene v Unii nebo Anglii s precedentním
pojetím práva, kastu konzervativní a aristokratickou. Ve Francii nebyli před
rokem 1789 puštěni k moci, tak se stali služebníky revoluce. V Anglii je naopak
aristokracie zapojila do systému vlády a stali se spojenci aristokracie
(Tocqueville označuje Anglii za „aristokratickou republiku“, už tehdy to pro
něj nebyla tedy faktická monarchie). V Unii jsou v jeho očích právníci
jedinou aristokracií, které se lid nebojí, naslouchá jí a rád na ní závisí ve
všech možných, zejména občanských, sporech.
Praktické
působení právníků v reálném, běžném životě má podle něj na lid výchovný vliv –
lid si uvědomuje, že jeho rozhodnutí má nějaké reálné důsledky, učí se myslet
realisticky nad zájmy spoluobčanů a jejich právy. Porota ho nezajímá jako
nástroj trestní práva, ale jako politický orgán, který představuje uplatnění
lidu v hledání spravedlnosti, zejména v občanskoprávních sporech. Porota je
podle něj svrchovaně politický orgán a slouží k tomu, že právnický duch a smysl
pro spravedlnost se šíří lidovými vrstvami. Samozřejmě mnoho zásadních kauz i v
USA té doby rozhodovali soudci sami.
Zajímavé
je, že Tocquevilla vůbec nezajímá otázka, zda porota nějak pomáhá k tomu, aby
se nalezla skutečná spravedlnost, to považuje za technikálii. Dokonce v oblasti
trestního práva nevidí nic jiného než posuzování zjevných fakt, což je až
odzbrojující pro člověka, který žije v možnostech moderní kriminalistiky, kdy
lze opravdu mluvit o možnosti stavět na faktech: otisky prstů, balistika, DNA,
krevní skupiny... nic z toho v roce 1830 nebylo.
Tocqueville
popisuje konkrétního revolucionáře, rovnostářského populistu, který přišel z
Francie do Unie, kde se stal bohatým statkářem v Pensylvánii. Když se tam
potkal s Tocquevillem, začal ho poučovat o tom, jak důležitá je majetková
nerovnost, pořádek atd. Tocqueville žasl a ironicky k tomu píše, že ten pán asi
konečně našel chybějící část v řetězci důkazů pro své společenské teorie. A pak
zvolá: kéž by štěstěna měla vliv jen na naše tělo a city a nikoli na náš rozum.
Tyhle pasáže jsou snad až postmoderní a Tocqueville krásně ukazuje, jak je
rozum člověka dán podmínkami. Tocqueville s tím není úplně komfortní, není
postmodernistou, ale tyhle fakta v realitě zřetelně vidí.
Jiným
příkladem je katolická církev v USA. Tocqueville je katolík, má náboženství
velmi rád a v roce 1830 chápe katolickou církev jako v zásadě naprosto
svobodnou a rovnostářskou, pokud se zbaví vrchnosti. Ukazuje ovšem, že hlavní
důvod, proč v Unii jsou katolíci nejvíce demokratičtí a rovnostářští ze všech
křesťanů, je to, že jsou chudí a jsou v menšině. Jiné podmínky vytvářejí zcela
jinou církev, byť je to ta samá církev. Katoličtí faráři dokonce už v té době v
Unii dospěli k postoji, že politika je něco, co nepatří do náboženství, a že
chybné politické postoje nejsou zásadní náboženské selhání, ale jsou na úrovni
chybných představ o stavění domu. Zní to velmi zajímavě, až šokujícím způsobem,
když si člověk uvědomí, kam katolická církev spěla po roce 1850, tedy k politickému
pojetí katolictví, k odmítnutí demokracie, liberalismu atd.
Tocqueville
považuje náboženství za dobro a Unii za vysoce náboženskou společnost, která je
proti Evropě příkladem moderního pojetí víry. On chápe náboženství jako emoci a
chápe ho jako společenský tmel, který má lví podíl na stabilitě svobodné
společnosti. Chápe ho tedy čistě prakticky a obdivuje občany Unie za to, že
přes velké množství „sekt“, které tam jsou, mají toto praktické pojetí, přičemž
prý nevadí ani nějaké to pokrytectví, které se musí být v tak náboženské
společnosti vyskytovat jaksi nutně. Hlavní vliv náboženství v Unii vidí v
rodině, což považuje za pozitivní, naopak v Evropě vidí v té době rozklad
rodiny a z rodinných frustrací pak lidé v Evropě prý dělají revoluce.
Hlavní
problém rozkladu náboženství v Evropě (rok 1830!) je podle Tocquevilla spojení
náboženství s politickou mocí. Právě důsledné oddělení státu a církve a nutnost
tolerovat bouřlivý společenský život, politické a technické novoty, svobodu,
právě to v Unii vedlo podle něj ke zdravému pojetí víry, které se může vázat na
trvalé potřeby citového života člověka, naopak v Evropě se náboženství spojilo
s politikou a oprávněný politický boj proti staré moci vede k nenávisti k
náboženství, které je s ní zaměňováno.
Tocqueville
přímo tvrdí, že spojení náboženství s politickou mocí je jako přivázat věčnost
k mrtvole. Pro Tocquevilla v roce 1830 by radikální sekularizace Evropy, jak
proběhla ve 20. století, nebyla překvapením, stejně jako by pro něj nebylo
překvapením náboženské ukotvení USA, které přetrvává až dodnes. Bylo by pro něj
asi velkým překvapení, že převážně ateistické společnosti mohou být svobodné, a
to dokonce tak svobodné, jak nikdy žádná jiná společnost nebyla – míním tím
třeba skandinávské společnosti dnešní doby.
Tocqueville
se velmi obsáhle se věnuje osudu Indiánů a černochů v USA. Mluví o rasách, ale
za různé rasy považuje také Francouze a Angličany. Vztah Američanů k Indiánům a
černochům považuje za tyranii. Indiáni jsou podle něj určeni k vyhynutí.
Mechaniku tohoto procesu popisuje rozsáhle. Indiáni jako lovci kontaktem s
kolonisty získali touhu po nových věcech, takže lovili nadmíru zvěř, aby mohli
získat ty věci směnou. Navíc zvěř byla vypuzována civilizací, takže museli jít
se zvěří stále na západ. Tím ale naráželi na území jiných kmenů. Jak zvěře
ubývalo, přicházela bída a hrůza. Tocqueville chápe osud těchto lidí jako
děsivý, nelidský, plný hrůzy.
Indiáni
podle něj z různých důvodů odmítali civilizaci. Jedním z nich byla hrdost a
tradiční hodnoty. Zde Tocqueville říká, že Indiáni uvažují jako středověká
šlechta na hradech: smyslem života je boj, lov a sláva. Považuje to za
primitivní, ukazuje, jak jsou indiánští muži nuceni pojetím cti k životu, který
je neslučitelný se zemědělstvím. Někteří Indiáni ale přijali zemědělské
zvyklosti a snažili se civilizovat, dokonce vydávali své noviny. Jenže ti zase
nemohli ekonomicky konkurovat osadníkům, a tak skončili taky v bídě a vymírání.
To ale podle Tocquevilla byla i situace Francouzů: tam, kde se francouzské
kolonie setkaly s anglickými, byly ekonomicky zničeny. Francouzi navíc měli
mnohem větší sklon smísit se s Indiány a přijímat jejich způsob života.
Vrcholem
všeho je pak přístup států a federální vlády, které Indiánům slibovaly a
přísahaly, že od nich koupí už jen toto poslední území a dají jim pokoj. Vždy
to bylo porušeno a Indiáni neměli žádná reálná práva. Tocqueville nakonec říká,
že občané Unie pomocí naprosto humánně vypadajících prostředků, pomocí různých
smluv, koupí, záruk, pomocí hry na lidskost (např. vezmou Indiány za ruku a
odvedou je do jejich rezervace, kde je nechají zemřít hlady), dokázali vyhladit
indiánskou rasu, zatímco Španělé, kteří se k Indiánům chovali naprosto
brutálně, pouštěli na ně své psy, vraždili je, nakonec nedokázali Indiány
zničit a částečně s nimi splynuli. Celkově je jasné, že Tocqueville chápe
Indiány jako normální lidi, kteří kdyby měli více štěstí a možností, mohli by
se civilizovat, nicméně jejich tradiční způsob života a kulturu považuje za
stejně nezachranitelnou jako evropský středověk.
Pokud
jde o černochy, Tocqueville považuje otroctví za čiré zlo. Obnovení otroctví
Evropany v 17. století je podle něj strašné selhání křesťanské civilizace. Ve
srovnání s otroctvím v antice je to novodobé horší v tom, že je spojeno s
rasou, takže propuštěný otrok a jeho děti budou vždy náležet „otrocké rase“.
Navíc antický otrok byl nezřídka vzdělanější než jeho pán, naopak černošští
otroci jsou drženi záměrně na úrovni dobytčat.
Podle
Tocquevilla je otroctví ekonomicky nevýhodné a v Unii roku 1830 je to jasně
vidět. Otrok není motivován pořádně pracovat a musí být živen celý život,
dělník je mnohem efektivnější. Jako příklad dává srovnání států na obou březích
řeky Ohio: Kentucky je otrokářský stát, zaostalý, naopak Ohio je stát, který nemá
otrokářství, ba zakazoval černochům vstup na svou půdu, a zde vládne
podnikavost, bohatství, vyspělost. Otrokářství vytváří u bělochů pohrdání
fyzickou prací, odpor k podnikání, lenost, zálibu v lovu a zbraních – což
Tocqueville dává do paralely s klasickou evropskou šlechtou (svým postavením,
mentalitou blízko otrokářům). Takový přístup k životu vede k úpadku.
Problém
je, že státy severu Unie sice otroctví odmítají a postupně ruší, nicméně podle
Tocquevilla tam rasismus v důsledku toho spíše roste. Propuštění otroci nemají
šanci konkurovat bílým dělníkům a upadají do bídy a strašného umírání. Navíc
politika, že nově narození černoši jsou svobodní, vede k tomu, že dospělí
černoši jsou prodávání na Jih. Celkově pak platí, že s tím, jak ustupuje
otrokářství na jih, ustupuje s ním i černá rasa na jih (připomenu, že podle něj
slovo „rasa“ znamená i anglickou rasu nebo francouzskou rasu). Zatímco sever Unie
se podle Tocquevilla může černochů zbavit, jih to nedokáže a nemůže jim ani dát
svobodu, protože to by vedlo k válce mezi černochy a bělochy.
Je
zajímavé, že Tocqueville vůbec nepočítá s možností občanské války Severu proti
Jihu, naopak uvažuje, že běloši na Jihu budou potřebovat pomoc Severu. Toto
téma prý bylo na Severu velmi živé. Tocqueville zmiňuje soukromé iniciativy
transportu svobodných černochů do africké kolonie Libérie, kde si černoši
udělali malé Spojené státy: s volbami, kongresem, porotami atd. Nicméně
transport podle Tocquevilla není řešení, protože nemůže fyzicky dosáhnout přestěhování
černošské rasy z USA. Na jihu USA tak vzniká obrovský problém, který se podle
Tocquevilla snaží otrokáři dusit stupňujícím se útlakem černochů, např. je
zakázáno učit je číst a psát.
Tocqueville
věnuje rozsáhlé úvahy otázce budoucí stability Unie. Ukazuje, jak je federální
vláda slabá a jak ji budou moci státy zničit, pokud budou chtít. Všechny věcné
motivy vidí ovšem na straně zachování Unie. Např. Jih potřebuje od Severu nejen
ochranu před případnou vzpourou černochů, ale hlavně seveřanské loďstvo pro
obchod se světem. Sever také Jihu poskytuje průmyslovou výrobu. Pro všechny
státy je výhodný obrovský vnitřní trh bez cel a všechny státy v rámci Unie
prosperují. I ty nejzaostalejší státy Jihu podle Tocquevila rostou více než
nejbohatší státy Evropy.
Hlavní
nebezpečí pro Unii vidí ovšem paradoxně v tom růstu samém. Unie roste nejen
bohatstvím, ale hlavně populačně a geograficky a dochází k tomu, že Jih ztrácí
na vlivu, protože oproti Severu a Západu ztrácí na obyvatelstvu, tedy i na
zastoupení ve Sněmovně, čili ztrácí vliv na volbu prezidenta atd. Jižanům prý
připadá, že v důsledku obrovské expanze Severu a Západu jsou utlačovaní.
Tocqueville
se kromě toho obává, že tím, jak nesmírně rychle se Unie rozvíjí a jak je
posedlá rozvojem kapitálu, novotami, vírou v lidskou zdokonalitelnost, může
brzy dojít k tomu, že bude zcela jinou zemí, než je za jeho doby. Pro mnohé
lidi to může podle něj být nepřijatelné. Např. předpokládá, že centrum USA se
přenese do údolí řeky Mississippi. Asi by se dnes divil, že východní pobřeží
stále zůstává skutečným centrem USA, ale sílu státu New York viděl už ve své
době. Asi by se také divil, že z USA stala skutečně silně centralizovaná
federace, v níž federální vláda není rozhodně nechána na pospas jednotlivým
státům, ale naopak je výrazně silnější než ony.
Na
světě jsou v roce 1830 podle Tocquevilla dvě rostoucí velmoci, které překonají
zbytek světa: USA a Rusko. Obě si podle něj jednou rozdělí svět, USA pomocí
svobody, Rusko pomocí nevolnictví. Jinak se Tocqueville stále točí kolem slabé
federální vlády, která vznikla podle něj jen náhodou v důsledku revoluce, a čím
větší blahobyt občanům Unie dává, tím více si oni myslí, že se bez ní obejdou.
Zabývá
se i vzpourou Jižní Karolíny proti clům, což byla událost, která směřovala k
občanské válce. Federální vláda ale ustoupila. Jižní Karolína přišla s
principem tzv. nulifikace, tedy práva jednotlivých států odmítnout jakýkoli
federální zákon a odmítnout federální jurisdikci. Zde jsou asi skutečné kořeny
občanské války. Nulifikátoři byli Jižané. Tendenci k rozpadu USA ve prospěch
suverenity států chápe Tocqueville jako republikánský princip, který je v USA
obecně velmi silný a který zahrnuje tendenci občanů Unie k vládě lidu, stojící
na přesvědčení, že člověk je dostatečně nadán Bohem k tomu, aby si o svých
věcech, včetně víry, životní cesty, povolání, byznysu, ale i politické
orientace, rozhodoval sám.
Republikanismus
je v USA prý téměř nevykořenitelným principem a scénář nastolení aristokracie
nebo monarchie, tedy uzurpace vlády nad lidem malou skupinou lidí, je podle
Tocquevilla téměř vyloučen. Aristokracie a monarchie v Evropě podle něj
vznikala pomocí válek a násilí, a to za specifických podmínek, které v moderním
Evropě nebo USA už prakticky nejsou možné. Šlechtic Tocqeville tak svou
společenskou třídu posílá do nevratné minulosti.
Tocquville
se také celkem podrobně zabývá otázkou obchodní moci Unie a podrobnými úvahami
dochází k závěru, ale její občané dokážou být díky své vervě a odvaze, ba
bezhlavosti, díky svému prahnutí po zisku, lacinější než všechny jiné národy. A
podle Tocquevilla láce je tou největší silou v obchodu. Ukazuje celkem
přesvědčivě, že i národy a říše, které se nenávidí, spolu běžně obchodují,
pokud je to pro ně ekonomicky výhodné, tedy laciné. Konkrétním příkladem je pro
něj rozvinutý obchod mezi v té době úhlavními nepřáteli: Británií a USA.
Tocqueville předpovídá, že USA se stanou největší námořní mocností na světě,
obchodní i vojenskou.
466
Diskuse