K výročí třiceti let Britských listů, aneb ohlédnutí za tím, co jsem tu publikoval

20. 7. 2026 / Boris Cvek

 

Z těch tří se jen první objevil v Britských listech. Jak je to možné? Ty tři články – o Deweyovi, Hayekovi a Popperovi – jsem původně napsal pro Christnet, kde vyšly v lednu-únoru 2004. Už předtím jsem pro Christnet napsal články o filozofickém instrumentalismu, termodynamické revoluci ve fyzice a články náboženské. Snad ještě poznámka k tomu Hayekovi: ten považoval za hlavní smysl existence tržního prostředí a racionality vůbec prosazování nových představ, nových technologií a způsobů života ve jménu pokroku. To je dynamika, bez níž je Hayekova svoboda nemyslitelná. Ti, kdo jsou bohatí, ale neobstojí v pokroku, mají padnout na dno (kde je sociální síť). To je trh. To je svoboda. To je Hayek.

Pominu nyní, že jsem tehdy (2005) psal i pro Hospodářské noviny atd. Christnet je pro mé působení na Britských listech totiž skutečně podstatný. Pro mě to nebyl magazín, ale diskusní fórum. Objevil jsem se tam někdy v roce 2002 a do roku 2006 jsem tam intenzivně diskutoval různá témata (hlavně filozofická a náboženská, ale i osobní, politická, kulturní) s lidmi mnoha názorů, postojů, biografií, emocí, vazeb. Diskuse a polemika na základě skutečného zájmu o problém mimo akademické nebo novinářské prostředí jsou ta výbava, která mě přivedla na Britské listy. Nepřišel jsem psát pro Britské listy navzdory tomu, že tam publikovali lidé proti mým názorům, ale právě proto. Přišel jsem se tam utkat, polemizovat, ostře formulovat, ne být členem nějaké bubliny ujišťující se o své pravdě.

Moje první články mají následující titulky: Nacionalismus je zločinný, Komunismus je zločinecká ideologie a tu šíří televize Prima (jde o Majora Zemana, jedno z témat, o kterém jsem se tehdy hádal i na literárním serveru Totem), Je třeba Primu potrestat za šíření „zločinecké ideologie“?, Proč neprobíhaly demonstrace proti Saddámovi, když byl u moci?, Lidovci míří klidně do hrobu, Co vypovídá F 3,2-11 o podstatě křesťanství, Špidla se snaží zlo aspoň oslabit, Poslali by Češi Hanu do koncentráku?, Euthanasie je skutek milosrdenství, Co řekne křesťan na pornografii?, Jak pracovat, aby se nepracovalo (můj asi vůbec „nejpravicovější“, který jsem kdy napsal – pod vlivem frustrace z nemožnosti najít si práci), I mladí lidé mohou být antikomunisty – a to jsme teprve v květnu 2004. Mimochodem: nejčtenější článek, zřejmě dodnes hojně čtený, z mých prvních let je biblická analýza toho, co je to vlastně smilstvo vydaná v roce 2007 a napsaná kolem roku 2000.

Od září 2003 jsem, opět pod vlivem internetového prostředí a hlavně Christnetu, vydával literární časopis Téma a jedním z rozhodujících vlivů, které mě přitáhly k Janu Čulíkovi, byla jeho otevřenost k mému kritickému pohledu na českou literaturu a českou malost obecně. Nicméně na Britské listy mě poprvé přivedl Martin Škabraha. Znali jsme se právě díky jeho zájmu o můj časopis, a právě někdy v únoru 2004, když jsme se jako mnohokrát potkali v olomoucké Zbrojnici, univerzitní knihovně, mi doporučil, ať to zkusím v Britských listech. Poslal jsem tam se souhlasem redakce Christnetu (tehdy ji, myslím, vedl Tomáš Zdechovský) výše uvedený první díl série o liberalismu a Jan Čulík to vydal.

V logice tradice diskusí na Christnetu, které už dávno neexistují (skončily někdy v roce 2007) jsem za své příspěvky pro Britské listy nikdy nechtěl peníze. Ve stejné logice jsem nikdy nechápal ty, kdo se pohoršovali nad tím, že píši na stejné platformě jako třeba Štěpán Kotrba nebo Josef Vít (Vít byl jedním z hlavních terčů mé antikomunistické polemiky). Chtěl jsem v duchu nejlepších tradic západní svobodné společnosti od dob Voltaira, ba od dob Spinozova kroužku, polemizovat, konfrontovat se, a případně se tak učit chápat protivníka, sám se měnit, nebo naopak se utvrzovat, vylepšovat své argumenty. To, co píšu, vždy mělo a má podněcovat, někdy i provokovat, ba pohoršovat v pluralitním prostředí svobodné společnosti různých názorů, ne vytvářet bublinu vzájemně se uznávajících opakovatelů téže pravdy. Pohyb ducha, argumentů, znalostí, duchovního i duševního obohacování se. Jiskření očí i mysli, život, prudká, okysličená bystřina.

Na Christnetu jsme se za ostrých polemik a přes nesmiřitelné morální a náboženské rozpory nakonec lidsky sblížili, dokonce jsme měli několik setkání, kde jsme se mohli poznat osobně. Pro liberála je pluralita nesmiřitelných postojů (pokud nejde vyloženě o nácky nebo stalinisty) krásná věc. Hádal jsem se velmi rád, někdy naprosto tvrdě a arogantně, i na serverech Písmák a Totem a bylo zajímavé sledovat, jak se v různých kauzách mění koalice, vztahy, vzájemné chápání. Jak se mění lidé a jejich názory. Ostatně můj literární časopis je také psán často velmi tvrdě, umanutě, arogantně. Vždy jsem obdivoval Voltaira (zrovna včera jsem v Eckermannovi četl, že podle Goetha Voltaire donutil k velikosti Diderota a D'Alemberta, protože chtěli být vedle něj aspoň „něčím“) a západní svobodu. O Nietzschem, který měl velký formativní vliv na mé myšlenkové zrání už někdy v sedmnácti letech, se raději ani nebudu zmiňovat. A co teprve můj milovaný Jonathan Swift! Sarkastický, drtící Rabelais!

Janu Čulíkovi musím složit poklonu zejména za tři velké zkoušky, kterými Britské listy prošly a procházejí s pro něj typickým, brilantním přístupem. Jakkoli je důležitá svoboda a polemická rozmanitost, v situacích, jakými byly / jsou uprchlická krize, ruská agrese a současná geopolitická katastrofa hrozícího zániku demokracie na celém světě včetně zločinné, destruktivní a sebedestruktivní politiky vlády premiéra Netanjahua v Izraeli, je třeba držet nekompromisní postoj. To opět nevylučuje názorové spektrum, zejména pokud se uvažuje věcně nad tím, co vlastně dělat. Vysoce si cením, že Britské listy byly tak jednoznačné i za cenu ztráty většiny svých čtenářů v době uprchlické krize.   

Během dvaceti let se stalo mnoho věcí. Zažil jsem obrovskou popularitu a jednotu čtenářů kolem svých komentářů proti Nečasově vládě (psal jsem proti ní jako volič ODS z voleb 2010, což pro mnohé je dodnes šok: jak jste mohl volit ODS!), a to skončilo právě s uprchlickou krizí. Zažil jsem strukturování a restrukturování loajalit uprostřed velkého zmatku v době první přímé volby prezidenta republiky – koho vlastně mají volit ti, kdo v prvním kole volili Dienstbiera? Komentoval jsem politiku po celých těch dvacet let soustavně a podrobně. Mýlil jsem se, tápal, odhadoval, přeháněl. A samozřejmě nejen v politice. Nikdy jsem nepochyboval, že ostrá, otevřená, svobodná, inteligentní, věcná společenská debata je základním předpokladem demokracie, svobody a prosperity.

Abych citoval Hayeka: „Jestliže se zařídí, aby názor většiny, resp. jakýkoli názor na to, jak se musejí věci dělat, všeobecně převládnul, pak se znemožní vývoj, který jsme nastínili, v němž racionálnější procedury postupně nahrazují ty méně racionální. Intelektuální růst společenství spočívá na tom, že se názory málo lidí postupně šíří, i když je to k neprospěchu těch, kteří se brání je přijmout; a ačkoli by nikdo neměl mít moc vnutit lidem nové názory proto, že si myslí, že jsou lepší, jestliže úspěch prokáže, že jsou efektivnější, ti, kteří lpí na svých starých metodách, nesmějí být ochraňováni před relativním nebo dokonce absolutním poklesem jejich postavení.“

Své působení na Britských listech ovšem stále více vnímám jako platformu základní celospolečenské, zdarma a v češtině dostupné osvěty a vzdělání (namátkou: zprostředkoval jsem tu knihu Richarda Harrise o devastující krizi ve zkoumání nemocí, knihu Ronalda Huttona o čarodějnictví, knihu Guye Halsalla o pádu Římské říše, knihu o manželství ve středověku, Hitlerův životopis z pera Volkera Ullricha, knihu o Dreyfusově sféře od Ruth Harris, několik kapitol z Cambridge History of Russia a právě pracuji na cyklu nabízejícím v češtině široké veřejnosti Oxfordské dějiny francouzské revoluce napsané Williamem Doylem).

Ale zpět k mé názorové publicistice. Lidé mi často cítí povinnost sdělit, že se mnou ne vždy souhlasí. Samozřejmě nesouhlaste! Upřímně řečeno: souhlas ani nesouhlas mě netěší. Těší mě, když někdo chápe, co chci říci, a když umí formulovat, proč se mnou souhlasí, nebo nesouhlasí. Když pochopíte mou myšlenku, uděláte mi velkou radost, pokud ji začnete věcně, zcela konkrétně, bod po bodu, inteligentně, nejlépe taky neotřele, překvapivě cupovat! Myslím, že to je skutečná naděje v to, že jednou neskončím v koncentráku, ne pouhý souhlas nebo nesouhlas. Myslím, že dynamika a náboj Britských listů jednou v očích historiků, kteří budou zkoumat dějiny české demokracie, si vynutí otázku, proč tak svobodné, dynamické, západní, intelektuálně podnětné prostředí bylo v české demokracii tak vzácné. Tak se budou ptát. Proč společnost dusily, ne-li zadusily, kamarádšofty, proč ji nedávala kyslík svobodná odvaha hledat pravdu a sdílet se v názorové konfrontaci.

Pro srovnání, takto jsem se v roce 2010 ohlížel za dobou vzniku svého literárního časopisu Téma (vznikl v roce 2003):

Jak vznikl a vyvíjel se můj literární časopis Téma | 27. 5. 2010 | Boris Cvek | Britské listy