Itálie zavírá dveře, kterými sama prošla
31. 7. 2026 / Fabiano Golgo
Italský ministr zahraničí Antonio Tajani žádá vyloučení Španělska ze schengenského prostoru, protože se do Ceuty během jediného dne dostaly desetitisíce migrantů z Maroka. Giorgia Meloniová připouští pozastavení volného pohybu mezi Itálií a Španělskem. V Helsinkách se přidává finská ministryně vnitra a ve Francii se chystají přísnější kontroly. Evropa znovu prožívá svůj oblíbený okamžik: dav lidí překročí hranici a kontinent začne diskutovat, jako by právě padl Řím.
Není třeba situaci v Ceutě
zlehčovat. Padesát tisíc lidí během jediného dne, pokud se toto číslo
definitivně potvrdí, není běžná migrace, ale zhroucení kontroly nad
hranicí. (Pozn.red.: Podle zpravodajství BBC z pátečního poledne se už polovina těchto migrantů sama vrátila do Maroka, takže jich v pátek zbývalo už jen pětadvacet tisíc. Oni tam nemají žádné ubytování ani jídlo. Je to tam malé.) Žádný stát nemůže připustit, aby o vstupu na jeho území
rozhodovala pouze schopnost davu prorazit plot, přeplavat záliv nebo
přemoci několik desítek policistů. Schengen není charitativní sdružení
ani romantická myšlenka o světě bez hranic. Je to dohoda založená na
předpokladu, že někdo bude vnější hranici skutečně střežit.
Jenže
sotva se objeví první záběry běžících Afričanů, věcná debata končí. Z
administrativního, policejního a diplomatického problému se během
několika hodin stane otázka evropské civilizace. Neřeší se, kdo jsou
tito lidé, odkud přišli, proč se marocké úřady rozhodly hranici
neudržet, kdo má právo na azyl a kdo bude vrácen. Mluví se o invazi,
národní bezpečnosti, demografické hrozbě a evropském způsobu života.
Na
tomto místě začíná historická komedie, která by byla zábavná, kdyby
její následky nebyly tak často tragické. Právě Itálie, země, jejíž
občané byli ještě před několika generacemi v Americe považováni za
špinavé, zločinné, nevzdělané, příliš plodné a neschopné civilizovaného
života, dnes varuje před příchodem lidí popisovaných téměř stejnými
slovy. (Pozn. red. Meloniová je pokrytec, porotože do Itálie přichází daleko větší množství imigrantů než do Španělska.)
Historie se neopakuje přesně. Je příliš líná na to, aby
pokaždé vymýšlela úplně nový text. Vymění pouze jména, náboženství a
barvu kůže.
Dnes evropský politik řekne „Maročan", „Afričan",
„Arab" nebo „Turek" a posluchač má okamžitě uvidět celý balík nebezpečí:
kriminalitu, sociální dávky, náboženský fanatismus, příliš mnoho dětí,
neochotu pracovat a odmítání integrace. V devatenáctém století stačilo v
Bostonu, New Yorku nebo Filadelfii říci „Ir". Význam byl podobný.
Chudoba, alkoholismus, násilí, nemoci, papež a zástupy hladových dětí.
Irové
přicházeli do Spojených států masově zejména po velkém hladomoru ve
čtyřicátých letech devatenáctého století. Neutíkali z romantického
obrazu zeleného ostrova, který dnes prodávají turistické kanceláře.
Přicházeli ze země, kde lidé umírali hlady, zatímco potraviny byly dál
vyváženy. V amerických přístavech vystupovali vyčerpaní, nemocní, často
negramotní a bez peněz. Byli katolíci ve společnosti, která sama sebe
chápala jako protestantskou republiku.
Amerika je dnes ráda
zařazuje do svého velkého příběhu přistěhovaleckého úspěchu. Irský
policista, irský starosta, Kennedy v Bílém domě, svatý Patrik, zelené
pivo a přátelské hospody. Zmizel zápach chudinských čtvrtí, přeplněných
nájemních domů a otevřených kanálů. Zmizely pracovní inzeráty a vývěsky
oznamující, že Irové nejsou žádáni. Zmizel strach, že katolík nemůže být
loajálním občanem, protože poslouchá papeže.
Argument tehdejších
nativistů byl ve své době považován za naprosto racionální. Katolická
církev měla vlastní hierarchii, vlastní školy a politický vliv. Papež
byl cizí panovník. Katolíci měli mnoho dětí a vytvářeli uzavřené čtvrti.
Nedostatečně ovládali angličtinu a volili kandidáty, které jim
doporučovali místní političtí bossové. Z toho se vyvodilo, že Irové
nerozumějí republikánské svobodě a chtějí Ameriku zaplavit poslušnými
poddanými Říma.
Dnes se slovo papež nahradí koránem. Místo
katolické školy se mluví o mešitě. Místo poslušnosti Vatikánu o
poslušnosti imámovi nebo ummě. Konstrukce zůstává stejná: člověk
určitého náboženství nemůže být plně loajální demokratickému státu,
protože jeho skutečná loajalita leží někde za hranicemi.
Samozřejmě
že mezi islámem a evropským liberalismem existují konflikty. Stejně
jako existovaly a stále existují konflikty mezi katolickou církví a
liberálním státem. To ovšem neznamená, že každý muslim je tajným vojákem
chalífátu, stejně jako každý irský katolík nebyl agentem papeže.
Předsudek vždy začíná u skutečného problému. Teprve potom jej nafoukne
tak, aby zakryl všechny lidi, kteří s ním nemají nic společného.
Irové
měli ještě jednu nevýhodu. Byli chudí. Chudoba je v očích společnosti
zvláštní provinění, protože bohatí jsou ochotni odpustit chudému téměř
všechno kromě toho, že je chudý na místě, kde ho musí vidět.
Irové
bydleli v přeplněných domech, protože neměli peníze. Z přeplněných domů
se však stal důkaz jejich špinavosti. Pracovali za nízké mzdy, protože
jinou práci nedostali. Nízké mzdy se změnily v důkaz, že kazí pracovní
trh. Žili společně, protože potřebovali pomoc příbuzných a sousedů.
Jejich čtvrti se staly důkazem, že se odmítají integrovat.
Stejná
logika dnes funguje na evropských předměstích. Přistěhovalec nedostane
byt v běžné čtvrti, protože se majitel bojí jeho jména. Najde bydlení
tam, kde už žijí jeho příbuzní. Potom se politici podívají na
koncentraci Maročanů, Turků nebo Afričanů v jednom předměstí a oznámí,
že tito lidé dobrovolně vytvářejí ghetta.
Nejdříve společnost člověka vytlačí na okraj. Potom mu okraj vytkne jako kulturní vlastnost.
S
Italy to bylo ještě grotesknější, protože dnešní evropský obraz Itálie
má s obrazem, který měli Američané o italských přistěhovalcích, jen málo
společného. Dnes je Itálie renesance, móda, design, víno, opera,
Ferrari a dovolená v Toskánsku. Tehdejší italští migranti však
nepřicházeli převážně z florentských paláců. Přicházeli z chudých
oblastí jihu, ze Sicílie, Kalábrie a Kampánie. Někteří neuměli ani
spisovnou italštinu, protože mluvili pouze místním dialektem. Amerika v
nich neviděla potomky Michelangela. Viděla temné, hlučné a podezřelé
muže s nožem v kapse.
Italové byli formálně běloši, ale
společensky stáli na nejasné hranici evropské bělosti. Byli příliš
jižní, příliš katoličtí, příliš tmaví a příliš chudí. Tehdejší rasové
teorie rozdělovaly i samotné Evropany do údajných biologických
hierarchií. Anglosas stál nahoře. Slovani, Italové, Řekové a Židé se
nacházeli na nižších patrech. To, co dnes považujeme za jednolitou
skupinu bílých Evropanů, bylo tehdy rozděleno na lidi vhodné a nevhodné
pro demokracii.
Slovník používaný proti Italům je nápadně
současný. Přicházejí příliš rychle. Mají mnoho dětí. Drží se mezi sebou.
Nechtějí se učit jazyk. Přinášejí kriminalitu. Zneužívají pohostinnosti
země. Jsou kulturně neschopní přijmout americké hodnoty.
A samozřejmě mafie.
Mafie
skutečně existovala. Stejně jako dnes existují marocké drogové gangy,
islamističtí fanatici a násilníci mezi migranty. Skutečnost, že určitý
problém existuje, však ještě nedává právo proměnit jej v dědičnou
vlastnost celého národa. Přesto přesně to americká společnost udělala.
Ital přestal být člověkem, který mohl být zedník, obchodník, hudebník,
zloděj nebo učitel. Stal se potenciálním mafiánem.
Italové byli
také spojováni s anarchismem a politickým násilím. Po bombových útocích a
atentátech nebylo třeba dlouho vysvětlovat, proč má veřejnost podezírat
každého člověka s italským přízvukem. Sacco a Vanzetti se stali
symbolem doby, v níž bylo možné jen obtížně oddělit soud nad dvěma
konkrétními muži od strachu z celého přistěhovaleckého světa, který
představovali.
Někdy předsudek nekončil u novinových karikatur. V
roce 1891 bylo v New Orleansu zlynčováno jedenáct Italů. Dav je vytáhl z
vězení po procesu, který neskončil odsouzením obžalovaných za vraždu
policejního náčelníka. Jednalo se o jeden z největších masových lynčů v
amerických dějinách. Italská vláda protestovala. Diplomatické vztahy se
vyostřily. V americkém veřejném prostoru však nebylo málo hlasů, které
násilí omlouvaly představou, že mafiáni rozumějí pouze násilí.
Dnes
je téměř nepředstavitelné, že by Američané veřejně diskutovali, zda
jsou Italové schopni demokracie. Stejně absurdní by se zdála otázka, zda
irské katolictví znemožňuje člověku respektovat ústavu. Předsudek
nezmizel proto, že tehdejší nativisté byli přesvědčeni lepšími
argumenty. Zmizel, protože se změnila společnost a potomci přistěhovalců
přestali být viditelní jako cizinci.
Ital se stal bílým
Američanem. Ir se stal bílým Američanem. Polák se stal bílým Američanem.
Jejich jména už nezněla nebezpečně. Přízvuk zmizel, děti vystudovaly
školy, rodiny se odstěhovaly z chudinských čtvrtí a původ, který býval
znakem méněcennosti, se změnil v příjemnou folklorní dekoraci.
Etnická restaurace je konečnou fází úspěšné asimilace. Jídlo zůstane, lidé přestanou děsit.
Poláci
a další Slované měli svůj vlastní katalog obvinění. Byli považováni za
nevzdělané, pasivní, autoritářské a neschopné individuální svobody.
Přicházeli ze společností, které neměly dlouhou tradici amerického typu
demokracie. Často byli katolíci nebo Židé. Pracovali v dolech, hutích a
továrnách a bydleli v komunitách, kde se mluvilo polsky, česky,
slovensky, ukrajinsky, jidiš nebo rusky.
Právě to se stalo
důkazem, že Ameriku nelze donekonečna zaplavovat obyvatelstvem jižní a
východní Evropy. Na počátku dvacátých let Spojené státy přijaly
imigrační kvóty, které měly obnovit žádoucí převahu přistěhovalců ze
severní a západní Evropy. Nešlo pouze o regulaci počtu lidí. Šlo o
oficiální hierarchii národů.
Brit byl vítanější než Ital.
Skandinávec byl vítanější než Polák. Člověk z jižní nebo východní Evropy
představoval větší riziko, protože měl mít údajně horší kulturní a
biologické předpoklady k tomu, aby se stal Američanem.
Itálie
tehdy patřila k zemím, jejichž občané pochopili, že mohou být formálně
Evropany a zároveň nežádoucí masou. Dnes italská vláda používá proti
migrantům slovník země, která již zapomněla, jaké je to stát na druhé
straně dveří.
Nejde o to tvrdit, že dnešní migrace z Afriky do
Evropy je přesnou kopií evropské migrace do Ameriky. Není. Historické
analogie jsou užitečné pouze tehdy, když neskrývají rozdíly.
Amerika
devatenáctého století potřebovala obrovské množství pracovních sil.
Neměla dnešní sociální stát. Neexistoval moderní systém pasů, víz,
azylových řízení a přesně kontrolovaných hranic. Evropský přistěhovalec
mohl navíc během jedné nebo dvou generací ztratit svou viditelnou
odlišnost a vstoupit do širší kategorie bělochů. Černý Afričan tuto
možnost nemá. Maročan nebo Turek může mluvit dokonale francouzsky,
nizozemsky nebo německy, a přesto jej jméno, barva pleti nebo
náboženství znovu označí za cizince.
Evropa má také právo
diskutovat o rychlosti migrace, kapacitě škol, dostupnosti bydlení,
kriminalitě, náboženském fundamentalismu a schopnosti společnosti
integrovat velké množství lidí. Popírat skutečné problémy není
humanismus. Je to jen jiná forma politické zbabělosti.
Stejně zbabělé je však využívat skutečné problémy jako povolení k antropologickému soudu nad miliony lidí.
Když
migrant spáchá zločin, jeho národnost se stane součástí vysvětlení.
Když stejný zločin spáchá rodilý Evropan, nikdo nezkoumá civilizační
selhání celé jeho etnické skupiny. Jeden muslimský fanatik má
reprezentovat islám. Jeden italský terorista nereprezentuje katolictví.
Jeden marocký gang dokazuje neúspěch integrace. Italská mafie je dnes
téměř součástí popkultury a turistického průmyslu.
Minulost se tím neomlouvá. Pouze se estetizuje.
Evropané
rádi věří, že jejich předsudky jsou vždy výsledkem zvláštních
vlastností současné skupiny přistěhovalců. Irové byli problémem kvůli
katolictví. Italové kvůli mafii. Židé kvůli své uzavřenosti. Poláci
kvůli zaostalosti. Turci kvůli islámu. Afričané kvůli barvě pleti a
chudobě. Maročané kvůli kriminalitě a příliš pomalé integraci.
Každá generace má vlastní soubor důkazů, že tentokrát je předsudek oprávněný.
Později
se ukáže, že skupina nebyla zdaleka tak jednotná, jak si většinová
společnost představovala. Někteří lidé se integrovali rychle. Jiní
pomalu. Někteří vůbec. Někteří se stali lékaři, politici a podnikateli.
Jiní skončili ve vězení. Přesně jako zbytek společnosti. Jenže toto
banální zjištění potřebuje několik desetiletí, protože strach vždy vidí
dav a teprve čas začne rozlišovat jednotlivé tváře.
Záběry z
Ceuty jsou pro politiku dokonalé. Není na nich vidět minulost
jednotlivých lidí ani jejich možná budoucnost. Je vidět pouze masa.
Běžící muž už není člověkem. Je jednotkou invaze. Žena s dítětem není
konkrétní matkou, ale součástí migračního tlaku. Jakmile se lidé promění
v masu, lze o nich říci téměř cokoli.
Meloniová a Tajani mohou
požadovat přísnější ochranu hranic. Mohou kritizovat Španělsko. Mohou
žádat návraty lidí, kteří nemají právo v Evropě zůstat. To všechno patří
do legitimní politiky. Neměli by však předstírat, že Itálie stojí mimo
dějiny, jako starobylá pevnost civilizace, kterou obléhají národy
geneticky neschopné spořádaného života.
Ještě relativně nedávno stáli před podobnou pevností Italové.
Byli
hluční. Byli chudí. Měli příliš mnoho dětí. Žili ve vlastních čtvrtích.
Mluvili nesrozumitelně. Chodili do cizího kostela. Brali práci místním.
Přinášeli zločin. Neuznávali pravidla. Nebyli schopni demokracie.
A především jich bylo příliš mnoho.
Dnes
jsou jejich potomci starostové, soudci, senátoři, profesoři a
prezidenti velkých společností. Nikdo už nevysvětluje jejich úspěch
vrozenou italskou schopností integrace. Stejně jako nikdo nepřizná, že
předsudky jejich odpůrců nebyly realistickou analýzou, ale směsí
strachu, třídního pohrdání a rasové fantazie.
Itálie má právo hlídat evropskou hranici. Nemá však právo ztrácet paměť.
Historie
po ní nežádá, aby otevřela dveře každému. Žádá pouze, aby při jejich
zavírání nezapomněla, že sama kdysi stála venku, zatímco jí někdo z
druhé strany vysvětloval, že se lidé jako ona nikdy nemohou stát
součástí civilizovaného světa.
Diskuse