Prezident Si nikdy nevynechá příležitost využít krizi ve svůj prospěch. Zatímco Írán, Ukrajina a Palestina odvádějí pozornost světa, on posiluje svou moc

10. 8. 2026

 

Si tvrdí, že jeho politika sinizace, zakotvená v novém zákoně o „etnické jednotě“, posílí národní identitu a integraci a díky rozšíření povinného používání mandarínštiny zlepší životní a pracovní vyhlídky. Menšiny by se měly „pevně semknout jako semínka granátového jablka“, aby vybudovaly silnou, sjednocenou Čínu, říká. Ale Tibeťané, Mongolové, Ujgurové a další, kteří si cení svého vlastního jazyka a zvyků, ostře protestují proti tomu, co vnímají jako nucenou asimilaci do konformní, netolerantní monokultury ovládané úzkoprsým pohledem komunistické strany. Pro ně jde o etnické čistky pod jiným názvem.

Nový zákon byl odsouzen, i když ne příliš hlasitě, západními vládami a ještě důrazněji organizacemi na ochranu lidských práv, jako je Amnesty International. Smrt Lobgy Rangzena, aktivisty hnutí Svobodný Tibet, který se minulý měsíc upálil na protest před sídlem OSN v New Yorku, na krátkou dobu upoutala mezinárodní pozornost. Takové tragédie však nejsou ničím novým. Masové represe v Tibetu a brutální „převýchovné“ tábory v Sin-ťiangu jsou jen dvěma dlouhodobými aspekty Si Ťin-pchingova zesilujícího se celostátního boje proti disentu, odlišnosti a rozmanitosti. Tento zákon a jeho přísné tresty, které se vztahují i na čínské občany žijící v zahraničí, dodávají právní váhu stávajícím snahám o prosazení jeho vůle a vůle strany (což je v dnešní době v podstatě totéž) tím, že vytvářejí politicky poslušné, zastrašené obyvatelstvo, které se neodváží odporovat.

Na Západě se ohledně chování Číny ujal ochromující fatalismus, ať už jde o pronásledování menšin, vyprázdnění demokracie v Hongkongu, mstivé stíhání prodemokratických aktivistů, jako je bývalý vydavatel Apple Daily Jimmy Lai, nebo brutální potlačování nezávislých křesťanských církví a „neschválených“ náboženských skupin. Je to, jako by byla Siova Čína nyní vnímána jako příliš velká, příliš ekonomicky mocná a příliš vojensky hrozivá na to, aby ji bylo možné ovlivnit, natož pak omezit či ovládat. Pokud jde o vnitřní záležitosti Číny, je snazší se jim vyhýbat. Británie, která se neohrabaně snaží vyvažovat obchod a bezpečnost a  mlčí k otázce lidských práv, není zdaleka jediná ze západních demokracií, která nedokáže formulovat soudržnou politiku vůči Číně.

Třiasedmdesátiletý Si, který je u moci již téměř 15 let, je při naplňování svého seznamu cílů pro mezinárodní odkaz stále sebevědomější a nekompromisnější: chce z Číny učinit dominantní světovou mocnost, odsunout USA na druhé místo a učinit ze své země klíčový uzel nového multipolárního bezpečnostního, ekonomického a diplomatického řádu. Jeho seznam cílů zahrnuje převzetí Tchaj-wanu ještě před koncem jeho funkčního období a nezpochybnitelnou nadvládu v celém asijsko-pacifickém regionu. Vše směřuje jedním směrem: k Xiově korunovaci jako největšího čínského vůdce od dob Mao Ce-tunga.

S blížícím se 21. sjezdem strany by rok 2027 mohl být pro Xiho významným rokem – a on si již vše pečlivě připravuje. Jeho diktatura se jeví jako neotřesitelná. Očekává se, že nejvyšší kádry režimu, kteří se tento týden scházejí na tajném konkláve v přímořském letovisku Beidaihe v provincii Che-pej, podpoří jeho zdvojené úsilí o prosazení loajality a disciplíny v řadách – oficiální formulace zní „trvalý pokrok v plné a důsledné samosprávě strany“. Setkání v Beidaihe a další schůzka plánovaná na říjen se konají uprostřed téměř stalinistických čistek mezi vysokými politickými a vojenskými činiteli.

Známky asertivnějšího mezinárodního postoje jsou všudypřítomné. V posledních měsících Čína rozdmýchala nacionalistická napětí s Japonskem a záměrně provokovala Filipíny ve sporných oblastech Jihočínského moře. Její zastrašování Tchaj-wanu neustává. Tento týden nejnovější japonská bílá kniha o obraně označila Čínu za „bezprecedentní strategickou výzvu“ a varovala, že se tato hrozba přibližuje k Japonsku. Admirál Samuel Paparo, velitel amerického Pacifického velitelství, ostře kritizoval čínské „donucovací akce“, jejichž cílem je, jak uvedl, dosažení regionální dominance.

Si nyní aktivně provouje USA a Západ na několika dalších frontách. Čína údajně plánuje dodat Íránu až 400 raket odpalovaných z ramene a nové systémy protivzdušné obrany. Již nyní materiálně podporuje ruskou agresi proti Ukrajině. A povzbuzený Peking nasazuje právě ty obchodní zbraně, které si tak oblíbil Donald Trump. V loňském roce Čína omezila vývoz životně důležitých minerálů vzácných zemin, což ve Washingtonu vyvolalo velké znepokojení. Teprve tento týden Čína reagovala na Trumpova nová cla zablokováním prodeje technologie dronů.

Siův stále ofenzivnější postoj do značné míry souvisí s Trumpovým ničením poválečného globálního řádu, pohrdáním mezinárodním právem a národní suverenitou (jak je patrné ve Venezuele a Grónsku) a napjatými vztahy s tradičními spojenci, jako jsou Japonsko, Jižní Korea a evropské země NATO. Mnozí nyní vnímají USA jako nespolehlivého partnera. Pro Čínu je Trumpovo přesouvání pozornosti od Asie směrem k západní polokouli jedinečnou příležitostí, kterou je třeba využít, dokud trvá. To může být jedním z důvodů, proč Si učinil neobvyklý krok a souhlasil s návštěvou u Trumpa ve Washingtonu příští měsíc, tak brzy po jejich květnovém setkání v Pekingu.

Očekává se, že hlavním tématem summitu bude umělá inteligence, a to v kontextu obav USA, že hrozí, že  závod v oblasti umělé inteligence prohrají. Alespoň podle čínských komentátorů si Trump o schůzku požádal poté, co Čína uzavřela partnerství v oblasti umělé inteligence s 28 zeměmi, převážně z globálního jihu. Umělá inteligence je „pravděpodobně ta největší věc, jakou kdy kdo viděl“, prohlásil Trump minulý měsíc. „Kdokoli ten závod vyhraje, pravděpodobně vyhraje, tečka.“ Čímž zřejmě míní získání koruny supervelmoci 21. století.

Summit pravděpodobně potvrdí dojem, který zanechal ten předchozí: že Si, který překonává Trumpa  v otázkách bezpečnosti v asijsko-pacifickém regionu a na Tchaj-wanu, posiluje svůj geopolitický vliv a vyhrává obchodní a technologické války, je na dobré cestě k naplnění své ambice získat převahu nad USA. Nakonec je však Si stále nevoleným autokratem, násilníkem v obleku, který se spoléhá na sílu, aby se udržel u moci. V ekonomické oblasti selhává a, stejně jako v Indii a jinde, mladí Číňané z měst možná nebudou jeho staromódní formu dusivého autoritářství tolerovat donekonečna. Kdo ví? Možná se jeho zákon o etnické jednotě nakonec ukáže jako krok příliš daleko – jak by tomu jistě bylo v Británii.

Všichni by měli být na pozoru. Si, který není přítelem Západu, se možná mění v přímého nepřítele, zatímco se veškerá pozornost soustřeďuje na Írán, Gazu a Ukrajinu. Symbolicky, i když zatím ne fyzicky, nebezpečně neomezený Si zavírá dveře mírovému soužití doma i v zahraničí.¨

Zdroj v angličtině ZDE