Německo po roce 1945: jak vzniklo demokratické kapitalistické Německo, třetí část

23. 9. 2026 / Boris Cvek

 

 Adenauer práci Spiegelu vydával za zradu, nicméně tisk, i ten konzervativní, šel proti němu. Jeho hlavní problém byl však odchodu koaliční FDP, která ve volbách posílila, z vlády. Po katolíkovi Adenauerovi přišel tedy do čela CDU a vlády protestant Erhard s reputací otce hospodářského zázraku. Nejen v důsledku toho oslabil vliv katolické církve na německou politiku. Erhard se více orientoval na USA než na západní Evropu (Adenauer viděl ve spojenectví Německa a Francie katolickou linku). Nakonec ale musela vzniknout (Erhard chtěl mj. vyrovnaný rozpočet, pro což nezískal dostatečnou podporu) velká koalice pod vedením technokratického kancléře Kiesingera, bývalého nacisty. Vznik velké koalice zřejmě přispěl k radikalizaci na obou krajích spektra.

Hlavní problém západoněmeckého hospodářství byl nedostatek pracovní síly, zejména po vzniku Berlínské zdi. Spolková republika přišla s programem pro jižní státy Evropy, který nabízel krátké pobyty jejich občanů jako pracovníků v Německu. Ukázalo se ovšem, že neustále vracet staré a zacvičovat nové lidi není ekonomicky efektivní. Zákaz spojování rodin zase kazil pověst republiky na mezinárodní úrovni. Výsledek: v roce 1969 žilo v NSR dva miliony cizinců. Cena německých aut klesala, i když rostly náklady na materiál a práci. Pozitivní vliv měla účast odborů na fungování firem. Na konci 60. let vstoupil Volkswagen úspěšně na trh ve Spojených státech. Rostoucí blahobyt podporoval zájem o sport – vzniká Bundesliga – i sexuální revoluci. V roce 1969 soudy zlegalizovaly pornografii a z porna se stal obrovský byznys. Prosperoval také prodej sexuálních pomůcek apod. Od roku 1966 se mluvilo o „vlně sexu“. Východní Německo se stalo v otázce moderního, vědeckého přístupu k sexualitě vzorem, což vedlo západní Němce k větší odvaze předběhnout komunisty i v této oblasti. V roce 1969 byl zrušen zákon z roku 1871, který kriminalizoval homosexuální sex. Mezi lety 1949 a 1962 bylo za tento trestný čin trestáno ve Spolkové republice 44 tisíc mužů. Homosexuálové nebyli uznáni za oběti nacismu a ti, kteří se vrátili z koncentráku, byli často posláni po válce zpátky do vězení.

V šedesátých letech začíná v západním Německu skutečné vyrovnávání s minulostí. Nacistická minulost byla přítomna jako problém samozřejmě už i v 50. letech. S novou dobou se ale změnilo mnoho věcí: novináři se inspirovali americkou investigativní žurnalistikou, mladá generace chtěla demokracii západního, kritického typu a už na začátku šedesátých let proběhl první větší proces v Ulmu, konkrétně se členy Einsatzgruppen. Důležitý vliv měl proces s Eichmannem v Izraeli. Informátorem byl německý prokurátor: homosexuál a žid, který před nacisty utekl do exilu a po válce se vrátil. Ve třicátých letech byl krátce vězněn v koncentračním táboře. Svou minulost a zejména sexuální orientaci tajil před svými spoluobčany, věděl o jejich antisemitismu a homofobii. Podařilo se mu ale i v samotném Německu odkrývat minulost vysoce postavených lidí a hnát je před soudy. Jmenoval se Fritz Bauer. CDU / CSU a FDP se snažily udělat tomu přítrž, zejména prosazením promlčitelnosti nacistických zločinů. Veřejné mínění to odmítlo. Poprvé se také v této době dostal holokaust a poučení z něj do školních osnov. NDR se na této osvětě podílela publikací tzv. hnědých knih, ve kterých zveřejňovala životopisy vysoce postavených nacistů, kteří žili komfortním způsobem ve Spolkové republice. Celkově vzato soudní procesy, aktivita médií atd. ukázaly, jak dobře se masoví vrazi uměli integrovat do západoněmecké společnosti.

“But he kept both his Jewish and sexual identity secret; homosexuality, after all, was a criminal offense and Bauer was all too aware of postwar Germans' unabated anti-Semitism, not least because he worked alongside former Nazis who, like him, had returned to their jobs as judges and public officials. To say that Bauer's investigation of Nazi criminals and his success in bringing them to trial provoked controversy is to put it mildly. Bauer himself received numerous death threats. But from 1964 until his untimely death in 1968, his actions kept the activities of leading Germans in the spotlight, particularly ex-Nazis who had found their way into the Christian Democrats and Free Democrats. Both parties, not coincidentally, sought a statute of limitations that would set an end to war crimes trials after a certain number of years. Intense public scrutiny and dissent within their own ranks, however, forced them to extend that statute, until finally giving up on it entirely. Participants in the murderous crimes of the Third Reich could not escape prosecution by arguing that too much time had passed. The West German media followed the trial in depth and, unlike ten years before, the debate surrounding it led to a change in Germany itself. The schools began to incorporate a history of Nazism and the Holocaust into their curricula for the first time. A new generation of historians began investigating the collapse of the Weimar Republic and Nazism's rise. More immediately, the trials showed how well mass murderers had managed to integrate themselves into West German society.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd printing 2022), str. 112.

 

 

Nyní ke studentským protestům a radikalizaci, samozřejmě v západním Německu. Začíná to příkladem studenta, který propadne Adornovi a jehož matka prohlásí Adorna za „židovskou subverzi“. Má to ilustrovat, že studenti u svých rodičů a prarodičů naráželi na nacistické předsudky, a jejich boj za to, aby se nacismus nevrátil. Jednou z bašt studentského hnutí byla ne náhodou univerzita v Západním Berlíně, kde bylo studenou válku opravdu cítit. Studenti typicky viděli cestu k prevenci návratu nacismu v demokratické levici, která odmítne sovětský model, ale taky kapitalismus. Proto jim nestačila sociální demokracie. Problém pro něj byl v tom, že dělníci v tomto smyslu aktivní nebyli. I pod vlivem integrace do západního světa se tak pozornost přenesla na boj proti kolonialismu. Mělo to svou logiku: 1. nacismus byl také imperialistický, 2. Spojené státy měly být vzorem demokracie, ale dělaly strašlivé věci ve třetím světě, nota bene vedly děsivou válku ve Vietnamu. Studenti museli čelit brutalitě policie i kampani konzervativního tisku. Z východního Německa se pro potřeby studentského hnutí vozily třeba Maovy spisy. Pokud jde o postavení žen, zůstávali tito progresivní levičáci machisty. Emancipace žen a gayů se uskutečnila až tím, že se tito aktivisté emancipovali od radikálního levicového hnutí.

Důležitou roli ve společnosti hrála kontrakultura, tedy umělci, kteří se snažili veřejnost šokovat tím, jak podrývali představu, postavenou na klasickém umění, o tom, co umění vlastně je. Umělecká kontrakultura byla politická a mohla hraničit s politickým násilím, spojena byla samozřejmě s tzv. volnou láskou a drogami. Do značné míry šlo opět jen o machismus. Na druhou stranu kontrakultura pomohla bourat dril, disciplínu, proměňovat vzdělávání a chápání člověka. A samozřejmě byla napojena na to, co se dělo zejména v Británii a Spojených státech, odkud to celé vzešlo.

Sociální demokracie prošla obratem od marxismu, komunistická strana byla zakázána, a tak se radikální levice spojila v mimoparlamentní opozici. Jablkem sváru byl zákon, který by umožňoval v případě nouze vládě porušit ústavní práva občanů. Byl to požadavek Spojených států a Británie. Dosud si obě země vyhrazovaly právo na vojenskou intervenci, pokud by se ve Spolkové republice něco pokazilo, resp. došlo by k válce s východním blokem. Zmíněný zákon měl dát republice plnou suverenitu. Sociální demokracie byla dlouhodobě proti, ale jakmile se stala členem velké koalice, souhlasila s ním. Důležité je uvědomit si kontext: v republice byli v mnoha vlivných pozicích bývalé nacisté, členové SS a podobně. V červnu roku 1967 navíc došlo v souvislosti s protesty proti návštěvě šáha v Západním Berlíně k zabití studenta policistou – dnes víme, že ten policista byl agent Stasi. V čele západoberlínské policie stáli přitom vlivní ex-nacisté. K tomu ve Spolkové republice vznikla krajně pravicová strana Národních demokratů, kteří se hlásili k Rudolfu Hessovi. Dokázali se dostat do regionálních parlamentů a celostátně se blížili k pěti procentům, tj. hranici nutné pro vstup do parlamentu.

Na jaře 1968 začaly první politicky motivované násilné incidenty zprava i zleva, přičemž radikální levice zažila na konci května tvrdou porážku, protože velká koalice v Bundestagu prosadila výše zmíněný zákon. Velká demonstrace „pochod na Bonn“, asi 70 tisíc lidí, byla k ničemu. Pod touto zkušeností se celé hnutí vnitřně rozpadlo. Menší část se přiklonila k politicky motivovanému násilí a začal teror RAF (ale i další teroristické skupiny Hnutí druhého června), větší část hledala naději v novém vedení sociální demokracie, resp. v pokusech oživit komunistické hnutí. Teprve s rozpadem radikální levice 60. let se uvolnilo feministické a gay hnutí jako samostatné proudy soustředěné na svou vlastní agendu.

“Like Kiesinger, the country's president, Heinrich Lübke, was a former member of the Nazi Party. West Berlin police commander Hans-Ulrich Werner joined the SS in 1939 and later won praise for his role in brutally suppressing “partisans” (i.e., Jews and other designated enemies of the Reich) in Ukraine. Even the city's chief of police, the Social Democrat Erich Duensing, was a former career officer in the Wehrmacht known for granting appointments to old army, SS, and Gestapo comrades. For those West Germans already questioning whether civil liberties and the rule of law were safe in these men's hands – hands that, with the passage of the Emergency Laws, could legally suspend the constitutional order the events of June 2 seemed to provide concrete evidence that they were not. Distrust of the entire West German political system grew.”

A ještě úplný závěr kapitoly:

“For years, SDS women expressed frustration with the group's male-chauvinist culture; many admitted to feeling silenced, relegated to secondary positions, and cajoled into sex by comrades' accusations of frigidity. Topics like childcare and abortion rights were dismissed as women's issues; the revolution promised to end discrimination and gender inequalities. Women themselves did not necessarily disagree with this; for many who helped birth the autonomous feminist movement of the 1970s, the move from their home in SDS to feminism was painful, if also necessary to finding their voices. Similarly, the gay liberation movement emerged from the left protest circles in the 1960s but would not come into its own until gay activists, too, split from the antiauthoritarian movement to pursue gay liberation outside of class revolution.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (3rd printing 2022), str. 121-122 & 123.

 

Komunistické Německo v 60. letech. Ekonomické reformy měly dvě fáze: pokus zavést více trhu narážel na to, že to šlo proti samotným základům stranické ideologie. Odpovědnost manažerů za výkon musela být navázána na pružné tržní ceny, což se nedařilo. Ulbricht v každém případě po vystavění Berlínské zdi chtěl dohnat a předehnat západní Německo a začal spoléhat na odborníky mimo stranické vedení. Když selhal tržní postup, vsadil na akceleraci ve vědě a technologiích. Ani to se však nepovedlo. Jeho pokus o vlastní politiku a o Německo jako alternativu k SSSR jej nakonec připravil o moc. V roce 1971 Honecker, představitel konzervativního směru, s požehnáním Brežněva donutil Ulbrichta k rezignaci.

Pokud jde o situaci v kultuře, strana se bála novot, bála se jakéhokoli skutečně realistického, tedy komplikovaného, komplexního vylíčení přechodu k socialismu. Díla, kterých se bála, nebyla díla nepřátel režimu, ale jeho příznivců, kteří chtěli být aspoň trochu intelektuálně potiví. Socialistický realismus se bál reality. Princip fungování strany vylučoval existenci intelektuálů, byť intelektuály strana potřebovala a věděla o tom. Stejně neřešitelný problém jako s trhem. Na druhou stranu tato díla mohla být prezentována ve Spolkové republice, aby tamním intelektuálům ukázala, že komunistické Německo dokáže zpracovávat svou minulost poctivě. Emancipace žen ve smyslu jejich zapojení do práce – režim neměl pracovní sílu – a sexuální otevřenosti probíhala na východě více než na západě. Nicméně ženy neměly reálnou podporu, jak zvládat rodinu a práci zároveň. Také nebyly téměř vůbec ve vedoucích funkcích. Mentalita strany byla konzervativně machistická. Ostatně pro sexuální revoluci západního světa byla typická vlna nové hudby a umění vůbec, s čímž měl komunistický režim velký problém. Dlouhovlasí kluci byli stejně jako u nás občas zavíráni, aby je bylo možno ostříhat. Svoboda kultury a protestní tvorby byla mezi oběma Německy zcela nesrovnatelná.

Když vznikla v komunistickém Německu nová ústava, kterou strana široce konzultovala s lidem, první článek stavěl stranu nad celý stát. Lidé věděli, co mohou veřejně diskutovat (ale dělníci si občas dovolili naznačit vzdor, např. když na dotaz, jak ušetřit elektřinu, navrhli v jedné továrně zhasnout světla na Berlínské zdi), jaké mají používat fráze, že mají tajit, že se dívají na západoněmeckou televizi, na druhou stranu pokud jde o ústavu, otevřeně se ve veřejném prostoru ozývaly otázky, proč je v dělnickém státě zakázáno dělníkům stávkovat, proč se nesmí svobodně cestovat, a ženy se ptaly, k čemu je jim právo na práci, když nemohou spojit s prací péči o rodinu. Na východě pracovalo asi 72 procent žen, na západě necelých 50 procent. Ekonomicky i životní úrovní komunistické Německo výrazně rostlo, nicméně východní Němci se pořád, i díky televizi, srovnávali se Spolkovou republikou. A to bylo zcela beznadějné srovnání. Na druhou stranu počet domácností s ledničkou byl srovnatelný: v roce 1965 to bylo 56 vs. 65 procent. Téměř 75 procent domácností na východě mělo televizi (a téměř všichni, kdo ji měli, sledovali vysílání ze Spolkové republiky, byť se tomu režim snažil bránit). Ekonomika východního Německa byla životně závislá na dovozech ze západního, takže i politicky byla jeho vazba na kapitalistický svět daleko silnější než u jiných sovětských satelitů.

Pod vlivem toho, že NDR byla na základě své aktivní politiky ve třetím světě uznávána stále větším množstvím post-koloniálních států, Spolková republika opustila svou doktrínu o neuznávání státnosti východní zóny. Litera východoněmecké ústavy byla krásná: důraz na právní stát, svobodné volby, svobodný tisk, parlament jako suverén atd. Ve skutečnosti to byla jen samá lež. Parlament poslouchal stranu, volby nebyly svobodné, právní stát neexistoval, strana měla faktickou moc zasáhnout kdekoli a kdykoli. Ohromující jsou čísla spojená s činností Stasi: počet tajných informátorů vzrostl koncem šedesátých let na 100 tisíc a v průběhu sedmdesátých let se téměř zdvojnásobil až k hranici 200 tisíc. Pokud k tomu připočteme kmenové zaměstnance Stasi (kterých bylo v 80. letech přes 90 tisíc), byl aparát sledování tak hustý, že zhruba na každých 160 až 180 občanů připadal jeden oficiální agent, a se započtením informátorů byl sledován v podstatě každý.

“It was impossible, though, to cordon one's private life off from a political system that claimed to be all-embracing. From childhood to school, from higher education to employment, boys and girls, men and women had to use the right phrases, to avoid taboo topics, and to take part in empty formalities like voting for a predetermined list of candidates. (…) The later dissident Roland Jahn described the odd situation that children found themselves in by the late 1960s. At home, everyone watched shows from the West, but at school or at work, everyone pretended to know nothing about them. (...) And GDR citizens grew up practicing systematic lying in public places.

The normalization of life thus posed challenges to the political regime. On the one hand, the regime needed dedicated, energetic, and innovative help from the people to create new, socialist nation. On the other, it could not exercise complete control without stifling that energy and dedication. Workers, for example, were both supposed to follow orders and to contribute creatively to reaching goals; at the same time, they were not allowed to form autonomous organizations to present their interests. Managers, meanwhile, faced a chronic shortage of labor, and had to do everything they could to keep workers. Under these circumstances, occasional unofficial work stoppages became possible, if not legal. Furthermore, rank and file workers, with not only little possibility for social mobility but also little chance of unemployment, were not afraid to speak their minds. In early 1963, for example, workers at the Berliner Kabelwerke were asked for suggestions on how to save energy; the management reported in alarm the proposal of some that lights be turned off at the nearby Berlin Wall. Workers certainly came to accept the social reality of the GDR, but their potential to challenge the regime remained.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 138-139.

 

Východní i západní Německo v 70. letech byly státy kladoucí velký důraz na sociální témata, což ale v daných podmínkách znamenalo velké rozdíly. Spolková republika byla de facto sociálnější stát než komunistické Německo. Jinými slovy: bídy bylo daleko více ve východním Německu. Ve Spolkové republice vznikla vládní koalice bez CDU a kancléřem se stal Brandt. Volby vyhráli ve skutečnosti unionisté, ale FDP se přiklonila na stranu socialistů. Heslem doby byla změna, sociální a progresivní agenda. Brandt ale zároveň chválil vývoj minulých dvaceti let a chtěl na něj navázat. Ve východním Německu k politické změně došlo palácovým pučem za podpory Sovětů. Honecker chtěl svého předchůdce vymazat z dějin a udělal sám ze sebe předmět kultu osobnosti. Oproti Ulbrichtovi kladl důraz na následování sovětského vzoru, návrat k dogmatu o centrálním plánování a hlavně odmítl klást blahobyt někam do budoucna, nýbrž lidé si měli užívat socialismu hned. Ulbricht chtěl dohnat západní Německo, Honecker si chtěl hrát na blahobyt i bez toho.

Tzv. východní politiku si kancléř Brandt nevymyslel sám. Tlačily jej do toho západní mocnostmi (v rámci politiky détente), které se ale zároveň bály toho, že tak Spolková republika získá příliš silný hlas v Evropě, a proto si Brandt musel všechny své kroky nejprve nechat schválit Američany. Na druhé straně šlo o autentickou změnu politické nálady v republice. Dodnes není jasné, zda šlo o politiku smysluplnou, nebo zda ve skutečnosti jen pomohla komunistům na východě a Sovětům.

Jisté je, že Brandt uzavřel s Moskvou a Varšavou a později i vedením komunistického Německa smlouvy, které radikálně měnily dosavadní politiku neuznávající státnost východní zóny a odmítající rozdělení Německa i změny hranic po roce 1945. Brandt dokonce klečel před památníkem povstání ve varšavském ghettu. Velké gesto pro svobodný svět. Doma ve Spolkové republice ale veřejnost měla spíše za to, že to přehnal. Polákům zase vadilo, že klečel zrovna před památníkem židovských obětí, jako by ignoroval ty polské. Ve východním Německu se o tom mlčelo.

Brandt měl doma velké problémy s tím, aby změna zahraniční politiky byla uznána parlamentem. Zdálo se, že kvůli tomu padne vláda. Situaci zachránili dva poslanci CDU, z nichž jeden se později přiznal, že byl zkorumpován – a u druhého je to také pravděpodobné. Zdrojem peněz byla nejspíše Stasi. Tak jako tak Brandtovu východní politiku časem akceptovaly také unionisté. Sociálním demokratům se dokonce právě i díky Ostpolitice podařilo poprvé v dějinách Spolkové republiky vyhrát volby.

Níže lze nalézt citaci o reálné sociální situaci ve východním a západním Německu, konkrétně o situaci důchodců. Ve východním Německu ve srovnání se západním byla zoufalá také bytová politika. Západní Němci stavěli nové byty, východní za Ulbrichta ne… za Honeckera se to mělo změnit, ale o tom později. Honecker se bál nejvíce ze všeho polského scénáře, a chtěl tedy zabránit nevoli dělníků.

“The welfare state in both East and West responded to these needs but in different ways, reflecting the difference between the political and social systems. Most important, people in the West could vote, and older people tended to vote more than younger. Little wonder, then, that the cornerstone of the West German welfare state was a generous pensions system, where people who had worked for more than forty years could count on retiring with over 60 percent of their average take-home pay; that amount was furthermore regularly adjusted to reflect overall productivity gains, so that the elderly could count on pensions often well above the poverty level. Pensions in the East were by contrast much lower. Despite several well-publicized pension increases over the 1970s and 1980s, retired workers still received less than 45 percent of their salary through their pensions. Since many workers' salaries at the start of their working life had been quite low, then, a pension based on average earnings over the course of a lifetime could amount to 20-40 percent of a worker's final take-home, resulting in a dramatic decline in income. By the late 1970s around half of retirees had pensions that put them at or below poverty level. And because resources remained tight, neither family members nor other non-state institutions like private or church welfare providers were able to step in and fill the gap. Being old in East Germany usually meant continued work and the ongoing threat of poverty.”

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloosmbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 157.

 

V sedmdesátých letech oba německé státy narazily do ekonomické krize, což ale demokracie zvládla lépe, protože politici nemohli krizi ignorovat, jak to udělal nikomu neodpovědný Honecker. Na jedné straně demokracie vedla s ohledem na volební kampaň k tomu, že se socialisté, liberálové i unionisté předbíhali v tom, jak lidem vylepší penze, takže demokracie způsobila úlet úplně mimo realitu, ale pak dokázala zvládnout náraz do ní (už pod vedením socialistického kancléře Schmidta) mnohem lépe než diktatura na východě. Režim ve východním Německu byl rozhodně napřed v otázce potratů a antikoncepce – ale asi 15 let za Polskem a desítky let za SSSR! – a složitá demokratická debata ve Spolkové republice vedla, pokud jde o potraty, k pro všechny špatnému řešení (rozhodovali nakonec zcela nekonsistentně doktoři). Nicméně pokud jde třeba o práva homosexuálů, oběma režimům trvala dekriminalizace asi stejně dlouho, oba měly poměrně dlouho věkové omezení přísnější než u heterosexuálů, ale ve výsledku byl komunistický režim méně tolerantní.

Koalice socialistů a liberálů pod Brandtovým vedením měla jako svou prioritu reformu vzdělávání. Reforma se moc nedařila, ostatně podle ústavy šlo o kompetenci spolkových zemí. Bez ohledu na to společenská změna probíhala a stále více lidí mělo, i z dříve zanedbaných vrstev, kam patřili kromě dělníků i katolíci, přístup ke střednímu a vysokoškolskému vzdělání. Poptávka po vyšším vzdělání a sociálním vzestupu rostla. Vznikaly nové vysoké školy a rozproudila se dodnes živá debata o vzdělání jako rozvoji člověka a společnosti vs. vzdělání jako užitečné expertízy. Liberálové prosadili reformu práva ve smyslu lepšího začleňování trestanců do společnosti a Brandtova vláda proti velkému odporu unionistů zvýšila právní ochranu lidí na demonstracích.

Pokud jde o východní Německo, hlavní sociální problém byl bydlení, pak pracovní síla, pak ženská otázka. Honecker se bál stávek, které probíhaly v Polsku. Chtěl dělníky získat konzumem a zároveň doufal, že zvýší jejich produktivitu, elán pracovat a budovat. Ta otázka produktivity a efektivity práce je zásadní, neřešitelný problém ještě v Gorbačovových reformách. Ve východním Německu se nejhůře ze všech měli staří lidé a režim dokonce těmto lidem umožňoval emigraci do Spolkové republiky, aby zatížili tamní sociální systém. Genderové role byly jasně rozdělené. Mateřské školy, jesle – nebo i domovy důchodců, kde byly poměry vyloženě katastrofální – vyžadovaly pracovní sílu, které už tak byl nedostatek. Navíc ženy se za zpřístupnění antikoncepce – pilulka zdarma – a jiné vymoženosti typu delších dovolených odvděčily tím, že méně rodily. Nepomáhaly ani bezúročné půjčky.

Vláda v komunistickém Německu se dostala do stádia pokusů o kvadraturu kruhu. Řešit nedostatek pracovních sil migrací, třeba z Vietnamu, se bála jak kvůli xenofobii populace, tak kvůli ohrožení vlastní kontroly, která beztak spolu s byrokracií požírala další pracovní síly. Problém nepomáhala řešit ani plná zaměstnanost, kdy mnoho lidí sice bylo v práci, ale nepracovalo. Podobné to bylo s bydlením. Honecker měl velké plány, ale neměla na to reálné prostředky. Lidi, zejména, mladí neměli bydlení a museli bydlet s rodiči v neustálém očekávání, že jednou budou mít třeba svůj byt. Situace byla mnohem horší než ve Spolkové republice, kde se dařilo masivně stavět. Kromě toho nájmy držené příliš nízko neumožňovaly investovat do oprav, takže již existující bytový fond chátral. Režim se také na rozdíl od západního Německa příliš fixoval na výstavbu sídlišť, a když už s něčím začal, trvalo to často mnoho let a lidé žili na staveništi.

“The fruits of liberal democracy, however, could create problems down the road. The pension reform of 1972, for example, made little economic sense, reflecting instead each party's effort to win over important parts of the electorate for future elections. (…) Public discussion about abortion, meanwhile, certainly did not lead to consensus. The result instead was a complex abortion law in West Germany that remains problematic to this day. Pandering and populism are parts of representative democracies. At the same time, though, the party dictatorship of the GDR was also dependent on popular support and capable of making decisions that would harm, indeed destroy, the national economy over the long time.

Political leaders of both East and West Germany – and in the second case, both left and right leaning – made a similar error, however, in their assumption that high growth rates would persist. Already in 1974-5, the new Social Democratic chancellor Helmut Schmidt would reverse course on social reforms, seeking to rein in public spending. Honecker took a different tack. Facing no public challenge and no opposition party, he did not have to explain the state public finances to the People's Chamber or to voters. While West Germany entered into a period of defensive restructuring in response to the perceived economic crises, East Germany avoided structural change, with ultimately drastic consequences.“

Peter C. Caldwell & Karrin Hanshew: Germany Since 1945, Bloomsbury Academic 2018 (reprinted 2022), str. 168-169.