Guantánamo, aneb když demokracie začaly mučení překládat do právničtiny

11. 9. 2026 / Fabiano Golgo

První dvacítka vězňů dorazila na americkou základnu v Guantánamu 11. ledna 2002, přesně čtyři měsíce po útocích na New York a Washington. Na fotografiích měli oranžové kombinézy, pouta, masky přes obličej a zatemněné brýle; byli vedeni do provizorního Camp X-Ray, jehož klece z drátěného pletiva se záhy staly jedním z nejznámějších obrazů „války proti teroru". Samotná volba Guantánama nebyla náhodná. Americká vláda vycházela z právního předpokladu, že umístění zahraničních zajatců na základně na Kubě omezí možnost amerických federálních soudů přezkoumávat jejich zadržování. Během následujících let Nejvyšší soud tuto představu postupně rozebral, ale mezitím už vzniklo něco podstatně většího než jedna věznice: celý paralelní systém pro lidi, které Spojené státy považovaly za příliš nebezpečné pro propuštění, ale často zároveň za příliš právně problematické pro obyčejný trestní proces.

 

Čtyři týdny po příjezdu prvních vězňů Bílý dům oznámil další právní rozhodnutí. Ženevské úmluvy se podle prezidenta George W. Bushe vztahovaly na konflikt s Tálibánem, protože Afghánistán byl jejich smluvní stranou, avšak členům al-Káidy vláda jejich ochranu nepřiznávala a ani zajatcům z Tálibánu neuznávala status válečných zajatců. Současně Bílý dům zdůrazňoval, že se všemi bude zacházeno humánně. Už tato kombinace dobře vystihuje ducha celé následující éry: nehledalo se pouze, co stát smí dělat. Hledala se především právní kategorie, v níž bude moci dělat více.

Teroristé z 11. září samozřejmě vytvořili skutečný problém, nikoli právnickou seminární práci. Al-Káida nebyla konvenční armáda, její členové nenosili uniformu, nepředstavovali stát a po zajetí nebylo vždy snadné určit, zda je člověk bojovníkem, spolupracovníkem, zdrojem informací nebo někým, kdo se jednoduše ocitl ve špatnou chvíli na špatném místě. Demokratický stát měl právo – a povinnost – lidi plánující další masové vraždy hledat, zadržovat a vyslýchat. To je právě důvod, proč je příběh Guantánama a programu CIA tak nepříjemný. Nezačal absurdním cílem. Začal legitimním cílem a postupně kolem něj vyrostly prostředky, které bylo stále obtížnější sladit s hodnotami, jejichž obranu Washington současně prohlašoval za smysl celé války.

Nejdůležitější proměna proběhla v jazyce. V srpnu 2002 vydal Office of Legal Counsel amerického ministerstva spravedlnosti memorandum, které velmi úzce vykládalo trestní zákaz mučení a vytvořilo právní prostor pro podstatně tvrdší metody výslechu. Tento dokument se později stal nechvalně známým jako jeden z „torture memos". V prosinci 2004 jej samotné ministerstvo spravedlnosti v plném rozsahu nahradilo novým stanoviskem a výslovně odmítlo mimo jiné starý extrémně úzký výklad toho, jak intenzivní musí bolest být, aby právně představovala mučení. Stát tedy nepotřeboval vydat dekret „od zítřka mučíme". Stačilo několik desítek stran vysvětlit, co všechno ještě údajně mučením není.

Výsledkem byly takzvané enhanced interrogation techniques, zesílené výslechové techniky. Samotný výraz patří k největším triumfům byrokratické angličtiny. Člověk by z něj mohl usuzovat, že výslech dostal kvalitnější mikrofon a pohodlnější židli. Ve skutečnosti program zahrnoval dlouhodobou spánkovou deprivaci, držení v bolestivých polohách, nahotu, manipulaci teplotou, nárazy do stěny a waterboarding, při němž je spoutanému člověku vytvářen pocit, že se topí. Senátní vyšetřování později zdokumentovalo také praktiky označované jako „rectal rehydration" či „rectal feeding", jejichž použití nemělo v některých případech doloženou medicínskou nutnost. Někteří vězni byli udržováni vzhůru až 180 hodin, často ve stoje a s rukama spoutanýma nad hlavou.

Je třeba být přesný také v číslech. Senátní výbor pro zpravodajské služby po studiu více než šesti milionů stran dokumentů zjistil, že CIA v rámci svého tajného programu zadržovala nejméně 119 lidí a nejméně 39 z nich podrobila zesíleným výslechovým technikám. Nejméně 26 lidí bylo podle zprávy zadržováno chybně, protože nesplňovali ani interní standard CIA pro zařazení do programu. Mezi nimi byl například mentálně postižený muž, jehož zadržování mělo sloužit jako tlak na člena jeho rodiny. Tajný aparát vybudovaný proto, aby našel nejnebezpečnější teroristy světa, tedy v některých případech nevěděl dostatečně ani to, koho vlastně drží.

Nejznámějšími případy zůstávají Abu Zubaydah a Khalid Sheikh Mohammed. Zubaydah byl podle dokumentace waterboardingu vystaven nejméně 83krát, Khalid Sheikh Mohammed 183krát. Pokud metoda potřebuje být použita sto osmdesáttřikrát, nabízí se jistá pochybnost o tvrzení, že funguje jako téměř magický nástroj, který z člověka okamžitě vytáhne pravdu. Senátní výbor dospěl v roce 2014 právě k tomuto širšímu závěru: podle většiny výboru nebyly zesílené výslechové techniky účinným prostředkem k získávání přesných informací či spolupráce a CIA jejich účinnost před Bílým domem, Kongresem, ministerstvem spravedlnosti a veřejností opakovaně nadhodnocovala. Republikánští členové výboru, kteří sepsali menšinové stanovisko, tuto metodologii a absolutnost závěru ostře zpochybnili a argumentovali, že informace od některých takto vyslýchaných vězňů byly významné. Spor o účinnost tedy existuje. Mnohem menší spor však existuje o to, co bylo těm lidem fyzicky prováděno; to už popisují samotné americké dokumenty.

Právě zde se dostáváme k podstatě celé věci. Jestliže by mučení spolehlivě poskytovalo informaci o bombě, která vybuchne za deset minut, morální spor by byl obtížnější, i když by zákaz mučení v mezinárodním právu zůstával absolutní. Jenže realita nevypadala jako seriál 24. Senátní zpráva zjistila, že někteří vězni pod nátlakem poskytovali falešné informace a že část významných zpravodajských poznatků vznikla před použitím tvrdých technik nebo bez nich. Výbor prověřil dvacet nejčastěji uváděných případů, jimiž CIA dokazovala, že program „zachránil životy", a dospěl k závěru, že tato tvrzení byla v důležitých ohledech chybná. Jinými slovy, politická obhajoba programu stála nejen na tvrzení, že některé věci jsou nutné, i když odporné, ale také na představě jejich účinnosti, kterou pozdější vyšetřování značně podkopalo.

George W. Bush ještě 6. září 2006, pět dní před pátým výročím útoků, veřejně hájil program CIA jako jeden z nejdůležitějších nástrojů války proti teroru. Tehdy poprvé otevřeně přiznal existenci systému, v němž byli významní podezřelí drženi na utajených místech mimo Spojené státy, a oznámil převoz čtrnácti z nich do Guantánama. Ve stejném projevu pronesl kategorickou větu: „The United States does not torture." Spojené státy nemučí. Tato věta by byla méně pozoruhodná, kdyby prezident současně neobhajoval program, jehož metody bude jeho vlastní Senát o osm let později popisovat na stovkách stran.

Není přitom správné všechno, co se dělo po 11. září, naházet do jedné společné místnosti označené „Guantánamo". Program CIA, vojenské vězení na Kubě a Abu Ghraib v Iráku byly rozdílné systémy s různými řetězci velení, právními režimy a účely. Právě jejich směšování někdy umožňuje obhájcům celé éry odmítnout kritiku jako nepřesnou. Abu Ghraib nebyl tajným „black site" CIA a fotografie amerických vojáků ponižujících nahé irácké vězně nebyly fotografiemi z Guantánama. Vyšetřování americké armády však zjistilo nejen konkrétní týrání a sexuálně ponižující praktiky, ale také širší systémové problémy: nedostatečný výcvik, špatné velení, nejasné kompetence mezi vojenskou policií a zpravodajci a tlak na získávání použitelných informací. Armádní historická zpráva navíc výslovně uvádí, že praktiky CIA při zadržování a vyslýchání v Abu Ghraibu vytvářely u některých vojáků dojem, že podobné zacházení je legitimní.

To je důležité, protože historie Abu Ghraibu byla dlouho veřejně vysvětlována jako příběh několika sadistických vojáků s digitálními fotoaparáty. Sadisté tam bezpochyby byli a část nejhoršího sexuálního ponižování skutečně probíhala mimo plánované výslechy. Jenže oficiální armádní vyšetřování současně popsalo institucionální prostředí, v němž se pravidla rozpadla, odpovědnost byla nejasná a tvrdé zacházení s vězni se stalo součástí atmosféry. Fotografie tedy nebyly důkazem, že každý příkaz přišel z Bílého domu. Byly důkazem něčeho možná nepříjemnějšího: co může vzniknout, když politické vedení, právníci, zpravodajci a armáda několik let posouvají hranici toho, co ještě považují za přijatelné.

A potom je tu Evropa, která má někdy sklony vyprávět tuto historii jako příběh o tom, co dělali Američané daleko za Atlantikem. Jenže CIA měla své tajné věznice také přímo na evropském kontinentu. Vyšetřování Rady Evropy vedené švýcarským senátorem Dickem Martym v roce 2007 dospělo k závěru, že tajná detenční zařízení CIA existovala v Polsku a Rumunsku. Martyho tým rekonstruoval pohyb letadel, svědectví lidí z bezpečnostních služeb a logistickou infrastrukturu programu a popsal celý systém mimořádných převozů jako globální „pavučinu". Podle zprávy probíhaly některé operace s povolením, ochranou nebo aktivní pomocí státních orgánů evropských zemí. Evropa tedy nebyla pouze Amnesty International stojící před Bílým domem s transparentem. Část Evropy držela dveře.

Později už nešlo jen o zprávu parlamentního shromáždění. Evropský soud pro lidská práva v případech Al Nashiri v. Poland a Husayn (Abu Zubaydah) v. Poland rozhodl, že Polsko porušilo mimo jiné zákaz mučení a špatného zacházení a že bez aktivní spolupráce polských úřadů by tajné zadržování na jeho území nebylo možné. Soud tedy potvrdil něco velmi nepříjemného pro pohodlné rozdělení světa na americkou brutalitu a evropskou právní kulturu: program potřeboval spojence a našel je také uvnitř Evropské unie a NATO.

Britské listy tuto evropskou část příběhu sledovaly průběžně. Už v listopadu 2005 informovaly o španělském vyšetřování tajných letů CIA přes evropské území. V roce 2012 psaly o trestním vyšetřování bývalého šéfa polských tajných služeb Zbigniewa Siemiatkowského kvůli spolupráci s tajnou věznicí CIA a v roce 2015 o tom, že Spojené státy neposkytovaly polským prokurátorům dokumenty potřebné pro jejich vlastní vyšetřování. Příběh „amerického" programu se tak na stránkách BL stále více měnil v evropskou otázku odpovědnosti.

V roce 2014, když byla zveřejněna zkrácená a cenzurovaná verze senátní studie o programu CIA, Britské listy věnovaly tématu rozsáhlou pozornost. Daniel Veselý v článku „Mučení v režii CIA: Jedná se pouze o špičku ledovce" (https://legacy.blisty.cz/2005/11/15/?) připomínal, že americké zkušenosti s výukou a podporou brutálních výslechových metod sahají ještě před 11. září, a podrobně reprodukoval některé z nejhorších praktik, které senátní dokumentace odkryla. O den dříve BL publikovaly také reportáž zpochybňující, zda podobná spolupráce se zahraničními bezpečnostními složkami skutečně skončila. Archiv je v tomto případě důležitý i proto, že ukazuje, jak pomalu se něco, co začalo jako tajný program, měnilo v veřejně doloženou historii.

Mezitím se o Guantánamo začaly zajímat americké soudy způsobem, který Bushova administrativa původně nepředpokládala. V roce 2004 Nejvyšší soud v případu Rasul v. Bush rozhodl, že americké federální soudy mají pravomoc zabývat se zákonností zadržování zahraničních vězňů na Guantánamu. V roce 2006 přišel Hamdan v. Rumsfeld, který zpochybnil systém vojenských komisí vytvořený exekutivou a potvrdil význam společného článku 3 Ženevských úmluv. V roce 2008 pak soud v Boumediene v. Bush přiznal vězňům ústavní právo domáhat se habeas corpus. Místo, které bylo zvoleno částečně právě proto, aby vznikl prostor co nejvzdálenější běžné soudní kontrole, tak bylo postupně soudní kontrolou dostihnuto.

Kongres a administrativa však na soudní zásahy opakovaně reagovaly novou legislativou. Po rozhodnutí v Hamdanově případu Bush v říjnu 2006 podepsal Military Commissions Act, který vytvořil nový zákonný rámec pro vojenské komise a zároveň se pokusil upravit právní postavení zadržovaných osob a rozsah soudního přezkumu. To je vlastně další charakteristický znak celé éry. Když starý právní rámec začal bránit politickému cíli, odpovědí nebylo nutně vrátit se k původnímu systému. Často se napsal rámec nový.

Barack Obama nastoupil do Bílého domu s příslibem změny a 22. ledna 2009 program CIA pro tajné zadržování oficiálně ukončil; senátní dokumentace právě tento den používá jako formální konec programu. Zakázal také používání výslechových technik mimo standardní armádní pravidla. Guantánamo však nezavřel. Nepodařilo se to ani jeho nástupcům. V lednu 2025, po převozu jedenácti Jemenců do Ománu, oznámilo americké ministerstvo obrany, že na základně zůstává 15 vězňů: někteří schválení k přemístění, někteří stále držení v režimu válečné detence, jiní obžalovaní nebo odsouzení před vojenskými komisemi. Toto číslo zůstává veřejně uváděným stavem i v roce 2026.

Britské listy mohly ještě v lednu 2022 napsat „Guantánamo je nesmazatelnou skvrnou Ameriky. Biden ho musí jednou provždy zavřít". Tehdy tam bylo devětatřicet mužů. Dnes je jich patnáct, což je výrazný pokles, ale současně téměř surrealistický důkaz trvanlivosti provizoria. Věznice otevřená čtyři měsíce po 11. září stále existuje při jeho pětadvacátém výročí. Někteří mladí Američané, kteří se dnes mohou stát federálními agenty, ještě nebyli na světě, když tam přiletěli první vězni. (https://www.blisty.cz/art/106545-guantanamo-je-nesmazatelnou-skvrnou-ameriky-biden-ho-musi-jednou-provzdy-zavrit.html?)

Ještě absurdnější je, že právě mučení pomohlo otrávit i proces, který měl přivést organizátory 11. září před soud. V roce 2020 Britské listy informovaly o svědectví psychologa Jamese Mitchella, jednoho z architektů výslechového programu CIA, při předběžném řízení v případu Khalida Sheikha Mohammeda. Spory o to, jaké výpovědi byly získány mučením, co z následných přiznání je právně použitelné a jak oddělit legitimní důkazy od výsledků tajného programu, se staly jedním z faktorů groteskně dlouhého řízení. Stát chtěl výjimečný systém, protože běžná justice byla údajně příliš pomalá a svazující; čtvrt století po zločinu stále nemá pravomocný rozsudek nad člověkem označovaným za jeho hlavního architekta. (https://blisty.cz/art/98515-waterboarding-zadrzenych-byl-tak-straslivy-ze-se-i-predstavitele-cia-rozplakali.html?)

To je možná nejlepší argument proti tvrzení, že všechny právní výhrady jsou luxus, který si člověk může dovolit jen před katastrofou. Právní pravidlo není překážkou trestu pouze proto, že nutí vyšetřovatele zacházet s důkazem určitým způsobem. Je také mechanismem, který umožňuje po dvaceti letech předložit důkaz soudu a říci: toto jsme získali zákonně, toto je spolehlivé a toto může být základem rozsudku. Když stát začne pravidla ohýbat proto, aby postup urychlil, může velmi snadno vyrobit proces, který už nikdy neskončí.

A zde leží největší paradox Guantánama, black sites a „zesílených výslechových technik". Nešlo o to, že by Spojené státy jednoho rána zrušily svou ústavu, podepsaly Ženevské úmluvy červeným fixem a oznámily světu, že už je nezajímají lidská práva. Právě naopak. Na každém kroku byli právníci. Existovala memoranda, prezidentská rozhodnutí, klasifikace vězňů, interní povolení, vymezení pravomocí, nové komise, nové zákony a tajné právní interpretace.

Civilizace nezmizela. Vyplňovala formuláře.