Sovětské tanky, tisíce mrtvých a romští hrdinové. Maďarsko nezapomíná na své bojovníky za svobodu

27. 10. 2026 / Petr Waniek Horváth

 

Dne 23. října 2026 si Maďarsko připomělo sedmdesáté výročí revoluce z roku 1956. Tehdy se v Budapešti zvedla vlna odporu proti komunistické diktatuře, politickým represím a sovětské nadvládě. Povstání se stalo jedním z nejvýznamnějších zápasů za svobodu v poválečné Evropě.

Maďarsko si připomíná také romské muže a ženy, kteří se do revoluce zapojili. V roce 2018 jim maďarská pošta věnovala zvláštní pamětní známkový aršík. Nešlo o pouhé obecné připomenutí revoluce, ale o poctu konkrétním lidem, kteří se postavili diktatuře a bojovali za svobodu své země.

Od studentské demonstrace k ozbrojenému povstání

V říjnu 1956 bylo Maďarsko součástí sovětského mocenského bloku. Země žila pod komunistickou diktaturou, poznamenanou cenzurou, zatýkáním odpůrců režimu a činností tajné policie. Hospodářské problémy a zkušenosti se stalinským terorem vyvolávaly stále větší nespokojenost.

Dne 23. října vyšli do ulic Budapešti studenti, kteří požadovali politické reformy, svobodu tisku, svobodné volby a odchod sovětských vojsk. K demonstrantům se přidávaly desetitisíce dalších lidí. Protest se změnil v ozbrojené povstání poté, co bezpečnostní síly zahájily střelbu na demonstranty a část obyvatel se chopila zbraní.

Lidé strhávali symboly komunistického režimu, stavěli barikády a obsazovali strategická místa. Do čela vlády se vrátil Imre Nagy, který se pokusil prosadit zásadní politické změny. Dne 1. listopadu vyhlásil neutralitu Maďarska a oznámil záměr vystoupit z Varšavské smlouvy.

Pro Moskvu to znamenalo hrozbu, že ztratí kontrolu nad zemí, kterou považovala za součást své mocenské sféry. Sovětské vedení nakonec rozhodlo, že povstání musí být rozdrceno vojenskou silou.

Krvavá odpověď Moskvy

Za rozhodnutím o vojenském zásahu stál Nikita Chruščov, první tajemník Komunistické strany Sovětského svazu, spolu s dalšími členy sovětského politického vedení. Vojenskou operaci vedl maršál Ivan Koněv.

Dne 4. listopadu 1956 zahájila sovětská armáda rozsáhlou ofenzivu. Do Budapešti vjely tanky, sovětské jednotky ostřelovaly pozice povstalců a bojovalo se přímo v ulicích obytných čtvrtí. Proti sovětské přesile se postavili často velmi mladí lidé, kteří měli jen omezené množství zbraní a munice.

Jedním z nejkrvavějších okamžiků povstání byla střelba na Kossuthově náměstí před budovou parlamentu 25. října. Sovětské tanky a střelba z okolních budov zasáhly shromážděný dav. Zahynuly desítky až více než sto lidí; přesný počet obětí zůstává předmětem historických diskusí. Krvavé střelby se odehrály také v dalších maďarských městech.

Boje pokračovaly i po zahájení listopadové invaze. Povstalci se bránili v ulicích, za barikádami i v průmyslových čtvrtích. Poslední významná ohniska ozbrojeného odporu byla zlomena kolem 10. a 11. listopadu.

Bilance byla tragická. Podle dobových maďarských statistik zemřelo v souvislosti s revolucí a následnými událostmi do poloviny ledna 1957 celkem 2 652 lidí a dalších 19 226 bylo zraněno. Mezi mrtvými byli povstalci, civilisté i další účastníci bojů. Sovětská armáda přišla podle pozdější oficiální statistiky o 669 vojáků.

Přibližně 200 tisíc Maďarů uprchlo ze země. Mnozí odcházeli v obavách z dalších represí, zatýkání a ztráty svobody.

Vojenským zásahem však násilí neskončilo. Nová vláda Jánose Kádára, dosazená s podporou Moskvy, zahájila rozsáhlé represe. Následovala zatýkání, politické procesy a popravy. Mezi popravenými byli i přední představitelé revoluce, včetně bývalého premiéra Imre Nagye, kterého popravili 16. června 1958.

Tak vypadala cena, kterou Maďarsko zaplatilo za pokus vymanit se ze sovětské nadvlády.

Romové, kteří se postavili sovětským tankům

Mezi účastníky revoluce byli také Romové. Nešlo pouze o pasivní svědky historických událostí. Někteří se přímo zapojili do ozbrojeného odporu, jiní pomáhali povstalcům a raněným. Jejich příběhy ukazují, že boj za svobodu spojil lidi různého původu a společenského postavení.

Jedním z nejznámějších romských bojovníků byl Gábor Dilinkó, přezdívaný Bijou. Bojoval v budapešťské oblasti Corvin köz, která se stala jedním z hlavních center odporu proti sovětské armádě. Byl zraněn a po porážce revoluce odsouzen k sedmi letům vězení. Později se věnoval také malířství.

Jeho partnerka Ilona Szabó, známá pod přezdívkou Kócos, se do bojů zapojila rovněž. Bylo jí podle vzpomínek přibližně sedmnáct let a byla těhotná. Bojovala po boku Dilinkóa a 28. října 1956 byla smrtelně postřelena v ulici Práter. Její osud připomíná, že mezi lidmi, kteří se postavili ozbrojené moci, byli i velmi mladí bojovníci.

Další osobností byl Károly Strausz, známý jako Cigány Karesz. Zapojil se do ozbrojeného odporu v budapešťské čtvrti Soroksár, zorganizoval vlastní jednotku a pokračoval v boji až do 11. listopadu. Jeho skupina patřila k posledním povstaleckým jednotkám, které v Budapešti složily zbraně. Později byl odsouzen k smrti, rozsudek mu byl změněn na doživotní vězení a na svobodu se dostal v roce 1974.

Za připomenutí stojí také Gyula Dandos, student a představitel revolučního studentského výboru v Nyíregyháze. Po potlačení povstání byl zatčen a tvrdě vyslýchán. V únoru 1957 ho po pokusech o útěk zastřelili pohraničníci u Szentgotthárdu.

A to nejsou jediná jména. Maďarská pošta ve svém pamětním aršíku připomněla také Sándora Csányiho, Istvána Fátyola, Erzsébet Hrozovou, Mátyáse Kolompára a Józsefa Kóté Söröse. Jejich osudy se lišily, ale spojovala je účast na revoluci a odpor proti sovětské invazi.

Maďarsko nezapomíná na své romské hrdiny

Maďarsko své romské účastníky revoluce připomíná také oficiálními pamětními projekty. V roce 2018 vydala maďarská pošta zvláštní známkový aršík věnovaný romským hrdinům roku 1956. Deset známek představilo osobnosti, jejichž příběhy jsou součástí dějin maďarského boje za svobodu.

Známky vycházely z obrazů romského malíře Istvána Szentandrássyho. Jejich vydání doprovázelo také představení romských bojovníků v budapešťském Muzeu Dům teroru, které uspořádalo výstavu věnovanou jejich účasti v revoluci.

Je to důležité poselství: dějiny země netvoří jen prezidenti, premiéři, generálové a známí političtí představitelé. Tvoří je také lidé, kteří se v rozhodující chvíli postaví bezpráví a jsou ochotni za své přesvědčení riskovat život.

Romové v roce 1956  opět prokázali, že jsou součástí maďarské společnosti nejen každodenním životem, prací a kulturou, ale také účastí na jejích zásadních historických okamžicích. Když šlo o svobodu země, stáli mezi těmi, kteří ji bránili.

Sedmdesáté výročí maďarské revoluce je příležitostí připomenout všechny, kdo se v roce 1956 postavili sovětským tankům. Ať už byli studenti, dělníci, ženy, nebo Romové, spojovala je touha po svobodě a důstojném životě.

Připomínka povstání je aktuální i dnes, kdy Rusko již více než čtyři roky vede válku proti napadené Ukrajině. Maďarsko přitom nezapomíná ani na své romské hrdiny, kteří se v roce 1956 postavili sovětským tankům.