Lidé jsou neskutečně pasivní

18. 11. 2011

Mám-li akci na Staroměstském náměstí zhodnotit, popsal bych ji takto, píše Marek Řezanka z Hnutí pro přímou demokracii:

Několik protivládních demokratických hnutí se dokázalo shodnout na projektu pohřbu iluzí z listopadu 89, jež byly symbolicky uloženy v rakvi poblíž radnice a jež členové těchto hnutí ve dne v noci od neděle 13. do čtvrtka 17. střežili. Mrzli v provizorním stanu, rozdávali pozvánky na 17., mluvili s lidmi na ulici včetně cizinců, kteří se o akci zajímali.

Nešlo o zavedené politiky. Ti ani nestřežili rakev, ani nepřispívali na realizaci pohřbu iluzí. Přesto někteří vystoupili se svým projevem, čímž ale dali hnutí trochu jiný rozměr. Akce na Staroměstském náměstí (nelze opomenout Brno a další města) je takovou českou vlaštovkou připojující se ke hnutí Occupy Wall Street a dalším podobným hnutím po celé Evropě.

Média si samozřejmě všímala projevů zavedených politiků a na hnutí se dívala spíše s nedůvěrou. Nejraději by je dala do jednoho pytle s nacisty. Zkrátka jsou to pro ně všechno extremisté.

Málo se prezentuje to, co bylo cílem akce: upozornit na stav v zemi, jenž shrnulo hned několik lidí, s nimiž jsem mluvil: "Nikdy bychom si v roce 89 nepomysleli, že se tu po 22 letech objevíme znovu a budeme protestovat proti tomu samému."

Alarmujícím byla pro mě i slova mé někdejší třídní na srazu třídy 13 let po maturitě, která vždy stála spíše napravo a byla dlouhodobě opojena ideály z roku 89. Zklamaně přiznala, že situace ve školství jí teď možná přijde i horší než za normalizace.

Značný ohlas (v Praze i Brně) měla petiční akce několika hnutí, mj. Hnutí za Přímou Demokracii, prezentovaná jako okamžitá výpověď vládě. Podepisovali se pod ní lidé všeho věku, a co hlavně, spontánně. Pochvalovali si, že je to konečně něco výstižného a přitom vtipného.

Ať už se informace o počtu demonstrujících v Praze udávají více či méně přesně, více jak dva tisíce lidí se dohromady na Václavském a Staroměstském náměstí zřejmě nesešlo. Ale vezme-li se v úvahu, že chyběly odbory, není to výsledek katastrofální.

Proč nepřišlo více lidí? Důvodů je celá řada, a jsou jak na straně občanů této země, tak na straně organizátorů a jednotlivých hnutí.

Co se organizace akce týče, nebyla dobrá akustika, nebylo možné zprostředkovat hudební vstupy. Vystoupení politiků nebyla vesměs příliš kladně přijímána. Nakonec, hnutí mají být právě alternativou k současným politikům.

Na Wall Street také nechodí mluvit američtí kongresmani či senátoři. Je pak těžké, aby mezi klasickými politickými frázemi vynikly myšlenky, jako že kapitalismus naráží na své limity, že už přestává mít společnosti co dát a že je třeba přijít s novou vizí politického modelu opřéného o nově fungující ekonomický systém. Iluze umírají, ale naděje žije. Toto je nakonec velmi stručně podané poselství Slavoje Žižeka, filosofa, jenž měl projev na Václavském náměstí.

Lidé chtějí slyšet, že je tu nějaká cesta. Cesta z krize, cesta z nejistot, cesta z dlouhodobého stavu deprivace. Deprivovaný je v současnosti kde kdo. Tiskaři, kteří tisknou naše letáky, majitelé restaurací, od nichž potřebujeme napájení elektrickým proudem, ale i policisté, kteří by v případě potřeby proti nám měli zasahovat. Oni jsou také ohroženou skupinou.

V lidech je apatie, strach, bezradnost. Strach je dvojí: existenční, že je jejich angažovanost připraví o nezbytně nutné živobytí, o práci. Ale také strach, že opět budou někým zneužiti, že je někdo využije ve svém výtahu k moci a pak se jich bezostyšně zbaví. I tím si již česká společnost vícekrát prošla.

V neposlední řadě jsou tu i ti, kteří se bojí změny. Bojí se nestability, i když současná "stabilita" je pro mnohé již teď nesnesitelná. Bojí senových otřesů.

Já osobně se bojím žít ve společnosti, jež může každou chvíli vybuchnout jako aktivní vulkán. Na kráteru aktivní sopky se těžko cokoli buduje.

Ano, lidé jsou v Praze neskutečně pasivní, ale zároveň jsou mnozí velmi nespokojení, naštvaní a bezmocní. Co s tím?

Věřím v cestu osvěty, v cestu poukazování na problémy a společné snaze je řešit.

Milí občané,

sešli jsme se tu k uctění památky naší iluze z počátku devadesátých let. Iluze, že se konečně podaří prosadit ve společnosti demokracii. Iluze, že své pevné kořeny zapustí právní stát. Iluze, že učitelé budou opět ze svých žáků vychovávat silné osobnosti a přemýšlející svobodné jedince. Iluze, že se budeme moci svobodně vyjádřit k tomu co se kolem nás děje, a že náš hlas nebude přeslechnut a opomenut. Iluze, že již nebudeme ničit své kulturní bohatství a překrucovat historická fakta.

Trpělo totiž nejen tělo. Také duše strádala. Tělem byl systém ekonomický, duší politický. Tělo bylo vystaveno řadě zničujících vlivů. Utrpělo četná zranění. Nohy zlámala hypoteční krize, prsty byly již dávno zlámány různými fondy a kampeličkami. Páteř byla přeražená, jak se mnohé podniky, dříve fungující a prosperující, například sklárny, hroutily pod tíhou tlaků různých zájmových skupin. Dále se přidal virus, který zachvátil iluze napříč Evropou. Je to virus antisociální politiky ve prospěch maximalizace zisků velkokapitálu, tedy finančních institucí a průmyslových podniků.

A do toho všeho přišlo předávkování drogou. Drogou, že žijeme v nejlepším možném světě, jenž nemá alternativu. Kdo je na drogách závislý, kupuje je, i když na ně nemá. Drogy zbavují svobody, důstojnosti a možnosti volby.

Jak jsem již řekl, je to velice smutný pohled.

Naše iluze, ať je ti země lehká. Loučíme se s tebou s vědomím, že tvůj život tady byl plný hořkosti a zklamání.

Zůstávají zde však po tobě děti, o něž se postaráme. Víra, Sen, Naděje a Odhodlání.

Jsou to sirotci. Tvého partnera, Elán, jsme již pochovali dávno, a to v roce 1968.

Byli jsme s tebou v době, kdy jsi vzkvétala. Neopustili jsme tě ale ani na lůžku, kdy jsi v agónii vykřikovala z cesty a marně se dožadovala důstojnosti.

I když jsi nám hodně vzala, zůstávají pro nás nadějí tvé děti. Víra, která nám dodává odvahu, že co jsme čekali od tebe, se uskuteční. Sen, bez něhož je život pouhým přežíváním, ne však životem. Bez Odhodlání se žádný Sen nerealizuje a žádná Víra neprosadí. A bez Naděje by ti tři také nic nezmohli. Těmto tvým dětem vyjádřeme upřímnou soustrast a neopusťme je. Nedopusťme, aby se jejich otčímem stal nově se probouzející fašismus, jenž denně zneužívá krize a vydává se za obránce národa, jenž v jeho ústech zní prázdně a nebezpečně. To proto, že za občany národa bere jen některé, vyvolené, předurčené. To nedovolme. Sen a Víra, Naděje a Odhodlání nás potřebují stejně, jako my potřebujeme je. Iluze sice odešla, Sen a Víra, Naděje i Odhodlání ale žijí.

Pohřbíváme Iluzi v době, kdy kapitalismus jako systém již nemá většině občanů co říci a je třeba hledat k němu alternativu. Ne však fašistickou, jež bude hájit víceméně zájmy stávajícího systému a opírat se o velké podniky a banky. Fašismus je založen na nenávisti, na vyčleňování celých skupin občanů ze společnosti, na hledání zástupných falešných příčin stavu společnosti, aby se pozornost veřejnosti odvedla od příčin skutečných. Fašismu je třeba důsledně čelit. Jeho tolerance znamená jistou nákazu, jejíž léčba by nás přišla draho. Potřebujeme alternativu skutečně demokratickou, založenou na stokrát zprofanované pravdě, která si již zaslouží, aby nebyla zneužívána. Ztratili jsme iluze, ale jen proto, abychom se probudili k pravdě! Toto není svoboda, kapitalismus není spravedlivý. Smrt iluze je tak vlastně nadějí. Jen lidé, kteří se zbaví iluzí, si mohou vybojovat svobodu.

Děkuji vám za Hnutí za Přímou Demokracii, jehož jménem jsem zde vystupoval a za projevenou účast,

Marek Řezanka

0
Vytisknout
8029

Diskuse

Obsah vydání | 18. 11. 2011