Churchilla je potřeba vyhodit z okna

18. 11. 2011 / Kryštof Kozák

Jsme docela zvyklí na to, když demonstranti otevřeně žádají systémovou revoluční změnu politického režimu, který se stará především o vlastní udržení u moci a ignoruje přání a zájmy většiny obyvatel země. Co si však odnést z intenzivních politických protestů uvnitř zemí, kde alespoň rámcově fungují základní instituce demokratického státu jako svobodné volby či svoboda projevu (USA, Španělsko, Izrael)? Jedná se pouze o bandy idealistických pomatenců, které nemohou ničeho reálného dosáhnout, nebo se na pozadí rýsuje i nějaký důležitý trend či myšlenka? Kloním se spíše k té druhé možnosti, a pokusím se vysvětlit proč.

Winston Churchill v roce 1947 pronesl rádoby vtipný bonmot, že demokracie je nejhorší možný systém vlády, až na ty všechny ostatní. Ve své době měl určitý význam, ale postupem doby se z něj stalo klišé, které v "demokratických" státech zabraňuje uvažování o možnostech pozitivních změn společenského uspořádání. Obsahuje v sobě i nutnost smíření se všemi negativními jevy, které reálnou demokracii zpravidla provázejí, protože lepší to už být prostě nemůže. Konec studené války dále podpořil tento druh uvažování, liberální demokracie a kapitalismus se staly jedinou alternativou, a pro mnoho lidí i jedinou zárukou světlých zítřků nového druhu. Současné protesty jsou důležité právě proto, že poukazují na naivitu i nebezpečnost tohoto přístupu. Znovu otevírají důležité otázky a témata, a směřují k demokracii jako formě vlády, o které bychom nemuseli spolu s Churchillem prohlašovat, že je ta nejhorší, ale stejně se s tím nedá nic dělat.

Co vlastně protestující chtějí?

Co však přesně chtějí mladí Izraelci, Španělé či Američané tábořící ve stanech v ulicích? Není pochyb, že řada z nich žije ve velmi obtížných podmínkách, které se nedají snadno zlepšit. Někteří pracují ve dvou špatně placených zaměstnáních naráz a stejně mají astronomické dluhy, jiní dlouhodobě hledají zaměstnání nebo žijí v permanentním stresu z jeho ztráty, mají málo času na rodinu -- a při tom všem navíc nevidí žádnou reálnou pozitivní alternativu ve volbách. Cynikové rychle namítnou, že spousta z protestujících si žije díky stávajícímu systému v takovém materiálním komfortu, o jakém by se jim před sto lety ani nesnilo, a pouze si toho dostatečně neváží. Tato zavádějící kritika ale přehlíží jednu důležitou věc: společenské uspořádání se neustále mění a reaguje při tom na aktuální problémy i na změny v myšlení lidí. Protesty jsou z tohoto pohledu zřetelným signálem, že společnost má i díky technologickému pokroku mnohem větší potenciál a zřejmě nefunguje tak, jak si mnoho jejích členů představuje.

Aby byly protesty k něčemu, musí mít nakonec i konkrétní politický obsah. I v dnešní době, která je zdravě podezřívavá vůči grandiózním ideologickým projektům, má smysl věnovat energii prosazování některých základních myšlenek a principů, a to třeba i ve formě protestu. Jaké myšlenky a principy by to vlastně měly být?

Znovuobjevení veřejného prostoru

Je třeba začít tím, že si přiznáme, že některé činnosti je lepší řešit dohromady, sdružením našich zdrojů. Ať už je to udržování veřejného pořádku, zajištění kvalitní pitné vody nebo kvalitního základního vzdělání pro všechny, je zpravidla mnohem efektivnější tyto věci řešit ve společném veřejném prostoru. Bohužel někteří ideologové podporovaní bohatými sponzory, jimž vyhovuje stávající stav, nepřestávají vytvářet zavádějící iluzi jakéhosi zlatého věku bez silného zastoupení veřejné sféry. Doporučil bych jim návštěvu Manchesteru v polovině 19. století, ta by jim možná mohla pomoci prohlédnout naivitu i nebezpečnost takových vizí. Pokud došlo od té doby ke zlepšení kvality života řady lidí, tak to bylo zapříčiněno právě vhodnou spoluprací veřejného a soukromého sektoru. Současné protesty spojuje kromě obsazení veřejných prostranství také důležitá myšlenka, že současný systém přestal fungovat ke zlepšování kvality života tak, jak si ji pro sebe definuje většina lidí ve společnosti.

Problémem samozřejmě je, jak systém upravit nebo změnit tak, aby začal opět přispívat ke zvyšování kvality života většiny lidí. Lepší zacházení se společnými zdroji je z tohoto hlediska klíčové. K tomu je ale potřeba, aby mnohem více lidí bylo schopno a ochotno věnovat alespoň část své energie správě veřejných zdrojů i kontrole zacházení s nimi. Pokud se zjistí závažná pochybení, je potřeba o tom informovat širší veřejnost, která dohlédne na řádné projednání trestních kauz a v příštích volbách podpoří toho, kdo bude s veřejnými prostředky hospodařit lépe. Vhodně použité prvky přímé demokracie ve formě častějších voleb, lokálních referend či konzultativních anket určitě přispějí k oživení veřejné diskuse nad důležitými tématy.

Je jasné, že ve společnosti nepanuje shoda ohledně priorit nakládání s veřejnými zdroji, které jsou omezené: někdo by raději posílil policii, jiný základní školství a další by se zaměřil hlavně na podporu zaměstnanosti. Z tohoto pohledu jsou spory a následné kompromisy nevyhnutelné. Důležitý je ale jednak styl, jakým tento proces probíhá, který je potřeba postupně kultivovat. To je ve výsledku odpovědnost všech, kteří ve veřejném prostředí nějak vystupují. Druhou důležitou součástí pak je kontrola toho, že i po politicky prosazených prioritách je s veřejnými prostředky nakládáno alespoň rámcově účelně a hospodárně.

Moderní technologie a politika

Moderní technologie v tomto mohou výrazně pomoci, protože umožňují rychlé informování a případné zapojení celé řady lidí: zařídit transparentní jednání radnice online nebo rozesílání důležitých informací lidem, kterých se problém týká, nebylo nikdy snazší ani levnější. Nezávazné lokální referendum online také v podstatě nic nestojí. Chybí spíš ochota politiků těchto nástrojů efektivně využívat.

Důležitou vlastností moderních technologií je i to, že umožňují snadno obcházet kontrolovaná oficiální média a rychle aktivizovat velké množství nespokojených lidí. Virální šíření přes sociální sítě umožňuje rozšířit atraktivní myšlenku (mem) v podstatě okamžitě, a navíc přes síť známých, kterým můžeme věřit a rovnou s nimi i diskutovat.

Klidně by mohl například vzniknout registr soukromých subjektů, které by měly pravomoc efektivně dohlížet na průběh veřejných zakázek a informovat o něm veřejnost. Tam by se mohli přihlásit všichni ti, které rozčiluje rozhazování veřejných zdrojů v neprůhledném systému, a důrazně upozorňovat na zjištěné nesrovnalosti.

Pomohla by i podrobnější kontrola činnosti poslanců či zastupitelů -- měl by existovat přehledný internetový profil, kde by o každém z nich bylo uvedeno, jak hlasoval při klíčových hlasováních, s kým se z titulu své funkce sešel a jaké úpravy zákonů sám prosazoval. Tyto informace jsou navíc zpravidla dostupné, stačí je přehledně propojit a srozumitelně o nich informovat.

Technologie také umožňuje mnohem lépe a přehledněji kontrolovat hospodaření stran i vrcholných politiků. Online příspěvky od většího množství zainteresovaných lidí umožňují omezit závislost stran na pokoutních finančních skupinách, které pak chtějí svoje investice zpátky na úkor zájmů širší veřejnosti. Dalších příkladů by se dala najít celá řada, pouze je potřeba mít dostatečnou vůli k jejich prosazení.

Konzervativní námitky

Současné masové protesty v demokratických zemích jsou důkazem toho, že energie na vyjádření nespokojenosti nechybí. Chybí ale jednak vůle dlouhodobě aktivně kontrolovat správce veřejných prostředků, ale i snaha systematičtěji se podílet v rámci svých možností na vytváření reálných politických alternativ, pokud kolem sebe žádnou smysluplnou nevidím.

Konzervativní zastánci statutu quo nám samozřejmě spolu s Churchillem řeknou, že současný stav i systém, který jej udržuje, je ten nejlepší možný, a tudíž nevyhnutelný. Veškerý odpor je tedy pouze marnění produktivního času, což říká nejen agent Smith z Matrixu, ale bylo to i jedno z důležitých hesel reálného socialismu v ČSSR. Problematičnost tohoto svůdného argumentu se ukáže, když se podíváme na dramatické rozdíly ve způsobech fungování různých demokratických států nebo i měst či menších komunit. Často zmiňovaná korupce se zřejmě nedá vymýtit úplně, nicméně je velký rozdíl mezi převedením veřejných peněz rovnou na účty politiků ve švýcarských bankách, aniž by se za ně něco vůbec postavilo či udělalo, a pozváním na oslavu po úspěšném dokončení projektu z peněz města. Pokud by všichni veřejní činitelé pouze občas chodili zadarmo na oslavy, a jinak se snažili veřejné finance opravdu šetřit, tak by se na mnoha místech rázem ušetřilo spoustu prostředků. Zkušenosti z mnoha konkrétních míst (Freiburg, Bogotá) nám ukazují, že to často jde i jinak, a tvrzení o nevyhnutelnosti je pouze politicky zneužíváno pro zachování stávajícího (nevyhovujícího) stavu.

Co si z protestů odnést?

Co pozitivního si tedy z vlny nepokojů odnést? Jednak to, že existuje snaha o to, aby se s veřejnými prostředky, které už starověku sloužily ke zlepšování kvality života širší komunity, zacházelo lépe. Protestující také požadují, aby byly veřejné prostředky využívány k řešení otázek, které společnost považuje za palčivé, ale které vlády nejsou ochotny řešit, jejich řešení blokují, či je alibisticky odkazují na mávání kouzelného tržního proutku.

Je potřeba si přiznat, že jde o problémy politické, které je ve výsledku potřeba řešit politickými postupy: pokud má dojít k pozitivním změnám, nestačí, že budou "správně" formulovány, ale o jejich správnosti je potřeba přesvědčit co největší počet lidí, a za jejich podpory je pak i prosadit. Samo se to nestane, ale protesty se mohou stát důležitým impulsem tímto směrem. Ukazují totiž jasně trestuhodnou naivnost představy, že stačí jednou za čtyři roky vhodit někam hlasovací lístek, a tím je o veřejný prostor a zdroje postaráno.

Špatná zpráva je, že prosazení pozitivních změn bude vyžadovat spoustu úsilí a energie celé řady lidí. Reálně tedy hrozí, že celá věc skončí nadáváním na poměry před televizí. Dobrá zpráva je, že snaha o zásadní změny je výrazně vidět i ve zdánlivě nevyhnutelném, nejlepším možném systému.

0
Vytisknout
9688

Diskuse

Obsah vydání | 21. 11. 2011