Holešovský karbanátek, aneb Nakupujte u odborníků

16. 3. 2012 / Karel Dolejší

Tento text určitě neusiluje o to stát se všestranným zhodnocením fenoménu zvaného "Holešovská výzva"; a to jednoduše proto, že v danou chvíli zůstává ve hře opravdu příliš mnoho neznámých. Namísto toho předkládám stručnou trojitou sondu do aktuální problematiky. První zkoumání začíná konstatováním faktu, že se Holešovské iniciativě právě podařilo přivést do ulic na české poměry nebývalý počet nespokojených lidí. Druhé vychází ze skutečnosti, že nejméně jeden bod v seznamu požadavků Holešovické iniciativy je opravdu velmi problematický. A třetí se týká málo potěšitelného faktu, ža většina vyjádření příznivců holešovských, která ke mně osobně dorazila, se vyznačovala zlobou až nenávistí směřovanými vůči iniciativě ProAlt.

1. Holešovská výzva vedla ke vzniku orgánu zvaného Národní rada, který počínaje 15. březnem organizuje po celé České republice protivládní protesty. V tomto svém úsilí byl alespoň během prvního dne nebývale úspěšný. Například i nejstřízlivější odhady z Brna uvádějí účast 4 000 lidí na demonstraci; zdržoval jsem se v tomto městě od roku 1989 celkem osmnáct let a musím konstatovat, že toto číslo je o čtvrtinu vyšší než maximum, které za celou dobu od samotného "plyšáku" vůbec pamatuji.

Souběžně se zprávami z ulice se někteří aktivisté Holešovské iniciativě rozhodně nenaklonění začali na sociálních sítích dotazovat: Kdo tohle všechno ve skutečnosti organizuje? My přece víme, že ti, kdo jsou veřejnosti na očích a představují tváře Holešovské výzvy, nejsou schopni tyto věci organizačně zvládnout. - Neříkám, že není dobré klást i takové otázky; jiná věc jsou ovšem spekulativní odpovědi na ně, které už nemají vůbec žádný reálný základ. Ano, ve srovnání s jinými protestními iniciativami, které jsou tak či onak ideově i organizačně transparentní, představuje Holešovská iniciativa cosi značně neprůhledného. To může být ale zrovna tak důvodem ke znepokojení jako důležitou komparativní výhodou. Leč k tomu podrobněji dále. - Pro naprosté nevěřící Tomáše mohu uvést ilustrativní anekdotu, jež dokládá, že pokud jsou lidé opravdu silně znepokojeni, není někdy vlastně ani třeba extrémně kompetentních organizátorů. Jde prostě o to poskytnout veřejnosti v daný okamžik příležitost k vybití emocí, aniž bychom tyto lidi předem poučovali, jak co mají nebo nemají chápat, a ideologicky je mustrovali; jen by nemělo dojít k hrubostem a násilí. Myslím, že o tomhle přece jen něco málo vím; v roce 2003 jsem spoluorganizoval třítisícovou brněnskou demonstraci proti americké intervenci do Iráku, a aniž bychom utratili desetitisíce či statisíce, jednorázově se sešlo skutečně velice pestré spektrum lidí znepokojených vyhlídkou na zcela zbytečnou krvavou řež. Možná se na mě někteří z mých tehdejších kolegů budou hněvat, ale nikoho včetně sebe sama nepokládám ze nějak extrémně organizačně schopného, a tehdejší organizační struktury byly opravdu velmi improvizované; jistě, museli jsme si propagaci akce tvrdě odpracovat, a bylo také potřeba nevylučovat předem zbytečně nikoho, kdo na ni vůbec chtěl a mohl přijít.

Ale zpět k holešovským. Bez ohledu na to, co je nakonec v pozadí tohoto fenoménu, chci vyzdvihnout fakt, že se iniciativa od počátku profilovala tak, aby se s ní mohl identifikovat tzv. člověk z ulice. Jestliže lidé jako např. Petr Kužvart poukazují na to, že většina ostatních protestních iniciativ a organizací je přeintelektualizovaných a pragocentrických, je mi líto, ale nemám, co bych k tomu více dodal. Lidé znepokojení jednáním Nečasovy vlády opravdu ve své většině nijak netouží být poučováni ani formulovat svou nespokojenost v jazyce nějaké speciální ideologie, k níž sami nemají žádný autentický vztah. Jejich nespokojenost je nespokojeností s politikou vůbec a s faktem, že je už dlouho není na veřejnosti slyšet. Co se mě týče, troufnu si odhadovat, že sám prostý respekt k aktuálnímu naladění veřejnosti může vysvětlit až 3/4 relativního úspěchu holešovského protestu. Kdyby lidé získali pocit, že budou na demonstraci indoktrinováni, určitě by jich přišlo mnohem méně. Vybrané pokrmy předkládané dobře definovanými občanskými iniciativami připomínají kodifikovanou kulinářskou klasiku typu anglického roastbeefu - správně bychom tu měli dobře vidět na každý jednotlivý krok toho, kdo danou záležitost připravuje, leč vybraná lahůdka je vždy pouze pro některé. Naproti tomu Holešovská iniciativa představuje cosi jako v náhodně vybraném stánku zakoupený karbanátek. Může se to dostat skoro ke každému, leč přetěžko říci úplně přesně, jaké ingredience a postupy za výsledným "lidovým" produktem masové spotřeby vlastně stály.

2. Ale není zde vše jen potěšující. Stejně jako autoři podrobného vyjádření iniciativy Nová antikapitalistická levice považuji za obrovský problém hned první požadavek Holešovské výzvy, tj. "vládu odborníků" - byť nikoliv proto, že bych se stejně jako NAL primárně opíral o třídní analýzu. Považoval bych za relativně rozumné žádat po eventuelní hypotetické demisi Nečasova kabinetu vznik přechodné úřednické vlády s omezeným mandátem vylučujícím např. uzavírání strategicky důležitých mezinárodních smluv. To je z hlediska principu předběžné opatrnosti naprosto OK. Naproti tomu hovořit o "vládě odborníků" nedává absolutně žádný rozumný smysl, ba zavání to dokonce falešnou legitimizací s potenciálem prodlužovat působení takového přechodného orgánu za rozumné meze. Důkaz: Václav Klaus je původní profesí bankovní úředník, nicméně jakožto "odborník" musel koncem 90. let opustit funkci premiéra paradoxně právě proto, že jeho ekonomické reformy přivedly český bankovní sektor dočista na buben. V čem je zde tedy jaká výhoda či záruka "odbornictví"? A na co by měl být vlastně politik odborníkem? Na komunikaci s veřejností? Nebo odborníkem v oboru který definuje jeho rezortní funkci? Ale proč potom byl nesporně odborně vzdělaný Martin Bursík tak neúspěšným ministrem životního prostředí? A nejsou naši dnešní politici nakonec především experty na dojení veřejných rozpočtů? Dovolávat se odborníků je ve výsledku naprostým nesmyslem, od toho zde politické funkce nejsou; dvaadvacet let se tu skoro všichni ambiciózní jedinci vydávali za experty na cokoliv a výsledek je naprosto neuspokojivý.

3. Nejméně potěšující ze všeho je nyní rozšířené vylévání žluče na ProAlt a další organizace, které "neposlechly" a nepodřídily se nároku holešovských sjednotit všechny protivládní síly pod jedním organizačním deštníkem. Tohle však není jen kontraproduktivní; je to doslova trapné, ba velmi, nekonečně trapné. Ozývá se zde zhrzenost a komplex.

Schopnost spojovat různorodé je vždycky vzácná a omezená. Jedna věc je usilovat o to, aby na demonstraci věnovanou tomu či onomu veřejnému problému pokud možno přišli všichni, kterých se věc týká; ale úplně jiná věc je prohlásit sám sebe sjednotitelem, aniž jsem sebeméně prokázal, že jsem něčeho takového vůbec schopen. Je opravdu těžké dostat v praxi třeba na demonstraci proti americké intervenci v zemi X současně lidskoprávní aktivisty, levicové politiky, aktivisty za přímou demokracii, ekology, muslimy a příslušníky Židovské obce. Vyžaduje to dost přemýšlení, počínaje už tím, co člověk napíše na plakáty. A je skoro úplně jisté, že kdybyste těm lidem řekli, že je chcete nějak organizačně sjednocovat, budou se cítit zneužiti a zůstanou raději doma. Tak jako v románu Malý velký muž přijdou prostě tehdy a proto, když vás momentálně uznávají za válečného náčelníka, ale jedině u vědomí, že mohou zase kdykoliv odejít. Snaha uzurpovat si ideu jednoty bez toho, že člověk jakkoliv prokáže schopnost tuto jednotu alespoň na malou chvíli ztělesnit, patří ke komickým projevům spasitelského komplexu a měla by být - a nepochybně i bude - soustavně vysmívána. Buď jste uznáni, nebo nejste. Jestliže spíše nejste, dělejte co můžete, ale hlavně proboha nekňučte. To je totiž ze všeho nejhorší.

Neumím věštit z křišťálové koule ani z kávové sedliny. Nevím a nemohu teď říci, jaký bude další osud Holešovské výzvy; vidím nicméně dobrou příležitost se z této kauzy poučit. Poukázala na některé slabiny ostatních opozičních iniciativ a to je užitečné; projevila sama značné nedostatky a poskytla tak dobrou příležitost k reflexi. Kdo je schopen tyto věci ze svého hlediska vyhodnotit, může tím snad posunout vlastní činnost dále. Kdo je zakopán na pozicích nezvládnutého resentimentu a hýčká si pocit vlastního zneuznání, ztrácel četbou tohoto textu čas - docela zbytečně.

0
Vytisknout
19601

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2012