"Robocalls" patrně vyhrály kanadské konzervativní straně loňské federální volby

19. 3. 2012 / Miloš Kaláb

Vyspělé demokracie mají vyspělé voliče. Nevyspělí raději ani nechodí volit a proto v nich nikdy není na rozdíl od pochybných demokracií vysoká volební účast. Nejsrozumitelněji se po válce na Balkáně vyjádřila moje tamní známá: "Za Tita jsem vždycky chodila volit, abych měla jistotu, že nebudou zvoleni darebáci. Dnes máme svobodu a všichni kandidáti jsou upřímní demokrati, takže vím, že kdokoliv bude zvolen, bude skutečně usilovně pracovat pro blaho všech občanů. Je tedy naprosto zbytečné, abych mařila svůj čas volbami".

Mezi nejvyspělejší země se tedy pochopitelně neřadí země, jejichž občané mají lhostejný vztah k výběru svých politiků, ale ani země, kde mají voliči silný pocit, že volit musí a kde je tedy volební účast vysoká. Vyspělým zemím ale nestačí zadostiučinění z toho, že jsou nejlepší, ale vzaly si za úkol přinášet pochodeň demokracie všude tam, kde to situace a jejich zájem vyžaduje. Někdy jásáme nad skutečností, že v některé zemi volili lidé poprvé ve svém životě a tedy jim blahopřejeme k tomu, že zavedli demokracii. Soustředěni na volební urny v cizině netušíme, že to může doma "zcela výjimečně" zaskřípat. Jako bychom neznali přísloví, že pod svícnem bývá tma.

Byla tma, byla i v Kanadě, ale jiné přísloví žíká, že nic netrvá věčně. Až do loňského května zde byla taková divná situace, i když by ji většina obyvatelstva nenazývala "blbou náladou". Jenže ona skutečně blbou náladu přinášela mezi politiky konzervativní strany. Několikeré dířvější volby přinesly jen částečné vítězství, které stačilo pouze na vytvožení menšinové vlády. Zatímco v jiných zemích by se to považovalo za úžasné vítězství demokracie, že se dostalo zastoupeni občanům různých politických názorů, v Kanadě se to považovalo za velký nedostatek systému. Velké myšlenky konzervativních politiků se nedaly uskutečňovat, když musela brát vláda ohled na ostatní strany a musela vládnout podle ošklivého slova konsensus.

Konzervativní strana se cítila omezena a brala to rovnou jako potupu, že se o vládu ucházela i liberální strana vedená -- světě směj se -- univerzitním profesorem. Navíc takovým, který se do Kanady vrátil ze Spojených států. Takového bylo nutné znemožnit, takže se hodně peněz věnovalo na útočnou televizní propagandu proti "profesorovi". Byl líčen jako oportunista, který se do Kanady vrátil jen proto, aby se mohl stát ministerským předsedou, jakoby ten dosavadní konzervativní ministerský předseda svou funkci vykonával jen proto, aby prospíval občanům. Propaganda zabírala, takže nakonec prý v liberální straně pochybovali i samotní politici, jestli ti konzervativci nemají pravdu. Bylo zřejmé, že volby vyhraje konzervativní strana -- a šlo jen o to, jakým poměrem.

V Kanadě existuje tzv. většinový volební systém. Místní občané mi jeho výhody vysvětlovali už v minulém století: Nevolíme politické strany, nýbrž určité lidi, kteží žíjí v našem volebním obvodu. Když budou členy vítězné politické strany, tím lépe pro nás, protože do obvodu přinesou státní peníze a různé jiné výhody. O něčem takovém si mohou nechat zdát občané v těch obvodech, které budou zastupovat opoziční poslanci. Voliči sledují každý průzkum veřejného mínění, aby věděli, kdo vyhraje a koho je tedy dobré volit, aby volební obvod vzkvétal. V každém volebním obvodu se o zvolení ucházejí kandidáti politických stran, ale vždycky se zdůrazňují jejich osobní vlastnosti a jejich vlastní názory a jaké dobro chtějí voličům po volbách přinášet. Naději na zvolení mívají jen členové konzervativní, liberální nebo sociálně demokratické strany, ale ve velkých městech se najdou i okrajoví kandidáti, kteží získali hluboko pod 1% hlasů. V Québecu mají navic Bloc Québecois, separatistickou stranu, která usiluje o odtržení od Kanady, ale přes to její poslanci zasedají ve federální poslanecké sněmovně. To je taková drobná zvláštnost v této velké zemi.

Ten kandidát, který získá nejvíce hlasů, se stává vítězem a tedy poslancem. Při těsném poměru je někdy potřeba přepočítávat hlasy, aby mohl být vyhlášen vítěz, třeba jen většinou 8 hlasů. Při 3 hlavních politických stranách (konzervativní, liberální a sociálně demokratické) stačí k vítězství v mezním případě 35% hlasů (jestliže obě další strany získají 33% a 32% hlasů). Zhruba šedesátiprocentní volební účast znamená, že v obvodu stačí 21,6% občanů zvolit toho, kdo bude obvod reprezentovat. Loni byla celková účast 61%, ale ve věkové skupině 65-74 let volilo 82% oprávněných voličů, což bylo nejvíce ze všech věkových skupin.

Jestliže by politická strana vítězila podobným těsným poměrem, nemusí vyhrát ve všech obvodech, aby mohla sestavit naprosto většinovou vládu. Stačí, aby vyhrála v 51% obvodů, což by v případě poslanecké sněmovny o 300 poslancích pro ni znamenalo 153 křesel (147 pro opozici) a tedy konec starostí v příštím volebním období, jak vládnout a nač dávat pozor. Vládnout s rozmachem a na nic se neohlížet -- opozice si může lízat rány. Teoreticky v naprosto mezním případě tedy stačí v 51% volebních obvodů získat 35% hlasů, což znamená, že (za nereálných, ale možných podmínek) by takové straně stačilo, aby pro ni hlasovalo 11% registrovaných voličů. Z těchto čísel je vidět, že absolutní vítězství odstraňuje blbou náladu a nahrazuje ji euforií, a že tedy stojí za to učinit pro ně všechno. Jakkoliv to vypadá pžed volbami tak, že je politická strana organizací individuálně myslících a jednajích lidí, po volbách musí poslanci přesně a přísně dodržovat stranickou disciplínu. Dohlíží na to stranický "bič" neboli "whip". Výjimečně, pokud se nehlasuje o nějakém životně důležitém návrhu zákona, se poslancům povoluje, aby volili "podle svého svědomí". Takové výjimce se dělá reklama, aby bylo vidět "přednosti demokracie".

Co dělat, má-li vedení strany pochybnosti, zdali se podaží ovládnout poslaneckou sněmovnu? V žádném pžípadě nestačí usměvy kandidátů před obrazovkou a líbání malých dětí, přestože to ještě stále funguje. Mnohem lepší je modernější přístup. Zapojí se do přípravy voleb informační technika a najme se firma, která tou technikou vládne nejlépe. Při loňských federálních volbách to byla americká firma. Jak se ta postaví k úkolu zajistit pro zákazníka vítězství? Provede průzkum veřejného mínění, aby bylo vidět, kde je nejlepší naděje vyhrát, a tam převede naději ve skutečnost. Jak to udělá? Jménem opozičních, tedy liberálních aktivistů zavolá telefonem občanům, kteří by pravděpodobně nevolili konzervativní stranu, že se nebudou volby konat v budově, která je uvedena na volebních lístcích ani v novinách, ale někde jinde. Ono se už najde dost takto obvolaných voličů, kteží si řeknou, že nevědí, kde teda ty volbou budou, a že asi bude nejlepší se na ně vykašlat. V novinách byla zpráva i o tom, že se takto volalo voličům židovského vyznání, o kterých se předpokládalo, že by volili liberální stranu. Aby se podařilo odradit je od cesty do volební místnosti, zavolalo se jim v době večeře právě v sobotu. Není divu, že tito voliči byli velice rozčileni - chtěli volit liberály a oni jim takto zkazili šábes. "Se mnou tedy nepočítejte, vy tajtrlíci", řekli si tito lidé a nevolili. Najatá firma Prime Contact se sídlem v Severní Dakotě tedy mohla ohlásit, že splnila úkol na výtečnou -- výsledky byly patrné, když se spočítaly volební hlasy.

Co ale znamená výraz robocalls uvedený v titulku? Robotické volání, čili sdělování informací pomoci automatizovaného telefonování. Je pravda, že není nad osobní styk, ale v této zemi se vyřídí mnohem více věcí telefonem než rozhovorem z očí do očí. Zatímco my jsme doma žádné telefonní hovory v předvolebním období nebrali a nechávali jsme naskočit záznamník, jiní občané nebyli k informacím tak lhostejní a tedy naslouchali zprávám, které jim četli "roboti". Cena jednoho zavolání je pro objednavatele nízká, jen několik centů, a průměrné volací středisko v Kanadě zavolá na 200 000 až 300 000 telefonních čísel za hodinu. Není tedy divu, že si jen ve městě Guelph v jižním Ontáriu stěžovalo více než 31 000 občanů na falešné, dezinformující nebo dokonce výhrůžné telefonní hovory. Podobné hromadné předvolební telefonní "informace" jsou hlášeny ze severního Ontária (Nipissing-Temiskaming), kde konzervativní vyzyvatel porazil úřadujícího poslance rozdílem pouhých 18 hlasů. Robocalls byly zaměřeny na starší voliče jednak proto, že mají nejvyšší volební účast, a také proto, že telefonům dosud důvěřují, zatímco lidé mladší generace mají svoje pochybnosti. Nyní všechny případy vyšetřuje úřad Elections Canada, protože zasahování do demokratických voleb je ilegální.

O tom, že se jedná o nepřístojnost velkého kalibru svědčí to, že po zadání hesel robocalls, Canada, elections podá Google 3 610 000 výsledků -- stačí si vybrat. Pro toho, kdo si libuje ve skandálech, je nyní příležitost sledovat ten nynější s obviňováním, protiútoky i jejich odrážením jak v parlamentu tak i ve sdělovacích prostředcích, i názory, zdali by se měly vypsat nové volby ve volebních obvodech, kde jsou pochybnosti o řádném průběhu loňských voleb. Jean-Pierre Kingsley, nejvyšší volební úředník Elections Canada před r. 2006 prohlásil, že se vyšetřování protáhne na několik měsíců nebo dokonce roků. Bývalý kanadský astronaut Marc Garneau, nyní liberální poslanec, zastává názor, že na pranýři nebudou pouze robocalls, nýbrž celá "politická kultura" ministerského předsedy Stephena Harpera, včetně útočné a nenávistné předvolební propagandy. Podle pana Garneaua nebyla tato politika omezena na předvolební období, ale provádí se "24/7" čili po dobu 24 hodin, 7 dní v týdnu.

Opoziční strany žádají, aby se záležitost s robocalls vyšetřovala nezávislým soudem nebo aby byla ustavena nezávislá královská komise, "aby se našla pravda a vyčistil se vzduch". Ministerský předseda tyto požadavky tvrdě odmítá tvrzením, že tu situaci již vyšetřuje úřad Elections Canada, který má zodpovědnost za řádnou organizaci voleb. Navíc tvrdí, že se konzervativní strana stala obětí neopodstatněných pomluv. Průzkumem veřejného mínění se ale zjistilo, že 75% občanů žádá, aby záležitost s robocalls byla vyšetřena nezávislou soudní komisí.

Karel Čapek by se podivil, do jakých souvislostí a jak daleko od Prahy se dostal výraz roboti, který poprvé na světě použil ve své knize R.U.R. na návrh svého bratra Josefa.