Izrael dlouhodobě upřednostňuje konflikt a expanzi na úkor diplomacie

16. 3. 2012 / Daniel Veselý

Mám dojem, že úroveň diskuse o izraelsko-palestinském konfliktu v České republice, pokud vůbec nějaká probíhá, se neustále točí okolo jakési starozákonní mytologie, jejíž "zjevené pravdy" jsou pokládány za fakta. Řada exponovaných osob se například pořád domnívá, že Izrael je maličkým ostrůvkem civilizace v barbarském oceánu jinověrců, jenž, kdyby slevil ze svých bezpečnostních a "obranných" pozic, by byl zničen. Uskutečnil by se druhý holocaust nebo by -- při nejmenším -- byli všichni Židé nahnáni do moře. Mám za to, že tak směšná stanoviska by nevzal vážně ani nejstarší izraelský deník Haaretz, jenž zaměstnává pár reportérů, kteří by v české kotlince byli označeni za antisemity, nebo akurátněji za sebenenávidějící Židy.

Stoupenci Izraele poukazují na to, že na druhé straně existují takřka výlučně "fanatici odmítající dialog", sebevražední atentátníci ( kdy byl naposled usmrcen nějaký izraelský civilista třeba v centru Tel Avivu? -- marně šátrám v paměti...) nebo na svobodu puštěné "stovky zločinců a vrahů". Tito lidé ale zapomínají, proč tito zoufalci vůbec existují a proč tak jednají; že jejich děsuplné vize a zoufalé skutky formovaly tragédie, jež si stoupenci židovského státu nedokážou představit. Proč vznikla OOP, proč vznikl Hizballáh, proč vznikl Hamas, jaká událost spustila vlnu sebevražedných atentátů na izraelské půdě? Kromě první reality mají ty ostatní jednoho společného jmenovatele -- izraelskou okupaci a z ní plynoucí invaze, vraždy, mučení, věznění, masivní krádež půdy, boření domů, studen, stromů atd.

Nechci sáhodlouze vypisovat, že Hizballáh vnikl coby logická reakce na předem plánovanou tříměsíční invazi izraelské armády do jižního Libanonu, jež usmrtila pravděpodobně víc lidí než všechny palestinské teroristické frakce dohromady. Na vzniku Hamasu se podílel Izrael kvůli tomu, že předáci sekulárního OOP byli vůči izraelské straně moc vstřícní a preferovali dialog, čehož se Tel Aviv vždy bál. Snažil se proto vytvořit náboženskou protiváhu OOP, aby jednoduše "neexistoval partner pro dialog" a násilná okupace a kolonizace okupovaných palestinských teritorií mohla nerušeně pokračovat dále. Izrael prováděl taktiku založenou na povzbuzování islamistických skupin, aby vytvořil protiváhu k sekulárním nacionalistům z OOP a Fatahu řadu let. Paradoxně nebo spíš podle očekávání poté, co Hamas v roce 2006 vyhrál v demokratických volbách, což se na Blízkém východě jen tak nevidí, a porazil "umírněný" Fatah, byl Izraelem a Spojenými státy označen za nedůvěryhodného partnera pro dialog a následně perzekvován sankcemi.

Tento "diplomatický" přístup bývá pro izraelské a americké politické plánovače a vyjednavače v rámci "mírového řešení" izraelsko-palestinského konfliktu příznačný; téměř nikdy nedokážou nalézt partnera pro dialog, protože o něj sami v reálu nestáli a dodnes nestojí, a to je v konečném důsledku velice zhoubné pro bezpečnost, ba existenci samotného Izraele.

Vzestup palestinských sebevražedných atentátů lze zase vnímat jako reakci na atentát ve městě Hebron, které nalezneme na okupovaném Západním břehu, kde v únoru 1994 židovský náboženský fanatik Baruch Goldstein uvnitř místní mešity postřílel 29 věřících a 125 dalších zranil. Tento zločin se přirozeně stal jiskrou, která zažehla palestinské nepokoje po celém Západním břehu, při nichž byli izraelskou armádou usmrceni další lidé. Do té doby byly sebevražedné palestinské atentáty proti Izraelcům naprosto ojedinělé -- ve skutečnosti byly uskutečněny pouze dva. Posléze je však možné vysledovat jejich nárůst. Izraelský režisér Ilan Ziv natočil v roce 2002 snímek Human Weapon: A Film on the History of Suicide Bombing, v němž se pojednává o dějinách sebevražedných atentátů coby zbrani na Středním východě a jinde. Film mapuje proměnu v páchání sebevražedných atentátů během 20 let, a rovněž je v něm uvedeno, že právě hebronský masakr z roku 1994 představoval bod obratu v izraelsko-palestinské krizi, potažmo v nárůstu sebevražedných atentátů.

Jestliže chci hájit tezi, že hlavním motorem cyklické tragédie na Blízkém východě je izraelská okupace, je třeba, abych se vrátil do roku 1967, kdy Izrael během bleskového útoku obsadil Západní břeh, pásmo Gazy, Sinajský poloostrov a Golanské výšiny, jež následně ilegálně okupoval a kolonizoval. Zde už je izraelská touha po expanzi na úkor diplomacie zjevná. V 1. polovině 70.let přišel egyptský prezident Sadat s nabídkou týkající uzavření míru s Izraelem na základě rezoluce č. 242 RB OSN, podle níž se má Izrael stáhnout za hranice dobyté v roce 1967. Sadat tuto nabídku speciálně podmínil tím, že Izrael přestane okupovat a kolonizovat Sinajský poloostrov. Nicméně tehdejší izraelská vláda tento návrh odmítla a dala tak najevo, že je pro ni větší prioritou kolonizace než bezpečí země. Tel Aviv tedy v kolonizaci Sinaje pokračoval, a to velice brutálně: násilím vysídlil 10 000 farmářů a beduínů, ničil jejich vesnice, mešity, hřbitovy a pokračoval ve výstavbě města Yamit, kde mohli žít jen Židé. Tyto okolnosti vedly Sadata k tomu, aby v roce 1973 vyhlásil Izraeli (tedy Izraelem okupovaným územím) válku. Ovšem ani tato lekce nebyla natolik důrazná, aby Izrael přehodnotil svou politiku vůči sousedům a okupovanému obyvatelstvu.

Izrael společně s USA v roce 1976 odmítly přistoupit na modifikovanou verzi rezoluce č. 242 RB OSN, jež má být základním kamenem pro vytvoření dvou samostatných států na Blízkém východě -- izraelského a palestinského. Tento odvážný návrh přednesený v Radě bezpečnosti arabskými státy získal podporu drtivé většiny států OSN, dále pak OOP i klíčových elementů v Hamasu. Nicméně Spojené státy a Izrael dlouhodobě odmítají tento názorový konsenzus přijmout, a tudíž opět volí cestu konfrontace a nikoliv diplomacie. Vezmeme-li v úvahu, že by izraelský stát byl asi 4x větší než palestinský, nemůžeme mluvit o tažení fanatických islamistů hypoteticky "dobytým a poraženým Izraelem". Navrch můžeme připočíst pokračující výstavbu ilegálních židovských osad na okupovaných palestinských teritoriích, tedy fakt, který kritizují i mnozí příznivci Izraele, a je skutečně jasné, že Tel Aviv s podporou Washingtonu jakýkoliv dialog odmítá.

Největším nepřítelem Izraele je jeho destruktivní politika vůči porobeným populacím a dalším státům, nikoliv nereálný nájezd barbarských hord se zahnutými šavlemi, jak se někteří hloupě domnívají. Pokud bude Izrael nadále pokračovat v politice expanze, terorismu a rasismu, aniž by přistoupil na mezinárodnímu konsensus, spáchá nevyhnutelnou sebevraždu.

0
Vytisknout
5866

Diskuse

Obsah vydání | 20. 3. 2012