Vyžeňte penězoměnce... (My až po vás)

24. 7. 2012

KD│ V okamžicích velkých mezinárodních zvratů se často mění pravidla, podle nichž svět funguje. Jeden z takových momentů nás minul během krize v roce 2008, kdy politici promrhali šanci postupovat společně proti asociálnímu chování velkých investorů, superbohatých elit a přebujelého finančního průmyslu. Namísto toho, aby zahájili hru "Pojďme se společně zachránit", kterou mnozí velice nahlas, ovšem pouze verbálně vzývali, začali hrát hru jinou - a hrají ji dodnes. Je to hra "Zachraň se kdo můžeš" - hra nekooperativní a přinejmenším ve svých důsledcích také hra s nulovým součtem. Při ní se sice pořádají honosné mezinárodní summity a nadělá se spousta líbivých řečí, každý však v praxi hájí pouze sám sebe na úkor těch druhých. Evropská periferie žádá společné záruky za veřejný dluh zemí eurozóny a nestará se o to, že její soukromý sektor je nekonkurenceschopný a to se nedá vyřešit fiskálním sjednocováním. Jádro EU chce donutit periferii seškrtat veřejné výdaje, ale na obnovu konkurenceschopnosti a nová pracovní místa přispívat nehodlá. USA a Británie doufají, že poukazováním na problémy EU přimějí investory "utíkat" k dolaru nebo libře bez ohledu na to, že vyhlídky americké (a tím spíše britské) ekonomiky nejsou o mnoho lepší než v kontinentální Evropě. A Čína doufá, že poukazováním na problémy Západu odvede pozornost od vlastní investiční megabubliny, která začíná praskat. Každý sám za sebe uprostřed líbivých řečí o zodpovědnosti a společném postupu.

Když se hovoří o daňových rájích, lidé si většinou představí exotické destinace jako Panenské nebo Kajmanské ostrovy či Vanuatu. Jenže to vůbec nejsou jen tyto malé okrajové státy, kdo založil svou národní ekonomickou strategii na "těch, kdo chtějí přečůrat berňák". Ve vztahu k EU zmíněnou roli programově hrají Švýcarsko a Británie, v posledních měsících pak stále více i Spojené státy. Na ty kdo ve "svých" zemích utíkají před daňovým úředníkem spoléhá Dubaj či Hong Kong, ale také Singapur nebo Nový Zéland. A třeba stát Delaware hraje navíc roli daňového ráje ještě v rámci samotné Unie.

Není samozřejmě v zájmu žádného jednotlivého státu univerzálně zlikvidovat schopnost vybírat daně. Koneckonců mnoho zemí navzdory svým predátorským strategiím čelí stále větším fiskálním potížím. Jenže jejich strategie tím nejsou zrušeny - a hraje-li se globální "hra na kuře", ten kdo jako první ve větší míře odbočí od faktické konfrontace v podbízení se investorům a vkladatelům k obhajobě "veřejného zájmu" všech států na Zemi, ten prohrává na celé čáře. Právě proto se pravděpodobně nic zásadního nestane, dokud nebude pro všechny příliš pozdě.

Bylo by možné obejít neschopnost národních politických elit čelit problému daňových úniků (naučenou neschopnost motivovanou mj. i kampaňovými příspěvky zainteresovaných) na mezinárodní úrovni a použít některou z existujících institucí k tomu, aby byla zkrátka všem vnucena stejná restriktivní pravidla omezující daňový dumping?

Odpověď záleží na tom, co si představujeme pod pojmy jako "mezinárodní politika" nebo "mezinárodní právo". Pokud se přidržíme představy, že mezinárodní instituce po 2. světové válce byly vytvořeny tak, aby konzervovaly politickou dominanci vítězných mocností nad zbytkem světa a v ekonomické oblasti kodifikovaly nadvládu USA coby státu se světovou rezervní měnou, pak "multipolární svět" znamená, že tyto instituce jsou nyní do značné míry paralyzovány. Neexistuje nikdo, kdo by dokázal univerzálně vynucovat jednotná pravidla. Spojené státy už tuto roli nedokážou hrát a na jejich místo dominující supervelmoci hned tak někdo nenastoupí. Žijeme ve světě fluidních koalic (často vznikajících především s cílem limitovat moc Spojených států), nikoliv stabilního a kodifikovaného mezinárodního řádu s jasnými pravidly a dominantním subjektem, jenž je (ve vlastním zájmu) univerzálně vynucuje.

Představa, že se podaří v těchto podmínkách vynutit, pokud tedy ne dohodnout, jednotný postup ve věci daňového dumpingu - ale třeba také adaptace na ropný zlom či prevence změny klimatu - patří mezi ty největší utopie, jaké v současnosti vůbec existují. Vše bude bohužel s největší pravděpodobností zastíněno vzájemným soupeřením, krátkozrakým bojem o moc a dnešní zisky.

0
Vytisknout
6907

Diskuse

Obsah vydání | 26. 7. 2012