Prezident vetoval zákon o audiovizi: má pravdu a bude kravál kulturní scény

12. 11. 2012 / Štěpán Kotrba

Prezident republiky Václav Klaus v pondělí dne 12. listopadu 2012 využil své pravomoci dané článkem 50 Ústavy České republiky a vrátil Poslanecké sněmovně zákon ze dne 26. října 2012, o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi).

Argumentuje logicky: stát nepodporuje jiná umělecká odvětví. Odsuzuje lobbing filmařů.

Odůvodnění prezidenta republiky:

Využívám pravomoci dané mi článkem 50 Ústavy České republiky a vracím Poslanecké sněmovně zákon ze dne 26. října 2012, o audiovizuálních dílech a podpoře kinematografie a o změně některých zákonů (zákon o audiovizi).

Formálně jiný, ale ve své podstatě velmi podobný zákon jsem vrátil Poslanecké sněmovně již v roce 2006. Tehdy šlo o zákon z 25. dubna 2006, kterým se mění zákon č. 241/1992 Sb., o Státním fondu České republiky pro podporu a rozvoj české kinematografie, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Tento zákon nakonec přijat nebyl.

Své stanovisko jsem od té doby nezměnil.

Stále se domnívám, že filmový průmysl je standardním obchodním odvětvím, nikoli veřejným statkem, který by měl být financován z veřejných zdrojů, tedy i z prostředků těch, kteří by je sami na tento účel dobrovolně nedali. I nadále se domnívám, že pokud si parlament myslí opak, pak má být záměr podporovat kinematografii porovnáván s jinými veřejnými zájmy v rámci sestavování státního rozpočtu a nemá být financován z mimorozpočtových zdrojů a tím privilegován oproti jiným veřejným výdajům.

I nadále považuji za neobhajitelné a nijak neodůvodněné, že stát tímto způsobem hodlá podporovat podnikatele ve filmovém průmyslu a ne například českou hudbu, české výtvarné umění či architekturu, českou literaturu, české divadlo anebo český sport. Stále nevidím žádný důvod, proč by právě filmoví producenti a další podnikatelé v kinematografii měli být privilegováni oproti jiným, srovnatelným oborům.

Přesto, že organizace financování filmového průmyslu prostřednictvím Státního fondu kinematografie je v novém zákoně propracovanější a sám Fond má nově podléhat přísnější veřejné kontrole, než tomu bylo podle zákona, který jsem vrátil před šesti lety, jde spíše o technická dílčí vylepšení. Sama podstata zákona zůstává chybná. Domnívám se, že skutečným problémem současné české kinematografie není ani tak nedostatek financí - i za málo peněz lze natočit velmi dobrý film - ale spíše nedostatek tvůrčí invence.

Jsem přesvědčen, že Sněmovna by se nad přijatým zákonem měla ještě jednou zodpovědně zamyslet.

Před dvaceti lety stát podporoval i jiné obory. Financováním tvůrčích pobytů, masivními daňovými úlevami pro registrované umělce a umělecké řemeslníky, 4% z veškeré investiční výstavby šlo na umění ve veřejném prostoru. Vznikly tisíce soch, reliefů, vitráží, gobelínů a artprotisů, mříží a individuálně vyrobených umeleckořemeslných děl. Dnes na nic z toho nejsou peníze. Nejsou peníze na vydávání básní, umělecké a kunsthistorické časopisy a monografie. Nejsou peníze na dotování výrobu bibliofilií. Nejsou peníze na urbanistické soutěže a zanikly útvary městského architekta na městských úřadech. Peníze na nákup děl nedostávají galerie. Ani ta "Národní". Akvizice se dnes řeší výhradně darováním.

Stát přiznával až sedmdesátiprocentní paušální režijní náklady jako daňovou úlevu, ze zbylých třiceti procent umělci, kteří pracovali v podstatě jako živnostníci, platili 10-15% daně z příjmu. Mohli přitom nakupovat materiály a technologie za velkoobchodní ceny. Mohli spolupracovat s továrnami, které umožňovaly umělcům jinak neuskutečnitelné realizace. Vznikaly a prosperovaly uměleckořemeslné hutě a specializovaná uměleckořemeslná pracoviště, kde "zisk" nebyl tím hlavním kritériem. To vše s minimální byrokracií. Stát zajistil umělcům i daňovou a účetní firmu,protože věděl, že mnoho umělců není schopno vést rozsáhlou administrativu svých živností. Z tohoto "nadbytku", dík kterému vznikaly mnohdy i velmi ojedinělá díla, nezbylo během krátké doby po listopadu nic.

Dnes, v systému absolutní estetické lhostejnosti vůči veřejnému prostoru, není možné v mnoha oborech realizovat prakticky nic. Není možno experimentovat s vysokým rizikem neúspěchu - a bez experimentu není unikátních produktů. Dílo takových umělců, jakými byli režisér Zeman, Pojar, Švankmajer, sochař Svoboda či skláři Libenský nebo Šuhájek, krajkářka Vlasta Wasserbauerová dnes už vzniknout nemůže. Riziko neúspěchu u extrémně technologicky či rozměrově náročných děl je příliš velké a není nikdo, kdo by si ho mohl dovolit nést. Fungují pouze ti výtvarníci či řemeslníci, kteří dělají drobná dekorativní díla pro soukromé investory, které zakázkami živí církev či se věnují posledních dvacet let restaurování bohaté historie. Estetická kvalita, trvalost a řemeslná kvalita byl nahrazena slovy láce a módnost. Efektnost. Prodejnost.

A taková díla není třeba podporovat z veřejných peněz.

Platí to i o většině českých filmů, za poslední léta vzniklých. Jsou povrchní, umělci nehledají nosnou myšlenku, ale starají se o návštěvnost kin. Proč by měly filmy středního proudu největšího tria lobbistických prosebníků Trojana, Hřebejka a Jarchovského pobírat veřejné peníze?

Jedním z filmů, které si podporu zcela určitě nezaslouží, je například dnes dle mého skromného názoru odporně nevýtvarný Kozí příběh Jana Tománka. No uznejte... Oproti Medvědům od Kolína, Maxipsu Fíkovi, Příběhům včelích medvídků, či Machovi a Šebestové je to na komerční efekt vytvořený kýč. Chabě napsaný scénář, otřesné výtvarné zpracování. Vedle toho stojí velmi esteticky propracovaný, ale riskantní a náročný experiment Alois Nebel - filmová adaptace komiksu Jaroslava Rudiše a Jaromíra "99" Švějdíka, i když Sin City to není... Naštěstí... film Alois Nebel vznikl s podporou Státního fondu rozvoje kinematografie, Eurimages, MDM, Ministerstva kultury ČR, Ministerstvo kultury SR, programu Media EU a ČT. Jak ale jinak než z veřejných prostředků najít "angel investors" pro takto investorsky riskantní film? Jak ho vypreparovat z byrokracie, kterou současná podpora vyžaduje? Jak mu dát možnost vyniknout při estetické průměrnosti všeho okolo? Komerční firmy podporují většinou filmy komerční a scenáristicky i filmařsky průměrné. Jen aby tvůrci přežili a film vydělal balík svému investorovi... Málokdy se povede soukromá podpora něčeho tak výjimečného, jako je Nebel. "Angel investors" nejsou. Jen ziskuchtivci. Kapitalismus je jich plný. A prezident má pravdu, že z ostatních oborů stát nepodporuje nic.

Dívejme se na to ale jinak než Klaus: není načase se v parlamentu bavit o důslednější a systémovější podpoře a masivním zafinancování i jiných oborů současné kultury?

0
Vytisknout
3380

Diskuse

Obsah vydání | 13. 11. 2012