Temně hučí bory české

25. 1. 2013 / Marek Řezanka

V posledních čtrnácti dnech se mohlo zdát, že jediným problémem České republiky je, koho si zvolíme za prezidenta. Stranou šly sociální a ekonomické problémy země, zapomněli jsme na své stíhané politiky, ať už D. Ratha, který si pomalu musí připadat jako Kafkův hrdina v románu Proces, či ty, kteří se do vazby nedostali (Parkanová, Dalík, Šiška).

Zapomenuty jsou Kalouskovy výlevy na adresu nezávislé policie v kauze CASA a nikoho již nezajímá nějaký pan Lessy, který se dostal s panem Kalouskem do křížku a který je dnes sprostým obviněným. Po prvním rozhořčení nad počtem obětí v etanolové kauze jsme zřejmě rezignovali na nějaké politické dopady, které by tato kauza nejspíš mít měla, už proto, že zdaleka není u konce. Nebo jsme se již smířili s faktem, že ministerstvo financí předhodilo spotřebitele supům napospas -- a o kontrolní mechanismy se zajímá asi tolik jako vláda o názory odborářských analytiků na důchodovou reformu?

Zatímco se na začátku dvacátého století ujalo zkracování (názorně ztvárněno ve filmu Postřižiny), nyní žijeme patrně v éře slučování. Samo o sobě nemusí jít o proces nutně negativní, rozhodující bude, komu a čemu vystaví stop a komu a čemu dá naopak zelenou. Sloučí se některá ministerstva, slučovat se mají také vrchní státní zastupitelství. Uspoříme? A nepřijdou nás naopak tato slučování draho?

Tématem, které nás doprovází od počátku roku, jsou prezidentské amnestie. Společnost se díky nim dostala do varu. Všímá si jejich rozsahu, velmi citlivě reaguje na to, kdo všechno by měl být propuštěn - a komu naopak zbudou oči pro pláč. Že šlo o humanitární gesto hlavy státu, věří málokdo.

Trochu ve stínu averze vůči prezidentovi republiky, který se za své jednání nezodpovídá, zůstali premiér, Petr Nečas -- a potažmo celá vláda včetně ministra zahraničních věcí, který se uchází o prezidentské křeslo. A vláda zodpovědná je, premiér je zodpovědný. Pokud nevěděl, jaké má pravomoci, jedná se z jeho strany o nekompetentnost, pokud věděl, a tváří se, že přesto nemohl jinak, jde o záměr. Stále ještě není jasné, jestli nakonec lidé jako Chvalovský, Berka či Pitr odejdou se štítem, nebo na štítě. Jaký bude další postup v ostře sledovaných kauzách, které se vlečou jak nekonečný sitcom -- H-systém, Trend, CS fondy, ad.

Již z tohoto hlediska bude důležité, jak dopadne slučování vrchních státních zastupitelství a kdo v rámci tohoto slučování (ne)půjde z kola ven.

Sama Lenka Bradáčová z Pražského vrchního státního zastupitelství uvedla, že by slučování za předpokladu, že bude zajištěna kontinuita pro vyšetřování hospodářských kauz, uvítala jako systémově prospěšné: "Konzistentně již několik let podporuji zrušení vrchních státních zastupitelství, soustava se tak stane efektivnější." 

Protikorupční policie každopádně nezahálí. V posledních dnech si posvítila na Lesy České republiky s tím, že ji zajímají IT zakázky.

Občan České republiky si věru nemůže stěžovat, že by se mu před očima míhalo málo kauz. Problém je jinde. Málo z nich -- pokud vůbec nějakou -- vidí dotažené do konce, do pojmenování zločinů a do vynesení rozsudku.

A má-li občan na paměti, že ve vedení Lesů ČR stál svého času i ministr Blažek s tím, že tehdy mu pan premiér Nečas vyjádřil svou nedůvěru, nelze se tomuto občanovi divit, že vírou v právní stát zrovna neoplývá.

Výše popsaný politický kolorit nám ovšem nestačí. K pokleslé politické kultuře vztyčených prostředníků, fackování občanů, třebaže možná drzých a kultuře sprostých výroků včetně nadávek občanům do lůzy se přidala polarizace společnosti jako takové. Místo, aby se vedly věcné argumentační diskuse o minulosti, přítomnosti -- a pokud možno i budoucnosti, o Benešových dekretech, o základech Evropské unie, na nichž je, či není udržitelná, o Fiskálním paktu a neudržitelnosti politiky škrtů, o významu nástrojů polopřímé a přímé demokracie, zaplály iracionální vatry nesnášenlivosti.

Navzdory výraznému zlepšení česko-německých vztahů v poslední době (např. červnová omluva německého prezidenta J. Gaucka u příležitosti sedmdesátiletého výročí vyhlazení Lidic a Ležáků či otevírání starých křivd a zločinů při odsunu sudetských Němců a vyšetřování těchto případů) se podařilo opět vyvolat nesnášenlivost a nenávist. Může snad dojít k pokusům o revizi výsledků druhé světové války?

Zatímco se hraje na struny strachu a vášní, došlo k útokům na základní demokratické hodnoty, na svobodu slova a svobodu politického vyznání. Jistě, J. Stránský se M. Dejdarovi za své gesto omluvil, ale to nic nemění na faktu, že by mu vyhrožování komukoli pro jeho přesvědčení nemělo na mysli ani vytanout.

Davové šílenství však postihlo umělecký svět jako takový, univerzitní prostředí, ale bohužel na této půdě selhala i většina českých médií, o jejichž nestrannosti v prezidentské kampani lze mnohdy silně pochybovat.

Co způsobuje, že se česká společnost tolik štěpila v pohledu na kandidáty, kteří někomu mohou připadat jako typičtí představitelé dua "jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet"?

Osobně si myslím, že hybatelem této psychózy je současný prezident Klaus, respektive že po dvou obdobích Klause ve funkci prezidenta dosáhla frustrace a deprivace řady lidí takového rozměru, že hlava nehlava chtějí prosadit Klausův pravý opak, i kdyby byl reálný jako Potěmkinovy vesnice. Stačí snad, aby Klaus prohlásil, že v případě zvolení pana Schwarzenberga bude zvažovat emigraci, aby šli lidé volit právě pana knížete? Nebo si pan Klaus pana Schwarzenberga na Hradě přeje? Byla by to pro něho jako potencionálního budoucího prezidenta optimálnější situace, než kdyby tam měl silného Zemana, který se proti němu v mnoha tématech vymezuje?

Nelze přehlížet, že desetitisíce lidí chtějí soudit Klause za velezradu. Že v něm spatřují symbol arogance, mocenské zvůle a klientelistického korupčního systému. Proto si nechtějí připustit, že jejich hrdina, jejich Antiklaus, není z masa a kostí. Že je to člověk zcela řadový, který lpí na své funkci, nechce ji ničím ohrozit, a vmete-li mu tento fakt někdo do tváře, přejde ho veškerý humor a potrefeně zakejhá s ublížeností v hlase.

Jsme-li v posledních dnech svědky vyhrocených nálad, které občany naší země rozdělují, děsí-li nás skutečnost, že někteří z nás by klidně pro obhajobu své pravdy a svých cílů sáhli k nástrojům potlačujícím svobodu jiných, nelze opomenout kauzu paní Baborové, respektive zpochybnění výsledků demokratických voleb na jihu Čech. Paní Baborová prý uvažuje o své rezignaci ze zdravotních důvodů. Štvanice vítězí? Neměli by vítězit spíše racionální argumenty a celospolečenské debaty, než silový nátlak úzkých skupin obyvatelstva?

Právě proto Hnutí za Přímou Demokracii chystá debatu o podobách komunismu v Čechách, o roli a postavení komunistické strany dnes, o demokracii a o směřování České republiky. O možnosti systémových změn.

Takováto debata má být vedena mnohem dříve, než se sáhne k metodám silovým a nátlakovým. Ty totiž k ničemu pozitivnímu nevedou. Jen k přesvědčení názorových odpůrců, že je legitimní si svou vůli, jakkoli menšinovou, prosazovat všemi prostředky a že nějaké volby vlastně nic moc nerozhodují. To by byl stejně špatný vzkaz pro nás všechny jako ten, že pro podporu sebeušlechtilejšího cíle je možné někoho napadat, dehonestovat a upírat mu jeho práva. To by potom naše bory šuměly místo po skalinách po úskalích. A hučely by nebezpečně temně.

0
Vytisknout
10589

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2013