České prezidentské volby? Svérázná středoevropská reality show

25. 1. 2013 / Bohumil Kartous

Na pozadí medializovaných emocí se odehrává drama dezorientované společnosti, v níž někteří nabyli mylného dojmu o morální nadřazenosti

Chování české společnosti během prezidentských voleb je fascinující. Z prezidentské volby se podařilo udělat obrovskou multimediální reality show, a s podobným očekáváním k nim taky většina přistupuje. O důsledcích volby se příliš neuvažuje, důležité je, aby vyhrál favorit, jehož obraz je z velké části mediální konstrukcí protkanou iluzemi a vírou, simulakrem vypěstovaným z potřeby něčemu se oddat, s něčím se ztotožnit. Ve volbě prezidenta jde o to, kriticky zvážit, kdo by mohl být nejlepší. Z reality show je možné takové zbytečnosti vytěsnit. Podle toho, co vidím okolo sebe, tohle není volba prezidenta, ale národní reality show se všemi defekty, které to s sebou nese.

Ne že by snad prezidentské volby, či volby vůbec, nenaplňovaly definici reality show i jinde, ale v ČR jsme dokázali obsah dokonale vyprázdnit a nahradit ho difamačními kampaněmi a parapolitickou agitací na hranici brainwashingu. Lidé, zabývající se sociálními vztahy, sociální psychologií, politologií, mediálními studii a všemi dalšími souvisejícími disciplínami by měli zbystřit a sesbírat pokud možno co nejvíce materiálu k následné analýze. Česká společnost je v těchto okamžicích přesycena éterickými esencemi memů, které se z ní odpařují pod tlakem přímé volby a z hlubin kolektivního nevědomí vyplouvají na povrch. Vévodí mezi nimi dogmatismus, pevně spojený s neschopností kritického úsudku, poddanství vůči celebritám a mediálnímu diktátu a vysoká míra regrese od sebeuvědomění k davové psychóze.

Prezidentská volba v ČR je unikátní výzkumná situace svého druhu. Koná se úplně poprvé, probíhá za výjimečných okolností prohlubující se deziluze a vnitřního rozvratu společnosti, dvacet let zápolící se svým stále živým, posttotalitním dědictvím. Společnost je postavena před volbu ze dvou vysoce kontroverzních kandidátů a aby to nebylo fádní, do předvolební chemie přispěl současný prezident (z ústavy nezodpovědný) společně s vládou (z ústavy zodpovědnou) vysoce reaktivní amnestií. Velkým dílem právě proto dává volba prezidenta promluvit silným společenským tendencím, ukazujícím, že se tato společnost hledá a evidentně se jí to nedaří. Na rentgenovém snímku pořízeném v poločase prezidentské volby je zřetelná ošklivá trhlina procházející napříč celým společenským organismem. A jakkoliv volba dopadne, rána se nezacelí.

Stav, v němž se společnost nachází a do nějž se přímá volba prezidenta svým termínem strefuje, produkuje zvláštní atmosféru. Nemohu mluvit objektivně, protože se pohybuji v určitém okruhu lidí, kteří netvoří reprezentativní vzorek občanské populace. Z toho důvodu mi chybí lepší vhled do uvažování lidí, kteří jsou rozhodnuti volit Miloše Zemana a jejich postoje a motivy tedy více méně abstrahuji. Zeman působí spíše na voliče soustředěné na venkově a spíše na voliče se statisticky (zdůrazňuju statisticky) nižším vzděláváním.

Je to logické, jeho xenofobní názory rezonují s určitým, v české společnosti silným názorovým spektrem, které je do značné míry nadstranické a nadtřídní a nejvíce koreluje s maloměšťáctvím a zjednodušujícím chápáním toho, co se děje mimo lokalitu našeho všedního života. Mimo to ale nepochybně přitahuje pozornost lidí, kteří oceňují jeho deklarované keynesiánství a pro něž rasismus či další projevy evidentně hluboce zakořeněné xenofobie nejsou překážkou.

Neodvažuju se soudit, kterých je většina a je to vcelku jedno. Zeman je pro tyto voliče tak jako tak přijatelný, nevadí jim ani jeho předchozí politické angažmá, ani jeho omezenost. A to i přes silnou mediální kritiku, která se Zemanovi dostává a přes polibky smrti, kterých se mu dostává od Václava Klause "milosrdného".

Jak napsal Bělohradský v Právu, Zeman je autentický, a i když se neshoduju s tím, že volit jej znamená vyrovnat se s vlastní minulostí, je relativně čitelný. Zemanovu kampaň také neprovázejí žádné výbuchy řízeného nadšení a okázalého mediálního sebeobětování, "jeho" celebrity (viz Marek Lidl Vašut) jsou cíleně angažovaní herci předvolební kampaně, a pak je tu masa neviditelných.

Abych řekl pravdu, jsou-li mé předpoklady o postojích Zemanových voličů správné, rozhodně nejsou překvapivé. Co mě ale zaráží, to je podezřelý entuziasmus v chování příznivců Karla Schwarzenberga, hraničící místy s fanatismem. Skutečnost, že se jedná statisticky o lidi z větších měst a s vyšším vzděláním přestává být, alespoň s ohledem na odolnost vůči mediální manipulaci a davové psychóze, diferenčním faktorem. O lidech s vyšším vzděláním, obývajících města, jsme zvyklí si tvořit tzv. vyšší mínění.

Přitom právě lidé, kteří z mně těžko pochopitelného důvodu usuzují, že Karel Schwarzenberg je jakousi nadějí na změnu nebo záchranu tuzemského pokusu o demokracii, jsou ochotni podléhat relativně prostým mediálním manipulacím a ve své víře zacházet znepokojivě daleko. Veřejné prohlášení režiséra Bočana a scénáristy Stránského, v němž odsoudili herce Dejdara za jeho podporu Zemanovi s tím, že s ním nadále odmítají spolupracovat, je důkazem toho, jak jednoduše se lze z bojovníka za demokracii stát prokurátorem vykonstruovaného politického procesu.

Vážím si toho, že Stránský měl tu odvahu vystoupit a říct, že udělal chybu a že ho to mrzí. K tomu skutečně odvahu potřeboval, k předchozímu demagogickému odsudku ne.

Jak už totiž bylo napsáno mnohde jinde, pražská kulturní a mediální fronta ve své frenetické agitaci za Schwarzenberga vytváří dojem jakéhosi vyššího etického ospravedlnění jinak odsouzeníhodného či přinejmenším hloupého jednání. V takovém prostředí je jednoduché stát tragikomickým "hrdinou".

Ještě jednou všechna čest Stránskému, že to pochopil.

Podobných excesů se odehrává více. Ví se o tom, že Vladimíra Franze otravovali příznivci "punkera" Karla a nutili ho ukončit kampaň.

Zejména v Praze celá armáda "office punkerů" hrdě nosí placku lživější než reklama na prací prášek. Oni to většinou nechápou, zato ale vědí, že ji vytvořil David Černý (jedno z mála jmen, které si dokáží spojit s uměním) a že ji nosí i všeobecně uznávaní mudrcové (takový mudrc je v tomto případě nejcennější marketingový archetyp) jako Zdeněk Svěrák.

Spousta z nich (vlastně neznám nikoho) nedokáže srozumitelně vysvětlit hluboké rozpory v osobnosti Karla Schwarzenberga a ani je to nezajímá: stačí jim umně vytvořené simulakrum, které přijali a které si jednoduše oblíbili.

Budiž jim to zcela a demokraticky přáno. Co je ale horší, odvozují od něj jakousi morální převahu, kterou jim dodává onen zdánlivě "univerzální" schwarzenbergovský kulturně mediální background.

Z toho pak vyplývají nebývale kuriozní postoje a nepřímo vyslovované požadavky těchto lidí, aby zbytek společnosti jejich virtuálně vytvořenou morální převahu přijal za svou a choval se jako oni.

Osobně jsem několik takových drobných situací zažil, když například jedna kolegyně usoudila, že její příspěvek do předvolební kampaně, difamační video o Zemanovi, je natolik důležité sdělení, aby porušila stanovené pravidlo a rozeslala ho i se "zasvěcenou" mailovou komunikací přes pracovní mailing.

Že jsem se proti tomu ohradil, bylo evidentně některými dalšími kolegy vnímáno jako morálně pochybný krok.

Zažil jsem také diskusi s příznivcem "punkera", "dědy" a "knížete" v jedné osobě, který tvrdil, že nevolit je alibistické. Nedokázal pochopit, že nevolit je demokratická výsada, která je jednou z možností, jak se v demokracii postavit k volbám, zejména v případě, kdy volič po zralé úvaze dospěje k názoru, že ani jedna volba není správná. Tolik se bojí, že volby vyhraje jiný demokratický kandidát, tedy Zeman.

Co mě ale zarazilo ze všeho nejvíc, byla zpráva od mého syna, že ve škole (na 1. stupni ZŠ) obcházejí některé děti spolužáky a sbírají jejich podpisy na podporu Karla Schwarzenberga. Ve škole, v níž žel učitelé nehovoří s dětmi o volbách, jejich významu a důležitosti, se jedná o plytký a přihlouplý rodičovský aktivismus, který vyplývá z téhož klamného přesvědčení o mravní legitimitě, jako v předchozích případech.

S lehkým srdcem přijmu fakt, že byl Schwarzenberg nebo Zeman zvolen prezidentem. Ani jednoho volit nebudu, nadále bud žít bez prezidenta, jako posledních deset let. Pevně doufám, že občanské nasazení této společnosti vydrží i nadále. Pokud skutečně půjdou lidé v druhém kole volit prezidenta, pak by to mělo takto dopadnout. Pokud se ale jdou jen zúčastnit finále bizarní reality show, nechť je jim jejich poddanství přáno.

0
Vytisknout
15888

Diskuse

Obsah vydání | 28. 1. 2013