Velký čínský obrat

7. 6. 2013 / Ilona Švihlíková

Čínský ekonomický model je už delší dobu předmětem značného zájmu. Jednak pro své nepopiratelné úspěchy, jednak proto, že je obtížné ho jednoznačně zařadit do jasného ideového proudu. Čína rozhodně nikdy neaplikovala Washingtonský konsenzus. Nešla cestou "skoku do tržní ekonomiky" a jednoduchých učebnicových pouček, které měly přinést (alespoň dle J. Sachse) blahobyt během jedné dekády i do transformujících se zemí.

Čínský přístup se vyznačoval gradualismem a absencí ideologie -- ne nadarmo se často cituje Teng Siao Pching "je jedno, jestli je kočka černá nebo bílá, hlavně že chytá myši." Experimentální hospodářská politika typu "funguje, pokračujeme, nefunguje, opustíme" je charakteristická svým totálním pragmatismem. Čínská vláda zároveň bedlivě sledovala reformní pokus Sovětského svazu a poučila se v jednom: ekonomické reformy ponejprv a politické otěže pevně v rukou.

Při stručné číselné charakteristice čínských ekonomických indikátorů okamžitě zjistíme, že jsme mimo měřítka. Ve většině grafů se Čína jaksi nevejde do měřítka, případně tvoří kategorii sama pro sebe. Průměrný ekonomický růst od počátku reforem byl 9,9% - takováto délka trvání (není problém dosáhnout vysokého růstu jednorázově, ale udržet ho) a dynamika nemá obdoby. Čína se z chudé agrárně založené země na konci 70. let stala druhou největší ekonomikou světa (dle parity kupní síly) a málokdo dnes pochybuje (byť rizika zde jistě jsou), že se stane největší ekonomikou světa a předběhne Spojené státy.

Čína se pod vedením Teng Siao Pchinga rozhodla vydat cestou, která je pro země ve fázi dohánění typická, tj. kombinací investic a na to navázaného čistého exportu, jako tahouna ekonomiky. Čína se nachází v asijském prostoru, kde šetrnost (a tedy tvorba úspor) je považována za ctnost, nemluvě o tom, že v zemích v této fázi vývoje většinou moc nefunguje státní zajištění (nemoc, stáří), takže se musí postarat rodina a úspory hrají důležitou stabilizační roli. V takovém prostředí ovšem nelze očekávat vysokou spotřebu. Spotřeba domácností jako tahoun je typická pro vyspělé země, extrémně u Spojených států, kde se na HDP podílí až 70%.

Tato čínská strategie otevírání se světu -- což je pro Čínu velmi netypické, neboť se před světem spíše uzavírala -- se ukázala být jako velmi úspěšná. Je ovšem třeba zdůraznit, že čínská vláda držela a drží pevně otěže v rukou a že se rozhodně nejedná o neoliberální typ otevírání (to najdeme od 90. let spíše u Indie). Pro velice silné angažmá vlády (plánování dle pětiletek, značný vliv státem vlastněných či kontrolovaných podniků a konečně významný suverénní fond) se někdy o čínském systému hovoří jako o státním kapitalismu. Číňané sami tvrdí, že je to jejich specifická (což bezesporu je) čínská cesta k tržnímu socialismu.

Pro stručné srovnání a objasnění kontextu. Silné státní podniky (nebo pod kontrolou státu) někdy nazýváni "národní šampioni" jsou typické pro země skupiny BRICS. Pětiletky v Číně a indikativní plánování běžné v oblasti východní Asie a není možno je automaticky srovnávat s pětiletkami, které si ještě pamatujeme od nás. Suverénní fondy jsou již dlouho známé, ale teprve v posledních cca 10 letech jsou rozrůstajícím se finančním nástrojem pro strategické investice vlády, jak do zahraničí, tak do domácí ekonomiky. Jejich rostoucí aktiva vyvolala v západních zemích značné pozdvižení a např. Spojené státy přišly s výčtem oblastí, kam takový suverénní fond (resp. vláda jiné země) nesmí investovat.

Čína se stala největším exportérem světa v roce 2009, kdy odsunula velkou trojku střídající se na těchto pozicích (Japonsko, Německo, USA) de facto od konce druhé světové války, její devizové rezervy jsou mimo jakékoliv kategorie (3,5 bilionů dolarů). Míra investic se dlouhodobě pohybuje nad 40% (údaj za rok 2012 je 45,9%), což je neuvěřitelné číslo vzhledem k tomu, že pro země ve fázi dohánění se doporučuje mít investiční míru 25% HDP. Čína je téměř na dvojnásobku, což ovšem klade určité nároky i na míru úspor, pokud by Čína nechtěla dovážet kapitál, místo vývozu jako dnes. Udržovat tak obrovskou míru investic je jízda na tygru -- zpomalení této komponenty je jako zatáhnout za ruční brzdu s rizikem, že se všechno sesype.

Čínská vláda si je ovšem těchto rizik vědoma a proto ve 12. pětiletce pro Čínu uvažuje o zásadním obratu hospodářské politiky. Je to jednak politická úvaha -- nutnost zvyšovat životní standard běžným Číňanům, bojovat proti rostoucímu znečišťování životního prostředí a vysokým nerovnostem a korupci. Nemusíme obecně politiky jako kategorii podezírat z dobra duše, ale stačí si pragmaticky uvědomit, že hlavní ideologií a náboženstvím zároveň v Číně už dávno není žádná upgradeovaná podoba komunismu, ale konfuciánství. To je hierarchické a potažmo i autoritářské (Čína za své úchvatné dějiny nemá žádnou, opakuji žádnou, zkušenost s demokracií jakéhokoliv typu), ale klade i velké nároky na odpovědnost. V konfuciánství je zakotveno, že panovník (čínská vláda) se musí dobře o poddané starat. A teď pozor: pokud to nečiní, lid má právo takového panovníka (vládu) svrhnout. Ano, toto je Čína. Srovnejme, co se ještě o dlouhá staletí po Konfuciovi psalo v Evropě o bezmezné poslušnosti vůči církvi a králi.

Čína se v posledních letech posouvá na žebříčku přidané hodnoty, už to dávno není jen textil. Pro ten je naopak dnes Čína příliš drahá a tak se textilní výroby přesouvají dále do Asie (Bangladéš, např.) či do severní Afriky. V komparaci zemí BRICS má Čína největší podíl zpracovatelského průmyslu a soustavně zvyšuje kategorii high-tech. Přestože je Čína stále nesmírně atraktivní destinací pro přímé zahraniční investice, pomalu se mění její pozice z čistě hostitelské země na aktivního investora. Je to především Čína (a za ní ostatní země BRICS), která vytváří investiční osu Jih-Jih. Zásoba (stock) čínských přímých zahraničních aktiv je už na polovině zahraničních aktiv v Číně.

Samozřejmě ne vše se vyvíjí optimálně -- to se v ekonomice stává málokdy. Čínský ekonomický růst je vysoce komoditně náročný. A protože je Čína velká země, má tu smůlu, že její rostoucí poptávka se odrazí na nárůstu světových cen. I proto se Čína snaží zajistit si nejen diverzifikované obchodní vazby, ale především vlastnictví (nebo podíl na něm) u strategických surovin. Přebytky běžného účtu, ani obchodní bilance se už pro Čínu nevyvíjejí tak dobře. Jednak je tu otázka dovozní náročnosti exportu (dosti důležitá i pro ČR), ale s růstem životní úrovně obvykle roste import. Čínská vláda si tato fakta, spojená i s nestabilní globální ekonomickou situací, omezeními svého růstového modelu, mírou investic (a vázaností na vysokou míru úspor) dobře uvědomuje a přichází tedy s výše uvedeným zásadním obratem ve 12. pětiletce.

12. pětiletka stanovuje budoucí priority. Ty už se netýkají rychlosti růstu, ale pokus o reorientaci na kvalitu růstu, čímž jsou adresovány i potíže v otázkách ochrany životního prostředí. Ty mají pro Čínu bez přehánění charakter bytí či nebytí, takže Čína patří k významným poptávajícím udržitelných technologií, ale i jádra (nákup uranových dolů v Austrálii). Dále se hovoří o nutnosti držet a zvýšit přidanou hodnotu exportu, zvyšovat roční příjem na hlavu, udržet populaci do úrovně 1,39 mld. lidí, bojovat proti korupci a snížit příliš vysokou příjmovou nerovnost. Přímé zahraniční investice by měly směřovat od zemědělství -- které čínská vláda hloupě nepodceňuje jako se děje u nás -- high-tech a již zmiňované ochrany životního prostředí. U většiny těchto hesel jsou dány číselné indikátory -- pro budoucí kontrolu.

To nejdůležitější ve 12. pětiletce je nicméně -- nalézt novou ekonomickou rovnováhu. Toto prosté sousloví říká, že Čína se pokouší o jeden z nejtěžších národohospodářských manévrů. Hlavním cílem je posun od exportem taženého růstu (export-led growth), kterého se tak zarytě drží Německo, k většímu důrazu na domácí poptávku. V roce 2009 činila domácí poptávka 36% na HDP s cílem na 45%, což se prozatím nepodařilo dlouhodobě naplnit. Nicméně poslední údaje ukazují, že tento obrat snad již pomalu nastává. Uvědomme si, co je s tím spjato. Jednak strukturu ekonomiky je navázána na export, místo toho by se měla přeorientovat (postupně) na uspokojování domácích potřeb,což si bezesporu vyžádá značnou restrukturalizaci. Nelze vůbec vyloučit, že např. Čína bude stále největším exportérem, ale zároveň bude tak prudce stoupat její import, že její obchodní bilance bude záporná ( a tím zřejmě i běžný účet). Tím by ustala značná akumulace devizových rezerv a je otázkou, kdo by pak kupoval americké dluhopisy (Čína je největší zahraniční věřitel USA). Suverénní fond by mohl -- vzhledem k obrovským financím -- fungovat nadále, ale jeho hlavní zdroj by se přesunul z devizových rezerv na výnosy (zisky) ze zahraničních čínských investic. Pro větší důraz na domácí poptávku je ale nutno snížit obrovskou míru národních úspor. Pro upřesnění se tato národní míra pohybuje kolem 50% HDP (v součtu velmi vysoké i na spořivou oblast východní Asie), mezní sklon k úsporám je 0,6. Čínská vláda tak z důvodů politických (zvyšování životní úrovně, stabilizace společnosti), demografických (následky politiky jednoho dítěte, prudký výkyv k mužské populaci) a ekonomických (reorientace hospodářské politiky a růstových komponent) bude zavádět základní sociální ochranu. Ve 12. pětiletce uvádí školství, zdravotnictví a základní sociální zajištění, včetně zvýšení minimálních mezd. Nejde o to, že by Čína zatoužila být druhou Skandinávii, spíše se bude jednat o opatření "bismarckovského" typu. Ovšem, jedním z dopadů takovéto "welfare" politiky by právě mělo být snižování míry úspor a jejich přesun na spotřebu (ideálně ovšem čínského zboží). Sektorově by takováto politika nutně vedla k posílení služeb (již nyní 47% HDP). Tímto způsobem by se Čína mohla vyhnout přehřátí (úvěrově financované investice, zadlužování provincií, či centrálního státu).

Čína byla vždy schopná se učit z chyb jiných. Rozpad Sovětského svazu ji poučil tom, že reformy se budou dělat dominantně v ekonomice, ale ne v jiných sférách. Paradoxně sama má "za rohem" případ země, která se o stejný manévr pokusila před dvaceti lety. Bylo to sice pod vnějším tlakem, ne dobrovolným domácím rozhodnutím (tlak na apreciaci jenu, pokud vám to něco připomíná, není to podobnost čistě náhodná), ale tento manévr tvrdě nevyšel. Japonská lekce dvou ztracených dekád je varující. Čína nesmí selhat -- pro své dobro, i pro naše.

0
Vytisknout
14622

Diskuse

Obsah vydání | 10. 6. 2013