Pokroku náš, jenž jsi na nebesích...

26. 9. 2013 / Karel Dolejší

"Lidský život je osamělý, ubohý, ohavný, zvířecí a krátký."
Thomas Hobbes

Anglický filosof řadící se spíše do tradice kontinentálního myšlení se dožil na svou dobu velmi pozoruhodných 91 let; jenže jak tomu u filosofů bývá, výšeuvedený výrok se nevztahuje nutně na soukromé osudy, ale odráží spíše převládající dobovou percepci lidského údělu.

Hobbesova doba byla dobou zásadního zvratu v dějinách feudální Evropy a kromě válek a epidemií přinesla i jednu subtilnější, ovšem svým způsobem mnohem důležitější změnu: Na kontinentě přestalo být křesťanské náboženství schopno hrát dosavadní roli univerzálního ideologického svorníku a samozřejmého kódu, v němž jsou prvotně artikulovány veškeré společenské problémy - tak jak tomu bylo ještě během reformace. V Hobbesově době se sice začínají rodit teorie státní suverenity, depolitizované vědy a průmyslu a také občanského náboženství, avšak srdce většiny lidí oné doby nechávají tyto intelektuální vynálezy chladnými. Po Vestfálském míru potrvá ještě stopadesát let, než Francouzská revoluce "demokratizuje" osvícenství zavedením občanského náboženství pokroku. Mezitím bylo mnoho lidí do značné míry ideovými bezdomovci. Žili v tradičních společenských kulisách, ale jejich prožívání již těmto kulisám nekorespondovalo. Setrvačné emocionální potřeby lidu se jen pomalu a bolestně odpoutávaly od struktury tradiční víry a teprve mnohem později se v přetvořené podobě napojily na nacionalistické a revoluční ideologie novější doby, jež byly všechny variantami náboženství pokroku.

***

A my žijeme v době, která se s náboženstvím pokroku začíná pomalu loučit. V tom se té hobbesovské dosti zásadním způsobem podobá - byť kolem naštěstí (zatím?) nezuří válečné násilí ani morové epidemie. Zase jednou umírá zavedená víra, víra, na niž evropský novověk spoléhal jako středověk na Boha; ale ti kdo o tom mají tu drzost otevřeně hovořit jsou zuřivě okřikováni, poněvadž to co sdělují zanechává city lidu zjitřeny a neuspokojeny. Úzkost otřesené víry předepisuje každé nové interpretaci událostí nutkavě dokola tutéž starou strukturu vyprávění zakončenou překonáním human condition a holywoodským happyendem zabezpečeným bohem ze stroje. Kdo vybočí z konvence, je označen za neslušného, malověrného, pesimistického atd., podle poněkud ochuzené obdoby středověkého výčtu smrtelných hříchů. Jenže ani sebevětší dávka druhořadé morální teologie nic nezmění na tom, že víra v pokrok vyčerpala své možnosti a už nadále nebude dominantní ideologickou strukturou Západu. I v tomto ohledu tedy nadchází doba nejistá, tápající, svým způsobem nebezpečná. Doba latence, během níž se evropská náboženská senzibilita opět promění a bude hledat cosi nového, co teď a tady zatím ještě nikde neexistuje. Setrvačné emocionální potřeby davu nemohou být "argumentem" proti tomuto procesu o nic více než posledně, stejně tak jako potměšilá obvinění, že opuštěním jedné konkrétní historicky omezené ideologické struktury prý opouštíme "hodnoty" či "kulturu" vůbec.

Kdokoliv mohl ovšem Hobbesovi vytknout, že přes svůj mimořádně dlouhý život na vlastní oči nespatřil účinné občanské náboženství, o němž psal v Leviathanovi. Teprve sto deset let po jeho smrti bylo nalezeno - a Evropu to znovu uvrhlo do dlouhé periody válek a chaosu.

V této perspektivě budiž posuzovány veškeré kritiky moderny lacině nyní obviňované předvčerejšími z toho, že se jim nepodařilo dosáhnout předsevzaných cílů během pouhých čtyř dekád probíhající vleklé krize západních společností.

0
Vytisknout
2944

Diskuse

Obsah vydání | 26. 9. 2013