Věčný problém názorového sbližování

28. 3. 2014 / Miloš Dokulil

čas čtení 8 minut

V mnoha ohledech názorové rozdíly tu vždycky byly a snad i budou. Formující výchozí vliv samozřejmě je dán zčásti genetickým vybavením, zčásti sociálním prostředím, zčásti celkovým působením výchovy během raného dětství (nejzávažnějších je prvních šest let věku!). Pochopitelně do toho jako ovlivňující faktory zapadají další kulisy života, ať již z tzv. velkých dějin, nebo z komunity, v níž se člověk během těch "formačních a transformačních" let pohyboval. Běžně se říkává (jen aby to bylo "natvrdo"), že přirozená výbava s tím navazujícím výchovným působením (tedy "nature" a "nurture") se vzájemně podílejí "padesát na padesát" (takže "fifty + fifty"). Obávám se ovšem hned, že v praktickém ohledu tohle nás k objasnění otázky z podtitulku nepřivede.

Odpověď je po ruce zcela jinak. A má mnohem jednodušší půdorys. Rozčlením naše lidské kognitivní postoje dichotomicky (takže budou ty typy dva; a půjde mi jen o hrubé rysy, nikoli o specifické detaily). Tu jednu kategorii teď nazvu "břízový typ", druhou "dubový typ". Ne že by tu mělo jít o nějakou názornou (či skrytou) metaforu, která by předem měla prozrazovat něco věcně na první pohled bijícího do očí. Oba ty typy jsou totiž svým způsobem racionální; a v obou -- byť pokaždé zcela odlišně -- mají své místo rovněž emoce. Nechci nic hlásat okamžitou vizitkou či slovním předznamenáním.

Můj "dubový" typ si je nadmíru jistý tím, co považuje za pravdu. Ta "jeho pravda" jako kdyby byla málem jeho lénem; jako by byla něčím, co musí dokonce svým osobním nasazením střežit. Není důležité, jak k této "pravdě" dospěl. Ale ten "dubák" zcela jedinečným způsobem ví, že tu "pravdu" vlastní; a že ta "pravda" je naprosto nezpochybnitelná. V takovém případě je ovšem ztrátou času zabývat se možnými pochybnostmi o ní. Pochyby přece může mít jen někdo, kdo nemá jedinečný (přece "přirozený"!) úsudek pro poznávání konečných pravd vyvoleného "dubáka". Kdo do těchto rozmanitě privilegovaných "pravd" nedorostl, žije pak podle "dubákových" představ v rozmanitých iluzích těch, kteří s ním hrají svou hru, kterou ale "dubák" prohlédl a na ni "pochopitelně" -- se svým sebevědomým nadhledem -- nepřistoupil. Strůjci iluzí mohou být třeba někteří (ale zpravidla paušálně všichni) mainstreamoví vědci, anebo mnohé (ale zpravidla "všechny") sdělovací prostředky (až na ty jedinečné, z nichž čerpá své poučení sám); atd. Důležité, ne-li podstatné je, že "dubák" se točí výlučně jen v rytmu svých "pravd"; o nich nemá žádnou pochybnost. Naopak pochybuje automaticky a apriorně o všem, co je s jeho koncepcí v rozporu. Samozřejmě bez sebemenší potřeby trochu si ty své jistoty prověřit. Je si jistý svými "pravdami", a má je víceméně již "předvařené"; co je s nimi v rozporu, s nadhledem ignoruje. "Dubák" dá obrazně za své "ANO" krk, co tomu ANO odporuje, to ignoruje. (Snad je z kontextu patrné, že jsem se teď nedotýkal ničím jednoho v ČR významného "Hnutí".)

Můj "břízový" typ automaticky nepřitakává hned pozitivně ničemu. Samozřejmě že jako skoro každý má určitou výchozí poznatkovou výbavu ze školy (z internetových zdrojů, ne-li z četby časopisů; možná podobně jako "dubák", ale ne s předběžnou potřebou v určitých médiích a v jimi hlásaných "pravdách" se "zakonzervovat"). Tento typ vše, s čím je konfrontován, nějak zkoumá, a to bez předběžné pozitivní či negativní předpojatosti; zvláště chce-li si být jistý, kde asi je větší díl pravdy. Ne že by to musela být "pravda celá". Opatrně vychází z dřívějších poznatků o realitě. Může-li, chce slyšet -- tak říkajíc -- "obě strany", je-li něco navenek sporné. Snáz (možná i s úlevou) přijme, že se něco nepředstavitelného (nebo stávající informaci problematicky odpovídajícího) nestalo, než aby tomu hned přisoudil definitivní verdikt. Ty navenek jako danost prezentované informace bere v úvahu bez apriorního předznamenání jejich údajně předem zřejmé autentičnosti a neklamné pravdy. "Břízák" ví, že pokud se lidé vesměs shodnou na tom, co se zřejmě již zadaným nebo ohlášeným způsobem nestalo (tedy na "NE!"), tam možná nemusí být tolik ve střehu; ale tam, kde z kterékoliv strany se něčemu přitaká (tedy "ANO, tak!"), raději nejdřív opatrně pozastaví jakékoliv kategorické a definitivní soudy o zkoumaných událostech a usuzuje podmíněně, bez předsudků dané chvíle či možné obligátní objednávky odkudkoliv.

Tyto dva typy se tradičně střetávají. "Dubák" ví předem své snad málem o všem; a hned je hotov vynášet konečné a naprosto suverénní soudy nad děním (i když nemusí mít přijatelný přístup k adekvátním informacím; ale k jistým jejich zdrojům má apriorní důvěru, a jiné předem ignoruje, ba navíc s nadhledem odsuzuje). "Břízák" naopak tuší, co by ve skutečnosti nemuselo odpovídat předběžným relacím o událostech; snaží se spíše o uvedení do nastalé problematiky; tj. spíše aby snad bylo pochopeno, co asi k problematické události či k jejich spletitému souboru vedlo, než aby hned předem hodnotil, kdo má být veleben a kdo naopak hoden kaceřování. (Což musí jít ovšem "dubákovi" na nervy! Ze své soudné stolice definitivní a absolutní moudrosti musí považovat každého "břízáka" přinejmenším za krátkozrakého a zdravého úsudku neschopného blbce.)

Čili podle tohoto modelu: "Dubák" ví o všem okamžitě "své"; hned rozhrábne především, kde je podle něho "pravda" ("právo", "spravedlnost", ne-li i "zdravý rozum"); a tedy co ANO. Především halasně prezentuje jistotu své osobní víry (svých "pravd"). Inzeruje okamžitá a pádná řešení vyvstalých problémů; a to stoprocentně na jedné straně barikády. --- "Břízák" naopak předem ví jen to, co do korektního rozboru nepatří a čeho by se měl právem vystříhat (včetně předpojaté zaujatosti); a tedy co NE. Především decentně prezentuje svou nejistotu o údajných "pravdách" (a víře) těch druhých. Vždycky má snahu nabádat k dialogu; upřednostňuje pro obě strany kompromis, i kdyby třeba zrovna hned zjevně "kulhal" (ale určitě ne hned žádnou krajnost, které by mohly obě sporné strany litovat). --- Ty dva typy nemají společnou základnu, ze které by mohla vzejít plodná a oboustranně prospěšná diskuse (a následné kvalitnější závěry, než byla k nim východiska).

Možná teď vypadá, že jsem mezi řádky více v tom anonymním příkladu fandil "břízákovi". A také ano. Určitě ten "břízák" není tak (že by i "zakomplexovaně"?) konfliktní, jako je sebejistý (a kategorický, a navíc nesmlouvavý) "dubák". Takoví či onací jsou rovněž mezi námi. Ale přijatelná východiska jak k výměně názorů, tak také k jejich konstruktivní prezentaci najdeme zřejmě jen mezi "břízáky"; ti "dubáci" jsou nesmlouvavě dogmatičtí a ve svých jistotách neoblomní. Myslím si, že se s tím bohužel moc nenadělá. (Ta zaslepenost vlastní optikou činívá více škody než -- někdy dost nesnadná -- snaha vidět problém z obou nabízejících se perspektiv a hledět místo siláckého bušení argumenty se dostat ke konstruktivnímu řešení.)

0
Vytisknout
8077

Diskuse

Obsah vydání | 1. 4. 2014