Poslední z příšer s železnými zuby

27. 2. 2015

U všech druhů je hra mláďat výcvikem k základním úkolům nezbytným pro přežití dospělých. Lidské děti si hrají na mnoho věcí, ale nejdůležitější je hra na kulturu. Mimo dohled dospělých se děti učí a cvičí veršování, rituály a instituce vlastní kultury odlišné od kultury dospělých, píše Sarrah Perryová.

Západní dítě je dnes většinou drženo uvnitř doma, setkává se s jinými dětmi jen ve vysoce strukturovaných, dospělými kontrolovaných uspořádáních jako škola a sportovní týmy. Vždycky tomu tak nebylo. Během dějin se dětské tlupy shromažďovaly a valily ulicemi měst i venkovskou krajinou, vytvářely vlastní společnosti, každou s vlastními zvyky, právními pravidly a procedurami, parodiemi, politikou, přesvědčeními a uměním. Se svými verši, písněmi a symboly vytvářely a propracovávaly významy místní krajiny a kultury, cvičily se k dospělé práci téže povahy. Zůstaly nám jen zbytky a ozvěny kdysi úžasné sítě dětských kultur schopných působivé koordinace.

Iona a Peter Opie vykonali nezměrné studium dětských kultur Britských ostrovů. Kniha The Lore and Language of Schoolchildren (Zvyklosti a jazyk školáků, 1959) je svou bohatostí srovnatelná s knihou The Fairy-Faith in Celtic Countries (Víra ve víly v keltských zemích, 1911) Waltera Evanse-Wenze nebo se sbírkami americké a evropské lidové hudby od Alana Lomaxe.

Tyto děti nedávné minulosti se řídily tím, co Opieovi nazývají "kodex orální legislativy" - kulturními institucemi pro testování spolehlivosti, skládání přísah, uzavírání sázek a vyjednávání, a rozhodování o vlastnictví - miniaturou dospělého právního kodexu. Tyto kodexy nicméně univerzálně zahrnovaly prvek chybějící v zákonech dospělých - žádost o strpení, to co známe jako "vzít si oddechový čas", a čemu dnešní děti údajně říkají "pauza", jak si to vypůjčily z videoher.

Děti mívaly vlastní charakteristická rčení sestávající z výzvy a odpovědi i verše o Mikymauzovi a Shirley Templeové, ale prováděly také rituály podle kalendáře plného prastarých významů. Na severském venkově nosily 29. května v knoflíkových dírkách žaludy nebo dubové listí jako připomínku útěku Karla II. - za tu cenu, že byly jinými dětmi šlehány kopřivami. Na jihu nicméně děti trávily říjen přípravou hranic a výrobou "panáků" - atrap určených ke spálení na Guy Fawkes Day (oslava výročí dne, kdy král James I. 5. listopadu 1605 přežil pokus o atentát).

Tyto dětské kultury uznávaly existenci strašlivých příšer a byly s to organizovat se proti těmto hrozbám. V roce 1954 "stovky dětí z okresu Gorbals v Glasgowě údajně zaútočily na místní hřbitov při honu na "upíra s železnými zuby". Podle zpráv dobového tisku děti tvrdily, že upír "zabil a sežral dva mrňousy". (Sandy Hobbs and David Cornwell, “Hunting the Monster with Iron Teeth,” in Perspectives on Contemporary Legend Vol. III, 1988.)

Tento incident byl jedním z přinejmenším osmi "honů" zdokumentovaných novinovými články a rozhovory, od 30. až do 80. let. Stovky nebo v jednom případě tisíce dětí se účastnily honu na příšery, který často trval několik nocí - milice byly mobilizovány nejen proti upírovi s železnými zuby, ale také proti takovým postavám jako Springheeled Jack (skákající příšera viktoriánského folklóru), nejmenovaná banshee (ženský duch irského folklóru věštící smrt) a duchové známí jako Bílá paní a Šedá paní. Dospělí v roce 1954 dávali vinu hororovým filmům a komiksům (podobně jako by dnes vinili videohry), ale Hobbs a Cornwell sledovali dětské protivníky daleko do minulosti. Rodiče 19. století (a patrně i generace před nimi) strašily zlobivé děti děsivým strašidlem známým jako "Janka s železnými zuby" (Jenny wi’ the airn teeth) a jeho charakteristické zuby jsou znázorněny také na starých strašidlech od Yorkshiru (Tom Dockin) až po Rusko (Baba Jaga).

Aby rozvinuly a vyjádřily svou kulturu a dosáhly takových výkonů v oblasti koordinace, děti musely disponovat časem a prostorem nezávislým na dohledu dospělých. Na dnešním Západě je taková nezávislost s výjimkou malých kapes takřka exkluzívně výsadou chudých dětí obklopených rozpadajícími se kulturami, jimž chybí vůle monitorovat a chránit. Skupiny těchto dětí se dosud snaží o organizaci a a ozbrojený odpor, aby se chránily před všudypřítomným násilím, když dospělí jejich autonomii odmítají připustit.

Mimo kapsy extrémní deprivace je dětská společnost vážně omezena naší praxí umisťování dětí prakticky do domácího vězení. Před pouhými třemi generacemi děti Britských ostrovů stejně jako Spojených států ztratily svobodu potulovat se, nezávisle prozkoumatelná území se smrštila ze stovek akrů na rozměr dvorku. To není obviňování rodičů; jejich rozhodnutí odrážejí úsudky ohledně bezpečnosti dětí ve světě. Rodiče se zejména domnívají, že za dveřmi už není společenství, jemuž by mohli důvěřovat, že udrží dítě v bezpečí. Christopher Alexander tvrdí, že "Pokud děti nejsou s to prozkoumat celek dospělého světa kolem sebe, nemohou dospět. Ale moderní města jsou tak nebezpečná, že dětem nelze dovolit, aby je volně zkoumaly". Naneštěstí se to začalo týkat nejen velkých měst, ale i městeček a dokonce venkovských oblastí.

Výsledkem je, že dětská společnost má stále méně a méně co do činění se zemí okolo - se zemí, kterou stejně sotva budou obývat, až dospějí v naší hypermobilní společnosti. Dětská společnost existuje na internetu, pokud vůbec, nájezdy v rámci videoher a chaty nahrazují geograficky lokalizované hony na příšery. (To ve stále větší míře platí také o společnosti dospělých, která rovněž postrádá architektonickou a geografickou oporu.) Stojí za povšimnutí, že internet není příčinou těchto problémů. Spíše je křehkou rezervací, do níž byla kultura zatlačena, bezútěšná a odcizená, ve svém měřítku nelidská. A dokonce i internet je stále více monitorován a tvarován týmž zhoubným čtvercovým systémem, který především kulturu zahnal právě sem. Co se stane s kulturou, až se i tato hraniční oblast uzavře?

Selhání kultury dospělých, její fyzické architektury a sociálních institucí, dětskou kulturu ožebračilo. Na oplátku děti již ve svých hrách vášnivě netrénují převzetí břemene uchovávání a přepracovávání kultury dospělých. Dítě je ve svém pokoji jaksi samo, nosí sluchátka, bojuje s Jankou s železnými zuby, nepřítelem kontrolovaným počítačem ve videohře. Ale snad je to aspoň hra pro více hráčů a má tam sebou kamarády.

Zdroj v angličtině: ZDE

0
Vytisknout
5716

Diskuse

Obsah vydání | 2. 3. 2015